A byl tu poslední obvyklý bradavický den. Čtvrtek znamenal pro mnoho z nich poslední normální den v Bradavicích, pro někoho pouhý poslední den školy, do které se za dva měsíce zase vrátí. Jenže ne všichni budou mít to štěstí. 

Takový byl případ Korneliuse Popletala, který letošním rokem složil, snad úspěšně, zkoušky OVCE. Těšil se, jak si svůj poslední den tady užije a projde všemi chodbami, které si pamatoval, navštíví každý koutek jeho milovaných Bradavic. 

Jenže jedinou větou se mu obrátil svět naruby. A jaká že to byla věta? Tuto větu pronesla profesorka McGonagallová asi pět minut po té, co ráno vyhlédla z okna. Tehdy zaklela slovem, které by ji za jejích mladých let stálo nejméně dvacet bodů. Za tu chvíli mezi tímto slovem a větou, která naprosto zásadně změnila chod Bradavic, si stihla kouzlem zesílit hlas, aby se rozléhal do každého koutu této školy.

Zmijozelskou společenskou místností se proto brzy rozlehl její hlas. "Až do odvolání nikdo nevyjde z pokojů, škola je v obležení. Nepanikařte," dodávala, čímž všechny vyděsila ještě víc. Nějací prváci poděšeně vyskočili z křesel a začali ječet cosi o smrti a Azkabanu, vyšší ročníky jen pozvedly obočí, neb už slyšeli o jisté skupině pobertů, kteří si z nich mohli takhle vystřelit.

"Hovoří profesorka McGonagallová, prosím, nepanikařte a až do odvolání neopouštějte své kolejní místnosti," opakovala momentálně ustanovená hlava tohoto blázince. "Nepanikařte," ozvalo se naposledy, než ztichla docela. 

"Všichni tu umřeme!" zaječela jakási dívka, které mohlo být tak třináct let. 

Kornelius pozvedl obočí. Stále se pokoušel udržet v jakémsi klidu, ale slova prozatímní ředitelky ho příliš neuklidnila. Nepanikařte. Vždy když se řeklo nepanikařte, znamenalo to, že je k panice skutečně dost dobrý důvod.

"Něco musí být venku! Něco se muselo stát," přihnala se k němu Eleanora Rosierová a posadila se na pohovku vedle něj. Hned na to pak vstala a přešla na druhou stranu, kde ovšem také neposeděla příliš dlouho.

"Slyšela jsi McGonagallku, nepanikař," pověděl jí lenivě Kornelius.

Nora se na něj prudce otočila a šlehla po něm pohledem. Pak mu vytrhla noviny z rukou a odhodila je někam ke krbu, kde jejich konec začal hořet. Popletal si povzdechl.

"Ty sis to ještě neuvědomil, že jo? Škola je v obležení, říkala to!" vyjekla Nora a posadila se proti němu na malý stolek, kde předtím ležely noviny. 

Kornelius si znovu povzdechl. "Já vím, ale co s tím můžeme dělat? Ven nevidíme a nesmíme opustit Zmijozel," pokrčil rameny a toužebně se zadíval na svoje noviny, co už dohořely do poloviny. Možná by se ještě něco dalo zachránit.

"S tímhle nepočítej, Korny! Já zjistím, o co jde, a ty mi v tom pomůžeš. Nebo jsi snad zapomněl na to, že mi to dlužíš?" zamračila se a zabodla prst do jeho hrudi. Kornelius se lehce odtáhl, ale Nora ho jen víc přitlačila k pohovce. "No?" protáhla.

A jelikož neměl náš drahý Popletal příliš na výběr, musel souhlasit s Nořiným slovem. Ve všem ji podpořit a pomoct jí dozvědět se pravdu. Ať už je to bude stát cokoliv. Kornelius se naposledy zadíval na odhodlanou Noru. Merline, ochraňuj mě, poprosil v duchu, když pochopil, že tohle pro ně nemůže dopadnout dobře.

***

"Pan Pastorek se opět překonal," pochválil chlapcův plán samotný Brumbál. Ať už vládl Bradavicícm kdokoliv, od teď to bude jenom Brumbál. 

Kingsley děkovně kývl. Byl rád, že může konečně říct, že něčím pomohl. Předtím Molly nevěřil, ale pak si postupně uvědomil, že je to její volba a že ani Weasley nebude tak špatný. Samozřejmě, je to Weasley, ale zrovna on rozhodně miloval Molly. Vždyť kdo by dělal něco takového bez lásky? A ona i láska během obléhání může být něčím výjimečná.

"To je sice pravda, ale stále máme na krku je," mávla Jessie prakticky z věže dolů. Všichni se jako na povedl vyklonili, čímž na sebe jen přilákali pozornost hordy ministerských úředníků, co se rozestavělo kolem jejich bývalé školy.

