Hermiona utekla z Velké síně. Běžela, ani nevěděla kam. Přes slzy nic neviděla. Zastavila se až před dveřmi kabinetu, ze kterého odcházela ráno. Polekaně se rozhlédla kolem. Nikde nikdo. Úlevně vydechla. To by jí tak ještě scházelo, aby ji tu někdo zahlédl, zvlášť, když je Nebelvírka. Hlavně, co kdyby ji viděl Snape? Nebo Malfoy? To by byl pořádný malér. Rychle se rozběhla dál, co jí její dech stačil. Zastavila se u jejího oblíbeného výklenku, kde se zase usadila a pozorovala dění venku. I přes ten mráz, který se jí zabodával do těla, tam seděla, dokud konečně neupadla do neklidného spánku.

Severus se procházel po hradě. Hledal ji. Už byl snad všude. Tak to procházel ještě jednou. Už byla noc. Procházel chodbou, kde minulou noc našel Hermionu. Slečnu Grangerovou, Severusi! Když jeho pozornost upoutala silueta krčící se na jednom z výklenků. Sám pro sebe se pousmál. Hned poznal, že je to ona. Byl rád, že na ni narazil. Měl potřebu si s ní popovídat. Hlavně taky kvůli toho, co jí řekl ten zrzavý magor. Jemně Hermionu pohladil po tváři a zastrčil neposlušný pramen vlasů za ucho.

Hermiona se ze spánku pousmála. Ale potom se zase její tvář změnila na smutnou a neklidnou. Což přimělo Severuse působit jako zrcadlo. Přeměřil si Hermionu pohledem a usoudil, že se jí nemůže v žádném případě dobře spát. Zamyšleně si povzdechl a opatrně, jako tu nejkřehčí věc na světě, ji vzal do náruče.

Z tohoto se nejspíš stane rutina. Pomyslel si během toho, co ji nesl opět do své ložnice. Pomocí kouzla si otevřel vchodové dveře a nechal je i co nejtiššeji zavřít a pokračoval se svým vlajícím pláštěm krokem do ložnice. Všiml si, že dívka v jeho náručí sebou mírně cukla. Jelikož už byl kousek od jeho postele, tak se rozhodl nezastavovat. Pomalu ji položil na svou postel a chystal se ji přikrýt, když rozespale cosi zamumlala, načež se probudila a vyšvihla se do sedu.

Naskytl se jí pohled na profesora Snapea, jak oběma rukama drží deku a kouká na ni.

„J-Já se omlouvám, pane profesore. Asi jsem tam zase usnula a..“

„Klid, Grangerová. Nic se neděje.“ Snažil se ji utěšit Severus, jakmile pochopil, že začala mírně panikařit.

„Myslím, že bych měla jít k sobě.“ řekla z ničeho nic po chvilce ticha.

„No, držet vás zde nebudu, avšak ani vás nebudu vyhánět. Jestliže chcete jít, tak vás alespoň doprovodím, ale pokud byste zde chtěla zůstat, tak klidně zůstaňte.“ Řekl s pokrčením ramen Severus a pustil konce deky.

„Jste na mne až moc hodný.“

„Člověk občas potřebuje, aby na něj byl někdo hodný, zvláště v dobách, kdy se i vaši nejbližší odcizují.“

„Ve skutečnosti jsem ale překvapena, nutno říci, že mile. Když zrovna vy jste ten, kdo se ke mně tak chová. Děkuji.“

„Ale, Grangerová, nechte si ty citové výjevy pro někoho, kdo si to zaslouží.“ pohlédl na ni a posadil se do křesla.

„Ale vy si to zasloužíte, profesore.“ Tvrdohlavě si stála za svým Hermiona.

„Nebuďte směšná. Já si zasloužím akorát tak smrt.“

„A vy mi říkejte něco o tom, že sama sebe nemám ráda. Tak doslovně jste to sice neřekl, ale řekl jste, abych si neříkala tak, jak jsem se popsala předtím-“ Severus ji jednoduchým gestem umlčel.

„Dost!“ řekl, když se Hermiona nadechovala na pokračování.
„Tak co? Zůstáváte zde, nebo jdete do vaší ložnice?“ změnil raději téma.

Hermiona vstala z jeho postele, doprovázena jedním zvednutým obočím jejího profesora.

„Proč jste takový?“ řekla a přišla k němu blíž, jelikož měl křeslo v rohu místnosti asi čtyři metry od postele.

„Jaký?“ Otázal se a své ruce, které měl doposud založené na hrudi, položil na opěradla.

Hermiona jeho otázku přešla.
„Máte mě rád?“

„Za předpokladu, že tento pocit dokáži vlastnit, pak nejspíš ano.“ přikývl Severus.

