Abych to na pravou míru uvedla, tak musím říct, že pes nebyl můj. Bydlí o patro výš a jeho páníčci se rozhodli vyrazit na dovolenou do zahraničí. A bylo nasnadě, že potřebují hlídání. A co bych to byla za „holku od vedle", tedy vlastně za „holku zespoda", kdybych se jejich miláčka neujala. Zvlášť když je to totální roztomilouš a prakticky jediný pes, který si mě oblíbil na první dobrou. Takže bylo rozhodnuto na hned, v mojí garsonce nebudeme po dobu 10 dnů bydlet dva (já a pan Kreveta), ale hned tři. Voříšek se prostě ještě nějak vejde.

Až když jsem ten večer zapadla domů, napadlo mě, že by křeček a pes pohromadě mohli být trochu třaskavá kombinace. Co když bude Voříšek chtít ulovit myšičku? No, na odvolání bylo už tak trochu pozdě, protože než jsem si srovnala v hlavě, co by to mohlo být za průšvih, kluci už mi bušili na dveře a nesli příslušenství. Strategicky mi totiž řekli, že potřebují hlídat, až večer před odjezdem.

Rychle jsem vše poskládala v bytě a poschovávala všechno, co bych měla nerada chlupaté, popř. nakousané, kdyby se snad Voříšek nudil. Ráno mě, na sobotu zcela atypicky, budili sousedi, a to už v pět ráno. Ještě jsem si ani nevytřela ospalky a už jsem měla plnou náruč smutného štěněte, které páníčci tak zákeřně opustili. Jelikož je Voříšek vskutku prudce inteligentní, rozhodla jsem se, že mu zkusím vysvětlit, že musí myšičku nechat na pokoji, jinak se majitelé vrátí z dovolené a najdou ze svého mazlíka tak akorát kožich přibitý na dveřích.

Vzala jsem Voříška ke kleci, ukázala na pana Krevetu a použila jsem velice inteligentně znějící formulaci: „Fuj je to, myšičku nesmíš!" a pak ještě: „Kreveta je kámoš, a ne žrádlo." Voříšek si klec očichal, nakrčil čumáček a šel vyzkoušet, jestli jsem mu dobře ustlala pelíšek. Využila jsem toho a sdělila Krevetníčkovi, že Voříšek je kámoš a protože se z něj stal na pár dní bezboudovec (pro ty pomalejší psí bezdomovec), zůstane u nás. Kreveta na mě vystrčil pozadíčko, vysral se a zapadl do domečku. Brala jsem to jako prosté akceptování svého výroku.

První den byl super, stejně tak večer, i když dvakrát denně běhat hodinu a půl po louce s neutahatelným gumídkem byl pro moje prohulené trubky dost zápřah. Když jsem se odebírala do říše snů, modlila jsem se ke všem entitám, které jsem si dokázala na pokraji kómatu vybavit, aby mě neprobudila rána signalizující, že Voříšek sundal klec s Krevetníčkem na zem a snaží se vyloupnout myšičku z drátěného obalu.

Mé obavy byly liché. Naopak mě kolem čtvrté ráno probudilo psí kňučení. Vystřelila jsem z postele, cestou se praštila do hlavy o stropní trám (mám spaní u stropu) a skoro jsem se přizabila, když jsem slézala schody dolů. Hned jsem měla před očima černé scénáře, co všechno si u mě v bytě mohl psík udělat, nebo co špatného mohl sežrat. Když jsem rozsvítila, došlo mi na první dobrou, což byl vzhledem k hodině, fakt zázrak, že kňučí od žízně. Byla fakt parná noc. Ale ne, nejsem tak blbá, abych mu nedala vodu. To pan Kreveta strávil celou noc tím, že střílel podestýlku ze své klece a s naprostou přesností se strefoval Voříškovi právě do misky s vodou. Když se pak Voříšek šel napít, našel místo vody jen horu nasáklé křeččí podestýlky.

Když jsem po dvou podobně probíhajících nocích vzteky přestěhovala misku s vodou tak, aby na ni křeček ze své klece nemohl vidět (s rizikem, že až půjdu rozchrápaná, dost možná do toho šlápnu), myslela jsem si, jak jsem svého Krevetu dokonale přečůrala.

No, zase omyl. Hned druhý den ráno měl totiž Voříšek nasráno v misce s granulemi. A byly to prokazatelně křeččí bobky. A tehdy mi došlo, že se můj křeček rozhodl nevítaného vetřelce vyštípat pryč všemi možnými způsoby a že si to ten hodný ňouma, Voříšek, prostě nechá líbit, protože dostal zákaz lovit myšičku.