To, že základem každého rána v Bradavicích, je skandál, jsem, tuším, už říkala. Jenže nyní se to nestávalo základem dobrého a výjimečného dne, ale základem dne jako byly všechny jiné. Jen úroveň skandálů se s postupem času trochu zvyšovala a nabírala podivné hodnoty. 

"Tohle jsi nedomyslela, Dorcas," vytkl jí Gideon, když všichni už v šest ráno popocházeli okolo Brumbálovy židle. 

Dorcas rozhodila rukama. "Jak jsem asi mohla vědět, že budeme potřebovat jít do Velké síně?" obhajovala se naštvaně.

"Mohla jsi zkusit přemýšlet," vytýkal jí, jako by to byl všechno jen její nápad. Dorcas si založila ruce na hrudi a s vražedným pohledem se na Gideona otočila. 

"A proč jsi něco neřekl ty? Mám pocit, že jsi v tu chvíli stál vedle mě a souhlasně jsi kýval hlavou. Nebo se snad pletu?"

Gideon viděl, že je poražen. Jednak Dorcasinými argumenty ale také přikyvováním od ostatních. "Jessie, ta vymyslela tuhle věž!" ukázal v obvinění na dívku, která se naježila jako vzteklá kočka. Založila si ruce v bok a vykročila bojovně kupředu.

"Ještě jednou řekneš něco takového a slibuju ti, že z té věže spadneš," ozval se lenivě hrozivým hlasem Alastor. Gideon se pod jeho pohledem lehounce otřásl. Dorcas se ušklíbla. Tady to má, hrdina.

"Děkuju, ale myslím, že se umím bránit sama," otočila se Jessie k Alastorovi, který zvedl ruce v obranném gestu. Jessie se pak raději zaměřila na Gideona a zabodla do něj pohled. "Jedno slovo a umlčím tě pěkně po našem," pohrozila mu.

Po této větě se ale naježila Dorcas, která si pod pojmem po našem představila snad všechny ženské zbraně. A ani jedna se jí moc nelíbila. Tohle mohla Gideonovi dělat jen ona, už odedávna. Včerejší rozhovor s Molly byl zapomenut a Dorcas si byla jistá, že mezi ní a Gideonem nic není. Jen se jí prostě nelíbila představa, že by Jessieiny boky, ruce nebo dokonce rty...

"Opovaž se," zahrozila jí Dorcas a počkala, až blondýna, co byla sice její kamarádka, ale momentálně snad ta největší konkurence, ustoupí. 

V tu chvíli si odkašlal Nathaniel. "Sice mě velice těší, že je přesně vidět, kdo má pro koho slabost, ale máme teď jiné problémy."

"Cože? Ne! To není pravda," spustily se pokřiky od Dorcas i Gideona, kteří potvrdili pravidlo, že potrefené husy kejhají nejvíc. 

Nathaniel jen protočil oči a ohlédl se na Rolandu, která bývala v těchto situacích na jeho straně. Ostatně se všemi ostatními. Nathanielova strana byla obsáhlá.

"Dost, co budeme teď dělat? Sovy nás nenajdou, jídlo tu nemáme. Co s tím, ptám se vás?" ozvala se Daisy. 

Molly si zamyšleně kousla ret, Dorcas zamyšleně vrhala pohledy mezi Gideonem a Jessie, ale stejně přemýšlela spíše nad ním než nad Velkou síní, Arthur přecházel kolem a Nathaniel a pokoušel dostat do zorného pole Rolandy. Ta se ho pokoušela ignorovat, tak radši hleděla na Brumbála, který se očividně královsky bavil. Gideon zase putoval pohledem po okolí, aby se ani jednou nepodíval na Dorcas. Stejně jeho pohled ale vždy zabloudil k této dokonalé nebelvírce, co na sobě hledala v jeho očích nedokonalost. Jenže si neuvědomovala to, že byla dokonalá. Alastor zase skenoval pohledem Jessie, která se kousala zevnitř do tváře, jak si zakazovala pod tím pohledem rudnout. Skutečně soustředěná skupinka.

"Nechci vám rušit velice smysluplnou debatu, ale bylo by vhodné dnes vidět Denního věštce," začala Rita, která celou dobu stála v pozadí a hleděla na krásné slunce, které vyšlo již před dlouhou dobou.

"Rito?" podívala se po ní hrozivě Rolanda. Blondýna ale jen pokrčila rameny. 

"No a co? Vy byste nic nepodnikli, tak někdo to udělat musí," ušklíbla se a vstoupila přímo k zábradlí. "Podívejte se. Sovy přilétají a nesou Denní věštce. Přesně za deset minut tu bude Dolores," předpověděla Rita a vyzývavě se na všechny podívala.