„Cítíte se v mé společnosti dobře?“

„Rozhodně lépe, než třeba s Brumbálem.“

„To je teda pochvala toto.“ Pronesla ironicky Hermiona.

„Snad byste ode mne nečekala nějaký delší projev a snad už vůbec ne nějaké komplimenty...“ dělal dotčeného s dlaní na hrudi a snažil se o co nejvážnější výraz za posledních pár měsíců.

„Ach, to samozřejmě ne. To byste snad ani nebyl vy. Musela bych se strachovat, jestli jste neochořel.“

„To jsem rád, že to vidíme stejně, nyní zpět k původní otázce, ještě té, než jste začala pokládat otázky vy. A to, zůstáváte nebo jdete?“

„Já ještě nevím.“ odpověděla zamyšleně Hermiona a začala se procházet po jeho ložnici.

Když Hermiona procházela kolem něj, natáhl před sebe ruku. Počkal, až do ní Hermiona v nepozornosti narazí. Což se stalo za pár vteřin, Hermiona vyjekla, přičemž Severus ji stáhl na svůj klín.

„S takovou byste mi prochodila díru snad až do tajemné komnaty.“ Pronesl klidným hlasem.

„To si nemyslím.“ odvětila Hermiona, stále v šoku z toho, že si jeho ruky nevšimla. A taky, že najednou sedí na klíně nejobávanějšího profesora v Bradavicích.

„Tak už jste se rozhodla? Nebo bylo to vaše pochodování naprosto zbytečné?“

„Asi bude lepší, když půjdu do věže. Nikdo nebude mít blbé otázky a já vás aspoň nebudu nějak otravovat.“

„Takhle to cítíte vy? Nejsem názoru, že byste chtěla trávit noc ve věži mezi lidmi, se kterými máte nějaký problém. A pokud jde o mě, tak bych vám tohle přece nenabídl, kdybyste mne otravovala.“

„Bude to tak lepší.“ Stála si za svým Hermiona a mírně se zamračila.

Severus si povzdechl a zaklonil hlavu, své ruce však i nadále nechával obtočené kolem Hermionina těla. Hermiona si ho prohlížela a přemýšlela, jestli má něco říct ona nebo on.

„Dobře, tak vás alespoň doprovodím. Ale nevěřím, že je to lepší.“ řekl po chvíli a znovu vrátil hlavu na své místo. Mírně sebou škubl, když se Hermiona o něj opřela a tak zabořil nos do jejích objemných vlasů.

„Děkuju.“

***
„Merline! Všichni z cesty! Grangerová jde a vypadá hůř, než obvykle!“ hulákal Ron přes celou Nebelvírskou společenskou místnost a ostatní přítomní Nebelvíři se začali smát.

„Drž hubu, Ronalde!“ odpověděla mu Ginny, která šla spolu s Hermionou.

„To jako dneska ani nemluvíš?!“

„Mluví, ale jen s lidmi, kteří za to stojí.“ odpověděla za Hermionu opět Ginny.

S tímto odešli z Nebelvírské věže.

„Já nevím, co ho to zase napadlo.“ Řekla Ginny, když šli společně do Velké síně.

„Já už to neřeším. Tohle přehnal.“

„A jsi v pořádku?“

„Samozřejmě, že jsem Ginny.“

„A proto pořád tak nepřítomně koukáš, celou noc jsi nespala, kdybych tě nevytáhla z ložnice, nešla bys nikam? Něco se děje Mio. To já poznám.“

Hermiona neodpověděla, protože si právě uvědomila, že jí včera ještě Neville říkal, že dnes mají lektvary místo přeměňování.

Plácla se do čela. Ginny se na ni jen udiveně podívala.

„Jsi v pořádku?“

„Ach, samozřejmě, že jsem Ginn. Jen jsem prostě extrémně pitomá. Musím zpátky do věže pro věci. Dnes máme lektvary místo přeměňování.“ Vysvětlovala hned Mia.

„To nebude třeba." Ozval se za ní hluboký sametový hlas.

Obě dívky sebou polekaně trhly a vzápětí se naráz otočily za tím charakteristickým hlasem. Mezitím se osoba snad potěšeně ušklíbla a zkřížila si ruce na prsou.

„Skutečně, pane profesore?“ Zeptala se Hermiona s povytaženým levým obočím.

„Skutečně. Půjčím vám něco. Navíc, potřebuji s vámi mluvit, takže byste potom nestihla pro věci dojít.“

„Ale co snídaně?“ Zeptala se Ginny a vzápětí se začervenala, když si uvědomila s kým mluví.

„V pořádku, tu chvíli vydržím.“ odpověděl Severus pobaveným hlasem a rozešel se do Velké síně...