"Nejsou všichni proti nám. Někteří usilují o to samé, co já," vzpomněl si ředitel na svoji schůzi s těmi vybranými. Jenže říkat jméno někoho z nich před Dolores nebylo moudré. Až se zase dostane k moci, a že se to jistě stane, neb lidé jako je ona si cestu k moci vždy najdou, mohla by jim pěkně zavařit. A to Brumbál nechtěl.

"Na ministerstvu? Copak není plné lidí jako ona?" kývl Kingsley ke svázané Dolores, která vypadala, že spí. Jenže čert nikdy nespí a kam nesmí čert, nastrčí babu. A Dolores splňovala všechny podmínky této matematicky přesné věty.

"Pane Pastorku, zkuste občas přemýšlet," pokáral ho Brumbál, jako by mu jen před okamžikem nepochválil jeho genialitu, která se možná mohla tak z poloviny rovnat genialitě a skromnosti samotného Brumbála. Myslet si o sobě, že jste geniální, je tím největším znakem geniality, prohodil jednou před celou Velkou síní. Jenže jeho výrok se nesetkal s pozitivními ohlasy, proto si ho raději schoval pro sebe.

"Myslím, že ministerstvo by vás velice rádo přijalo mezi sebe. Je to speciální komunita lidí, která spadá celá pod tamtoho chlapíka," mávl rukou z věže dolů a všichni členové odboje opřeni o zábradlí tam otočili hlavy. 

A skutečně. K hlavní bráně bradavického hradu se blížil samotný ministr kouzel. Prošedivělý stařík, který podle mnoha svých podřízených práci na ministerstvu již nezvládá, procházel řadou svých věrných i nevěrných k hradu. Kouzlem si zesílil hlas, ale než stihl začít mluvit, ozval se na věži Brumbál.

"Nemyslíte si, že je čas na podpis slečny Umbridgeové? Pergamen, co slečna Holoubková s panem Prescottem tak dlouho vytvářeli by jistě neměl přijít nazmar," mávl k nim rukou ředitel, který se už tak nějak ujal veškeré organizace. Ještě by to mohlo dopadnout jako včera a nikdo by nic nevyřešil. A on se chtěl hlavně zbavit Dolores, proto tuhle akci nesmí přenechat amatérům.

Nathaniel, mozek práva, se ušklíbl k Ritě, která mu do jeho návrhů vkládala dokonalé věty. Tvořili spolu až bolestně dobrý tým. Bolestné to bylo hlavně pro Rolandu, která nechápala, co ji to má co bolet. Vždyť s Ritou se udobřila a Nathaniel... Nathaniel byl prostě jen někdo z Nebelvíru, s kým se ona omylem spojila jen na jedinou akci.

"Slečno Hoochová, ujměte se toho také," kývl na ni Brumbál, načež dívka se odlepila od zábradlí a přešla k Dolores, Ritě a Nathanielovi. 

Ostatní se zatím zadívali na ministra, který se momentálně radil v davu svých nejoddanějších a nejloajálnějších lidí. Paradoxně z nich tři čtvrtiny byly na Brumbálově schůzce.

"Slečno Prewettová, nebolí Vás ty provazy. Já si vzpomínám, že mě poměrně svíraly," ohlédl se Brumbál na dívku, která teď zaujímala jeho místo a vesele se bavila s Arthurem, který jí ještě utahoval provazy. Všechno musí vypadat dokonale.

"Ne, je to výborné," vrtěla hlavou Molly, až Dorcas pobaveně vyprskla smíchy. Nejsmířlivější rukojmí, co zná jsou právě Brumbál s Molly. Jenže oni vlastně nejsou rukojmími, když se ani nebránili. To jen Dolores tu je držena násilím.

"Pane Prescotte, už to bude?" popoháněl je Brumbál. Konečně se k davu u zábradlí připojila i trojice, které se povedlo získat podpis od Dolores. "Výborně. Teď to sem udělejte třikrát. No tak, měli jste to kouzlo na OVCE," dostal se do své role profesora Brumbál a popoháněl Gideona s Nathanielem, aby vše vytvořili perfektně.

"Hovoří ministr kouzel," ozval se hlas ze zdola, načež se polovina ministerských poskoků, jak je v duchu otitulovala Rita, ušklíbla. 

Rita vlastně věděla, jak nechce skončit. Takhle. Nebude jen pouhou loutkou v soukolí toho nejmocnějšího. Ona půjde pěkně proti proudu, proti všem. Necenzurovaný tisk jejích článků jí to zajistí. Zvítězí, protože Rita Holoubková přece vždycky vítězí. Nebo snad ne?

"Jste v obležení, vydejte nám ředitele Brumbála a slečnu Umbridgeovou. Vyjděte ven s rukama nad hlavou a nebudou žádné problémy," volal na ně. 

