To už jsme s Krevetníčkem nějakou tu dobu bydleli spolu a postupně jsme se sžili. Poté, co jsem ho nezabila, když mi jednou ráno nasral do kafe (*níž se k této půvabné příhodě vrátím), bylo jasné, že je mezi námi velmi hluboké pouto.

Na nákupu už jsem nikdy nevynechala pet shop, aniž by odtamtud tomu nevděčnému vyžírkovi nepřinesla něco na zub nebo na hraní. A jednou jsem takhle přitáhla domů malý míček, stočený z několika kousků dýhy (to je modelářské dřevo), který měl uprostřed rolničku. Ano, připadalo mi to jako geniální nápad. Že to byl nápad spíš genitální, mi došlo až o pár hodin později.

Jakmile jsem umístila kouli do klece, Krevetníček to šel prozkoumat. Štouchnul do toho, rolnička zacinkala. Křeček zděšně zapískal, pustil moč i trus a utekl se před tou zrůdností schovat do domečku. Ulevilo se mi, že nebude mít tendenci s tím zbytečně ramplovat. A jelikož si celý zbytek večera hračky nevšímal, i když byl jinak aktivní a obvyklou měrou šramotil, rychle jsem zapomněla, že tam něco takového má.

Uprostřed noci mě z nejspíš bezesného spánku vytrhlo hlasité cinkání rolničky. V tu chvíli to se mnou málem seklo. Můj mozek, nasáklý pravidelným sledováním hororových filmů, hned zkonstruoval naprosto odpudivé monstrum, které mi jde po krku. Ležela jsem naprosto ztuhle v posteli, snažila se dýchat a zároveň ovládnout svěrače, zatímco se mi tep dramaticky zrychloval s každým dalším zacinkáním, které se navíc zdálo pokaždé o něco hlasitější, a tím pádem blíž.

Po asi minutě tohoto pekla se mi probudila alespoň jedna čtvrtina mozku a v tu chvíli mi to došlo. Následoval můj výkřik: „Ty malej hajzle, prokopnu ti tu tvoji chlupatou prdel!" a hned po něm uvědomění, že to je nejspíš fyzicky nemožné.

Potom jsem se otočila na druhý bok a snažila se rychle usnout, abych ráno nezaspala. Pro pár nejbližších nocí jsem tu prokletou hračku vyndávala z klece a vracela ji tam ráno. Přísahala bych, že vždycky, když jsem tahala cinkající kouli z klece ven, Krevetníček se škodolibě culil.

A jak že to bylo s tím kafem? Tak asi pro představu nejspíš popíšu prostorové podmínky a až poté dění. Takže Kreveta bydlel v kleci na skříňce, ve které skladuji mléko, vody, jeho žrádlo a další spoustu věcí.

Hned vedle skříňky, na kterou jsem mimochodem citově fixovaná, jelikož ji vyráběl ještě můj děda, pěkně doma na koleni, mám stůl, u kterého jím a zároveň na něm sídlí notebook. Pak je asi půl metru mezera, to abych se dostala k oknu a mohla větrat, a pak je tam druhý stůl, u kterého většinou něco kreativního tvořím (když tohle sepisuji, mám na něm zrovna roztažený šicí stroj), ale v době, kdy jsem měla homeoffice, jsem na něm měla služební počítače a sloužil jako kancelář.

Ráno jsem vstala, první kafe s cigárkem dala pěkně venku, potom snídaně a ranní hygiena, uvařila jsem druhou kávu a postavila ji na kancelářský stůl. Před zapnutím na směnu jsem vyrazila ven ještě na poslední cigárko až dvě, než přijde doba, kdy se nejmíň čtyři hodiny nezvednu ze židle.

Když jsem přišla, nakopla jsem peklo stroj (služební počítač) a chtěla se při přihlašování do systému napít. Na hladině tak akorát teplé kávy plavaly tři křeččí exkrementy, které tam před mým odchodem na milion procent nebyly. Toho bych si asi všimla...

Doteď nepochopím, jak mohl ty hovna dostřelit na bezmála tři metry. Co si budeme, Krevetníček měl zkrátka prdel jako kulomet.