Grangerová,

Ano, rád tě vezmu na rande. Moc děkuji za optání. Opravdu nevím, proč někteří lidé říkají, že jsi panovačná. Čas a místo?

- D.M.

Draco,

Jen taková rychlá myšlenka, ale pokud spolu chodíme, měli bychom si opravdu začít tykat, nemyslíš? Grangerová a Malfoy zní tak chladně. Jako bychom se sotva znali. Ale to je asi na jinou diskusi.

Abych odpověděl na tvou otázku, dovolila jsem si domluvit nám rezervaci na zítřejší večer u madam Allardové. Přesně v osm hodin. Doufám, že už nemáš nic v plánu. A pokud ano, zruš je.

Jsem si jistá, že si v kalendáři najdeš čas na změnu. Tedy pokud ho tvoje matka už nezaplnila vystoupeními na galavečerech a benefičních akcích, které ti usnadní setkání s budoucí paní Malfoyovou a dvoření se jí. Tedy až se mnou přestaneš chodit.

P.S. Máš docela pěkný rukopis.

- Hermiona

Grangerová,

Pár věcí.
Zaprvé, ano, deset a více let tréninku etikety to něco s tvým rukopisem udělá.

Zadruhé, ne, myslím, že tě nikdy nepřestanu oslovovat tvým příjmením. Omlouvám se, ale prodírat se všemi slabikami "Hermiony" pokaždé, když tě oslovím, mi za to nestojí. Doufám, že najdeš v srdci sílu mi odpustit. Ale Draco mi nevadí.

Za třetí, co se týče večeře, ano, zítra večer mi to vyhovuje. Naštěstí slavnost, kterou mi matka naplánovala, byla zrušena. Je škoda, že nebudu moci strávit zmíněný čas dvořením se mému záměru, ale předpokládám, že budoucí paní Malfoyová může počkat. Koneckonců jsem si jistá, že by ji příliš nepotěšilo, kdybych se dozvěděla, že zbytek večera strávím s jistou huňatou čarodějkou, která má problém dělit se o to, co jí tak docela nepatří.

P.S. Nečekej, že to budeš ty, kdo bude v tomhle "vztahu" nosit kalhoty, Grangerová. Nesnáším, když mě někdo komanduje.

- D. M.

Draco,

Tak zaprvé, fajn. Stejně jsem nečekala, že budeš souhlasit. Ale odteď ti budu říkat Draco. Alespoň na veřejnosti.

Za druhé, báječné. Těším se, až tě tam uvidím, a doufám, že si pochutnáš na francouzské kuchyni, protože nic jiného tam nepodávají.

A konečně, neboj se. Jsem si jistý, že budoucí paní Malfoyové nebude vadit drobné zpoždění. Koneckonců, vaše peníze se v dohledné době nikam neztratí.

P.S. Obávám se, že kalhoty už jsem si nechala upravit na své přesné míry. Určitě bys je nedokázal nosit, ani kdybys to zkusil, takže si myslím, že si je po zbytek času, který spolu strávíme, nechám na sobě.

- Hermiona

Draco si odfrkl do šálku kávy a s úsměvem zavrtěl hlavou nad závěrem její poslední korespondence. Ta čarodějka byla naprosto nesnesitelná. Ale nějakým způsobem po ní stále toužil.

Věděl, že to není ideální, protože jakýkoli čas, který spolu v blízké budoucnosti stráví, nebude nic víc než lest, která má zmást veřejnost. Ale prostě se nedalo vyhnout tomu, jak se cítil, když mu na okenní parapet přiletěla sova a v sevřeném zobáku nesla dopis, který kdysi držela mezi svými jemnými prsty.

Následujících čtyřiadvacet hodin se vleklo jako pohybující se nohy uvězněné v dehtu, bolestné svou nemožnou pomalostí, a Draco se jen stěží dokázal soustředit na cokoli alespoň trochu produktivního, natož na hromadu spisů, která se mu na pracovním stole vršila metr vysoko. Každé tikání hodin za jeho hlavou - každé cvaknutí kroků na chodbě - odvádělo jeho pozornost od toho, co měl dělat. Práci.

Naneštěstí nakonec skončil u sepisování seznamu zhruba čtyřiceti bodů, v nichž podrobně popisoval konkrétní témata k rozhovoru, která by mohl nadhodit u večeře. S Grangerovou nikdy neměli velký problém vyplnit ticho mezi nimi. Ale pokud měli předstírat, že jsou pár, nebylo by jim moc platné, kdyby veřejnosti předváděli, jak neuvěřitelně nadaní jsou v hádkách.

Když konečně nadešel čas, aby se připravil na jejich "rande", očekávání, které pociťoval celý den, rychle opadlo a změnilo se ve změť nervů, která ho přiměla vypít několik lahviček čerstvě uvařeného Uklidňujícího nápoje. A také několik skleniček ohnivé whisky.

Neměl v úmyslu se opít, protože si byl jistý, že by ho Grangerová téměř zavraždila, kdyby se na setkání s ní objevil opilý. Ale pití bylo tak akorát, aby ho trochu zbavilo nervozity. Aby se necítil tak podivně nervózní.