Gideon si všiml, že z protější věže, shodou okolností té nebelvírské, vykukují hlavičky všech, kteří se k oknu dostali. V tu chvíli ho napadlo, že zmijozelští a mrzimorští jsou na tom vlastně nejhůře, neb nemají žádný přísun informací.

Teď byla řada na řediteli, aby se předvedl. Kouzlem si zesílil hlas a vystoupil blíže k zábradlí. Několik lidí dole zlapalo po dechu. Ozvalo se mumlání jako Tak je to pravda, nebo Skutečně dostali Brumbála. Ředitel se lehounce pousmál.

"Škola je plně pod mým velením. Slečna Umbridgeová podepsala potvrzení, že Bradavice nespadají pod ministerstvo. Nemáte tu žádnou moc, tohle je nezávislé území," použil termín, který předtím napadl Kingsleyho.

I na tu dálku bylo vidět, jak ministr vykulil oči. Takový odboj skutečně nečekal. A že by jeho milovaná Dolores podepsala tohle? Vždyť měla jenom provést inspekci, nic víc! Copak to mohla jedna osoba takhle pokazit?

"Bradavice byly, jsou a budou součástí kouzelnického světa velké Británie, kterému velí ministerstvo kouzel. Vaše povolení se zamítá!" vyhrkl v posledním pokusu ministr. Brumbál se ale znovu usmál.

"Plete si pojmy s dojmy, drahý příteli. Toto místo vám nikdy nepatřilo a patřit nebude. Slečna Umbridgeová to podepsala vaším jménem a svojí pravomocí. Nemáte právo zpochybňovat její slovo!" křikl Brumbál, až ministr zrudl. Takový odpor byl skutečně neslýchaný.

Jenže pokud to Dolores skutečně podepsala a bylo to správně formulované, nemá tady žádnou šanci. Jak by ale mohla Dolores něco takového podepsat? Vždyť byla věrná ministerstvu i jemu. Vázána přísahou k vážnosti svému postavení. Pokud to skutečně podepsala, ztratí veškerou moc. Někdo tak neschopný...

Brumbál se usmál. Viděl, jak se na ministrovi střídají výrazy. Právě teď mu poslal vzduchem jednu kopii písemného prohlášení slečny Umbridgeové. Správná chvíle a načasování byly moc důležité, pokud se chce Dolores navždy zbavit.

Ministr pergamen chytil poměrně obratně na svůj věk a začetl se do frází na něm. Skutečně to bylo mistrovské dílo. On sám byl původem z právního oddělení, takže se v tom dokázal vyznat, ale tohle bylo skutečně velmi dobré. Neponechávalo to prostor žádné obvyklé kličce, jako by ten nebo ti, kdo to psali, mysleli na všechno.

Ale právě díky jeho příslušnosti k právnímu oddělní si stihl uvědomit jedinou zásadní chybu. Pergamen nebyl datován. Měl nadepsáno, kterého dne i hodin, ale neměl specifikovanou dobu, po kterou se stávají Bradavice nezávislé. A s tím už se dalo pracovat.

"Odvolejte slečnu Umbridgeovou sem dolů. Už nadále nevykonává funkci inspektorky!" ozval se rozčileně ministr. V duchu ale tajně jásal. Možná ukáže prohru, nechá Brumbála zvednout si hřebínek jako kohout na bojišti, ale všechno to, co ví, jednou někomu svěří. Nějakému šikovnému mladému mozku, který jednou převezme jeho místo a dokončí, co on začal.

A nebyla náhoda, že během tohoto přemýšlení se z okna ve druhém patře spustil dolů na zem chlapec s dívkou. Nebylo by to neobvyklé, na dobu Bradavic v obležení, ale oni se spustili pěkně po mudlovsku na svázaných prostěradlech.

"Nech to připravené, Noro," nechal se slyšet Kornelius Popletal, jenže právě dopadl na zem. Jenže se možná měl předtím podívat na to, kam se to vůbec dostali. Tolik se s Norou soustředil na to, aby se dostali ven, že si ani neuvědomili, co řeknu, až se tak skutečně stane. A proto, když se na něj všichni zadívali, pronesl svá první slova, která kdyby slyšela Rita, jistě by je v den jeho zvolení do ministerské funkce citovala.

"Jejda." 

Ano, tak prostá věta, která vystihovala asi celý život a vládu Popletalovu. Jejda, chybička se vloudila. To už vedle něj ale dopadla Nora a řekla něco přibližně stejně inteligentního. Na ně totiž mířilo snad deset hůlek, protože přece jen... Škola byla v obležení!

