Příjemně mě překvapilo když celá návštěva nemocnice dopadla dobře. Jen co jsme vylezli ze schodiště už jsme na sebe nemluvili a raději se věnovali rozdávání dárků.

Docela mě překvapilo, že to vzdal tak snadno ale večer mě vyvedl z omylu.
,,Tak, já jsem ti tvou akci nezkazil takže ty mi teď věnuješ část svého času."řekl tónem, který nepřipouštěl námitky. Jednal jako by to byla předem daná úmluva a mě tak nějak došlo,že mu to opravdu dlužím. Kdyby byl svině a chtěl mi to zkazit měl opravdu moře možností.

,, Dobře, tak povídej."řekla jsem odevzdaně a zavolala výtah. Jsme tu už poslední a já skoro necítím nohy. Stát na nich celý den bez přestávky a pořád někomu přát šťastné i veselé vánoce je opravdu strašně náročné.

Uchechtl se a sundal si vousy. Už zase na mě koukala ta známá tvář a já přesně věděla, že i on navzdory pověsti co má mezi lidmi si to dnes užil. Oči temnější než sama temnota zářili rozpustilým štěstím.
Tenhle jedinečný úkaz jsem vždy ráda sledovala. Obzvlášť když jsem jedna z mála která měla tu čest vidět i tuhle stránku jeho osobnosti. Obvykle si dává před lidmi totiž pozor aby ho každý znak jen jako bezcitného hajzla.

,,Víš ,že k tobě mi ten odevzdaný tón vůbec nesedí?"zeptal se nevinně když se mu to ticho zdálo již neúnosné. Nikdy nevydržel dlouho mlčet.

Vlezla jsem do výtahu, který se právě otevřel a opřela se o zadní stranu.
,, Přeskoč to a vrhni se rovnou na hlavní téma."řekla jsem unaveně a zavřela oči. Ve výtahu je až příliš ostré světlo na tak dlouhý den.

,,Pojď se mnou na rande?"řekl svůdně a následně jsem cítila jak se opřel jen pár centimetrů odemně.
Otevřela jsem oči a zmateně je upřela na něj. Čekala jsem spoustu ale takhle přímou otázku ne, i s ohledem na to ,že jsem přesně tuhle přímost od něj chtěla. Nečekala jsem to, protože on přímí nikdy nebyl. Byl kluzký a neustále mlžil nebo se vyhýbal úplně mluvení o nepříjemném tématu.

,, Vážně?"zeptala jsem se opatrně. Vlastně jsem za tím stále čekala nějakou habaďůru, nebo bych jí alespoň čekala kdybych neviděla jeho pohled. Byl vážný a někde hluboko byl strach z odmítnutí. Strach,že právě já budu první dívka, která odolá jeho šarmu. Já ale nejsem tak silná.
Povrchně se mi Mordred líbil už pár století, i když ze začátku jsem to ignorovala kvůli jeho nesnesitelné povaze. Následně, když jsem ho poznala a stali jsme se přáteli, jsem to ignorovala abych o něj zbytečně nepřišla. Nikdy jsem nevěřila,že by ty sympatie mohli být oboustranné.

,,Ano, i když počítám s tím,že mě s touhle nabídkou pošleš k šipku."řekl s povzdechem a podrbal se za krkem čím si nejenom rozcuchal vlasy ale zároveň posunul santovu čepičku do prapodivného úhlu až jsem se divila, že mu nespadla.

,, Samozřejmě, "řekla jsem s ušklebkem a urovnala mu čepičku.,,Proč bych měla chtít jít na rande s čarodějem co měl moc jedním kouzlem zrušit moje prokletí ale stejně to neudělal?"
Byla to řečnická otázka, už jsem mu to vlastně skoro odpustila ale stále mě to trochu žralo.

,, Frankie.."zazněl. Zavřel oči a opřel si čelo o mé rameno, samozřejmě bez dovolení.

,,Co Frankie?"zeptala jsem se dobíravě a otočila hlavu abych na něj viděla v odraze zrcadla.

,,Kdybych to tehdy udělal, ta nemoc co tě měla zabít by svou práci taky dokonala. Léčení tehdy bylo stále na mizerné úrovni a já nechtěl riskovat, že budu muset sledovat jak umíráš."zašeptal mi těsně u ucha a mě přejel mráz po zádech.,,Viděl jsem umírat spoustu lidí. Na většině mi nezáleželo, na některých možná trošku ale jsem si jistý,že kdybych viděl umírat tebe tak by mě to zlomilo."

,, Mordrede,"zašeptala jsem naoplátku a jemně ho pohladila po zádech. Teď víc než jako padouch z Artušovské doby vypadal jako opuštěné štěňátko, které potřebujete jen někoho kdo by ho měl rád a oplatil mu jeho lásku.,,Proč si to prokletí tedy nezlomil když už byla medicína dostatečně rozvinutá?"

Vlastně jsem odpověď tušila ale chtěla jsem to od něj slyšet, když už máme tohle upřímné okénko kdy si říkáme co cítíme.