"Teda Rito, jestli jsi to zase pokazila..." začala vyhrožovat Rolanda, ale Rita její protesty umlčela rukou. 

"Pokazit to víc než vy? Ne, to bych nedokázala ani já," zasmála se a nastavila tvář sluníčku. 

"Jaké lži jsi tam zase napsala?" zeptala se chladně Molly.

Rita protočila hlavou, aby si uvolnila svaly na krku. Pak zavřela oči, aby jí do nich nepálilo slunce. "Nech se překvapit, Prewettová. A věř mi trochu," pak vyskočila na zábradlí a posadila se na něj jako na bidýlko, tolik příznačné pro její příjmení. To, že seděla několik set metrů nad zemí ji očividně nepálilo. Výšek se nikdy nebála.

"Slečno Holoubková, stačí, že jsme tady, nemusíte ještě spadnout a zabít se," ozval se Brumbál s tím, co si všichni stejně mysleli. Rita možná byla neskutečně nepříjemná a spousta lidí by ji právě teď chtěla strčit dolů, ale nikdo by to reálně neudělal.

"Raději počítejte minuty. Od teď přesně deset minut," řekla, ale seskočila dolů a opřela se opět o zeď věže v očekávání toho, co se zase stane. Ostatním také nezbylo nic jiného než vyčkávat. 

"Gideone?" ozvala se nejistě Dorcas, aby nějak zaplašila to tíživé ticho. Chlapec k ní vzhlédl, aby se setkal s tím pronikavým oříškovým pohledem. Dorcas zatěkala pohledem kolem sebe. "Co když se to všechno nějak pokazí? Co když to nevyjde tak, jak chceme?"

Ostatní se v tu chvíli lehce vzdálili do ústraní. Za tenhle rozhovor celou dobu bojovali, proto ani Nathaniel nechtěl něco takového pokazit. Možná se to mezi nimi konečně urovná a oba pochopí, čím jim ten druhý je.

"Proč by to nemělo vyjít?" nechápal Gideon, kde se v Drocas bere ta nejistota. Dívka ale pokrčila rameny. 

"Unesli jsme samotného Brumbála, co když nás potrestají? Merline, co když je za to i Azkaban?" zděsila se Dorcas.

"To je jednoduché, všechno hodíme na tebe a budeme předstírat, že jsi to celé udělala sama," ušklíbl se Gideon, ale Dorcas ho tvrdě praštila do ramene. 

"Já to myslím vážně," prohodila už trochu veseleji. Gideon tak mohl slavit úspěch na jejím poli.

Pak si ale povzdechl. "Kdyby se cokoliv pokazilo, což se samozřejmě nestane," dodal, když si všiml dívčina vyděšeného pohledu, "Brumbál i já prohlásíme, že je to celé moje vina. Povíme, že jsem vás ohrožoval a přinutil k jednání proti vaší vůli. Pak mě odvezou a Brumbál mě dostane pryč," pověděl vážně chlapec. Dorcas na něj jen valila oči.

"To ať tě ani nenapadne! Tohle nikdy neuděláš. I kdyby ses někdy ven dostal, co tvoje jméno. Co postavení?" zvyšovala hlas dívka, až před ní Gideon o kousek ustoupil. Věděla, na čem chlapci záleží nejvíce. Rodina, jméno, postavení i cíle. Jenže mu nechyběla odvaha a nebelvírská vášeň. 

"Chtěla bys snad, aby obvinili tebe?" vyštěkl na ni Gideon. 

Dorcas si na okamžik skousla ret. Nechtěla, nechtěla by mít oplétačky se Starostolcem za únos ředitele, ale až do téhle chvíle si nepřipouštěla neúspěch. Všechno jim přeci vyšlo, tak proč by nemělo tohle?

"Raději než tebe," vyhrkla najednou odvážně a postavila se proti němu. Jak už bylo řečeno, jejich povahy se příliš nelišily. 

Gideon samým údivem pootevřel ústa. Věděl, že ta holka je šílená, ale že až takhle? Jenže šílenství nebylo vůbec míněno špatně. Dorcas byla spíše šíleně skvělá.

"Přemýšlej přece," pokusil se ji přimět Gideon k akci, ale Dorcas vytrvale vrtěla hlavou. 

"Ty přemýšlej..." začala, ale věštba Rity jí nedala možnost dokončit svoji řeč, neb se dveřmi dovnitř vřítila dáma, kterou tu nikdo neměl rád. Snad s výjimkou Korneliuse Popletala, ale ten byl opravdu jediný. A navíc to všechno dělal kvůli kariéře, proto se o opravdovém přátelství mluvit nedalo.

"Vaše drzost je do nebe volající!" zaječela Dolores, když doběhla na střechu. 

