Londýn, léto 1984

Lucy Snapeová si nervózně zkousne ret. Doposud si pořád myslela, že je to opravdu dobrý nápad. Avšak teď, když znovu po tolika letech stojí v parku na Grimmauldově náměstí, začíná mít přeci jen trochu pochybnosti. Je to opravdu dobrý nápad? Co když se to nepovede?

Poryv větru se na chvíli zmocní dívčiných vlasů, jeden z blonďatých pramenů se jí přilepí na obličej. Lucy si ho zastrčí za ucho. Poté se znovu zadívá na drobné zlaté přesýpací hodiny, které jí visí na tenkém zlatém řetízku na krku. Otto Hoffmann skutečně splnil své slovo a vyrobil obraceč času, jaký po něm Lucy chtěla. Teoreticky by měl fungovat na podobném principu jako přemísťování – stačí, když si dostatečně představí situaci v minulosti, do které se chce přenést, a obraceč by ji tam měl bez větších potíží dostat. Samozřejmě, jako jiné obraceče, umožňuje i tento pouze cestování časem, nikoli prostorem. Takže aby se přenesla na Grimmauldovo náměstí roku 1979, musela se na něj nejprve dostat teď. Podle všeho jí totiž obraceč udrží v minulosti nejdéle tři hodiny, a to by pravděpodobně cestu z Berlína do Londýna nestihla. Ještě si totiž netroufá se na tak velkou vzdálenost přemisťovat.

Lucy přejede bříškem palce po jednom ze zlatých kroužků obkružujících přesýpací hodiny. Otázkou ovšem zůstává, zda to opravdu bude fungovat. Jakou má vlastně jistotu? Může Hoffmannovi věřit? Co když ji podvedl?

Lucy si nervózně zkousne ret. Ještě chvíli se odhodlává, nakonec ale sevře obraceč v rukou a začne jím otáčet. Musí to zkusit. Musí zkusit dostat Reguluse zpátky.

∞

Londýn, léto 1979

Jakmile Lucy získá opět pevnou půdu pod nohama, rozhlédne se kolem sebe. Grimmauldovo náměstí zalévá svou září teplé letní slunce. Ve stínu stromů nedaleko od sebe spatří čarodějka dvě ženy, které pozorují skupinku několika dětí bezstarostně poletujících kolem. Nikdo z přítomných si jí nevšimne.

Lucy se otočí směrem k domu s číslem 12, přitom si zastrčí obraceč pod košili, aby ho skryla před zrakem okolního světa. Doufá, že se to povedlo. Rozhodně se něco stalo. Matky s dětmi na náměstí ve chvíli, kdy začala otáčet obracečem, vůbec nebyly.

Lucy si nervózně zkousne ret a zadívá se na dveře domu Blackových. Jestli se nemýlí, měl se sem Regulus poté, co se před jeho odchodem do jeskyně rozloučili, vrátit pro Kráturu. Takže by snad každou chvílí měli oba vyjít ven. Jestli je už neprošvihla. Nebo jestli sem Regulus vůbec šel. Třeba na něj nakonec Krátura někde čekal. Nebo ho jenom zavolal a sem se vůbec nevracel.

Ve chvíli dívčiných největších pochybností se ale dveře od sídla rodu Blacků konečně otevřou. Do slunečního svitu vyjde černovlasý chlapec, kterého doprovází podivné stvoření s vrásčitou a nezdravě šedivou kůží připomínající velikostí dítě. Regulus s Kráturou.

Lucy se zalijí oči slzami. Regulus je jen kousek od ní! Živý!

Zatím...

Plavovláska zamrká, aby zahnala slzy, a vydá se rychlým krokem za Regulusem. Musí to stihnout dříve, než zmizí.

„Regulus Black?" zvolá, když se přiblíží k podivuhodné dvojici na vzdálenost pouhých několika metrů. Jedna z matek stočí pohled za nenadálým hlukem, její pozornost od zvláštních podivínů ale odvede pláč jejího synka, který si právě odřel koleno.

Mladík se na místě zastaví a stočí k plavovlásce svůj zrak. Věnuje jí nedůvěřivý pohled. „Kdo se ptá?"

Lucy se usměje. „To není podstatné. Podstatné je, že vím, o co se se svou přítelkyní snažíte."

Mladému Blackovi se tváří mihne překvapení, během zlomku vteřiny je ale opět pryč. Kdyby plavovláska mrkla, vůbec by změnu chlapcova výrazu nezaznamenala.

