Základem každého dobrého dne v Bradavicích je pořádný skandál. Nejde tu o snídani nebo o něco podobného. Jde tu o prachobyčejný skandál. Chvíle, kdy se jeden člověk zcela zmítá v problémech a ti ostatní se mu smějí. 

O tento důležitý kousíček dne se obvykle starala Rita. Zajišťovala dostatek nevěr, údajných párů a pak také ty větší věci. Jenže dnes se ani nemusela snažit. A kromě toho, dnes se ani příliš nesnažila. Zdálo se, že na svoji kariéru spisovatelky trochu rezignovala. Pro většinu lidí je to dobře, pro Ritu už asi ne tolik.

K podivu snad všech ve Velké síni se celé pozdvižení ani kousíčkem události netýkalo Rity. Možná vyšla ze cviku, říkal si někdo. Jiný zase tvrdil, že je to ticho před bouří. Nic nemohlo ale vypadat lépe, kdyby se do toho angažovala.

Celá situace vlastně začala nevinně u snídaně. Sovy si přilétaly a zase odlétaly, zatímco jejich majitelé se cpali vajíčky se slaninou nebo něčím podobným. U nebelvírského stolu to vypadalo jako každé ráno. Až do chvíle, kdy se nad Molly snesla sova s podivným dopisem.

Sova ji nezapomněla při odletu klovnout do prstu. Zanechala jí tu však dopis, který by po neotevření začal doutnat a následně by vybuchl. Molly totiž dostala huláka, snad tu nejodpornější věc v celých dějinách Bradavic nebo i kouzelníků obecně.

"Od koho to je?" vyzvídala Dorcas. Molly protočila oči. Dorcas to po ránu skutečně nepálilo. 

"Od koho asi. Komu myslíš, že moje svatba leží v žaludku snad víc než Gideonovi?" napovídala jí. V tu chvíli se ale hulák roztrhl a odhalil tak svůj obsah, který začal mluvit.

"Molly Prewettová, jak si to jako představuješ?" začal ječet na celou Velkou síň. I Molly při křiku své matky nadskočila. Takhle příšerný hlas snad neměla, ne? Aspoň, co si Molly pamatovala, šlo o poměrně milou ženu. Pokud tedy nešlo o Weasleyovy. A o Molly, která si právě jednoho z nich chce vzít.

Hulák ještě nějakou dobu křičel. Molly předstírala, že ho nevidí ani neslyší. Bez zájmu nabodávala kousky vajíček, ale zkušenému pozorovateli mohlo dojít, že to dělá poněkud prudčeji, než bylo nutné. Dopis stále ječel vedle ní. Celá Velká síň čekala, jak to dopadne.

Nikdo však neočekával reakci, které se dostalo od Molly. Dívka seděla a nevnímala, když najednou vyskočila, popadla dopis a prostě ho potopila do poháru s dýňovou šťávou. Bylo slyšet, jak se hulák snaží vyprostit, snad Molly i kousnul, ale dívka se nedala, dokud dopis skutečně nerozmočila na úplnou kaši.

Všichni na ni vyjeveně zírali. Molly vytáhla ruku z poháru, oklepala ji a následně kouzlem usušila. Pak vyprázdnila pohár mávnutím hůlky a usedla opět ke snídani. 

Dorcas k ní jen šeptala. "Co jsi to udělala?"

"Jen to, co bylo nutné. Nikdo nebude Arthura urážet takovými slovy," pousmála se a pohlédla na Nathaniela, který byl Arthurův nejlepší kamarád. Nathaniel na ni kývl a zamával dopisem, který vypadal stejně jako hulák pro Molly. "Ach, Arthur také jeden dostal," usmála se nevesele dívka.

"Jak se to tvoji rodiče dozvěděli?" zeptala se znenadání Dorcas. Molly pokrčila rameny. 

"Koho to zajímá?" ušklíbla se. Měla z toho všeho moc špatný pocit. Jako by jí to i vadilo, že jí rodiče poslali něco takového. Vždyť měli přece dobré vztahy.