Gideon s Dorcas okamžitě tasili hůlky, aby nedošlo k tomu, že by se Dolores ukázala jako schopnější a povedlo se jí samotné osvobodit Brumbála a zachránit školu. Jenže tady nejsme v hollywoodských filmech, kde se holčina v růžových šatičkách na jehlových podpatcích vydá zachránit svět a ještě si při tom ani nerozcuchá svůj dokonalý účes. Tohle byla bradavická realita, ne žádný hloupý film. A tohle byla Dolores a ne žádná všehoschopná barbie. Tedy, ne že by nebyla všehoschopná, ale...

"Jak se vůbec opovažujete!" vytáhla hůlku a zamířila na Ritu, se kterou měla osobně největší problém. 

"Tohle bych být Vámi nedělala. Dočetla jste ten článek do konce?" ušklíbla se Rita a opět se na budoucí profesorku vyzývavě ušklíbla. Dolores zaťala pěsti, ale vytáhla opět Denního věštce a pokračovala ve čtení.

"Nemusíte, já Vám to přednesu," ozvala se Rita, která si samozřejmě jako pravá novinářka pamatovala, co všechno včera napsala. "Kromě toho, že se slečna Dolores Jane Umbridgeová vyznamenala v oblasti sporů, dokázala také spadnout do pasti pouhých sedmnáctiletých dětí, které ji zajaly a ona tak bude držena společně s Brumbálem. Projevit tolik neschopnosti by se u členů předních ministerských postů mělo trestat důsledněji, neb neschopnost neomlouvá," vyprávěla a Dolores přesně tyto řádky viděla ve věštci.

"Žádáme proto ministra společně s rodinou Weasleyovou a Prewettovou, aby se dostavili do Velké síně dnes v poledne. Jsme ochotni vyjednávat pod našimi podmínkami," zakončila to, ale vynechala podpis autora článku, čehož si samozřejmě všimla i Rolanda. Hbitě přiskočila a popadla Denního věštce do rukou.

"Děláš si legraci?" vyhrkla a podala noviny Nathanielovi. 

Rita pokrčila rameny. "No a co? Nějak jsem se podepsat musela a svoje jméno tam nedám," hájila se. 

Dolores mezitím došlo, o jaké pasti se asi mluvilo a pokusila se uniknout, v čemž jí ale zabránil právě Gideon s Dorcas, kteří si prostě takovou šanci nemohli nechat ujít.

"No teda, díky, Rito!" vyhrkl najednou Nathaniel, když uviděl svoje jméno na konci článku. 

Rita jen znovu pokrčila rameny. "Přišlo mi absurdní dát tam zrovna tebe, protože, jak jsem za včerejší večer pochopila, nejsi zrovna dvakrát chytrý. A tak mě napadlo, že na to v Denním věštci můžou skočit," zasmála se lehce.

"P-počkat. Nathanieli, tobě to nevadí?" otočila se na svého skoro kamaráda Rolanda. Nathaniel se zazubil. 

"Po tomhle mi na právním budou otevírat dveře i ti nejlepší," usmíval se. Všichni ostatní na něj třeštili zraky.

"Jo, protože kdo jiný by mohl brát urážení lidí a hledání jejich chyb jako práci, když ne on? A čistě náhodou na právním pracuje Sophie, co odešla před třemi lety z Bradavic. A ta pozná moje články, když jich tolik přečetla. Takže to můžeš brát jako takové doporučení, protože ona bude vědět, že jsem to sice psala já, ale tvoje jméno tam není náhodou. Proklepne si tě, to ano, ale prakticky máš jistou šanci. Nemáš za co, Prescotte," dodala a pak se podívala na Rolandu.

"Takže ty jsi mu vědomě svým článkem pomohla?" nechápala její bývalá nejlepší kamarádka. 

"I tak by se to dalo říct. Nezvykejte si na to, rozhodně o mně ještě uslyšíte a ne vždy příznivě pro vaše životy," ušklíbla se a pak se lehce pousmála, když ji Rolanda objala. 

"Já věděla, že se vzpamatuješ," zašeptala Rolanda a Rita se uchechtla. 

"Jdeme přece příští rok do posledního ročníku, nemohla bych si to s tebou rozházet, jak bych tu pak vydržela?" ušklíbla se Rita a Rolanda s ní.

"Ale připrav se, že to pojídání svého druhu u jehněčího ti ještě vrátím. A Noře zrovna tak," vytyčila si podmínky, ale pak se společně s Rolandou rozesmála. 

Zdálo se, že všechno bylo v tom nejlepším pořádku. Rita s Rolandou se udobřily, Dolores seděla svázaná vedle Brumbála a musela snést jeho potěšené pomrkávání, Dorcas s Gideonem se raději ke své předchozí debatě nevrátili, Nathaniel oslavoval "svůj" článek a Molly s Arthurem se připravovali na velkou podívanou, která úderem poledne nastane ve Velké síni. 

