Počet slov: 1051
Rok 1977

Zrůda. Cítil se jako nechutná zrůda. Ty malinké částečky jeho já, ty drobné kousky studu, se velmi rychle rozrůstaly o další a další. V noci nemohl spát, procházel se tichým městem jako duch a když narazil na skupinku opilců, ani se nesnažil skrýt. Zabili by ho snad? Tak ať. Alespoň by denně nemusel žít s výčitkami svědomí. Na první pohled se všechno bylo tak, jak si to vždy přál. Měl možnosti, neomezené možnosti zkoušet si všelijaké kletby a trávit čas s podobně smýšlejícími lidmi. Pán zla jej považoval za schopného kouzelníka - co by za to jiní dali. Měl dívku, po které tak dlouho toužil. Milovala jej a on ji. Neměl žádné problémy a vše se zdálo být dokonalé. Ale nebylo. Nebyl šťastný. Byl z toho zmatený, dlouhou dobu se snažil přijít na to, v čem je problém.

Po několika probdělých nocích přišel na skutečný důvod jeho depresí. Byl jím začarovaný kruh, ve kterém se teď nacházel. Pokud odmítne plnit úkoly, které mu zadá Pán zla, pokud nebude chodit na schůze a zůstane s Lily - zemře. Zabijí ho. Stejně jako onu mudlovskou dívku. S nadšením a radostí, že je mezi nimi o zrádce míň.

Pokud však zůstane Smrtijedem - přijde o Lily. A život bez ní nemá smysl. Bez jejího zvonivého smíchu, letmých něžných doteků a pozitivních slov, byla jeho duše prázdná a pustá, bez jakékoliv motivace a radosti do budoucna.

„Na co myslíš?"

Leželi vedle sebe pod stínem stromů. Opodál bylo jezero. Kolikrát tu už trávili svůj volný čas... A přestože už tehdy byl do ní zamilovaný až po uši, nikdy se zde ještě necítil tak nepatřičně jako teď. Dívka jej držela za ruku, on se však necítil šťastný. Strnule ležel na měkkém mechu a netušil, co odpovědět na její bezmyšlenkovitě položenou otázku.

„Na nic důležitého."

To říkal vždy. Na nic nemyslím. O nic nejde. Jsem v pořádku. Nech to být.

Neupřímnost jejich vztah rozhodně neutvrzovala. Jeho lži ho ničily a tušil, že dříve nebo později mohou zničit i mnohem více.

Slyšel, jak to vedle něj zašustilo. Lily nyní ležela na boku otočená směrem k němu. Přestože on stále ležel na zádech, cítil její starostlivý pohled, kterým ho propalovala.

„Něco se děje, vidím to na tobě. A opravdu mě ubíjí, jak moc jsi nepřístupný. Ráda bych ti nějak pomohla, ale nemohu, pokud mi neřekneš, v čem je problém."

Hlasitě se nadechl, aby potlačil nejistotu. „Lily, já... já jsem opravdu moc špatný člověk." Tentokrát se už otočil směrem k ní. Výraz v jejích očích ho překvapil. Stále se zdál být tak chápavý a laskavý. Tak moc mu věřila...

„Nejsi, Seve," prohlásila pevným hlasem. „Jsi dobrý člověk. A já tě mám opravdu ráda. Ale pokud mi nechceš říkat, co se stalo, nech si to pro sebe. Jen mysli na to, že já tu pro tebe budu vždy."

Pokusil se o úsměv. Kdyby jen tušila...

V duchu si povzdechla. Jen málokdo byl tak nedůvěřivý jako Severus Snape. Na důkaz, že svá slova myslí vážně se svými rty dotkla těch jeho, přičemž ho začala líbat.