"Ale mě to zajímá. A já už odpověď našla," ušklíbla se Dorcas a vstala. Molly ji sledovala, jak se blíží k jejímu bratrovi Gideonovi. Tohle mohlo být ještě zajímavé. 

"Gideone Prewette, jak jsi mohl?" rozječela se najednou dívka, až Molly úlekem upustila vidličku. A jak se tak zdálo, nebyla sama. "Ty jsi ještě horší, než jsem si myslela. Copak jsi mohl prostě poslat dopis? Jsi tak arogantní!" křičela na něj. 

Gideon, očividně nechápajíc, vstal také a začal se ohrazovat. Samozřejmě se pokoušel překřičet Dorcas. Dorcas musela ještě o kousek zvýšit hlas, načež Gideon křičel ještě silněji. Nakonec už jen ječeli jakási slova, která nebyla poznat, přes sebe a neohlíželi se na okolí.

"Taková blbost!" 

"Myslíš jen na sebe!" 

"Ne, to ty!" 

"Ty jsi lhář a ještě k tomu idiot!" 

Oba křičeli, jak jen mohli. Nakonec to Dorcas nevydržela a vrazila Gideonovi facku. Při tom plesknutí celá Velká síň zalapal po dechu. Vědělo se, že Dorcas není žádný svatoušek, ale ke klukům, zejména z vyšších ročníků, se chovala skutečně výborně.

"Vidím, že tu pořádek a disciplína vládne na každém kroku," ozval se za nimi posměvačný hlas slaďoučký jako čerstvý med. Dívka v růžových šatech stála hned za nimi a cosi si zuřivě zapisovala do notýsku. 

"Brumbále! Copak jim ani nedáte trest?" zaječela dívka. Ředitel vstal ze svého místa a pokynul profesorce McGonagallové, ať si to vyřídí sama, je přeci jejich kolejní ředitelka. Slečna Umbridgeová se zatím donesla i se vší parádou k čestnému místu u profesorského stolu.

"Vy jste tak hloupí," sykla po nich McGonagallová, když odváděla jak Gideona tak Dorcas z Velké síně ven. 

Molly jen zatřepala hlavou a vyhodila tuhle podivnou vzpomínku ven. Dnes jistě ještě nabere i horší. A bohužel měla pravdu.

***

Dopoledne Molly seděla na Dějinách, které vyučoval profesor Binns. Příšerný předmět. Molly ale měla mnohem důležitější práci. Právě sepisovala dopis svým drahým rodičům. Začala oslovením jako hodná a milá dceruška, pokračovala upozorněním, pak se dostala k části, kde se skutečně rozohnila. Nakonec napsala své jméno a k tomu P.S., že jestli ji čeká ještě jeden podobný hulák, končí jako Prewettová.

Jakmile Binns dokončil svůj dlouhý monolog, vyběhla Molly ven a do sovince, kde k nožičce sovy přivázala onen dopis. Setkala se tak s Arthurem, který obdobný dopis sepsal pro ty své rodiče. 

"Netušila jsem, že to bude tak hrozné," řekla Molly, ale vůbec ne smutně. Rozhodně nelitovala přijmutí Arthurovy nabídky. 

"Já ti nevím, Molly. Něco mi říká, že tohle byl teprve začátek," posmutněl Arthur. Molly ale zavrtěla hlavou.

"Pak bys měl mít sakra dobrý plán na to, co udělat. A ještě ke všemu tu máme tu..." začala, ale Arthur ji přerušil. 

"Dobrý den, slečno Umbridgeová," řekl a Molly se vyděšeně otočila. Skutečně za nimi stála ona, o které chtěla zrzka zrovna mluvit.

Jak to mohla vědět? Musela špehovat společně s Filchem. Ten jí jistě moc rád pomohl. Jak byl mladý, tak byl zapšklý a nesnášel studenty, byť jen o kousíček mladší než on sám. A Dolores byla v podstatě úplně stejná.