***

Velká síň toho viděla hodně. Čtyři mocní lidé ji založili na místě příhodném a od té doby zažívala vzestupy i pády slavných. Viděla třeba dávný souboj Merlina a jeho perfektních kouzelnických schopností, chvíli, kdy mocní kouzelníci byli rozřazováni do kolejí. Kdysi dávno tu byl zařazen sám Tom Raddle. A před devíti lety tu byl zařazen i Fabian Prewett, a to do Nebelvíru. 

Chlapec tolik podobný Gideonovi vcházel na místo, které bývalo jeho domovem po dlouhá léta. Jenže teď už není. Fabian odešel a začlenil se do kouzelnické společnosti jako její právoplatný člen. A teď neměl právo nazývat toto místo svým domovem.

"Nedívej se tu tak hloupě, snad si to tu ještě pamatuješ," přejel si ho naštvaným pohledem pan Prewett, zatímco probodával naštvaně ty, kteří přišli před nimi. Pan Prewett, paní Prewettová a Fabian za rodinu Molly, pan Weasley a paní Weasleyová za rodinu Arthura.

"Jsme tu jenom kvůli tomu vašemu idiotovi, co naši Molly pobláznil nebo začaroval," vyštěkla okamžitě paní Prewettová, jakmile uviděla přicházet svoji odvěkou rivalku paní Weasleyovou. Ta zrudla vzteky a vytáhla hůlku.

"Klid," položil jí ruku kolem zad pan Weasley.

"Ještě navíc jsou v přesile," stěžovala si paní Wealseyová. 

Fabian nad tím pozvedl obočí. A co teprve až přijde Gideon. To, že nemohl přijít s nimi ještě neznamenalo, že nebude na jejich straně tady. Je přece Prewett.

"A co vy a ty vaše přesily? Jak to bylo u Děravého kotle!" chytila se toho paní Prewettová. 

Druhá dominantní žena skupiny si založila ruce v bok a stoupla si bojovně proti sedícím Prewettovým. Ti na nic nečekali a vyskočili na nohy. Obě skupiny tasily hůlky.

Minerva McGonagallová, která přišla přímo do této chvíle, si pomyslela jen jedinou větu. Merline, jsou horší než ta děcka. Ještě živě měla v představách, jak pan Moody začal pálit jedno kouzlo za druhým a ani se nedíval, kam míří. Jednou v jeho dosahu nezůstane nic živé.

"Pánové, dámy," promluvila klidně, aby byla v místnosti aspoň jedna osoba, co se nepokusí vyvraždit ty další. Všechny pohledy se otočily k ní. Že sem vůbec chodila. Celé to stejně spískaly ty děti a Dolores se opět ukázala jako neschopná nána. Jak to, že dostaly Brumbála? Minerva věděla, že ani jeden z nich by na něj neměl. Vždyť to byl Brumbál, přemožitel velkého Grindellwalda. 

"Není třeba se unáhlovat. Nechcete si třeba poslechnout, co k tomu řeknou vaše děti?" zeptala se jich skoro mile. 

"Ne, kvůli tomu tu nejsme. Jakmile sem Molly přijde, bereme si ji domů, odkud nevytáhne paty až do odjezdu do Bradavic!" hřměl pan Prewett za souhlasného kývání Fabiana. Přivést si Weasleyho do rodiny bylo prostě trestné.

"Arthur pojede taky. Nenecháme ho tu s takovými jako jste vy!" opět pozvedli hůlky, načež Prewettovi neváhali a do bojové pózy se dostali téměř okamžitě. Fabianovi se přímo třásla ruka s tím, jak moc chtěl vypálit první jiskry kouzla. Musel se hodně ovládat, aby nic z toho neudělal.

"Teď všichni schováte hůlky a necháte si to vysvětlit přímo od strůjců celého tohohle zmatku k..." zaječela Minerva, ale sprosté slovo přes rty prostě nedostala. Na to to byla příliš vzorná profesorka, která by se rozhodně neměla k něčemu takovému snížit. Už jen takovýto náznak byl nad její obvyklé normy.

Jenže její jekot na Prewettovi i Weasleyovi zabral. Hůlky byly pěkně ukryté, i když hrozilo, že je každou chvíli vytáhnou znovu a začne přestřelka jako tehdy na Příčné. Jenže paradoxem bylo, že díky té přestřelce se Arthur s Molly poznali. A když už mluvíme o hlavní dvojici celého dne, kde se flákají a proč nepřichází?

"Nemůžeš mezi ně jít jen tak," vztekala se Molly, když Dorcas odmítala přiznat, že její rodina jsou maniaci, kteří se ve společnosti Weasleyových neznají. 