Chlapec, přestože měl hlavu plnou provinilých myšlenek, se nebránil jejím rtům, které v tuto chvíli chutnaly po čerstvě natrhaných jahodách. Pravou rukou vjel dívce do rudých vlasů a laskal je. Její nehty se mu zaryly do paže. Kdyby měl triko s krátkými rukávy, pravděpodobně by ho to bolelo, ale takhle mu její doteky byly příjemné. Chvíli znovu cítil ten báječný pocit uvolnění, kdy se mohl podat kouzlu přítomnosti a nemyslet na zítřky.

Do nepříjemné reality ho vrátil nepřirozený tlak na předloktí, který se poslední dobou ozýval poměrně často. Dával mu najevo, že Pán zla nabírá na síle. Je každým dnem mocnější a on by z toho jako Smrtijed měl mít pravděpodobně radost. Chvíli se sebou bojoval a poté se velmi neochotně odtáhl od dívky. Otevřela oči a překvapeně jimi na něj pohlédla, jako by se ptala, co se stalo.

Posadil se. Ona jej napodobila a dál na něj tázavě hleděla.

„Tohle ti nemůžu udělat," řekl tiše.

„Seve..."

Vstal. „Lily, já mám opravdu velký problém."

Docházela jí trpělivost. „Tak buď mi řekni, o co jde, nebo..." Zaváhala. „... nebo nevím."

Věděl, jaká slova měla na jazyku. Pokud se v nejbližší době nerozhodne, ztratí ji.

„Musím jít," odvětil. „Později si promluvíme."

„Měj se," reagovala se smutným úsměvem na rtech.

Mlčky opouštěl les a zarytě hleděl na zem plnou kapradin a klacíků. Proč jí jen tak ubližuje? Proč jí ničí? On si dívku jako Lily nezaslouží. On byl pro ostatní mrzutý nepříjemný podivín a ona byla vším tím krásným a pozitivním, co se na tomto ponurém světě našlo. Byla jeho sluncem a on byl její přítěží.

Došel domů. Matka se ještě nevrátila ze směny a otec sledoval fotbal. Jeho sprosté nadávky na hráče nemohl přeslechnout už tehdy, kdy vcházel do Tkalcovské ulice. Vešel do domu, hned zamířil do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Byl rád, že si jej otec nevšiml, to by bylo teď to poslední, co potřeboval.

Posadil se na podlahu před velké zrcadlo a bez emocí hleděl na svůj odraz. Pomalu si vykasal rukáv. Sklopil zrak. Stále slyšel svého otce, jak nadává, slyšel  troubení aut a smích dětí, které procházely okolo jeho pootevřeného okna. Blesklo mu hlavou, jaké ony mohou mít jen starosti. Oproti těm jeho - tak bezvýznamné. Zamračil se. Ne, opravdu se nechtěl litovat.

Se silným sebezapřením zvedl zrak k zrcadlu. Pohled na jeho předloktí jej bolel. Jedna věc byla však už teď jasná. On si Lily nezaslouží. A bude lepší, když se jejich vztahu vzdá dřív, než jí ublíží. Ona má na víc. A on? Nějak v klidu si dožije svůj nicotný život a bude se snažit zabít co nejméně nevinných lidí. Pokud bude mít štěstí, bystrozorové jej zabijou dřív, než se dostane do Azkabanu.

Přestože bylo teprve sedm hodin, vlezl si do postele a zadoufal v bezesný spánek. Spánek se po několika minutách skutečně dostavil. Sen se mu ovšem zdál.

Pán zla po něm chtěl, aby mučil nějakou dívku. Chvíli si myslel, že se jen opakuje to, co už prožil. Teprve tehdy, když pohlédl dívce do obličeje, uviděl, že se mýlil. Byla to Lily. Sledovala ho svýma velikýma skelnýma očima a její výraz mluvil za vše. Zrádče...

S trhnutím se probudil. Venku už byla tma. Byl celý zpocený a třásl se. Jako by toho nebylo málo, znamení zla začalo znovu intenzivně pulsovat. Musel si to konečně přiznat. Prohrál.