Stejně to nestálo za to, aby se kvůli tomu rozčiloval. Tohle nebylo skutečné rande. Grangerová o něj ve skutečnosti neměl zájem a bylo by jedno, kdyby to při jejich prvním skutečném pokusu o zdvořilostní schůzku nedopadlo dokonale. Kdyby všechno ostatní selhalo, mohli by prostě předstírat pár úsměvů, políbit se na rty a skončit.

Takže opravdu nebylo vůbec nic, z čeho by měl být nervózní.

To ale tak docela nevysvětlovalo, proč mu trvalo tak zatraceně dlouho, než si vybral oblečení, nebo proč sedmkrát změnil účes před zrcadlem, než s ním byl konečně spokojený. Ale to byly věci, nad kterými by se měl pozastavit jindy.

Teď měl domluvenou večeři. A přestože Draca Malfoye bylo možné obvinit ze spousty věcí, pozdní příchod mezi ně nikdy nepatřil.
_____________________________________

Draco stál sám u dlážděné stěny v Příčné ulici a nervózně si pohrával s manžetou rukávu, zatímco čekal, až Grangerová dorazí. Límec košile se mu najednou až příliš utáhl kolem krku a on za něj zatáhl, aby se pokusil trochu zmírnit tlak na průdušnici. Přišel o patnáct minut dřív, což byl zvyk, který si vypěstoval během let poté, co byl v mládí trestán za včasné příchody na některé akce.

Zvláště jedna příležitost se mu vybavila. Ten den, kdy mu jeho učitelka klavíru hůlkou klepla přes ruce za to, že přišel na hodinu jen o pár vteřin později. Několik týdnů měl podél kloubů na rukou šrámy a už nikdy se mu nestalo, že by se nedostavil s dostatečnou časovou rezervou.

Teď se však zdálo, že svůj čas úplně promarnil, protože Grangerová přišla pozdě. Dokonce tak pozdě, že se Draco začal obávat, že na jejich "rande" úplně zapomněla. Nebo se prostě rozhodla, že nepřijde. Aby ho ještě víc ponížila tím, že nakonec souhlasila se schůzkou jen proto, aby se pak nedostavila, když už celý den strávil tím, že si ho znepřátelil kvůli tomu, co by se mohlo stát.

Povzdechl si, vytáhl z kapsy krabičku cigaret a jednu si vsunul mezi rty. Lusknutím - a trochou neverbálního kouzla - si ji zapálil, dlouze nasál kouř a vytlačil ho nosními dírkami zpátky ven. Věděl, že je to hnusný zvyk, ale nedokázal se ho zbavit, když šlo o účinné uklidnění úzkosti. Buď to, nebo ohnivá whisky, a první možnost už vyzkoušel.

Z tichého zamyšlení ho nakonec vytrhlo známé prasknutí, které upoutalo jeho pozornost ke konci uličky, kde se k němu spěšným krokem začala blížit viditelně rozrušená a zadýchaná Grangerová. Vlasy měla napůl zvednuté, což bylo zřejmě uspěchané rozhodnutí, pokud se dalo soudit podle dalších částí kudrlinek. Ale jinak vypadala dobře upravená, oblečená do přiléhavých tmavě modrých šatů a lodiček. Nebyly příliš vysoké, ale nic jiného od ní ani nečekal. Byla by typ, který si na první rande obuje "rozumné boty".

Teprve když se zastavila těsně před ním, předklonila se a položila si obě ruce na kolena, začala podávat vysvětlení.

"Já vím - omlouvám se, to nepůjde," odtušila, hlavu stále svěšenou a vlasy spadající přes obě ramena. "Ale omlouvám se, že jsem přišla tak strašně pozdě."

"Upřímně, Grangerová, jsem v šoku." Draco potáhl, schválně se díval jinam než na ni a dokouřil cigaretu.
"Vždycky jsem tě měl za někoho, kdo je otravně dochvilný."

"To jsem," namítla a zvedla se do stoje. "Obvykle jsem."

"Tak co se stalo tentokrát?"

"Harry se zastavil." Pomalu a zhluboka se nadechla. Poprvé od chvíle, kdy přiběhla. "Zrovna když jsem se snažila připravit, přišel a zeptal se, jestli nechci jít na večeři. Samozřejmě jsem mu řekla, že mám nějaké plány, což ho přimělo k tomu, aby se zeptal, jaké. A když jsem mu to řekla..."

"Nech mě hádat." Draco vyfoukl mezi sevřenými rty rovnoměrný proud kouře a snažil se nesoustředit na to, jak tuhle akci s nesouhlasným výrazem pozoruje. "Nesmrtelný chlapec nebyl zrovna nadšený tvým výběrem společnosti."

"Ne," zkřížila ruce a zamračila se. "Nebyl."

"A předpokládám, že jsi strávila dalších třicet minut tím, že ses ho pokoušela uklidnit z jeho záchvatu vzteku?"

"To ano," přikývla a odfrkla si: "Proto jsem ztratila pojem o čase a uvědomila si, jak strašně pozdě jsem přišla, až když Harry vyrazil."

Draco zamyšleně zabručel, díval se jí přes rameno a zcela ignoroval její nehorázný pokus o oční kontakt.
"Mám tedy zítra ráno očekávat ve své kanceláři rozzuřenou návštěvu?"

Grangerová polohlasně pokrčila rameny. "To záleží na tom."