"Pan Weasley, slečna Prewettová," pokývla jim Dolores, ale pak se u nich zastavila. "Copak to tu děláte vy dva tak sami?" zeptala se opět tak mile jako vždycky. 

Molly dostala chuť utopit i ji místo huláka. 

"Jen tak jsme se potkali. Posíláme dopis," odpověděl slušně Arthur.

"Dejte si pozor. Stále nejste plnoletí oba," zavrkala dáma v růžovém. Molly zatnula pěsti. Arthur jí položil ruku kolem pasu. 

"Jistě, děkujeme, slečno," odpověděl slušně. Molly se musela hodně držet, aby nevybuchla a neřekla této Dolores, co všechno by chtěla. Když Dolores odešla, Molly s Arthurem osaměli. 

"Já to nezvládnu, Arthure. Já jí zakroutím krkem," zašeptala Molly, neboť věděla, že i zdi tady mají uši. Chlapec si k sobě dívku přitiskl a zašeptal jí, že jen necelé dva týdny a bude to pryč. Ano, bude to pryč. Dolores, on i Bradavice.

***

Dolores se spokojeně procházela po hradě. Nic nemohlo být lepší. Všichni před ní padali na kolena a div nelíbali zem, po které chodila. Spokojená sama se sebou se posadila na jednu ze zídek v chodbách.

Vzpomínala si, jak tady sedávala ona sama. Před pár lety tady kráčela ve zmijozelských barvách s primusským odznakem na hrudi a usmívala se na všechny a všechno. A jak se jí to vyplatilo. Teď tu dělala inspekci přímo na příkaz ministra. A Albus Brumbál na to mohl jen tak zírat a nechat ji, aby si dělala, co bude chtít. Taková krásná budoucnost ji tehdy čekala. A ona to věděla, právě proto se tak usmívala.

Ani tahle chodba se nezměnila. Snad až... Dolores vzala do ruky pergamen, co se jen tak povaloval vedle ní. Studenti dělali nepořádek neustále, zdálo se však, že teď jaksi více než před lety. Dívka si ladně přehodila nohu přes nohu a začetla se do pergamenu.

Tajné dopisy a lásky, hlásal titulek. Hm, to musí být zajímavé čtení, poposedla si Dolores trochu netrpělivě. Po prvních třech větách jí však zkameněl výraz, ústa se rozevřela do zděšeného o a oči jí jen kmitaly po pergamenu.

"Jak si tohle mohl někdo dovolit!" zaječela na celou chodbu, když došla k části, kde se rozebíral její údajný poměr s Popletalem. 

"Části, které neměly spatřit světlo světa ho také nespatřily?" zděsila se Dolores nad částí textu, který byl neskutečně urážlivý.

"O tom všem vás bude informovat," teď přišla ta chvíle, kdy se dozví, kdo tenhle blábol napsal. Tomu také pěkně zničí život. Za tohle si ani nic jiného nezasloužil. 

"Rita Holoubková," dočetla slovo, které se odrazilo od kamenných zdí hradu a jakoby ozvěnou hlásaly kariérní smrt mladé studentky.

***

"Trest jistě oba znáte. Tady máte hadry a do toho. V Pamětní síni je pohárů dost," poslala je pryč profesorka McGonagallová. Dorcas dostala do ruky hadry a Gideon kýbl s vodou. Na chodbě už je čekal mladý Filch s trochu krutým úsmvěvem.

"Tak pojďte, pojďte, študentíci," broukal si pro sebe a vedl je do oné síně. Dorcas ještě nezapomněla hodit jeden vyčítavý pohled po Gideonovi. Ani ji nenapadlo, že by za něco z toho snad mohla ona. Všechno to totiž byla Gideonova vina. On napsal svým rodičům všechny ty skandální pomluvy a kdo ví co ještě.