"Vynalézavé," zamumlal si pod vousy současný ministr, když viděl, jak se na zem tato dvojice dostala. "Vynalézavé, ale ne moc, to je perfektní," mumlal dál a díval se na chlapce, který se pokoušel vysvětlit desítce ministerských pracovníků, že skutečně není ten, kdo vězní slečnu Umbridgeovou, jeho drahou Lory. Jenže drahá Lory teď byla nepopulární, jak stihl Kornelius za těch pár chvil pochopit. Proto, když vyšla společně s Brumbálem, Nathanielem, Ritou a Rolandou ven, na ni ani nekývl. To se ještě uvidí, jak se to vyvrbí, pak možná i zamává. Vše záleželo na situaci.

"Slečno Umbridgeová, podepsala jste tento pergamen?" přešel k ní okamžitě ministr. Takhle už vůbec nepřipomínal toho vetchého staříčka, který se s takovou radostí díval na Doloresiny minisukně. Teď byl tvrdým držitelem moci a práva, správným vládcem kouzelnické společnosti.

"Ano, ale..." začala Dolores nesměle. Chtěla dopovědět, jak ji unesli, jak to celé bylo. Že ona je v tom více či méně nevinně a rozhodně si nezaslouží některou z těch věcí, které se ministrovi zračily v očích.

"A jste si vědoma, že je to v rozporu s mým nařízením?" nenechal ji domluvit ministr. Věděl, že to udělala pod nátlakem, věděl o všem, ale potřeboval si pojistit pozici. Dolores ho formálně zradila a on jí nemohl jen tak nechat pobíhat po nejvyšších patrech ministerstva. Stačilo, že na těch nejnižších ztrácí svůj vliv.

"Ano, ale..." zopakovala Dolores skoro plačtivě. Pochopila, jak se věci mají. Nebyla hloupá, ale tohle si podle svého mínění nezasloužila. Narafičili to na ni. Nahráli všechno, jen ona mohla podat usvědčující důkaz. Jenže to by ji musel někdo poslouchat. A s tím, jak se teď ministr chová, ji nebude nikdo brát vážně ještě nějakou dobu. 

"Pak Vám musím oznámit, že jste zradila ministerstvo a moji osobu. A Vy víte, co se takovým lidem stává," pokýval významně hlavou. 

Dolores se před očima zatočily snad všechny hvězdy i čistokrevní, co jejich jména nosili. Znamenalo to konec kariéry, konec všeho. A Dolores nic kromě své kariéry neměla!

"Nicméně," začal ministr, aby ukázal dobrou vůli. "Nicméně jste dělala svoji práci dobře a bylo by nemilé přijít o někoho takového, i když nejste stavěna pro vyšší funkce. Proto Vás překládám na odbor pro dohled nad kouzelnými tvory. Myslím, že tam zrovna teď potřebují sekretářku," lehce zákeřně se usmál. Co na tom, byl to přeci zmijozel.

Tak a je to. Ukázal se ve světle přísného soudce, ale měl srdce pro věrné pracovníky. A přesně takovou pozici by rád na ministerstvu zastával. Ti méně duševně vyspělí se na něj dívali mnohem lépe než před pár minutami. Ti ostatní, kterých byla bohužel menšina, stále propichovali pohledem Brumbála. Čekali na jeho velký závěr. Jenže Brumbál měl, co chtěl. Nemusel převzít moc ministrovu, ani Doloresinu. Jemu stačily svobodné Bradavice.

Kornelius s Norou se mezitím dostali z obležení pracovníků, co by je nejraději odzbrojili, uvedli do bezvědomí a svázali už na místě, aby se náhodou nepokusili dělat problémy. Oba dva se urychleně dostali ke skupince ředitele, který se na ně s pozvednutým obočím díval.

"Neporušili jste zákaz profesorky McGonagallové, nejvyšší hlavy tohoto státu. Tedy ještě dnes ráno jí byla," přiznal si, že už je opět na nejvyšším stupínku moci. Velmi skromný člověk. Jenže když měl zásluhy, nač byla skromnost? Kam s ní člověk dojde? Stejně jako s pravdou, což za okamžik pochopí i Kornelius Popletal.

"Chlapče, ty také patříš do tohoto podivného odboje?" zeptal se se zájmem ministr. Snažil se pochopit, o co tu vlastně jde. 

Kornelius se na něj poděšeně zadíval. "Ne, to bych si nedovolil," vytřeštil oči. Ministr pokýval hlavou. Výborně, žádný buřič.

"Takže sympatizuješ se slečnou Umbridgeovou?" zeptal se ho na druhou stranu politiky. 

Kornelius měl teď na výběr. Buď se postaví za svoji přítelkyni, díky které dostal veškerá doporučení na práci náměstka, kde nejspíše hned zítra začíná, nebo si vybere kariéru se vším, co k tomu patří. Nebyla to lehká volba, jenže pokud tou přítelkyní byla Dolores a Kornelius byl tak trochu kariérista, volba padla během minuty.

