Jako obvykle jsme si v hodině kreslil další obrázky Berušky. Strašně ji obdivuji. Chtěl bych je dnes ukázat panovi profesorovi v umělecké učebně. „Nathanieli, nezapomeň, že je stále hodina. Měl by sis dělat poznámky. Tohle bude v testu.” zavolala na mě madam Bustierová. Já se studem začervenal.

     „Alix, jdeš dnes do umělecké učebny?” zeptal jsem se své kamarádky. „No jasně. Potřebuji se trochu odreagovat. A proč jsi přišel do třídy až s madam Bustierovou?” zeptala se mě. „Jen jsme něco řešili.”

       „To jsou moc pěkné kresby, Nathanieli. Měl by si z toho udělat komiks.” pochválil mě profesor. „To bych rád, ale v psaní jsem marný.” sedl jsem si zkroušeně na židli. „Tak to by jsi se měl s někým spojit.” „No to nevím. Mě moc lidí nemá rádo.” Alix se na mě otočila. „Neboj kámo. On se někdo dřív nebo později objeví. Červenou!” Já jí hodil červený sprej.

     „Marcu, zavládl jsi to!” řekla Marinette a běžela ke dveřím. Přiběhla k panu profesorovi s nějakým vysokým chlapcem. „Tohle je Marc, ten co pořád píše.” „Těší mě.” odpověděl profesor. „Tohle je Rose. Vymýšlí texty pro rockovou skupinu. Tohle je Alix. Dělá streat art. A tohle je Nathaniel. -” „Rád kreslí lidi v upnutém oblečení.” zachychotala se má kamarádka. Já po ní hodil jednu mou zmuchlanou kresbu.

       „Ahoj Marcu. Tohle místo je super. Můžeš dělat cokoliv uměleckého a nikdo tě za nic nezkrytyzuje.” Usmál jsem se na něj. On přišel k mému stolu. „Já...viděl jsem tvé kresby na školním webu, ale takhle jsou mnohem hezčí. Ty detaily a vše.” řekl zaujatě a podíval se na mě. Tak moc mi nikdy ještě nikdo nepochválil moje kresby. „Děkuji, to je...milý.” usmál jsem se na něj a podíval jsem se mu do očí. Když se naše pohledy střetli, tak hned odskočil od stolu.

       „No...to jsem ještě neviděl. Je to-” „Je to na nic. Furt kreslí jen Berušku.” přerušila Marca Chloé. Já jsem si začal schovávat všechny své kresby, ale pan profesor mě zastavil. „Chloé, jestli máš nějaký umělecký projekt, tak jsi vítaná, ale jinak tu nemáš co dělat.” „Vím, ale mám projekt tak dokonalí, že by s ním nepřišel nikdo odtud.” řekla povýšeně Chloé. „Nech mě hádat, další koláž tvých selfíček.” napodobila ji Alix. Všichni jsem se začali smát. „Jak nechutné. Mé umění si nezasloužíte.” řekla povýšenecky a odešla z učebny.

    „Přišel jsi jak na zavolanou. Tady Nathaniel hledá někoho, kdo by s ním udělal komiks.” „Já? Dělat komiks? Ale já nic takového...teda zajímavého nepíšu. Já..musím běžet. Díky za vše.”  řekl Marc a odběhl. Marinette běžela hned za ním. Marc je roztomilý. Určitě by bylo fajn s ním dělat komiks, ale když nechce, tak co se dá dělat.

Po asi pěti minutách přišla Mari zpět do učebny umění. Namířila si to hned ke mě. „Nathe, tohle mi dal někdo pro tebe. Přečti si to a pak uvidíš.” Já se podíval na sešit, který mi podala Marinette a otevřel jsem ho. Bylo tam napsáno Deník Berušky. Omg to je úžasné.

     „Nathe, tak co na to říkáš?” zeptala se mě Mari. „Je to úžasný!” řekl jsem nadšeně. „Chceš se setkat se spisovatelem tohoto?” zeptala se mě. „No jasně.” „Tak ve čtyři v parku. Ten sešit vratíš spisovateli osobně.” Já jsem byl nadšený. Konečně se uvidím zase s Beruškou.