Cesta ke mně byla zasněžená. Úzká , klikatá a lemovaná tak hustým lesem , že nebyl vidět její cíl. Malý srub daleko na samotě k němuž vede jediná cesta příliš úzká na auto. Příliš poškozená aby po ní mohlo jet cokoliv. Takže jediný způsob jak se tam dostat  je pěšky nebo na koni. No a koně tu nejezdí už pěkných pár set let.

Proto ho taky vlastním já. Tenhle způsob dopravy mi přijde osvobozující. Taková výprava jako za starých časů. Tehdy jsem ale já na výpravy nemohla. Ta výsada patřila pouze mužům.

Teď je svět jiný a já vyměnila honosný palác za místo o kterém by sedm z deseti lidí řeklo,že s ním nechtějí mít nic společného. Můj srub má totiž pověst,že v něm straší duše bývalých majitelek. Zajímavá představa s ohledem na to,že mi patří už od okamžiku kdy ho postavili a jediný kdo tam kdy mohl strašit jsem já.

Zastavila jsem několik kroků od mé nejoblíbenější budovy. Srub má dvě patra, balkón, terasu i  několik krbů.  Místností je tam až příliš pro jednoho člověka ale samota se neměří počtem lidí co vám otravují osobní prostor.

Prošla jsem vchodovými dveřmi a na tváři se mi usadil spokojený úsměv. Miluju to tady.  Pohladila jsem dřevo futer a odkopla boty do rohu u dveří. Kabát jsem pověsila na háček a několika kroky se ocitla v obýváku.

Přírodní styl mi byl vždy vlastní ale tady jsem to posunula na novou úroveň. Vyndala jsem z knihovny svoje album a usadila se na vysoký koberec před krbem. Položila jsem ho před sebe a začala od první stránky. Otáčela jsem stránku za stránkou a sledovala jak se staré malby postupně mění v černobílé fotografie až po nejnovější.

Dostat se tohle album do rukou komukoliv nezasvěcenému řekl by ,že tuhle podobu máme v rodině. Kdyby to byl někdo s nadhledem možná by mu to došlo ale musela bych to zdlouhavě vysvětlovat než by tu skutečnost někdo opravdu pochopil.
Vím to protože to čas od času zkouším. Jednou za pár let si najdu nějakého dobrého přítele, kterému se svěřím aby to břemeno bylo lehčí.

Je to sice chvilkové ulehčení, které mě bude stát opravdu mnoho až se ten dotyčný rozhodne odebrat do věčných lovišť.  Je to ale jen malá cena.
Nikdo nemůže žít úplně sám. Je to bohužel až příliš velká pravda, kterou někdo s mými zkušenostmi a věkem měl tu čest pochopit.
Zkoušela jsem si udržet odstup ale i to mělo svou cenu a to mnohem dražší.