Ten večer usínal Severus se smíšenými pocity. Věděl, že k ní něco cítí... A bylo to zatraceně silné. Věděl to už dříve, nebyl hlupák a nehodlal si dělat jakékoliv naděje. Hermiona pro změnu usínala s mírným úsměvem na tváři. Líbila se jí představa, že i on dokáže být člověkem. Někým, kdo ji chápe. Kdo ji vidí.

Ráno se Hermiona probudila celkem brzy, proto se rozhodla, že si ještě zajde do knihovny, než půjde na snídani. Bylo jasné, že zrovna ji nikdo hledat nebude.

Sedla si na své oblíbené místečko v zadní části knihovny a začetla se do nějaké knihy o lektvarech.

„Hmm, nevím o tom, že bych zadával nějaký test.“ ozval se tichý a hluboký hlas u dívčina levého ucha.

„Nezadával.“ odpověděla po tom, co zaklapla knihu a mírně natočila hlavu, aby aspoň koutkem oka viděla na na toho může několika tváří.

„To jsem si oddechl. Nebudu mít aspoň tolik práce a rozčilování. Smím mít dotaz? Co tady děláte tak brzy ráno?“

„Krom toho, že čtu učebnici? Nemohla jsem spát. A vy?“

„Hmm, co že tak mladá a už nemůže spát? Ts, ts, ts... Zajímavé, beztak máte plnou mysl... Takových těch dívčích záležitostí.“

„Dívčích záležitostí?“ zaptala se Hermiona s křivým úsměvem.

„No však víte. Mladí lidé, kosmetika, vzhled a citově zabarvené výjevy.“ řekl s mírně zamračeným pohledem Severus.

To už Hermiona vyprskla smíchy.
„Tak to ne! To si vážně o mně myslíte?“

Severusovi se na moment mihl přes tvář překvapený výraz.
„V mé společnosti se nikdo nesměje, proč vy ano?“

„Když ono to vážně bylo vtipné. Jako vážně? Já a myšlení na kluky? To nejde k sobě.“

Severus pozvedl jedno obočí a pohledem si ji přeměřil. Ona by mohla mít na každém prstu pět členů mužské populace.
„Proč?“

„Protože jsem Grangerová... Ta mudlovská šmejdka.“

Severus ji gestem ruky umlčel.
„Neříkejte si tak.“

„A v očích všech jsem jen šprtka, která má otřesné vlasy a nos neustále zabořený v knížkách. Tak kdo by o mě měl zájem a tím pádem, proč bych já měla uvažovat nad takovými povrchními lidmi?“

Severus se teď otevřeně mračil.
„Nemyslím si, že byste měla mít na sebe takový názor.“

„Hmm... O tom nerozhodujete.“ řekla a zvedla se ze židle.

Otočila se a chtěla udělat krok vpřed, ale narazila do hrudi černě oděného může. Pomalu zvedla hlavu a podívala se do jeho onyxových očí. Severus jen ztěžka polknul. Pomalu ji zastrčil neposlušný pramen vlasů za ucho a pak prstem přejel po jejím krku. Potom nechal ruku volně sklouznout zpět dolů.

„Merlinužel nerozhoduji. To máte pravdu.“

„Ehm.. už je hodně hodin, měla bych jít.“ řekla tichým hlasem a chtěla se kolem něj protáhnout.

Severus ji chytil za paži a přitáhl si ji zpátky.
„Já být mladší, byl bych vám neustále v patách.“

„Co prosím?“

„Vyložte si to jak chcete.“ s těmito slovy Hermionu uvolnil ze svého sevření, otočil se směrem k východu a chvíli na to Hermiona uslyšela jen zavření dveří.

Hermiona protočila oči a rozhodla se uklidit knihy do polic.

„Hermiono!“

„Merline! Já jsem se lekla! Co chceš Rone?“ řekla, když vykoukla z jednoho z mnoha regálů.

„Jen, jestli nejdeš už na snídani.“

„Jo, proč ne.“

***
„Sakra Ronalde! Můžeš jíst aspoň jednou jako člověk?“ zařvala Ginny na celou Velkou síň.

Ron jen zakroutil hlavou a dál se cpal vším možným.

„Fhefle Hefmionfo, nefla byf fe mnou na ten plef? Ufitfe nemfáf f kýmf jít.“

„Promiň Rone, co jsi říkal? S tím jídlem v puse ti nejde rozumět.“ řekla Mia. I když moc dobře rozuměla, ale chtěla mu dát šanci to upravit.

„Že jestli bys se mnou nešla na ples, protože asi s nikým nejdeš.“

„Ne! Kdyby jsi to řekl normálně, bez nějakých dodatků tak možná, ale takhle ne!“

„Ale...“

„Prostě ne Ronalde! Bereš mě vždycky jako poslední možnost. A navíc, někdo už mě pozval!“ křikla na něho a rychlým krokem opustila Velkou síň doprovázena hned několika pohledy.

***

„Dnes budete připravovat lektvar, který je na straně sto...padesát..devět. Pusťte se do práce.“

„Ale pane profesore, to je nápoj lásky...“

„Tak to by pro vás neměl být problém, Grangerová.“ nenechal ji Severus ani domluvit.