"Ne, ani jí moc neznám," pronesl, načež Dolores zalapala po dechu. 

Tak on ji nezná? On? Tohle mu ještě vrátí. Jednou jeho moc svrhne a všem ukáže, jak se mýlili. Ještě o ní uslyší. Možná ne zítra, možná ne příští týden, ale jednou ještě přijde její velká chvíle. Musí si však všechno pečlivě naplánovat. Lépe než nyní. Však ona jim ještě ukáže, kdo vládne Bradavicím!

"Výborně, chlapče, nestranný," přikyvoval ministr, kterému se chlapec okamžitě zalíbil. Možná mu připomínal sebe, když byl mladý. A jak je všeobecně známo, starší kariéristé si vybírají ty mladé na jejich místo. Méně známá poučka však říká, že revoluce pojídá své děti. Však on se Kornelius své chvíle ještě dočká. Jeho příběh ani zdaleka nekončí chvílí, kdy si s ním ministr vesele potřásá rukou a osobně ho přijímá na místo náměstka ministra.

"Skončili jsme tu, všechno je vyřešené!" ozval se po chvíli ministr opět zesíleným hlasem. 

Pracovníci ministerstva se tedy začali pomalu klidit z dosahu studentů, kteří tímto prohlášením prolomili některá okna a vyskakovali ven. Na tomto je vidět, jakou měla tehdy profesorka McGonagallová moc. Jenže stejně jako Dolores, i ona si složila slib. Však oni se jí ty haranti ještě budou bát. Nebyla přece nejchytřejší nebelvírkou celých věků jen tak pro nic za nic.

Brumbál ještě chvíli postával a díval se za odcházejícím ministrem. "Ještě není konec. Jeho odchod byl moc rychlý. Jistě plánuje odvetný úder. Možná ne nyní, ale jednou, klidně za pár let, se mi to pokusí všechno vrátit. Prostřednictvím sebe nebo někoho jiného. Mladšího," mumlal si pro sebe a při tom pohlédl na Popletala. Někoho o hodně mladšího, dodal si v duchu s tím, že si na něj musí dát pozor. Nebylo radno kohokoliv podceňovat.

"Počkejte! Stát! Nic ještě není hotové!" vybíhala náhle z hradu Dorcas, která to z astronomické věže stihla první. Utíkala přímo za samotným ministrem, kterého tvrdě zastavila. 

On pouze pozvedl obočí. Letošní ročníky Bradavic se asi moc nepovedly. Jak to tam jen ten Brumbál vládne? Není na čase dostat Bradavice zpět pod kontrolu ministerstva, jako tomu bývalo kdysi dávno? A možná onen pergamen, co mu Brumbál poslal, mu pomůže. Někdo by se měl naučit, že data jsou důležitá. Velmi důležitá. Bez nich se dá totiž pravda velice snadno překroutit.

"Stále chceme zrušit zákaz oddání vydaný slečnou Umbridgeovou," vyhrkla dívka na ministra, který už jistě věděl, že tahle si místo v jeho řadách rozhodně nezíská. Ministr ale jen protočil oči. Taková podřadná záležitost.

"Tady," mávl hůlkou. "Stačí, když to někdo z její rodiny, co už je plnoletý se potvrzením o složených zkouškách OVCE, podepíše," vykouzlil pergamen plný slov. 

Dorcas ho chytila a, jako náležitě poučená od Nathaniela, ho ihned rozdvojila. "Děkuji," kývla, i když věděla, že stále nemají vyhráno. Někdo z Prewettových musel podepsat to, co se tu píše. A to bude ještě zatraceně těžký oříšek.

***

"Tady to je, stačí, aby to někdo z tvojí rodiny podepsal," ukazovala Dorcas Molly, která byla stále přivázaná na židli. Vždyť co kdyby sem někdo vtrhnul a našel rukojmí jen tak postávat s ostatními? Ne, to by nešlo, to slušná rukojmí nedělají. 

"Výborně, tak mi dejte někdo brk a máme to," natáhl se pro pergamen Gideon, ale Dorcas s ním trhla dozadu. 

"Někdo plnoletý s ukončeným OVCE. A to ty ještě nemáš, když se výsledky posílají až o prázdninách," ušklíbla se na něj.

"Do háje. Takže jsme zase na začátku?" zoufala si Daisy. 

Rolanda přikývla. Celé to bylo na nic. Sice se zbavili Umbridgeové, ale až poslední den školy, až úplně na konci. Bylo to zbytečné, Molly stejně nebude mít svatbu.