Poháry se zlatě leskly a plakety zrovna tak. A všechny na dvojici volaly: "No tak, vyčisti mě. Stejně tě nic jiného nečeká." Filch je s úšklebkem opustil a šel za svými dalšími povinnostmi.

Dorcas vzala do ruky vztekle jeden z pohárů. Drhla ho beze slova a naštvaně ho pokládala již čistý a bez prachu zpět do vitríny. Gideon zase přejel první plakety z famfrpálu. Minerva McGonagallová, střelkyně nebelvírského družstva, hlásal nápis, který se Gideon právě snažil sedřít hadrem ze zlaté desky.

"Můžeš mi aspoň vysvětlit proč?" štěkla po něm po chvíli Dorcas, která prostě nedokázala mlčet příliš dlouho. Neměla na to povahu. 

Gideon ani nevzhlédl od své práce. "Proč co?" zeptal se klidně. 

Dorcas po něm mrštila svým hadrem. Trefila se přímo dokonale přes tvář.

To už Gideona donutilo vzhlédnout. "Co to s vaším ročníkem je? Molly i ty jste tak příšerně agresivní," ušklíbl se chlapec. 

"Neodbíhej od tématu!" odsekla mu Dorcas. Gideonovi se tak právě potvrdila jeho slova.

"Proč jsi napsal ten dopis? Co jsi do něj napsal? A proč jsi sakra takový sebestředný idiot?" počastovala ho další z nadávek, které pro něj měla schované. Nutno podotknout, že sebestředný idiot byla její nejoblíbenější. 

"Kolikrát ti mám opakovat, že jsem nic nenapsal. Stejně to věděli už z Denního věštce," poukázal na skutečnost. Dorcas ale pokrčila rameny. 

"A proč tedy přišel hulák až dneska a ne včera, když to bylo aktuální? Nevymluvíš se z toho, Prewette, prostě jsi zbabělec a podlý lhář. A to jsem si pomalu začínala myslet něco jiného," dodala spíš pro sebe, ale Gideonovi to neušlo.

"Kdy už pochopíš, že jsem to vážně neudělal? Netuším, kdo jim napsal jaký dopis, ale já šel včera spát jen pár minut po tobě. Ověř si to u koho chceš," dodal. 

Dorcas se zamyslela. Nenabízel by jí to, kdyby nevěděl, že ho všichni podpoří. Nemohl si stihnout udělat takovou velkou síť lží. Možná přece jen nelhal. Dorcas chtěla tak moc věřit, že nelhal.

"Dobrá, pomysleme si na chvíli, že bys nebyl oním kreténem, co psal ten dopis," začala rozvíjet jeho teorii Dorcas, načež ze sebe Gideon dostal cosi, co mohlo být úsměvem. "Jenom pomysleme. Teoreticky," dodala, takže se chlapec opět sklonil k plaketám. 

"Kdo by to potom psal? Kdo by to vůbec chtěl udělat?" ptala se ho. 

Gideon se zamyslel. Kdo by mohl mít prospěch z něčeho takového? Snad všichni. Kdo by ale byl schopný to udělat? "Musel to být někdo, kdo má na Prewettovi nějakou vazbu," zkusil to Gideon.

"Někdo, jehož dopis by přečetli," pokračovala Dorcas zaujatě, jelikož netušila, kam tím chlapec míří. 

"Někdo, komu to muselo připadat jako poslední možnost," podsunul jí další svou myšlenku. Dorcas kývala na souhlas.

"Někdo, kdo už se Molly pokusil přesvědčit, že je to špatné," vytvořila před tím slovem uvozovky, až jí Gideon hodil její hadr zpět. Jenže se netrefil, protože dívka hbitě uhnula. 

"Je to špatné," řekl Gideon. Dorcas protočila oči. 

"To sem teď nepatří," utnula jeho hádku jako první. Už to bylo neobvyklé.

"Jde o někoho, koho Molly tvrdě odmítla, ale on se stejně nevzdal," zakončil to tedy Gideon a Dorcas vztekle zafuněla. Pak hodila hadr do kýble, až vystříkla voda. 