"Na čem?"

"Na tom, jestli se Harry rozhodne to Ronovi říct, nebo ne."

Draco si odfrkl a pobaveně si představil, jak mu do dveří vtrhne rozzuřený Ron Weasley. "Pořád se ještě nevzpamatoval z toho rozchodu, co?"

Grangerová po něm střelila varovným pohledem. "Prosím tě, Draco." Přes zuby mu prosvištěl ostrý dech a on se modlil, aby ho neslyšela.

Draco. Věděl, že to přijde; byl varován v jejím dopise. Ale ani to mu nepomohlo, aby se při tom zvuku nezačal červenat - sakra červenat - a pak se okamžitě proklínat za to, že se změnil v něco jako chichotající se zamilovanou prvňačku.

"Od našeho rozchodu uběhly roky." Pokračovala dál a zdálo se, že si jeho současného stavu nevšímá. "To už máme dávno za sebou a jakýkoli hněv, který by mohl cítit vůči představě, že jsme spolu, nemá nic společného s přetrvávajícími city, které ke mně chová."

"Tím bych si nebyl tak jistý," pokrčil rameny Draco, "něco mi říká, že Weasley prostě vyčkává. Čeká na ideální příležitost, aby se mohl vrátit mezi..."

"Nebuď hrubý." Grangerová se natáhla dopředu a ukradla mu cigaretu mezi konečky prstů pohybem tak rychlým, že sotva stačil zareagovat, než ji zvedla ke rtům, dlouze nasála a zároveň se zachvěla chladem.
Draco nevěřícně zíral s vytřeštěnýma očima, když Grangerová potáhla z cigarety a vyfoukla rovnoměrný proud kouře, než se konečně ohlédla k němu. Zvedla obočí, jako by se chtěla zeptat, co ho tak naprosto uchvátilo, ale on v odpověď jen zamrkal, neschopen verbalizovat své myšlenky.

"Tak půjdeme?" zeptala se, aby vyplnila ticho, naklonila hlavu k restauraci a natáhla k němu nabízející se ruku. Přijal ji, i když váhavě, a ze všech sil se snažil regulovat svůj dech, když se k němu přitiskla blíž. Cítil teplo její dlaně, přitisknuté na jeho látkou potažené předloktí. Stisk a štípání jejích prstů, které se mu zaryly do masa. Všiml si, že má nehty nalakované průzračným růžovým lakem, a náhle ho napadl mentální obraz Grangerové, jak sedí na okraji vany a pokouší se nalakovat si nehty.

Dělala by to hned po sprše? Když měla ještě vlhké kadeře; zbytky páry vonící šamponem ulpívaly na zrcadle a stékaly dolů v pomalých kapkách. Když byla oblečená jen do tenkého bílého županu, který se každou chvíli rozevřel a...

Draco si prudce odkašlal a vrátil se do přítomnosti. K pocitu, jak se ho chytá a drží ho za ruku, jako by to bylo záchranné lano. Jako by ji dokázal udržet na uzdě. Nabídnout jí pocit bezpečí. Ta myšlenka ho trochu zahřála před chladem zimního větru, a aniž by to chtěl, přitiskl ji blíž k sobě a ucítil, jak se mu její rameno tiskne na biceps.

"Nikdy předtím jsi mi neodpověděl," broukla tiše a pohlédla na něj skrz řasy. "Když jsem se tě ptala, jestli máš rád francouzské jídlo, nebo ne."

"To proto, že ses nezeptal." Draco jí připomněl: "Pokud mě paměť neklame - a neklame -, řekla jsi, cituji: "Doufám, že ti francouzská kuchyně chutná, protože je to jediné, co se tam podává."

Grangerová vykulila oči a podrážděně si povzdechla. "Ano..."

"Mám," uchechtl se Draco, "rád francouzskou kuchyni, tedy. Mluvím francouzsky, víš."

No, to rozhodně upoutalo její pozornost. Grangerová se zastavila a otočila se k němu pohledem, který vyjadřoval čistou, neskrývanou intriku. Rty roztažené, oči doširoka otevřené a jiskřící i v přítmí uličky. A Draco cítil, jak se mu při tom pohledu cosi v hrudi dmulo, a odvodil, že to trochu připomíná... no, pýchu. Merlin, nemohl si vzpomenout, kdy naposledy zažil takový pocit.

"Opravdu?" zeptala se s tónem vrcholícím zájmem. "Mohl bys... tedy... mohl bys to říct za mě?"

Draco pozvedl obočí a usmál se. "To záleží na tom, co bys chtěla, abych řekl."

"Cokoli," pobídla ho a bylo to tu znovu. Ten pyšný pocit, že udělal něco, čím na ni zapůsobil. Jeho úsměv se rozšířil na něco, co se nebezpečně blížilo plnému úsměvu.

"Cokoli?"

Přikývla a on si zamyšleně broukl. "Dobrá tedy."

Krátká pauza. Pomalý nádech. Pak tichým, klidným tónem vyhrazeným jen jí: "T'es magnifique ce soir, chérie."

Grangerová zamrkala a na rtech se jí postupně objevil úsměv, jak ji ta slova zaplavovala. I když, pokud se správně domníval, že francouzsky vůbec nemluví, význam by jí byl lhostejný. Nebo v to alespoň doufal.