"Ne, nevzdáme to přece tak lehce. Už jsme toho udělali tolik a to všechno jen kvůli tomuhle pergamenu. Chybí pouze podpis. Poslední krůček od našeho cíle. A vy to chcete vzdát? Ne! My to nevzdáme, zbavili jsme se Umbridgeové, což by většina pokládala za zhola nemožné, zajali jsme Brumbála, což se ještě šílenější, a nakonec jsem svázal svoji budoucí ženu k židli na střeše, zatímco se na mě všichni dívali. Už jenom kvůli tomuhle to musíme dotáhnout do konce. Zamyslete se, vzpomeňte si na všechny ty chvíle, co jste prožili za uplynulé dva týdny a připomeňte si, že nám to vyjít musí. Ve chvíli, kdy Dorcas vstoupila na stupínek a naplánovala tohle šílenství, jsem si řekl, že to nikdy nemůže vyjít. O pár dní později stojím tady a v ruce mám povolení, kde stačí mít jen jediný podpis. A ten já získám, i kdyby to mělo stát cokoliv," vrhl se na ně Arthur Weasley.

Všichni se dívali, jak se chlapec zhluboka nadechl, protože mu po těch slovech dech přímo došel. Rozohnil se poprvé od začátku celé věci. Teprve teď si všichni uvědomili, jak mu na tom doopravdy záleželo, že to nedělal jen pro jakýsi plochý pocit bez hlubšího zaměření. Arthur totiž Molly miloval, jak došlo pár lidem teprve teď. Rychlost myšlení nemohla být holt vždy jako rychlost světla.

"To je sice moc pěkné, ale jak to chceš udělat," zavrčel velice nevrle Moody, který už měl celé akce po krk. Zítra opouští Bradavice navždy, takže by rád ještě něco stihl. Takové poslední rozloučení s tímto místem, na které se nejspíše už nevrátí. 

"Nebruč a radši něco vymysli," napomenula ho Jessie. 

Alastor se na ni zamračil, ale dívka jako sluníčko, neb uměla pořádně spálit, mu to oplatila úsměvem. Alastor si všiml, jak jí jiskří vlasy v poledním sluníčku, jak se roztomile usmívá a jak jí to neskutečně sluší. Na nic nečekal a přitáhl si ji do polibku. 

Jessie se do jeho rtů slabě zasmála. "Ty jsi fakt pošuk," potvrdila si to, co jí včera vyprávěl Nathaniel. I přes to ho ale objala kolem krku, protože to byl přece její pošuk.

"Výborně, ještě si to tu rovnou rozdejte," ozvala se naštvaně Rolanda, která toho už také měla po krk. 

"Já bych řekl..." začal Nathaniel, ale Rolanda ho zpražila takovým pohledem, že i on zavřel pusu a ustoupil o krůček od ní.

"Ne, ne, tohle nemůže být pravda!" vykřikla Dorcas. Ostatní se na ni nechápavě a s děsem v očích podívali. "Ona umlčela Nathaniela! Hoochová, chceš za to medaili? Nebo pohár! V Pamětní síni by měli vystavit tvoji podobiznu, protože jsi dokázala nemožné. On skutečně zmlknul. Vidíte to? Ono to mlčí!" ječela jako smyslů zbavená a rozhazovala kolem sebe rukama.

"Aby si do Pamětní síně nepověsili jako trofej tebe," usadil ji Nathaniel, který skutečně nevydržel mlčet dlouho. Tím se přerušila ta kouzelná chvíle, kdy Dorcas ječela, což bylo přibližně na stejné úrovni, jako když zpívala Molly k narozeninám. A všichni víme, jak to tehdy dopadlo.

"Taková Dorcasina polička zásluh, nad kterými by visela tvoje hlava," osnovala plán Rita, která by toho nejspíše byla skutečně schopná. 

Dorcas se zamračila. "A vedle toho by byla největší lhářka všech dob. To by asi také chtělo ocenění," odsekla jí.

"Náhodou, oběžník o Tajné lásce mezi Popletalem a Umbridgeovou by měli zarámovat," ozvala se Molly stále svázaná na židli. 

Dorcas toho dne již podruhé vyskočila do vzduchu a začala vykřikovat nesmysly. 

"Molly, uvědomuješ si, že ses právě zastala té, která to všechno způsobila?" zeptala se jí klidně Daisy. 

Molly přikývla. "Ale vezměte si to takhle. Kdyby nás tehdy neodhalila, Arthur by mě nikdy nepožádal o ruku, nikdy by se neudělalo oznámení, nikdy bychom se nezbavili Umbridgeové. Vlastně by bylo všechno úplně jinak," vysvětlovala Molly.

"Taková alternativní realita," přisvědčil Gideon. 

"Podle toho, čemu říkáš alternativní realita..." začala Dorcas, ale byla krutě přerušena Arthurem.

"Zmlkněte všichni!" Ostatní se na chlapce podívali opět vyjeveně. 

"Netušil jsem, že máš i koule a nebude to v manželství muset všechno zastat Molly," ušklíbl se Gideon. Arthur ho probodl pohledem.