"Ale ano, je to tvoje a Gideonova rodina. A navíc tam bude Fabian. Tedy, ne že by to byla nějaká výhra," dodala, když si vzpomněla na toho, kdo ji soustavně celé ty roky štval. Ještěže odešel. Fabianův odchod Dorcas oslavila tajně s Jessie, která toho nejstaršího Prewetta také nemohla vystát.

"Nezapomeň, že tam bude i moje rodina a ti jsou také šílení," dodal Arthur, ale s úsměvem pohlédl na Molly. Ona mu za všechny potíže stála. Jimi to všechno začalo a teď se měli poprvé setkat s otevřenou kritikou od rodiny. Jenom aby tu kritiku přežili.

"No a co? Já jsem prý také šílená, možná mezi vás zapadnu," založila si ruce na hrudi. 

"Nejdeš," oznámil jí Gideon jednoznačně. Dorcas se nafoukla. 

"Tak teď mě poslouchejte všichni tři. V tomhle jedu od samého začátku, více než jen pár dní. Celé týdny, dokonce měsíce, Molly kryju záda před tebou a mnoha dalšími. Vážně mě teď hodláte vynechat? Protože pokud ano, skutečně vám to nedaruju. Já to celé vymyslela, naplánovala, stála za vámi, když nikdo jiný ne a teď bych neměla být uvedená na hvězdném seznamu?" ušklíbala se trochu bolestně Dorcas.

"Ale my to přece děláme pro tvoje dobro," pokusila se Molly nějak mile odmítnout její přítomnost. Dorcas zaťala zuby a zakázala si slzy vzteku, které měla na krajíčku. Cítila se bezmocná a svázaná. Její věčný optimismus a sebevědomí se občas vytrácelo a ve skutečně citově vypjatých chvílích prostě mizelo v nenávratnu.

"To je mi fuk. Jdeme," zavrtěla Dorcas hlavou a vykročila kupředu vstříc Velké síni. Molly s Arthurem se chytili za ruce a předešli dívku, která se stejně loudala. Její podvědomí totiž čekalo na Gideona, který by měl prostě něco říct. Dorcas ani netušila, co chce slyšet, jen chtěla, aby prostě něco řekl. Cokoliv.

Gideon ji došel, ale nic neřekl. Místo toho jí jemně stiskl prsty, které si s ní následně propletl. Než se ale stihla vzpamatovat, pustil se a slabě se na dívku pousmál. Jeho pohled říkal jen jediné. Bude to dobrý, jsou to jen lidé. No tak, Dorcas, nabádala se dívka v duchu. Přežila jsi tolik věcí a stále se dokážeš smát, tak proč ne tohle? Jsou to jen Prewettovi a Weasleyovi. Jí ale záleželo hlavně na názoru Prewettových. Proč by jí mělo ležet na srdci, co si o ní myslí, když s nimi nemá žádné spojení? 

Zhluboka se nadechla a zaplašila myšlenky, co se draly na povrch. Odvážně vykročila po boku Gideona do Velké síně, kde jen nerudně seděly dvě rodiny, které se bytostně nenáviděly. Profesorka McGonagallová byla jako most mezi nimi. Jako by to ani nebyli lidé, jen pouhé strany. Weasleyovi versus Prewettovi, kdo asi vyhraje?

Jakmile Arthur s Molly překročili práh, všichni vstali. Nebyl to jemný a ladný pohyb, spíše jako bojovné vrčení před útokem. 

"Mami, tati," začala Molly odvážně, ale byla oslovenými přerušena. 

"Okamžitě od něj ustup. Jedeme domů!" oznámila jí příkře paní Prewettová.

"Arthure, ihned sem pojď!" zavelel ve stejnou chvíli pan Weasley. 

"Užili jste si, zahráli si hru na únosce a jejich kořist, ale teď vezměte rozum do hrsti a okamžitě se pusťte. Vy dva k sobě nepatříte," pokoušela se na to jít prvně po dobrém paní Weasleyová.

"Nemáš pravdu, mami," oznámil jí Arthur, načež dáma zalapala po dechu. Arthur byl přeci její hodný a milý synáček! "Ale ano. Molly a já se totiž budeme brát a vy nám v tom pomůžete," řekl nekompromisně nejmladší Weasley.

Teď už i Molly lapala po dechu. Od kdy byl Arthur takový? Možná už ho jen přestalo bavit neustále poskakovat podle pokynů ostatních. Jednou mu prostě trpělivost dojde, a pak to bude skutečná mela.

Veškeré dění se ale zastavilo ve chvíli, kdy do Velké síně vešel Gideon společně s Dorcas. Všichni se k nově příchozím otočili, až dívce lehounce zrudly tváře. I tak se ale nenechala odradit a s hlavou hrdě vztyčenou procházela ke skupince. Jenže pak se stalo několik věcí najednou.

