Z nenadání se ti zatočí hlava a ty se jen za pomoci štěstí udržíš na třesoucích nohách.

,,Ne! Prosím!''

Ta bestie s kovovým tělem se zasměje.
Není to normální smích, zní to jako rachot starého motoru.

,,Tak silní, a tak hloupí.''

Vyřkne s další várkou rachotu. Modré biče táhnoucí se po jejím hřbetě plují v proudech vzduchua působí jako žihadla.

Jediný dotyk a čekala by tě rána.
Nedobírej si mě člověče.
Dostaneš ránu a sám čas si tě přivede k osudnému soudu.

A co jsem tedy zač?
Noxeliové, tedy mí druzi hlídali osud.
Zlým lidem vzaly štěstí a na nohu daly kouli smůly, a naopak.

Jenže pak se stala zásadní věc.

Nařkli jste osud, odhalili jste brány, jenž Vám měli býti zamkmuty ještě dalších tisíce let.

Zabili jste Osud jedním slovem a vše se začalo sypat.

Matka Země trpí.
Mnoho dobrých lidí umírá a ti špatní zůstávají...
Přivolali jste si zkázu, ale ještě je naděje.

Najdi způsob, človíčku.

A já se pak zeptám.

Můžu se vrátit Domů?