Patrik kráčel lesem do strmého kopce. Kolem něj rostly mladé stromky pokryté čerstvým listím, které v jarním slunci zeleně zářilo. Bylo příjemně teplo a ve vzduchu vonělo kvítí. Mladík šel pořád nahoru a nezdálo se, že by jeho pomalý pochod mohlo něco vyrušit. Ale zajímavé věci se stávají vždy, když to nejméně čekáme.

Najednou z malé bučiny vyběhla černovlasá dívka s modrými šaty. Zastavila se na pěšince a snažila se popadnout dech. Patrika, který se při náhlém pohybu schoval za starou břízu, jež do bukového okolí moc nezapadala, si ani nevšimla. Prohrábla si vlasy a teprve teď jí Patrik viděl do tváře. Ta dívka mu byla povědomá, ale nemohl si ji nikam zařadit. Možná proto, že si nepamatoval ani vlastní jméno.

Nakonec mu to nedalo a zeptal se jí:
„Zdravím, kam spěcháš?"
Děvče sebou leknutím trhlo a upustilo kožený vak, který drželo v ruce. Když se vzpamatovalo, odpovědělo: „Pryč".

Patrik nadzvedl obočí a pak neznámé dívce, jež právě zvedala své malé zavazadlo ze země, položil několik otázek: „Vypadáš jako princezna, proč utíkáš od zámku? Proč ve dne? A proč v těch výrazných modrých šatech?"

„Nemám čas abych ti to vysvětlovala," odbyla ho černovláska. „Jen tě prosím, nikomu neprozraď, že jsi mě viděl. Slib mi to." Prosebně na mladíka upřela své zelené oči, to ho však nepřemluvilo.

„Nejdřív mi odpověz na otázky, možná jsi zlodějka, která vykradla zdejší zámek. Nevypadáš zrovna důvěryhodně," trval na svém Patrik.

„No tak dobře," svolila dívka. „Jsem princezna a utíkám, protože už nechci žít na zámku. Už nechci, aby mě svíraly ty studené zdi. Už nechci, aby mě zatěžovaly královské povinnosti. Chci být na slunci a chodit bosá v měkké trávě. Chci být... svobodná."

Zelenooké děvče se cítilo úžasně; konečně se mohlo někomu svěřit se svými starostmi. Po chvilce pokračovalo: „Utekla jsem už včera večer, jindy nebyla možnost. A tyhle šaty mám na sobě, protože se mi z mého šatníku zdály nejvhodnější."

Patrik usoudil, že jí může věřit: „No dobře, slibuju."

„Moc děkuji," řekla dívka a zmizela mezi stromy. Patrik se za ní nějakou dobu díval, usmál se a pokračoval po kořenité pěšince nahoru ke královskému sídlu.

Šel bych s ní, ale musím na zámek, pomyslel si. Poté mu ale došlo, že nikam nemusí a otočil se, aby se za ní vrátil. Ale krásná černovláska se už ztratila v hustém bukovém porostu. Chtěl na ni zavolat, ale neznal její jméno.

A tak se vydal zase prudce do kopce. Netušil, že právě potkal svou životní lásku, kvůli které se bude nejednou soužit...