"To..." Sledoval, jak se jí hrdlo pohnulo při polykání. "To bylo docela krásné. Co jsi říkala?"

"Řekl jsem, že je dnes krásná noc." Draco zalhal a lehce se na ni usmál. "Nemyslíš?"

Grangerová přikývla, a nebýt slabé skvrny ruměnce podél vysokých bodů jejích tváří, možná by mohl odmítnout obavy, že ho pochopila. Že ho přistihla při lži.

"Ano, to je."

Znovu se dali do chůze, stále ruku v ruce, a zastavili se, až když došli ke vchodovým dveřím do restaurace a Hermiona instinktivně sáhla po klice. Ale než za ni stačila zatáhnout, Draco si odfrkl a zastavil ji uprostřed dosahu jemnými, štíhlými prsty obtočenými kolem jejího zápěstí. Okamžitě se napjala, otočila se a pohlédla na něj skrz mihotavé řasy.

"To ti nikdy nikdo neotevře dveře, Grangerová?" Když jen pootevřela ústa do tvaru tichého "o", zamračil se. Byla to zatracená válečná hrdinka, proboha. Jak je možné, že se k ní lidé stále neumějí chovat s úctou, kterou si zaslouží?

Draco se při té poslední myšlence vnitřně zhrozil a náhle si vzpomněl na všechny ty případy, kdy se k ní nedokázal chovat ani trochu s úctou, kterou si zasloužila. Ale minulostí se mohl zabývat později. Teď ho spíš trápila skutečnost, že se zdálo, že není zvyklá na základní gentlemanské chování.

To by rozhodně neudělal.

"Neříkej mi, že jsi nikdy předtím nebyla na rande s gentlemanem."

"Už jsem ti říkala, že na rande moc nechodím."

"Jasně," Dracův zamračený výraz se prohloubil, "protože jsi příliš zaneprázdněná na to, abys svůj čas věnovala něčemu jinému než snaze osvobodit domácí skřítky."

"Na to jsem příliš zaneprázdněná, než abych skončila s nějakým potřebným, nejistým partnerem, který vyžaduje mou neustálou pozornost." Opravila ho, vytrhla se z jeho sevření a sama otevřela dveře.
Dracova čistokrevná citlivost se okamžitě uraženě zvedla, i když si dovolil jen nespokojenou grimasu.
"Takže ano, snažím se vyhýbat příliš častým schůzkám. Zvlášť když..."

Na okamžik se zdálo, že jí chybí slova, ale Draco se jí je pokusil poskytnout. "Když nevidíš žádnou naději na budoucnost."

Grangerová přikývla. "Správně."

Tupá bolest na hrudi ho přiměla k rozpačitému zakašlání do lokte a on se modlil, aby si nevšimla, jak se jeho výrazem mihla bolest. "Správně."

Bylo těžké necítit se uraženě, že ani nezvážila možnost přijmout jeho nabídku jít spolu ven. Ale možná tu byla šance, aby to změnil. Ukázat jí, co předtím propásla. Co by ještě mohla mít, kdyby se rozhodla dát mu šanci.

Věděl, že si to zaslouží víc, než si zaslouží. Ale kdyby byla ochotná to zkusit, kdyby mu dovolila ukázat jí, jak si zaslouží, aby se k ní choval, aby ji miloval...

"Rezervace pod... jakým jménem?"

"Ano, přesně tak."

"Stůl pro dva?"

Její hlas ho vrátil do přítomnosti a Draco zvedl oči od naleštěné podlahy z tvrdého dřeva a zjistil, že tiše mluví s mistrem. Grangerová k němu ustoupila, natáhla k němu nabízející se ruku a jemně se usmála, i když se žena za pultem mezi nimi viditelně zmateně podívala. Draco ji vzal za ruku a snažil se nedbat, jestli se mu potí dlaň, když mu jednou stiskla prsty. Dvakrát.

Jeho palec opatrně přejížděl po hřbetech jejích kloubů a zkoušel, kam až může zajít, a snažil se nevzdychnout nahlas, když ona zrcadlově přejížděla po vrcholcích jeho prstů.

Krátce na něj pohlédla, než se otočila zpět k zaměstnanci. "Ano, pro dva."

Vrchní číšník - ačkoli se zdálo, že se ze všech sil snaží zůstat profesionální - na ně ještě chvíli zmateně mrkal, ústa se mu jednou otevřela a dvakrát zavřela, než se nadobro zavřela. Krátce přikývl, odvrátil pozornost od jeho a jejích sepjatých rukou a vedl je k jejich stolu. Ten se nacházel až úplně vzadu v restauraci - což čarodějku, která se právě usadila na místo naproti němu, zřejmě velmi zklamalo.

Stůl byl kulatý a malý, jen tolik, aby se před něj vešla jejich dvě jídla a příbory. Povrch stolu byl uhlazen hedvábným ubrusem a Draco roztržitě třel látku mezi palcem a ukazováčkem, dokud zaměstnanec neodstoupil a nenechal je uprostřed místnosti plné lidí samotné.