Prvně zakřičel Fabian něco na svého bratra, co rozhodně nemohla být pochvala. Pak se ozval pan Prewett, který začal křičet na Molly. Na to slyšela paní Weasleyová a hrubou silou se pokusila dostat Arthura od Molly. Na to zase reagovala Dorcas, která se prostě do hromadné akce přidat musela. Gideon nestačil zírat, že ani neviděl, kdo proti komu vlastně teď je.

"Dost!" vzpamatoval se konečně a zakřičel na celou Velkou síň podpořen profesorkou McGonagallovou, která střídavě vyháněla zvědavé studenty, kteří se za křikem začali stahovat jako můry k lampě, a snažila se ukočírovat i dění mezi znepřátelenými rodinami.

Křik a vřava ustaly. Veškerá pozornost teď směřovala na Gideona. Záleželo na tom, co řekne. "Já to podporuji. Je to Mollyin život, ať už to schvalujete nebo ne, má právo si ho pokazit sama. Stejně tak Weasley. A proto vás prosím, chovejte se rozumně a zrušte ten zákaz oddání," zakončil docela prostě Gideon a očekával reakce, které na sebe nenechaly dlouho čekat.

"To tě nakazila ona, co?" ušklíbl se Fabian a mávl rukou k Dorcas, na kterou jako by se svalila veškerá vina. "Taková malá mudlovská..." 

"Neříkej to slovo! Já tě varuji, bratříčku," zarazil ho Gideon okamžitě. Nikdo se do toho ku podivu nemíchal. Tohle bylo jen mezi Fabianem a Gideonem Prewettovými.

"Můžeš mít, kterou chceš, ale ty si vybereš tuhle couru? Vždyť je to Meadowesová, ta, o které se už ve čtvrtém ročníku povídalo, že..." 

"Dost!" utnul ho opět Gideon. 

Dorcas se ale zalily oči slzami. Tohle byla přece tak dávná minulost. Jak na to všechno mohl někdo přijít? Neměli by si to ani pamatovat jako ostatní. Zapomnělo se na to, stejně jako se jednou zapomene i na tenhle skandál. 

"Dorcas je tou nejinteligentnější, nejodvážnější, nejspolehlivější a nejspravedlivější holkou, kterou vůbec můžeš poznat. Upřímná, až to bolí, ale pořád je věrná a spravedlivá svým. Ještě jedno slovo a zapomenu na to, že jsme bratři," varoval ho temně.

"Ta?" nedal si pokoj Fabian. "Je neschopná, nepříjemná, lehkomyslná a arogantní! To už je i ten Weasley lepší," štěkl po něm, načež ho jeho vlastní matka začala fackovat společně s Molly. V něčem si byly dozajista velmi podobné. Arthura skoro zamrazilo, jak si toho všiml.

Jenže pak Molly řekla něco, co se ani trochu nelíbilo Weasleyovým a celý boj mohl začít nanovo. Arthur se musel zapojit také a hájit čest jejich budoucího manželství, které si prostě zařídí jakkoliv. Minerva se zase pokoušela zarazit hrozící katastrofu, když viděla, jak se Fabian sápe po hůlce. Nikdo si ani nevšiml Dorcas, která se nenápadně vzdálila od skupiny a jejích řečí.

Nikdo, až na Gideona, který ji vyprovázel zamračeným pohledem. Nemusel se moc dlouho rozhodovat. Vyběhl z Velké síně a dostihl dívku přímo uprostřed schodů. Tehdy poprvé viděl malý zázrak. Dorcas Meadowesová měla v očích skutečné slzy. Nešlo o pouhý lesk, šlo o nefalšované mokré a slané slzy.

"Říkal jsem ti, že jsou šílení," pověděl jí potichu chlapec. 

Dorcas se z očí vyřinuly další a další proudy slané vody. "J-jak na to přišli? Vždyť to bylo před dvěma lety a jen v jednom oběžníku," vzlykla a vložila si hlavu do dlaní. 

Tahle lež ji bude pronásledovat snad navždy. Nikdy s nikým nic neměla, ale Rita se jednoho krásného dne rozhodla, že ano. Dorcas byla na jednom místě sama s Ericem Donovanem, jedním chlapcem z Nebelvíru, čímž mohla Rita nastartovat svoji kariéru. A protože byl Eric pouze vychloubačné hovado, oběžník nepopřel. Ve očích svých kamarádů stoupl na ceně, což si celou dobu tak moc přál, a ona - Dorcas - byla odsouzena k posměchu. Dvojí měřítko jak vyšité.

"Ty si snad taky myslíš, že to byla pravda?" podívala se na něj vážně dívka. Gideon rozhodně zavrtěl hlavou. Možná si to myslel tehdy, možná ještě na začátku roku a možná i před třemi měsíci, ale už ne teď. Ne po tom všem, co spolu prožili.

