Od té naší procházky jsem se mu cíleně vyhýbala což je u někoho kdo ovládá magii opravdu těžký úkol.  Musela jsem zapojit vše co jsem znala aby mě nevyčmuchal jako policejní pes drogy.
To by mi totiž ještě scházelo. Dlouho jsem přemýšlela nad vším co mi řekl a to co jsem zjistila se mi vůbec nelíbilo.
Nejenom, že jsem se nechala okouzlit největším svůdníkem jak nějaká naivní nanynka. Ještě ke všemu díky tomu získala spousta jeho gest jiný kontext.

Celou dobu jsem si  hledala muže mezi které jsem náhodně potkala. Záměrně jsem chodila na místa s velkou koncentrací svobodných mužů abych zlomila své prokletí a asi jsem neúmyslně přehlédla všechny jeho náznaky.  Nebo možná se mi jen nechtělo věřit,že muž co si může vybírat ze zástupů obdivovatelek by chtěl zrovna mě. Co by taky zrovna na mě mohl vidět.
Vždyť on si mohl vybírat ze žen všech druhů podle svých představ a o to víc ho nechápu.

Dařilo se mi to úspěšně několik dní. Rozhodně jsem se ale neflákala. Chystala jsem se na svou obvyklou návštěvu nemocnice. Já si totiž nemůžu pomoct a každému chci přinést alespoň nějakou maličkost ale nejenom dětem, i dospělým pacientům, sestřičkám a doktorům. Musím se přece starat o svou nemocnici. Dělám jim patronku už přes šedesát let a vánoční dárky jsou takovou naší tradicí.

Vždycky dvacátého třetího prosince přijdu s několika dobrovolníky z mojí firmy. Každý máme na hlavě červenou santovskou čepičku a přes rameno velký pytel. Už dopředu máme rozdělaná patra i oddělení aby to bylo správně organizovaný  a nevznikl žádný nechtěný chaos. Bože, jak já tenhle den miluju.

Oblékla jsem si zelenou halenku a černé legíny, takže jsem v konečném důsledku s tou čepičkou vypadala jako Santův skřítek. Drzej, cynickej a sprostej Santův skřítek s dobrým srdcem ale o tom už se moc nemluví.

Už jsme se tak nějak rozdělili a  vyrazili do svých oddělení když se moje dosavadní štěstí úplně vytratilo.
Od hlavního vchodu ke mně v santovském kostýmu přicházel muž, kterému se mi dařilo tak dlouho vyhýbá. S uličnickým úsměvem, který zářil i pod tím bílím umělým plnovousem.

,,Co tady děláš Mordrede?"zavrčela jsem podrážděně. Tedy možná jsem se spíš snažila podrážděním zamaskovat své pravé emoce. Nevím totiž jak bych se s ním měla chovat když znám pravdu. Když vím,že mu na mě záleží.

,, Pomáhám stejně jako vždycky."řekl s ledovým klidem a sebral mi můj vak s dárky. Zavrčela jsem když mi ho sebral jako bych si ho snad nemohla nést sama.  Nejsem přece bezmocná.
Zhluboka jsem se nadechla abych se uklidnila než jsem vyrazila svižným krokem ke schodům. Když chce táhnout všechno tak ať se mu to do toho třetího patra správně pronese.

Sice je na tom jsme podobně, protože on taky nestárne ale narozdíl odemně je on celý rok vidět. Což pro něj byla občas docela nevýhoda když si ho vyhmátl nějaký žárlivý manžel. Jak já jsem se bavila když měl díky holce monokl přes půl obličeje. V takových chvílích by si ještě přál aby nebyl vidět.

Ve druhém patře kde už sotva popadal dech jsem se na něj pobaveně otočila. ,,Tak už mi konečně řekneš popravdě co tu děláš?"uhodila jsem na něj protože teprve když je takhle mimo nedokáže přemýšlet nad hloupostmi a výmluvami.

,,Chtěl jsem tě vidět. Jelikož se mi posledních pár dní vyhýbáš tak jsem se rozhodl to risknout tady."řekl nebo spíš zkusil než začal vypadat jako by mu plíce vypověděli službu.,, Chodíš sem každý rok."

,, Přestaň se tvářit jako bych byla nějak předvídatelná. Tohle je jediný okamžik kdy jsem reagovala podle nějaký tvojí šablonky.  "Řekla jsem nerudně a ještě rychleji se rozešla do schodů.,,Nejsem nějaká naprogramovaná hračka. Jsem myslící tvor."
Teď mě opravdu urazil. Není vůbec snadné se po tolika prožitých letech neopakovat ale  mě se to docela dařilo a byla jsem na to náležitě pyšná. Tohle je jedna z mála tradic na které si opravdu potrpím a on mi to takhle omlátí o hlavu.

,, Frankie, já to takhle vůbec nemyslel."řekl omluvně když mu došlo jak se mě svou poznámkou dotkl ale já ani nezpomalila.

,,Máme už zpoždění."řekla jsem jen prostě a ještě zrychlila. Nechci aby viděl moje slzy, když ani já sama nechápu proč se mě to tak dotklo.