,,Začala by jsi stárnou a to já ti nechci dovolit."řekl trochu zastřeně a pevně mě sevřel ve své náruči. Čas od času mi dovolí se u něj takhle schovat ale já toho nevyužívám. Mám totiž strach.
Ne ale z něj jak by asi každý čekal, já se bojím toho k čemu by to mohlo vést i co by od toho mohl on očekávat. Nikdy jsem ho nechtěla zklamat, proto i mé odplaty měli prémiovou kvalitu.
Jenže teď už se nebojím. Už mám věk na to abych se ho nebála, už ho znám lépe než tehdy. Znám ho nejlépe ze všech živých i mrtvých.

,, Strávíš semnou štědrý den?"zeptala jsem se narovinu když už jsme tedy k sobě úplně upřímný.

,,Moc rád."zašeptal a kousek se odemně odtáhl. Ze začátku jsem se musela ovládat abych ho nezadržela ale po chvíli mi došlo,že to vůbec nebylo nutné. On totiž vůbec neměl v úmyslu mě pustit a odtáhnout se úplně. Zastavil jakmile mi mohl vidět do očí a pak začal zase vzdálenost mezi námi zkracovat.

Jemně, téměř jako dotek motýlích křídel se otřel o moje rty aby zjistil jestli budu nějak protestovat. To jsem ale rozhodně neměla vůbec v plánu. Pevněji jsem sevřela látku na jeho zádech aby mi nemohl utéct nebo si to rozmyslet. Držela jsem se ho jako klíště a to mu nejspíš naznačilo ,že mám zájem o pokračování.
Pousmál se a pohladil mě po tváři než mě konečně pořádně políbil. Oči se mi sami od sebe zavřeli a i kdybych to neudělala, protože mě přemohli všechny pocity co mi v tu chvíli proudili tělem donutila by mě k tomu oslepující zář co nás obklopila. Bylo to něco úplně jiné než jakýkoliv jiný polibek co jsem za můj dlouhý život dostala.
Srdce mě bolelo a zároveň létalo na křídlech. Tělo mi pulzovalo energií kouzla a já si byla stoprocentně jistá,že takovýhle je polibek z pravé lásky.
V ten okamžik se veškerý čas na světě zastavil a naše duše splynuli v jednu.
Když to skončilo připadala jsem si neskutečně volná jako by mi z ramen spadla všechna tíha světa.
Omámeně jsem otevřela oči a sladce se usmála ale úsměv mi malinko povadl když jsem viděla jeho jak se mračí. Tázavě jsem pozvedla obočí a čekala jestli mi to vysvětlí.
,,Už nejsi prokletá.."zašeptal omluvně a propletl svoje prsty s těmi mými.

,,Máš pravdu, už nejsem ale moje duše se spojila s tvojí."řekla jsem nevinně a sevřela jeho ruku. ,,Můj život je teď propletený s tvým, takže ti budu vyset na krku až do té doby než zaklepáš sám bačkorami."

Zasmál se a já se k němu po chvíli přidala. Tak dlouho jsem čekala a doufala, že se mi podaří kletbu zlomit. Takže když k tomu konečně došlo zaplavila mě nekonečná euforie. Mám svou spřízněnou duši, našla jsem jí a teď už se jí nevzdám.
Sice je velká pravděpodobnost, že si nakonec zakroutíme krkem a do té doby u nás bude italská domácnost ale na tom nezáleží.
Vydržela jsem s ním celé dekády a to jsem ještě nevěděla co se z toho nakonec vyklube, takže teď už budu mít alespoň nějakou výmluvu proč ho pořád toleruju.

,, Miluješ mě?"zeptala jsem se tiše a plaše na něj zamávala řasami. Chtěla bych to od něj slyšet.

,,To odemně nikdy neuslyšíš ale můžu tě uklidnit, kvůli nikomu jinému takovéhle hovadiny nedělám."řekl s šibalským ušklebkem a políbil mě na špičku nosu.

,, Parchante."zavrčela jsem uraženě a praštila ho pěstí do ramene než jsem pevně sevřela přední část jeho kostýmu abych si ho přitáhla blíž k sobě než jsem si opět přivlastnila jeho rty.

Tak na tenhle okamžik si vzpomenu pokaždé když v budoucnu uslyším sousloví vánoční zázrak.
Konečně jsem měla opravdu veselé vánoce a nemůžu se dočkat jak bude vypadat náš společný štědrý den.
Ovšem nepochybuji,že pokud ho budeme trávit společně budou nezapomenutelný.
Stejně jako vše ostatní co mě od tohoto okamžiku potká, protože tohle je můj skutečný nový začátek.
Na druhou stranu s někým jako je Mordred to bude legendární život ve kterém se slovo stereotypní ani nemůžu použít. On mi nikdy nedovolí abych se nudila i za cenu,že bude riskovat vlastní zdraví nebo můj vztek.
Hazardér provokatérká.
Jsem to ale dopadla, když je zrovna on moje životní láska.