"Pastorek. Musel to být on, Molly mu včera řekla, ať jí nechodí na oči," nejraději by do kýble vztekle kopla.

"Má vazbu na naši rodinu, je dlouholetým přítelem, myslí to s Molly dobře," po těchto slovech se trochu skrčil, načež těsně nad jeho hlavou proletěl hadr, který pak neškodně narazil do zdi a svezl se po ní na podlahu. 

"Je sebestředný stejně jako ty," dodala dívka.

"V tomhle případě asi ano," řekl trochu hrobovým hlasem Gideon. 

Dorcas k němu přešla, tentokrát beze zbraně. "Co tím chceš říct?" vyptávala se. 

Gideon se na ni trochu zoufale podíval. "Je dlouholetým přítelem mých rodičů, má s Molly dobré vztahy, je to stará rodina jako ta naše a není to náš bratranec. Co by asi chtěl?" zaúpěl Gideon.

"Snad si nemyslíš, že by Kingsley snad..." tato slova vyzněla do ztracena. 

"Proto tolik protestoval proti té svatbě. Nezáleží mu na tom, že je to Weasley, chce Molly pro sebe!" naštvala se Dorcas. A právem, jak musel uznat i Gideon. 

"Počkej, kam jdeš?" chytil ji za ruku, aby mu neutekla.

"Kam asi? Jdu najít toho..." tady už došla slova i jí. Prostě nemohla najít ten správný výraz. 

"Ne, to tedy nejdeš. Copak si myslíš, že se všechno vyřeší, když ho praštíš nebo zabiješ?" ušklíbl se.

Je pravda, že Dorcas nad ničím příliš mnoho nepřemýšlela, prostě obvykle konala, jak uznala za vhodné. Gideon měl ale v mnoha věcech pravdu. No, v mnoha možná ne, ale v téhle ano. Dorcas mohla vymyslet něco lepšího. I když... Co když Gideon tajně vidí Molly jako Pastorkovou a ne Weasleyovou?

"Tak na jaké jsi straně? A chci pravdu! Arthurova nebo Pastorkova?" nadiktovala si podmínky Dorcas. 

Gideon se nemusel moc rozmýšlet. "Jsem na tvojí straně," pověděl třetí možnost. Ani Arthur ani Pastorek, ani jeden z nich si Molly nezasloužil.

I Dorcas na ně zůstala vytřeštěně zírat. Bylo snad možné, aby byl na její straně? On? Ne, to přece nešlo. Ale co když přece pochopil. Ne, Gideon? Ten nemohl pochopit. Gideon ale věděl, že je prostě na straně Dorcas. Ať udělá cokoliv, prostě bude na té její. 

"Nechceš ho doufám nechat, aby mu to prošlo?" ujala se slova Dorcas, i když trochu méně sebejistě. Gideon se ušklíbl. 

"To ani v nejmenším. Jen musíme něco vymyslet. Nechovej se jako Molly s válečkem na nudle," ušklíbl se znovu.

"S válečkem na nudle?" nechápala Dorcas. 

"To neznáš? Když byla Molly mladší a ještě tu byl Fabian, společně jsme vyrazili do kuchyně a..." začal vyprávět Gideon. O pár minut později už Pamětní síň rozezněl smích dívky zrozené pro Nebelvír a chlapce, který ani jinde být nemohl.

Jejich veselí ale přerušilo táhlé zamňoukání u jejich nohou. "To je paní Norrisová, musíme čistit, než přijde Filch," ušklíbla se Dorcas a došla si pro hadr, který předtím hodila po Gideonovi.

"Paní Norrisová? Proč se tak vlastně jmenuje?" napadlo najednou chlapce.

Dorcas se otočila ke kočičce, která si je prohlížela dost znechuceně a nadřazeně. "Máš pravdu, vždyť je to ještě kotě," došlo dívce. Kočka nemohla mít za sebou ještě ani první koťata, vždyť si ji Filch pořídil teprve nedávno. 