"Merline, jak jsme mohla být tak hloupá a spadnout do toho?" překryla si obličej dlaněmi dívka. 

Gideon její dlaně ale chytil a stáhnul dolů. Zachytil její pohled do toho svého. "Poslouchej mě, ty jsi za to nemohla. Rita je lhářka a Eric byl hajzl. S tím se nedalo nic dělat, nejjednodušší je na to prostě zapomenout, jak jsi to udělala. Fabian je kretén, že to znovu vytáhl," promlouval k ní tiše a jemně, skoro něžně.

Dorcas si povzdychla. Jistěže měl pravdu, jen si to nedokázala přiznat sama. Nemohla za to, stala se jen obětí lhářů, podvodníků a prvoplánových chvástalů. Na jejím názoru tehdy nikomu nezáleželo, všichni to žrali i s navijákem. Tehdy si také Rita udělala takové jméno a začala oběžníky vydávat skoro pravidelně. Sbírala drby a poupravovala je do své pravdy, aby nešly nikterak napadnout. Její informace ale obvykle nikoho nepoškodily na dlouho. Sem tam nějaké drama, pár dní rušno a pak konec. Brzy přišlo zase něco jiného. Jak mohl ale Fabian vytáhnout něco takového?

"Pojď sem," pousmál se Gideon a nechal Dorcas, aby si položila hlavu na jeho rameno, kam přesně zapadla. Objal ji pažemi a schoval ji tak před veškerým tím ošklivým světem kolem. Aspoň tak se Dorcas teď cítila. V bezpečí u Gideona. Byla to absurdní představa, která by jí dříve vháněla slzy smíchu do očí. Jenže nyní byla realitou.

A Dorcas neměla tu vnitřní sílu k tomu, aby se z jeho sevření vymanila. Možná si na ní začala vybírat daň únava, možná jen rozrušení, ale neudělala to. Prostě to nedokázala. Stála tam a nechala se společně se schodištěm přesouvat jen bůh ví kam. Jenže jí i Gideonovi to bylo srdečně jedno.

***

"Takhle by to dál nešlo, tohle nikam nevede!" vjel si rukou do vlasů Arthur, když se společně s Molly vrátili na astronomickou věž. Rozcuchaní po boji, při kterém se lehounce poničily stoly ve Velké síni. No co, něco se jako štít použít muselo.

"Jste v pořádku?" vyptávala se starostlivě Dorcas, která už se dokázala uklidnit s příchodem mezi ostatní. Mezi ní a Gideonem nyní zela obrovská mezera, kterou opět ani jeden nepřerušil. 

Molly se lehce zasmála. "Líp mi snad nikdy nebylo. Právě na mě útočila moje vlastní rodina," vyjekla zděšeně.

"Omyl, ti útočili na všechno, co se pohnulo," diskutoval s ní Arthur. Molly zavrtěla hlavou. 

"To si pleteš, to byla ta tvoje," ušklíbla se, zatímco Arthur vrtěl hlavou. 

"Tak moment, vy jste nepoznali vlastní rodiny?" nedokázal to pochopit Nathaniel.

"No, nediv se. Když je všude zvířený prach a ty uskakuješ před kouzly, nestíháš sledovat, kdo je vypálil," oznámila mu Rolanda. 

"A to taky nechápu, jak ses tam dostala ty?" naléhal na ni chlapec. Dívka se jen ušklíbala. 

"Kdybych tam nepřišla, tihle dva by se odtamtud nikdy nedostali," svěřila se všem se svojí teorií. Daisy se bláznivě zasmála. "Je to absurdní, že celé tohle setkání bylo k ničemu," vrtěla hlavou.

"Smím se zeptat, jestli jste tam nechali Minervu samotnou, aby to dořešila?" vyzvídal Brumbál s lehkými obavami. 

Dolores sebou škubala na židli, ale její roubík jí nepovolil promluvit. Roubík byl odůvodněn Alastorem tak, že ty kecy se nedaly poslouchat. V tu chvíli se zrodila přetrvávající nenávist od Dolores k Moodymu. Jednou mu to všechno vrátí. Jeho hlavu si vycpe a postaví na výstavu do kanceláře. Pokud tedy bude nějakou kancelář mít, když ji jistě vyhodí.

"Ale to ne, přiběhl tam i profesor Křiklan a pan Filch," ušklíbla se Rolanda a Brumbál potlačil touhu protočit oči. To si teda Minerva pomůže...

"Ale co teď? Oni ten zákaz nikdy neodvolají," vzdychl Arthur. 

