Elizabeth stála na malém balkoně a koukala na hvězdy. Hlavou ležela na svých rukách. Ty měla položené přes sebe na širokém zábradlí, které se spíš podobalo stěně.

Už to byl týden, co se se svou mámou vrátila na zámek.

Všechno proběhlo v pořádku. Její rodiče byly moc šťastní, že se spolu zase vidí. Usmívali se na sebe vždy, když byli spolu, což bylo hodně často.

Elizabeth to strašně těšilo, ale taky měla strach, že by se to samé mohlo stát jim s Patrikem.

Proč si po jednom skoro-polibku myslela, že k sobě patří? Možná vlastně ani neměli být spolu...

Ne! vykřikla ve své hlavě. Už o tom nechtěla přemýšlet. Prostě jen musela doufat, že se za ní vrátí. A když ne, tak asi zůstane navěky sama.

Povzdechla si. Proč jen nemohla mít normální život? Tohle byla otázka, kterou si pokládala i předtím, než utekla pryč ze zámku. Ale teď byla ta správná otázka: Proč jen nemohla mít normální život aspoň jako princezna?

Proč do jejího života musel vstoupit kluk, do kterého se téměř okamžitě zamilovala, ale on si pak jen tak zmizel a to doslova?

A teď trčela tady na zámku a vůbec nevěděla co dělat. Celé dny se jen potloukala po paláci a občas prohodila pár slov s někým ze své a Lulaikovi rodiny nebo se služkami a strážnými.

Největší „zábavou” byla svatba Everalda a Petirely. Nejdřív ji pomáhala Lodrigovi připravit. Sice většinu měl, ale ještě toho byla spousta, co museli udělat. To přišlo Elizabeth celkem fajn. Mohla u toho alespoň strávit čas se svým tátou. Jenže pak nabídla pomoc i Elizabethina máma. To by bylo taky dobré, ale její rodiče většinou všechno probírali jen spolu a Elizabeth zase zůstala sama a bez námětu na činnost.

Samotný obřad byl prostě a jednoduše nudný a Elizabeth vůbec nedávala pozor, co říká oddávající. Svou pozornost věnovala jen konverzaci svých rodičů a krále Nedpyloma. Všichni byli tak spokojení, že se všechno vyřešilo v míru a Elizabeth se v té chvíli honily hlavou myšlenky, proč si vůbec myslela, že by s nimi ten usměvavý čmeláčí král mohl válčit.

Možná by to všechno stejně bylo úplně jinak. Ale stejně byla ráda, že se vrátila. I když si tu připadala naprosto nepotřebně, pořád by byla víc osamocená někde úplně jinde. Jenže na druhou stranu by tam aspoň měla co dělat, protože by se musela nějak uživit.

Možná bych mohla začít hrát na nějaký hudební nástroj, napadlo ji. To by mě mohlo zabavit.

Vymyslela ještě spoustu věcí, kterým by se mohla věnovat a rozhodla se, že se do něčeho z toho hned zítra pustí. Jestli k tomu teda sežene potřebné věci...

Pořádně se nadechla chladného nočního vzduchu a vychutnávala si tu tmu a klid.

A jelikož už o ničem z toho nechtěla přemýšlet, tak si začala broukat nějakou náhodnou melodii, která se smísila se šustícím listím ve větru.

Tyhle zvuky se dokonale hodily k nekonečné temnotě a zářivým hvězdám, ve kterých každý mohl přečíst svůj osud.

Snad ho i ona někdy zvládne přečíst.