"Neměla by to pak být spíš slečna Norrisová?" uchechtl se Gideon. 

"To bych zase netvrdila, co ty víš, co všechno může mít za sebou," podotkla velmi chytře Dorcas. Gideon se rozesmál. 

"Ty mě prostě nenecháš mít pravdu."

"Protože si ji nezasloužíš. Pravda je jen pro čestné, skvělé a upřímné lidi," urazila ho opět dívka. Pak jí ale došlo, že Gideon možná tím vším je. Možná není jen podrazácký lhář, jak ho už hodněkrát nazvala. "Fajn, dobře, stejně ale čisti, než nás slečna Norrisová nahlásí," přiznala mu to, že je tak dobrý, aby mohl mít pravdu.

A pro Gideona to v tu chvíli znamenalo víc než cokoliv jiného.

***

Rita Holoubková, stonásobná držitelka ceny za největší drbnu, desetkrát nominovaná na cenu lhářka roku a vítězka soutěže o nejlživější článek, právě čekala na svoji poslední hodinu. Dnes už přežila lektvary i dějiny a teď ji čekalo jen přeměňování.

Vlastně to vypadalo na docela příjemně strávený den. To ale jen do chvíle, kdy se z ničeho nic objevila ona růžová ropucha. Vlastně ji všichni tak trochu očekávali, vždyť měla kontrolovat výuku v hodinách, ale nikdo si neříkal něco jako: "Páni, ta Dolores nám tu trochu chybí."

"Do třídy!" zavelela profesorka McGonagallová a studenti se začali jen neochotně přesouvat dovnitř. Pokud jim něco vadilo, pak to byly pozkouškové hodiny na konci roku. Byla přece taková spousta zajímavějších věcí než přeměňování. Mohli být venku a hrát si někde na indiány nebo něco podobného. No, dobrá, šestnáctiletí vážení kouzelníci, posila nového světa, by si nehrála na takové blbosti.

To ale není pro tento příběh podstatné. Důležité je, že Rita si jako vždy sedla do první lavice. Milovala přeměňování, šlo jí to skoro samo. Snad s výjimkou psaní článků to uměla ze všeho nejlépe. 

Hodina pomalu začínala, Minerva přinesla na praktickou ukázku jakési ptáky, nejspíše havrany, a roznesla je po třídě. Ptáci vydávali otřesné zvuky, až si všichni představovali, jak jim zakroutí těmi tenkými krčky, nebo je aspoň umlčí kouzlem. Takhle rozhodně nevypadala pohodová hodina na konci dne před prázdninami.

"Neruším, Minervo?" ozvalo se ode dveří sladce. Důraz na jméno profesorky přeměňování způsobil, že se většina žáků přestala věnovat proměně havrana v cokoli méně křičícího a raději se zadívala na souboj vůlí dvou osobností.

"Ale jistěže ne, Dolores. Přišla jste se podívat na moji hodinu?" zeptala se stejně přehnaně mile a sladce McGonagallová. Několik lidí uznale kývlo. Možná měla jejich profesorka stejně zmijozelské vlastnosti jako jiní. I Rita se musela ušklíbat ve prospěch profesorky. Vždyť kdo by si vybral Dolores, když je na druhé straně Minerva McGonagallová?

"Pěkně pokračujte, jen se budu dívat," přešla k zadní lavici Umbridgeová a posadila se. 

Studenti samozřejmě zaznamenali tu změnu ve výuce. Najednou to bylo mnohem nudnější a nezajímavější. Těžká kouzla nahradilo obvyklé Silencio, které se na tuto hodinu vlastně ani nehodilo. Dolores ale potěšeně přikyvovala. Silencio bylo rozhodně v osnovách schválených ministerstvem.

"Co takové kouzlo způsobuje?" zeptala se Minerva a rozhlédla se po třídě. Do vzduchu se vymrštila pouze jedna ruka. 