"Tak dost. Zbývá poslední kousek. A já ho dosáhnu. Svolejte Prewettovi i moji rodinu. Poslední setkání vše vyřeší," postavil se Arthur čelem k problému. Přesně jako pravý nebelvír. A Molly na něj v tu chvíli byla neskutečně pyšná.

***

Ředitel Brumbál uměl prostě divy. Zařídit setkání Weasleyových a Prewettových, kdy se dva čistokrevné rody, které se stále přou o to, kdo je méně čistokrevný či více původní či prostě jen lepší, bez jediného zranění a navíc si udržet vůdčí roli... To uměl skutečně jen on.

A udržet na místě Prewettovi, když si do síně nakráčel Arthur společně s Dorcas a Gideonem, bylo prakticky nemožné. Včerejší ostrá výměna názorů nebyla zapomenuta a zejména Dorcas moc dobře věděla, co o ní Fabian řekl. Stejně tak ale věděla, jak se zachoval Gideon. A právě proto šla s Arthurem.

Všichni se po sobě vražedně dívali, jen Brumbál se usmíval. A tímto by se dalo perfektně říct, že tvrzení - Dva se hádají a třetí se směje - skutečně funguje. Brumbál se smál rád a smál se často, možná proto nebyl oblíben u některých zmijozelských studentů. Jiní ho ale zase naprosto zbožňovali. Brumbál byl prostě dokonale nedokonalou postavou svého vlastního příběhu.

Ticho se pomalu stupňovalo. Fabian probodával pohledem Gideona, co podle jeho názoru stál až příliš blízko Dorcas, Prewettovi zase Arthura, Weasleyovi vlastně všechny, co tam byli, a Dorcas s Gideonem opláceli Fabianovi pohled.

A Arthur? Tak ten došel ke stolu, praštil do něj pěstí, až nádobí nadskočilo, a pronesl tu legendární větu. "Unesl jsem Molly, pánové!" řekl něco, co změnilo celou situaci. 

Prewettovi vyskočili a v čele s Fabianem se vrhli dopředu. Brumbál vstal, aby vše zarazil, a Weasleyovi chtěli svého synka bránit. Arthur se ale nenechal zviklat. Byl na tohle připraven, obrnil si nervy již dávno a nyní jen čekal na vhodnou chvíli, kdy pokračovat.

"Hodlám si ji vzít," řekl druhou větu, která opět rozdmýchala skoro uklidněný dav. 

Brumbál musel zakřičet svoje pověstné Ticho snad desetkrát. Arthur tam během toho stál jako jediný pevný bod ve vesmíru. Všechno se točilo kolem něj, planety Weasleyovců i Prewettovců obíhaly po svých oběžných drahách kolem jeho jako Slunce.

Když se všichni opět uklidnili a Brumbál oběma rodinám domluvil, aby si zpět sedli, Arthur pokračoval. "Je mi jedno, kde to bude. Klidně pojedu i do Francie, Španělska, Ameriky i Austrálie, abych si ji mohl vzít. Nad naší láskou nemáte moc," dodal, načež se opět rozpoutala mela.

Arthur se zhluboka nadechl a vydechl. "Jsme si vědomi veškerých problémů, co nám to může přinést, ale je to tak. Ještě dnes večer odjedu s Molly někam, kde nám nebudou takhle podle bránit. Ať už s tím budete souhlasit nebo ne," mluvil a Dorcas s Gideonem na něj jen třeštili oči. Něco takového přece připravené nebylo.

"Unesl jsem Molly, aby neměla problémy. Můžete za námi vyslat vaše slavné bystrozory, aby nás přivedli zpět. Můžete nás nutit, ale nikdy se nevzdáme. Chceme jen jediné, spojit naši lásku," v tuhle chvíli vytáhl onen pergamen, který měl být podepsán někým z Prewettovic rodiny.

Položil ho na stůl a vteřinku na něm ruku podržel. "Jsem ochoten pro ni riskovat všechno. Postavení, bohatství, rodinu i svobodu. Pokud vás nepřesvědčí tohle, pak už nic," odklopil ruku a ustoupil o krok dozadu. Pak zavrtěl hlavou a otočil se k odchodu. U tohohle být nemusel. 

Dorcas jen zírala do místa, kam Arthur odcházel. Skutečně si jen tak opustil Velkou síň! Při svém vlastním únosu. To bylo prostě do nebe volající nerespektování jejího skvělého plánu. Dívka se ale zadívala na Fabiana i zbylé Prewettovi.

"Je to dobrý kluk. Chápu, že moje slovo pro vás asi nic neznamená, po tom všem," ušklíbla se, "ale já stojím na straně Arthura Weasleyho a Molly Weasleyové. Máme na jejich straně i Kingsleyho Pastorka, co svoji chybu uznal. Je to jejich život, tak je nechte žít si ho, jak chtějí," zakončila a také se otočila k odchodu.