Hermiona jen naprázdno otevřela pusu a pak ji zase zavřela. Severus se jen potěšeně ušklíbl a odvrátil od ní pohled. Ostatní hned směřovali hlavy k učebnici a dělali, jakoby nic neslyšeli.

Po nějaké době, co Severus opravoval eseje od třeťáků, se začal tiše procházet po třídě. Pohledem kontroloval v jakém stavu jsou kotlíky a lektvary v nich... Nebo něco, co by měl být lektvar.

U Hermiony se zdržel o něco déle. Stál těsně za ní, takže mu nedělalo problém jí nenápadně strčit kousek pergamenu do hábitu, který na sobě měla. Jemně ji pohladil po ruce a odešel, než by si kdokoli stihl něčeho všimnout.

Hermiona se jen pousmála a dělala, jakoby o něm ani nevěděla.

***
„Hermiono? Nezdá se ti, že byl dneska Snape nějaký... No... Milý? Oproti tomu, jak se chová normálně.“

„Nevím, Harry.“

„Hele, Hermiono? Promiň mi ten včerejšek... Příště už budu mluvit, až když dojím a... A budu pracovat na mém vyjadřování... Odpustíš mi?“ ozval se za jejich zády Ron.

„Tak dobře.“ zareagovala nakonec Mia.

Trio si ani nevšimlo, že za rohem stojí Severus a nehezky se ušklíbl. Nechápal, proč mu Hermiona tak lehce odpustila.

***

Ještě ten večer se šel Severus projít po hradě. Když procházel kolem jednoho výklenku v okně, všiml si dívky sedící na něm. Tiše, jako vždy, došel k ní. Spala. Pousmál se, když zjistil, že je to jeho doprovod na ples. Jemně ji pohladil. Při kontaktu s její kůži se zamračil. Byla ledová. I přesto, že je jaro, tak v hradě byla i tak zima.

Sundal si svůj dlouhý, černý plášť a Spící chladnou dívku do něj zabalil. Potom ji vzal do náruče a odešel s ní do jeho komnat. Věděl, že by ji měl odnést k ní, do Nebelvírské věže, ale ta byla podstatně dál, než jeho komnaty.

Položil ji na postel, přikryl ji peřinou, dal ji pusu na čelo a odešel do obývacího pokoje, kde přenocoval.

***

Ráno se Hermiona vzbudila úplně někde jinde. Neznala to tam. Když se ale pozorněji rozhlédla zjistila, že se nejspíš nachází někde poblíž Severuse. Zaprvé, měla jeho plášť a za druhé, pokoj, ve kterém se nacházela byl slazený do tmavých odstínů. Pomalu vstala. Plášť si zapla tak, že teď vypadala jako nějaký mudlovský superhrdina.

Vešla do dveří, které myslela, že vedou někam, kde by se mohl Severus nacházet. A měla správné tušení. Našla ho nepřirozeně zkrouceného na černé pohovce. Pousmála se a přešla k němu. Sedla si na okraj pohovky a s mírným úsměvem ho pozorovala. Vypadal vlastně docela hezky. Když spal, vypadal tak mírumilovně. Byl tak uvolněný. A jiná barva oblečení, než černá mu také slušela. Měl na sobě bílou košili a černé kalhoty. Jediné, co ji poplašilo bylo znamení zla na jeho levém předloktí, které šlo vidět i přes rukáv košile.

Nyní se smutným výrazem ho sledovala dál. Trhla sebou, když se Severus pohnul. Pak dokonce vyjekla, když ji prudce chytil za zápěstí s trhnul s ním. Tak se dostala Hermiona těsně před jeho obličej. Druhou rukou na ni mířil hůlkou. Otevřel jedno oko. Pak jakoby si uvědomil, kdo je. Urychleně schoval hůlku a Hermionino zápěstí pustil.

„Dobré ráno.“ pozdravila ho šeptem Hermiona.

Severus povytáhl jedno obočí.
„Dobré..?“ odpověděl ji.

***

„Jé, ahoj Hermiono.“ pozdravili ji Harry a Ron, když přišla do Velké síně a přisedla si k nim.

„Hele, tak jsme přemýšleli. Kam chodíš tak po večerech?“ zeptal se Harry.

„Do knihovny.“

„Jó? Tak jakto, že jsi tam nebyla? A proč jsme tě viděli jít úplně na opačnou stranu?“

„Asi jsem zrovna odešla jinam. Něco zařídit. Proč vás to tak zajímá?“

„Protože mám pocit, že se s někým scházíš a trávíš tam i noc!“ vyprskl na ni Ron.

„I kdyby, tak tobě do toho nic není.“

„Že není? Chováš se jak nějaká...“

„Nějaká co? Dořekni to Ronalde.“

„Šlapka.“

„Šlapka?! Jak tohle můžeš říct? Vůbec nic o mně nevíš!“

„Já si myslím, že vím víc, než dost. Dolízání za profesory mluví za vše.“

„Tak tohle jsi přehnal Ronalde. Nesnáším tě! A ty, Harry, místo toho, aby ses k tomu nějak vyjádřil, tak mlčíš.“ rozkřikla se na ně a odešla, dokonce ji i přešel hlad a chuť k jídlu.

Celé to sledoval Severus od profesorského stolu a málem vzteky vstal a toho zrzavého čehosi, s inteligencí asi jako brambora, vlastnoručně uškrtil.