Než se ticho mezi nimi stačilo napnout, přistoupila k nim servírka a nabídla jim vinný lístek, který Grangerová rychle popadla a dychtivě si ho prohlédla. Draco se tiše uchechtl a usrkl ze své vlastní sklenice vody. Byla nervózní. Možná ne kvůli němu, ale přesto byla nervózní. Možná z reakce veřejnosti na to, že byli spatřeni spolu? Mistr se rozhodně zdál být dost šokovaný, a i tak reagoval mírněji, než čekal.

Kdyby měl štěstí, zítra ráno by mu do kanceláře přišlo jen pár desítek výtek.

Kdyby štěstí neměl, čekal by, že nejpozději do oběda skončí v St. Munga.

Doufal, že lidé budou alespoň trochu kreativní, pokud jde o kouzla, která se na něj rozhodnou seslat.

Za tu dobu, než si utřídil myšlenky, si Grangerová objednala celou láhev červeného vína. Zajímalo ho, jestli se hodlá podělit. Koneckonců, neobjednal si nic na pití, jenom vodu, protože věděl, že Ohnivá whisky v jeho těle se ještě nerozpustila.

"Jsem zvědavá," promluvila konečně a prolomila tak hradbu ticha, která se mezi nimi vytvořila. "Kdybych se vydala do vinného sklepa rodiny Malfoyů, jak daleko do minulosti bych zhruba byla schopná vystopovat sbírku, podle jednotlivých let?"

Draco zamyšleně zabručel, polkl další malý doušek vody a zvažoval její otázku. "Já sám jsem nikdy víno moc nepil." "Takže jsem v tomhle konkrétním křídle panství opravdu moc času nestrávil." Dořekl.

Grangerová povytáhla obočí směrem k linii vlasů. "Křídlo?"

"Ale kdybych si měl tipnout..." Draco pokračoval a usmíval se při dalších slovech. "Řekl bych, že některé lahve bys mohla vystopovat několik set let zpátky."

Grangerová znechuceně pokrčila nos. "Daly by se vůbec ještě pít?"

Draco pokrčil rameny. "Jak jsem řekl, nejsem na víno. Rozhodně bych je nechtěl ochutnat."

Grangerová přikývla v zamyšlení a její oči se rozostřily, jako to dělávala vždy, když si v hlavě tříbila něco, co se jí zrovna honilo hlavou. Pak se po několika úderech ticha vrátila k rozhovoru. "Víš, že nejstarší láhev vína, která kdy byla objevena, byla nalezena v hrobce římského vojáka. Dnes je vystavená v muzeu v Německu, ale nikdy jsem ji neviděla osobně. Jen na fotografiích. I když jsem se vždycky chtěla navštívit Německo. Takže se tam možná jednoho dne konečně dostanu. Pokud budu mít v práci dostatečně dlouhou dovolenou, tedy..."

"Grangerová," Draco se znovu natáhl po sklenici a Grangerová na okamžik sklopila oči a sledovala jeho pohyb, skoro jako by čekala, že jí sáhne na ruku. Mohl by, kdyby opravdu chtěl. Jen tam tak seděla na ubrusu, sevřená v pěst, kterou by mohl snadno chytnout pouhou dlaní. "Zhluboka se nadechni. Zase to děláš."

Její oči se nebezpečně ztenčily a on se cítil spíš přišpendlený k židli, když se zeptala: "Dělám co?"

"Blábolíš."

Grangerová se ušklíbla. "Já neblábolím. Takhle prostě mluvím, a jestli s tím máš problém..."

"Nemám," přerušil ji, nechtěl podporovat pokračování tohoto rozhovoru. Už se začínali stáčet do nebezpečných vod. Stačila by jedna hádka na veřejnosti a tisk by si příběh překroutil po svém.
"Není to o tom, jak mluvíš. Myslím, že už to vím. Je to ale způsob, jakým mluvíš, když jsi..." usmál se do sklenice, "rozrušená."

Bylo rozkošné sledovat, jak jí rudne obličej. Jak svraštila obočí a v celém jejím výrazu se zračil vztek.

"Rozrušená?" skoro se zakuckala a Draco se právě chystal odpovědět, když se znovu objevila servírka a přinesla jí víno. Otevřela ho a pokynula Grangerové, aby jí řekla "kdy", když jí začala nalévat švestkově červenou tekutinu do prázdné sklenice.

Uplynulo pět vteřin. Deset. Grangerová stále neřekla "kdy". Číšnice zmateně těkala očima mezi nimi dvěma a svraštila obočí, aby položila tichou otázku, kterou se bála vyslovit.

Teprve když víno dosáhlo až k samému okraji sklenice, Grangerová konečně vzhlédla, zamumlala rychlé "kdy", zvedla sklenici ke rtům a vydatně si lokla, až oba přihlížející zůstali ohromeně stát na místě.

Servírka se rychle omluvila a nechala Draca o samotě, aby udělal, co bylo třeba. Zeptat se, co to proboha mělo znamenat. Několikrát polkl a netěšil se na její odpověď.

"Ehm... Grangerová?" Pokusil se mluvit tiše, aby ji neuvrhl do dalšího záchvatu rozčilení. Zrovna polykala další doušek a nakonec odložila skleničku, aby se na něj zamračeně podívala. "Jsi v pořádku?"

"Takhle to dál nejde."

Kurva.

Tak to bylo rychlé.

Na jeho tváři muselo být bolestně patrné zklamání, protože Grangerová rychle napravila nedorozumění.