Fabian chtěl něco říct, ale Gideon si vzal slovo. "Bylo mi ctí. Arthur Weasley je skvělý člověk, kterého má Molly ráda. Co ráda? Ona ho miluje. Pokud nechcete respektovat jeho, respektujte aspoň její přání. A tím je právě on. A ty, bratříčku, respektuj přání moje," významně na něj mrkl a vydal se za Dorcas ven.

Dal tím Fabianovi skutečně hodně velké znamení. Dorcas Meadowesová, dívka, jež si s největší pravděpodobností podřídila srdce Gideona Prewetta. A pokud někdo dokázal tohle, byl hoden obdivu. Vždyť Gideonovo srdce nebylo stavěno pro lásku. Jenže, jak Fabian poznal, Dorcas byla něčím, co bylo Gideonovi soupeřem. Druhým kohoutem na jeho smetišti, u kterého se musel skutečně snažit. A stejně jako spolu vycházeli z Velké síně oni dva, tak by měl vycházet Arthur s Molly. 

"Co to děláš?" vyjekla paní Prewettová, když se Fabian natáhl pro pergamen. 

Fabian ji zpražil pohledem. "To, co jste měli udělat už dávno," oznámil jim a vzal si nabízený brk od Brumbála. V rychlosti projel očima ony řádky a zastavil se dole na posledním.

Já, Fabian Prewett, rodinný příslušník Molly Prewettové, souhlasím s tím, aby byla oddána podle zákonů ministerstva kouzel. Dne 28. 6. 1966, v Bradavicích. Fabian Prewett.

"Kam jdeš?" ječel pan Prewett na svého nejstaršího syna. Fabian se jen otočil a ušklíbl se.

"Jdu říct Molly, že je konečně volná. Předpokládám, že na svatbě se neuvidíme," zamával jim ještě a opustil Velkou síň doprovázen Brumbálovým spokojeným pohledem.

***

Na astronomické věži bylo toho večera pozdvižení. Jakmile přišel Fabian s podepsaným pergamenem, Molly se osvobodila z provazů a skočila mu kolem krku. Gideon i Fabian si se ženichem své sestřičky potřásli rukama a dokonce připojili i mírný úsměv. Arthur se nakonec udobřil i s Kingsleym, který nadále zůstával Mollyiným nejlepším přítelem.

Zní to jako výborný konec, ale opravdu si myslíte, že to bylo takhle jednoduché? Že se ještě nic nestalo? A co svatba? Jak nakonec vypadala? A ostatní? Co oni? A kam zmizela Dolores? Otázek to ponechává mnohem více než odpovědí, proto věřte, že pro nikoho z nich stále příběh nekončí. Vlastně život teprve začíná. Vždyť zítra odjíždějí domů, kde začne pro většinu z nich úplně nová cesta, která nebude vždy procházkou růžovým sadem.

Ještě předtím ale měli šanci na to poslední rozloučení s Bradavicemi, které si všichni tolik přáli.

"Co teď?" zeptal se Gideon. 

"No, slyšela jsem, že v Komnatě nejvyšší potřeby potřebují naši pomoc. Zejména pak v konzumaci alkoholu, neb ho přivezli neskutečně moc," ozvala se Dorcas vesele. Gideon se na ni snad poprvé doopravdy zakřenil.

"Není to špatný nápad?" strachovala se Jessie. Ostatní se na ni podívali velice ošklivými pohledy.

"Malá párty ještě nikdy nikoho nezabila," promluvil k údivu všech Arthur, čímž si vysloužil všeobecný potlesk.

No vidíš, Arthure, možná ještě budeš stejně oblíbený jako já, pomyslela si šťastně Molly, když se společně přesouvali do Komnaty nejvyšší potřeby i s Ritou a Rolandou.

Protože Arthur měl samozřejmě pravdu. Jak také jinak? Molly přece musela mít rozlučku se svobodou, nebo snad ne?

Ahojky, 

tak pokud jste dočetli až sem v téhle bizarně šílené (snad) komedii, jste skutečně úžasní. Já sama mám pocit, že jsem se asi zbláznila, když jsem napsala něco takového, ale co... Jde o fikci, takže pravdy a reality se dá poněkud ubrat :D

Každopádně mi ještě neodcházejte, čeká nás poslední kapitola, kterou vydám, jakmile dodělám lehké úpravy :D I tak se na ni ale můžete těšit ještě dnes, nerada nechávám poslední části dlouho odkládané, protože to pak netvoří tak krásné čtení :D

Samozřejmě jsem moc ráda, za všechny, co tohle čtou, že je to baví, a že skutečně dočetli až sem, protože to chtělo notnou dávku odvahy. Díky všem nebelvírským, zmijozelským, havraspárským i mrzimorským srdcím!

Queen of story