"Ano, slečno Holoubková?" kývla na ni potěšeně profesorka. Skutečně potkala někoho talentovaného. Pokud neměla Ritu ráda jako osobnost, měla ji ráda jako studentku. Někoho tak pilného a nadaného na přeměňování hned tak neměla.

Dolores se trochu naklonila dopředu. Tak tohle je ta Rita Holoubková? Pracovnice ministerstva si ji přejela trochu odsuzujícím pohledem. Nebyla nijak výjimečná. Obyčejná postava, snad trochu hezčí, protože o sebe dívka neskutečně dbala. Nehty měla ve špatné barvě, neb všichni ví, že růžová a zelená spolu nemohou soupeřit. Blond vlasy byly také příliš obyčejné, i když mnohem lepší než mnoha jiných dívek s téže barvou, a o těch příšerných brýlích, které si dívka nasazovala na čtení, ani nemusela mluvit. Vlastně se ani nedivila, že si Rita musí kompenzovat svoje nedostatečné vlastnosti těmi otřesnými články. I tak to ale tato dívka má již dávno spočítané. Měla se lépe rozmyslet, o kom se píšou články a o kom ne.

Zbytek hodiny už ani nevnímala. Čekala jen na chvíli, kdy profesorka zavelí konec. 

"Slečno Holoubková," ozvala se opět tak přeslazeně Dolores. Několik lidí v okolí se zarazilo. Vypadalo to na souboj dvou nenáviděných osobností. Umbridgeovou neměli rádi už z principu a Rita byla prostě... No, Rita Holoubková.

"Ano, slečno Umbridgeová?" polkla trochu hlasitěji dívka a přiblížila se k dívce v růžovém. Dolores mile mávla na ostatní, aby opustili třídu. Ti se jen s přemáháním a hlasitými protesty vydávali ven. Rita zatěkala očima kolem. Tohle vůbec nevypadalo dobře.

"Slečno Holoubková, zaslechla jsem, že píšete jakési oběžníky," začala Dolores. Hlas se jí vzteky klepal, ale nakonec se dokázala ovládnout. Rita se teď už vědomě krčila, protože čekala hněv velké a mocné pracovnice ministerstva.

"Ano, občas nějaký napíšu," prohodila na oko uvolněně dívka, ale nedokázala se zbavit pocitu, že hledí do smrtící tlamy lva. I když, podle Doloresina zařazení, to byl spíše had s jedovými zoubky. 

"Dejte si pozor, Rito," prohodila zase tím děsivým hlasem, "aby se Vám to jednoho dne nevymstilo. Jistě víte, který oběžník mám na mysli. A také nepochybně víte, že Denní věštec spadá pod ministerstvo kouzel. Jste již v šestém ročníku, měla byste pomýšlet na budoucnost," usmívala se Dolores, jako by jí nesmírně dobře radila ohledně volby povolání.

"Jistě, slečno Umbridgeová," sklopila hlavu Rita. 

Dolores ale nespokojeně mlaskla. "Redaktorů je mnoho, vy jste pouze jedna z nich. Pokud chcete vyniknout, musíte psát lepší články. Pro začátek zkuste třeba znovu ten včerejší oběžník. Pak bych možná mohla přemýšlet o přivření jednoho oka nad vašimi skandály a prohřešky," sykla daleko tišeji.

Bylo to jako boj dvou stran. Jedna má nad tou druhou moc. Jenže Rita obvykle měla informace, nebo si je prostě vymyslela, díky kterým byla váženou a perfektní studentkou Bradavic. A co se dalo v takovém případě dělat? Maximálně sklopit hlavu a na všechno to zapomenout.

"Omlouvám se, slečno Umbridgeová," řekla opět vážným hlasem dívka. Uměla se přetvařovat naprosto skvěle. Dolores se pousmála. 