"Ne, tohle ne..." vykulila oči a slabě gestikulovala mezi nimi. "Pořád to musíme udržet. Alespoň dokud se toho nechytí tisk. Ale ty hádky - neustálé hašteření kvůli ničemu důležitému - musí přestat."

Draco zamrkal. Myslela to vážně? Vždyť se ani nehádali. Ani ne. Bylo to jen neškodné škádlení. Lehké škádlení tam a zpět. Opravdu ji nechtěl urazit. A kdyby ano... no, předpokládal, že by to nebyla ta nejhorší věc, kterou kdy udělal.

"Ale to prostě děláme." Namítl: "Hádáme se. Hádáme se. Nejsem si jistý, jestli spolu umíme mluvit jinak."

"No, můžeme to aspoň zkusit." Posunula sklenici s vínem dál od prázdné ruky na desku stolu a on přemýšlel, jestli to má přijmout jako dar od bohů.

Proč, děkuji ti, Grangerová - ušklíbl se vnitřně - je hezké vědět, že vydržíš nebýt při styku se mnou úplně opilá.

"Zkusme se bavit o něčem neutrálním," navrhla, "nic o našich rodinách, přátelích nebo minulosti."

Draco se zamračil. "To prakticky vylučuje všechna témata k hovoru."

"Ne nutně," pokrčila rameny, "povídej mi o práci."
Jeho zamračený výraz se prohloubil a změnil se v něco, co nebezpečně připomínalo jeho staré zamračené obličeje z bradavických dob. Zavrtěl hlavou a vnitřně si nadával, jak snadné je sklouznout ke starým zvykům.

"Práce." Odmlčel se.

"Ano," nenechala se vyvést z míry jeho nepříliš nadšeným tónem. "Baví tě práce na bystrozorském oddělení?"

Draco na ni zamrkal, zmatený tou nesmyslnou otázkou. Byla snad hloupá? Ano, samozřejmě, zatraceně ho to bavilo. Většinou to byl jeho jediný únik. Mezi sebelítostí, utápěním se v minulých chybách a zničujícím pocitem beznadějné osamělosti, který jako by ho pronásledoval jako druhý stín, byla práce často jeho jedinou úlevou. Tedy práce a občasné schůzky s Grangerovou v archivu.

Práce bystrozraka ho v prvních letech po skončení války vytáhla z nejhlubších hlubin jeho přetrvávající deprese a zachránila ho víckrát, než dokázal spočítat, před tím, aby se prostě vzdal a otevřel se studni temnoty, která v něm dřímala. Příliš často se jí cítil otrávený. Jako by na něm ulpěla jako druhá kůže, vrostlá do jeho duše způsobem, který se nedá nikdy fyzicky očistit.

Byl potřísněný. Zjizvený na více způsobů. A Draco věděl, že bez ohledu na to, kolik času se mu podaří mezi minulostí a přítomností uběhnout, se toho nikdy úplně nezbaví.

Věděl to.

Věděla to i Grangerová.

Zbytek kouzelnického světa to věděl.

A nikdy, nikdy na to nezapomenou.

"Ano," vyhrkl a byl čím dál tím víc frustrovaný. Proč mu to tak ztěžovala? Takhle náročné to nebylo ani předtím, když spolu komunikovali v hlubinách archivů, bez očí, které by sledovaly každý jejich pohyb. Ale teď...

Teď to vypadalo, že je Grangerová úplně na hraně. Vyvedená z míry a vyvedená z osy, na které byla zvyklá se otáčet. Viditelně se cítila nesvá. Nervózní - nebo se možná dokonce bála být v jeho blízkosti v takovém prostředí. Při tom pomyšlení mu naskočila husí kůže, rozpačitě se zavrtěl na sedadle a přál si, aby se mohl vymluvit na toaletu.

Ale to by byl příliš průhledný útěk, a tak se přinutil zůstat přilepený k židli a prsty si roztržitě pohrával s nedotčenými příbory po obou stranách prázdného talíře s předkrmem.

"Mně se to líbí dost dobře."

"Dovedu si představit, že tě to naplňuje,"
poznamenala téměř nepřítomně a lokla si mnohem menšího doušku vína. "Vzhledem k tomu, že..."

Okamžitě se při tom uštědřil, mentální hradby vystřelily, jak přešel do útoku. Bylo to něco v jejím tónu. Ve způsobu, jakým zamumlala poslední slovo, jako by se příliš bála odvážně naznačit pravý význam svého prohlášení.

"A co to má přesně znamenat?"

Grangerová si jednou odkašlala. Dvakrát. "Jen to, že..." Vypadalo to, že začíná pochybovat o tom, co začala říkat, a jablíčka jejích tváří se teď zbarvila do růžova. "To je jedno. Neměla jsem..."

"Prostě to vyklop, Grangerová." Draco prakticky zavrčel: "Není to tak, že bys mohla přijít s něčím, co jsem ještě neslyšel."

"Zrovna jsem chtěla říct, že tě musí naplňovat, když pomáháš zatýkat stejné temné čaroděje, s nimiž ses kdysi ocitl ve styku," zaskřehotala, když ze sebe ta slova vynutila, a průhledně se dívala kamkoli, jen ne na něj, když pokračovala, a rychle dodala: "samozřejmě násilím. Vím, že jsi v té věci neměl prakticky žádnou volbu." Jako by to pro něj mělo nějakým způsobem učinit prohlášení méně bolestivým, aby ho vstřebal.