"Teď je nejdůležitější, že Bradavice nejsou pod mocí ministerstva, ale tady přítomného profesora Brumbála, které držíme my. Kdo tu potom vládne?" vypočítávala na první pohled nesrozumitelně Jessie, ale pár lidí už začínalo tušit, kam tím míří.

"Máme moc nad Brumbálem, máme ji tudíž nad všemi?" tipoval Nathaniel. 

Jessie kývla. "Přesně tak, jenže tu stále je jedna nemilá věc ohledně inspektorky, která tu je navíc. Je z ministerstva, takže má moc nad nařízením ohledně svatby. Kolik si myslíte, že je ochotna udělat pro svobodu?" zeptala se řečnicky svých přátel.

"Jste si jistí, že nikdo z vás nepatří do Zmijozelu?" ušklíbla se Rita od pergamenu, nad kterým si kousala brk. Něco ji musí napadnout, vždycky se to tak stávalo. Nějaká velká inspirace ještě přijde.

"Musíme na to jít úplně jinak. Možná teď vládneme Bradavicím, ale stále máme mezery. Všechno funguje normálně, profesorka McGonagallová zajistila chod školy. Tohle se přece při únosu dít nesmí, nebo snad ano? Arthure, že to není možné?" vyptával se Nathaniel, ale Arthur nechápavě krčil rameny. Jak by to sakra on měl vědět?

"Nerad to přiznávám, ale potřebujeme zachránit. Potřebujeme dobrý nápad," ozval se snad poprvé za tu dobu, co tu byli, Gideon. Ostatní přikývli. Jistě, nápad potřebovali, ale kdo jim ho mohl dát? Kdo zachrání situaci, která se zdá být nenávratně zkažená?

***

Středeční večer byl pochmurný. Rukojmí i věznitelé se pokoušeli přijít na způsob, jak z toho celého ven. Weasleyovi i Prewettovi se ubytovali na ošetřovně, kam také většina z nich patřila po útoku kouzly ve Velké síní, a naše partička přátel si opět ustlala na astronomické věži.

"Přijdu si spíš jako trestanec než věznitel," povzdechl si Alastor, když se balil do deky na noc. Dnes museli postavit hlídky kvůli Dolores. Jako první měla hlídkovat Molly s Arthurem, kteří si toho potřebovali ještě hodně říct. 

Zatímco ostatní usínali, Molly šeptem přemýšlela o všech možných variantách, co by se daly udělat. Jenže žádná z nich nebyla ta pravá. Ani Arthur už nevěděl, jak dál. 

A právě v tu chvíli, kdy střídání hlídek klepalo na dveře, se právě tyto dveře nejistě otevřely a do světla hvězd vystoupil z útrob hradu Kingsley Pastorek. Nikdo ho tu nečekal, nikomu ani nepřišel na mysl. Nepatřil k této partičce, byl vlastně tím, kdo to na začátku celé spískal a tím nápadem zrušení svatby. Ale stejně jako měl moc to zkazit, měl i moc své činy napravit.

Ne nadarmo se v jeho patronovi skrýval rys. Chytrý a nebojácný, čehož bude muset mladý Pastorek využít. Byl jenom rád, že na věži našel vzhůru právě Molly. 

"Možná bych něco měl. Způsob, jak ti vynahradit, že jsem to celé začal. Můžu to ukončit," začal mluvit, ale Molly jeho nejisté proslovy přerušila. 

"Sem s tím, cokoliv se hodí," klepla do zábradlí, které se kovově rozcinkalo.

"Fajn, ale možná to nebude úplně příjemné," pokýval hlavou, načež se Molly zarazila. Bylo to ale to jediné, co teď měli. A Kingsleymu věřila. Skutečně mu věřila i po tom skandálu s dopisem pro její rodiče. Možná udělal chybu, ale měl právo na druhou šanci. Všichni to právo měli.

"Co kdybychom ten únos pojali trochu jinak?" zeptal se chytře Kingsley. 

Molly nad jeho bravurním plánem jen žasla. Stejně tak Arthur, který okamžitě souhlasil. Kingsley Patorek vyrazil zachránit situaci.

O pár minut později si Molly obratně vyměnila místo s Brumbálem a sama se uvázala do provazů. Hbité a tiché pohyby nikoho neprobudily. Brumbál, konečně volný, si vesele promnul zápěstí. Na rukojmí byl možná trochu starý, ne však na konečný plán, jak se zbavit tolik nenáviděné dámy z ministerstva.

Každý plán měl chybičky a každý plán byl tvořen hlavně nedokonalostmi, ale ne tenhle. Kingsleyho plán byl prostě a jednoduše geniální. Stejně jako jeho majitel, co se opět mohl pyšnit nálepkou Kamarád Molly Prewettové, budoucí Weasleyové. Díky Kinglseymu se totiž jejich šance mnohonásobně zvýšily.