"Tohle není o omluvách ale o činech. Je to jen na vás, slečno Holoubková. Máte na to čas do konce školy. Buď Denní věštec nebo..." nemusela dokončovat. Rita to pochopila. Buď Denní věštec nebo naprostý konec vedený touhle dámou v růžovém.

A Rita se právě teď ocitla na druhé straně barikády. 

***

Příštího rána se ve společenkách žádný oběžník neobjevil. Rita si dávala na čas. Pod nátlakem se jí psalo špatně a popřít něco, o čem tvrdila, že je pravda, také nebylo jednoduché. Musí z toho vyjít z čistým štítem. Jenže jak?

Během vyučování se Dolores trochu významněji dívala právě na tuto zmijozelku. Rita ale žádnému ze svých přátel nic neřekla. Potřebovala se prostě rozhodnout sama. A jak se tak stávalo, večer je moudřejší rána, protože ranní ptáče sice dál doskáče, ale mnohem dřív chcípne, Rita sebrala pergameny, brky a další pitomosti a vydala se na průzkum kuchyně.

A shodou okolností tam právě svůj žal zajídala jedna nebelvírská zrzka. Dnes jí přišel totiž další dopis. Už to nebyl hulák, kterého by mohla pohodlně utopit. Tentokrát šlo o něco horšího, prostý a obyčejný dopis. Bez oslovení, jen s informacemi a vážným podpisem. 

A přímo k Molly se teď dostala Rita, která za to všechno vlastně tak trochu mohla. Kam se hrabal váleček na nudle v příběhu Gideona, když přišla Rita do kuchyně, v Molly se zvedla tak prudká vlna vzteku, že si Rita ke stolku sedla už jako bruneta. Čokoláda se jí bude z vlasů dostávat sice těžko, ale dívka tak nějak cítila, že si to zasloužila.

"Zase jdeš něco psát? Komu budeš ničit život tentokrát?" pohlédla již zcela klidná Molly na to, co si Rita přinesla s sebou do kuchyně. Normálně by jí zmijozelka něco odsekla, ale dnes už nějak neměla sílu. 

"Jdu napsat něco, co nezničí život mně!" zahřměla, až si rozlila polovinu inkoustu na pergameny. Kouzlem je vyčistila a raději hůlku opět schovala, protože jinak by si mohla vysloužit mnohem více než jeden školní trest.

Tohle Molly vykolejilo, až si sedla zpět k Ritě. Teď ty největší rivalky seděly proti sobě a vlastně si ani nenadávaly. Ani jedna na to neměla sílu. "Dolores?" ušklíbla se Molly.

"Jak to víš?" nechápala Rita. Zrzka se jen vědoucně ušklíbla. 

"Ničí životy všem. Přijela a najednou má být všechno po jejím," posteskla si Molly. 

Rita přikývla. "Přesně. Předtím to tu fungovalo dobře," stěžovala si.

Molly jí musela dát za pravdu. Umbridgeová do Bradavic nikdy nic dobrého nepřinesla a nikdy ani nepřinese. To prostě neměla v povaze. 

"Co chce po tobě?" vyptávala se Molly. 

Rita si povzdechla. "Mám popřít oběžník o ní a Popletalovi. Chápeš to? Mám popřít něco, o čem jsem řekla, že je to pravda," prohlašovala naštvaně zmijozelka. 

Molly kývala, že rozumí. "Já si mám dát pozor na její maličkost. Stejně si myslím, že ta maličkost musí nosit korzet, aby zůstala aspoň velkou maličkostí," ušklíbla se.

Rita se rozesmála. "Úplně vidím, jak ji seškrcuje, aby vypadala hubenější než teď," smála se a Molly s ní. 

Dávné nepřátelství bylo pro tuto chvíli zapomenuto. Teď se na scéně objevil mnohem horší nepřítel, na kterého ani Molly ani Rita nestačily. Nezbývalo jim nic jiného, než se jí za zády vysmívat. Ono totiž, mezi námi, si za tohle chování Dolores ani nic jiného nezasloužila.