Neudělalo to a on cítil, jak se vnitřně stáhl, když její slova zapadla.

Protože měla pravdu. Právě proto se cítil jako bystrozrak tak živý. Tak naplněný a poháněný. Protože mu dávala pocit kontroly, který necítil už roky - nebo možná nikdy. Pocit cílevědomosti. A možná se mu nikdy nepodaří plně odčinit věci, které dělal jako dospívající - věci, které schvaloval a nechával si je líbit přímo před nosem - ale mohl se o to zatraceně dobře pokusit.

Přivést několik posledních temných čarodějů, kterým se po skončení války podařilo nějakým způsobem uniknout ze spárů Azkabanu, byl jeho první krok v dlouhé řadě cílů, kterých hodlal dosáhnout na poli pokání.

Takže ano, práce bystrozraka ho bavila. Nesmírně.

Nebylo také na škodu, že v uniformě a s pouzdry na ramenou vypadal docela přitažlivě, ale o tom se dalo vydržet nemluvit. Sotva věřil, že by Grangerová měla zájem diskutovat o tom, jak mu v těch mistrovsky ušitých kalhotách sedí zadek nebo jak mu kožené řemínky dělají ramena ještě o něco širší, než už byla.

Že by se jí skvěle hodily, aby se jich mohla chytit, až do ní bude bušit u zdi. Na její matraci. Ve sprše. Ve vaně. S nohama široce roztaženýma nad jeho mramorovou deskou, s prsty, které jí líně klouzaly po záhybech a táhly její kapající vzrušení až ke klitorisu a pomalu s ním kroužily, dokud nezakňourala, že se chce uvolnit.

"Malfoyi?" zeptala se váhavým hlasem. "Jsi v pořádku? Vypadáš trochu bledě."

Draco zhusta polkl a ujistil se, že si upravil ubrousek v klíně tak, aby účinně zakryl svůj nyní rychle tvrdnoucí penis. Merline, potřeboval si vrznout. A ne do Grangerové. Ale... ne. Žádnou jinou ženu nesměl.
Dala mu to jasně najevo tím záchvatem, který v jeho kanceláři vyvolala. Tím polibkem - nebo spíš přitisknutím rtů k sobě - na který nemohl přestat myslet. Litoval v tom smyslu, že neudělal víc.

"Fajn," zakuckal se a byl vděčný, když se mu sklenice s vodou po vyprázdnění až na dno sama automaticky doplnila. "Ale myslel jsem, že ses rozhodla, že mi odteď budeš říkat Draco."

Zdálo se, že Grangerové postoj při řeči trochu povolil napětí, a on si nemohl pomoct, ale nechal své oči táhnout po holé kůži jejích klíčních kostí a ramen. Na levé straně krku měla malou pihu. Chtěl je přejet špičkou jazyka. Nakreslit mezi jejich vzory souhvězdí.

"Měla jsem," řekla a pak se rychle opravila, "mám. Jen mi to na chvíli vypadlo z hlavy. Takových návyků se těžko zbavuje, víš."

"Věř mi, Grangerová," řekl a pořádně se napil vody, "já vím."

Zbytek večeře už nebyl tak rušný v tom smyslu, že už nedošlo k žádné hádce. Stále se trochu hádali, i když to zůstávalo odlehčené a nejedovaté, přesně tak, jak to měl rád. Zdálo se, že se on i Grangerová trochu víc uvolnili, když přišlo na řadu jídlo, a dokázali jíst v družném tichu, dokud nepřišlo na řadu další téma rozhovoru. Vyptávala se na jeho zájem o famfrpálu a na to, kterým týmům obvykle fandí. Ačkoli od chvíle, kdy se o tom zmínila, bylo jasné, že se o toto téma nijak zvlášť nezajímá. Proto se snažil odpovídat stručně a jasně.

Začali se bavit o jejích oblíbených knihách - bezpečné téma, vsadil se, a konverzace nějak vedla k tomu, že Draco zjistil, že má stále tu oranžovou hrozbu, které říká kočka. Vysvětlila mu, že Křivonožka - tak se zřejmě jmenuje - je zčásti Kneazle, a proto má delší životnost než většina běžných domácích koček.

Bez velkého pobízení začala mluvit o své práci. O odpovědnosti, kterou cítila, že má, i když nebyla oficiálně pověřena určitou rolí. Proto se často ocitala dole v archivu, kde pracovala na starých případech, do kterých se neměla co plést. Nebylo to proto, že by se nudila nebo že by už tak neměla dost práce nahromaděné na stole. Bylo to prostě proto, že cítila morální odpovědnost za to, aby všechny problémy, kterým kouzelnický svět čelí, vyřešila sama. A bez ohledu na to, kolikrát ji lidé ujišťovali, že ta tíha už nemá ležet na jejích bedrech, si nebyla jistá, jak ji pustit.

"Já jen... že jsem se celé své dospívání snažila zachránit svět. Abych udržela Harryho a Rona naživu. A... no, rozhodně to mělo hluboký vliv na to, jak se chovám, i teď. Mám pocit... jako bych selhala, kdybych se alespoň nepokusila nabídnout svou pomoc, ať už v jakékoli oblasti, která to vyžaduje."