„Nevím, o čem to mluvíte," pronese černovlásek nakonec a otočí se k odchodu.

Lucy na zlomek vteřiny zaváhá. Co teď? Nemůže ho nechat jen tak odejít.

„Ten viteál sám získat nemůžete, ne ve vašem věku. Nestačíte na to."

To zabere. Regulus Black se prudce otočí a upře na mladou ženu překvapený pohled. Jak to může vědět?

„Jak-" začne, ale plavovláska ho zvednutím ruky zarazí.

„Myslím, že by bylo pro oba lepší promluvit si někde v soukromí."

Regulus si dívku chvíli mlčky měří pohledem. Někoho mu hrozně připomíná. Nedokáže si ale vybavit koho.

„Dobře," souhlasí chlapec nakonec, potom stočí pohled směrem k domu číslo 12. Chvíli zamyšleně pozoruje vchodové dveře. Rád by si promluvil v soukromí uvnitř domu, kde teď nikdo není. Matka i otec jsou pryč. Každopádně si není úplně jistý, jestli je vhodné zvát dovnitř někoho, koho poznal před několika minutami.

„Ehm..." Regulus se vrátí pohledem k plavovlásce.

„Nemusíte mě zvát dovnitř," usměje se Lucy, když si všimne Regulusovy nerozhodnosti. „Klidně si můžeme promluvit někde tady, ale rozhodně bych nezůstávala uprostřed ulice."

„To já taky ne," souhlasí Regulus. Potom se znovu zadívá na svůj rodný dům. Na druhou stranu, bude to právě mladá žena, kdo bude v cizím prostředí. On to uvnitř domu moc dobře zná. Takže kdyby se něco semlelo a byla to nedejmerlin past, měl by na své straně výhodu.

„Radši ale budu někde uvnitř," uzavře to nakonec Regulus a pokyne Lucy směrem k domu číslo 12. „Můžeme si promluvit uvnitř."

Lucy pokrčí rameny. „Dobře."

Dvojice se tedy vydá do útrob domu Blackových. Krátura je následuje. Regulus Lucy otevře dveře a pokyne jí rukou dovnitř.

„Prosím."

„Děkuji." Lucy překročí práh a udělá pár kroků. Pak se zastaví, aby počkala na Reguluse. Rozhlédne se přitom po vstupní hale. Zaplaví ji nostalgie. Takovou dobu tu nebyla...

„Prosím, pojďte za mnou."

Regulus se vydá směrem do salonku vedle kuchyně. Lucy jde za ním. Posadí se do dvou protilehlých křesel.

„Dáte si něco k pití? Kávu? Čaj?"

„Čaj, děkuji."

„Kráturo, dones nám prosím dva čaje."

Lucy se usměje. Už skoro zapomněla na Regulusův přátelský vztah s Kráturou, jako by byli sobě rovní.

Krátura se ukloní a s hlasitým prásknutím zmizí.

Regulus se na mladou ženu znovu zadívá. Ve chvíli, kdy se plavovláska usměje, mu to konečně dojde. Už ví, koho mu čarodějka připomíná. Lucy. V obličeji je plavovláska jeho přítelkyni nesmírně podobná. Akorát vlasy má jiné.

Lucy si všimne, že ji Regulus zamyšleně pozoruje.

„Děje se něco?"

„Ehm... vlastně nic. Jen mi někoho připomínáte," podotkne Regulus a okamžitě se přestane na plavovlásku dívat.

„Vážně?" zeptá se Lucy s úsměvem. „Koho?"

Regulus zaváhá.

„Mou přítelkyni," přizná nakonec.

Lucy ztuhne úsměv na tváři. Sakra! Nedošlo jí, že by ji Regulus vlastně mohl poznat. Než stihne Lucy nějak zareagovat, vrátí se do místnosti Krátura. V rukou drží stříbrný podnos s čajovým servisem. Položí vše na malý stolek mezi Reglusem a Lucy, poté se znovu ukloní a s dalším prásknutím opět zmizí.

„Dobře tedy," začne Regulus po chvíli mlčení. „Jak víte o viteálech?"

∞

O necelou hodinu později Lucy vyjde z domu Blackových. Dojde do parku a schová se ve stínu jednoho ze stromů. Zpod košile vytáhne obraceč času. Sevře ho mezi prsty. Tady už je hotová. Teď se musí vrátit zpátky. Doufá, že to vyšlo.