Draco s ní soucítil. Ne proto, že by někdy cítil něco podobného, co popisovala, ale protože viděl, jak moc ji to bere. Byla vyčerpaná - a právem, když se snažila vyřešit každý problém, na který narazila. Ta její brilantní mysl ji nakonec zabije, pokud si nedá pozor, a on měl sto chutí jí to přesně říct.

Draco však mlčel a své nevyřčené názory schovával do stinného koutku svého srdce. Snad bude mít někdy příležitost jí to říct. Možná by jí mohl nabídnout, že ponese trochu té tíhy. Teď na to ale nebyl čas, a tak jen přikývl.

Když přišel čas odejít, Draco jim oběma zaplatil večeři, přičemž ignoroval její protesty, a s rukou přitisknutou nízko u zadku je odvedl zpátky před restauraci. Pokud jí ten kontakt vůbec vadil, nedala to najevo a Draco se nedokázal rozhodnout, jestli se mu ulevilo, nebo byl zklamaný její absencí reakce.

Když vyšli do uličky, sledoval, jak si oběma rukama klouže nahoru a dolů po holé kůži bicepsů ve snaze čelit hořkému chladu. Draco se zamračil, přistoupil k ní blíž a spěšně vysunul ruce z rukávů kabátu. Mít na rukou třesoucí se Grangerovou by rozhodně nebylo dobré.

"Tady," otočil vnitřní stranu kabátu čelem k ní a naklonil hlavu jejím směrem. "Obleč si to."

V jejích očích se krátce mihlo... něco. Něco, co si neuměl vyložit. "Ale ne, to je v pořádku..."

Draco ji obešel, když se k němu neotočila zády, posunul jí kabátec po pažích a pohrával si s jeho položením, dokud jí nebyl rovně na ramenou. Přesunul se k jejímu přednímu dílu a upravoval, dokud jí kabát těsně neobepínal horní polovinu těla, přičemž ji prakticky celou pohltil. Cítil, jak se mu rty bezděky zkřivily do spokojeného úsměvu, a pohlédl jí do očí.

Čokoládově hnědé ho pohltily celé a on si dokázal představit život, v němž by každou chvíli trávil pozorováním drobných zlatých skvrnek, které viděl roztroušené v kruzích jejích duhovek.

"Draco," řekla tak tiše, že to byl téměř šepot - zvuk, který se ztrácel ve větru - a on se zachvěl.

"Ano, Grangerová?"

"Za rohem je schovaný reportér," vydechla, přistoupila k němu blíž a zvedla ruce, aby se mu opřela o hruď. Teď, když měl svlečenou bundu, se teplo jejích dlaní vsakovalo přímo do jeho holé kůže a hřálo ho zevnitř. "Mám podezření, že je tu kvůli fotce pro zítřejší ranní vydání Věštce."

Draco si zamyšleně broukl a téměř nevěnoval pozornost tomu, co se mu snažila říct. Byla mu tak blízká. Tak ohromující a všepohlcující a zářivá. Byla jako slunce, do kterého by mu nevadilo zírat, dokud by neoslepl, a měl co dělat, aby nevklouzl rukou do kadeří na jejím krku a jemně jí nestáhl hlavu dozadu, aby k němu naklonila obličej. 

Chtěl ji políbit. Sakra, neexistovala slova, která by popsala, jak moc ji chtěl políbit.

Ale to by byl příliš velký krok. To by byla víc než jen lest, která má zmást veřejnost. Určitě by nechtěla, aby...

"Potřebuju, abys mě políbil," zašeptala, ruce jí sklouzly nahoru a zahákly se mu za krk, čímž se ještě víc přitáhla. "Teď."

Dech se mu z plic vytratil jako svištění. "Cože?"

"Polib mě," řekla znovu, zvedla se na špičky a zavřela oči. "Prosím, Draco."

Kurva.

Kurva, kurva, kurva, kurva, kurva, kurva...

"Grangerová," kolečka v jeho mozku se pokusila roztočit. Odtrhnout se od místa, kde se zasekla uprostřed myšlenky. "Já-"

Přitáhla si ho k sobě dřív, než stačil dokončit větu, a ruce se jí zavrtaly do jeho vlasů, když k sobě přitiskla jejich rty. Dracova mysl se ztišila. Zredukovala se na jediný bod.

Grangerová.

Líbala ho. Skutečně ho líbala, jak to chtěl už v jeho kanceláři. A on byl...

Ztuhl. Protože si nedokázal... nedokázal představit, že by chtěla, aby...

Mírně se odtáhla, rty se stále ještě dotýkaly jeho, když zamumlala slova: "To je v pořádku, Draco. Můžeš mi polibek oplatit."

Nastala malá pauza. Pak jemně řekla: "Chci, abys to udělal."

A jeho svět málem explodoval.
***********
Nevím, nevím, strašně dlouhou dobu mi tato kapitola trvala a asi s ní nejsem moc spokojená, ale chci vám ji vydat v termínu, takže doufám, že se vám bude líbit a uvidíme se zase ve středu.

Vaše Darky 🤍

Ps: nový rekord celkově má tato kapitola 5516 slov.