Londýn/Deringský les, léto 1984

Lucy Snapeová se zhluboka nadechne, potom prudce vydechne a obrátí do sebe kouřící obsah skleněné lahvičky, kterou jí před chvilkou donesl Severus. Tvář se jí zkřiví odporem.

„Fuj," zašklebí se černovláska. Z té hořkosti jí až přeběhne mráz po zádech. Oklepe se. Potom upře zrak na svého bratra. „Je možný, že je s každou další dávkou hnusnější a hnusnější?"

„Myslel jsem, že už sis na něj zvykla," pronese Severus Snape okupující s čerstvým výtiskem Denního věštce koženou pohovku v obývacím pokoji své mladší sestry.

„Jo, to já taky," zašklebí se znovu Lucy, zatímco odkládá prázdný pohár na stůl. Zdá se, že si během těch několika let na nepříjemnou chuť vlkodlačího lektvaru odvykla. Snad si časem zase zvykne. Stejně jako si začala zvykat na novou variantu svého života. Pár dní sice byla pořádně zmatená, ale nakonec se konečně začala docela dobře orientovat. Regulus si její neobvyklou zamlklost naštěstí vysvětluje nadcházejícím úplňkem, za což je černovláska opravdu ráda. Nechce, aby si o ní bývalý Zmijozel myslel, že se zbláznila.

„Na co sis zvykla?"

Ve dveřích od obývacího pokoje se objeví Regulus Black. Jeho prsty akorát bojují s límečkem černé košile.

„No na tebe rozhodně ne," pronese Lucy s provokativním úšklebkem.

„Ha ha ha," prohodí Regulus sarkasticky a dál se snaží zkrotit límeček na zadní části svého krku. To už ale u něj stojí Lucy.

„Ukaž."

Černovláska se postaví čelem ke svému příteli, natáhne ruce za chlapcův krk a upraví černý límeček do správné podoby. Poté o krok ustoupí, aby mohla Reguluse jedním dlouhým pohledem zhodnotit. Spatří ještě pár nežádoucích záhybů, které svýma rukama zahladí.

„Jak vypadám?" zeptá se Regulus, když od něj dívka opět kousek poodstoupí.

Lucy ho ještě jednou přelétne očima od hlavy k patě. Černé vlasy, mírně zvlněné, spadající chlapci téměř na ramena. Několikadenní strniště. Černá košile pečlivě obepínající křivky Regulusových paží a trupu. Tmavě šedivé kalhoty. Černé boty.

Nakonec čarodějka pokrčí rameny. „Jde to."

Regulus překvapeně zamrká. „Jde to?" zopakuje nevěřícně.

„Jde to," zopakuje Lucy znovu. „Ta košile i ty kalhoty jsou skvělý, ale ten zbytek to trochu kazí."

„Zbytek?"

„No jasně, zbytek. Hlavně ten obličej. A tahle sláma to rozhodně nevylepšila." Lucy s pobaveným úšklebkem přejde zpět k Regulusovi a prohrábne mu rukou černé kadeře.

„Jo tak sláma..." Regulus vezme černovlásku za ruce. Proplete si prsty s jejími. Přitáhne si dívku k sobě. Potom jednu ruku uvolní, vezme Lucy jemně za bradu a políbí ji.

„A co tahle část?" zeptá se chlapec poté, co polibek ukončí.

Lucy provokativně pokrčí rameny. „Ta by taky šla."

„Taky by šla?" Regulus se usměje a znovu se k dívce skloní.

Dvojice úplně zapomene, že nejsou v místnosti sami. Připomene jim to až Severusovo odkašlání.

„Ehm, ehm. Nerad vás ruším, ale neříkal jsi, že spěcháš?"

Regulus se poněkud neochotně od Lucy odtáhne a zalétne pohledem k starožitným hodinám stojícím na krbové římse. „Sakra, přijdu pozdě!" zakleje. Potom se vydá směrem do předsíně, aby si obul boty. Než odejde z bytu, vrátí se ještě do obývacího pokoje a věnuje své přítelkyni polibek na rozloučenou. „Buď opatrná, ano?"

Lucy přikývne. „Neboj, budu. Po tom Severusově lektvaru se nemůže nic stát. Užij si oslavu."

Regulus věnuje Lucy ještě jednu rychlou pusu, potom se konečně vydá slavit.

Když za chlapcem zaklapnou dveře, vzhlédne Severus od novin. „Co že to vlastně budou slavit?"

„Reedovým se včera narodil syn, tak Jay pozval všechny kolegy, aby to pořádně zapili."

„Takže Regulus se jde bavit, zatímco tebe čeká úplněk," pronese Severus kousavě.

Lucy upře na svého staršího bratra tvrdý pohled. „No a? Aspoň tady nebude muset trávit noc o samotě."

„Bude se bavit, zatímco ty budeš trpět," dodá Severus tím samým kousavým hlasem.

„A co má podle tebe dělat? Má snad jít se mnou?" Už skoro zapomněla, jak nepříjemný dokáže Severus být, když mu něco opravdu vadí.

„To samozřejmě ne, ale nemusel by nikde nasávat, zatímco ty-"

„Dost!" Tentokrát už Lucy zvýší hlas. „To stačí, Severusi. Nevidím důvod, proč by se nemohl jít Regulus dnes v noci bavit. On mě tenkrát nepokousal. Nemůže za to, že je ze mě monstrum."

„Ty nejsi monstrum."

„Jsem," trvá Lucy na svém. „Jsem a vždycky budu. To nikdo z nás nezmění."

Nezmění? Lucy tu myšlenku hned zaplaší. Nezmění. Nejde to.

Na chvíli se mezi nevlastními sourozenci rozhostí ticho, které nakonec s povzdechem přeruší starší z přítomné dvojice.

„Půjdeme?"

Lucy přikývne.

Společně vyjdou z bytu a vydají se do postranní uličky, odkud Severus dvojici přemístí. Objeví se v Deringském lese, několik desítek metrů od dřevěné chatrče, ve které Lucy prožila řadu úplňků, než se její život obrátil naruby.

„Vědělas, že tomu tady říkají Ječící les?" nadhodí Severus jen tak mimochodem cestou k chatce.

„Vážně?" Tohle černovláska ještě neslyšela. Docela by ji zajímalo, jak moc se na tomhle druhém názvu podílela ona sama svými úplňky.

Severus svou mladší sestru doprovodí dovnitř chatrče. Tam mu Lucy vloží do ruky svou hůlku. Přesně podle zaběhnutého schématu, který dříve dodržovali.

„Uvidíme se ráno."

Severus Snape chvíli dívku mlčky pozoruje, nakonec stroze přikývne. „Ráno," potvrdí. Poté se vydá ven. Ve dveřích se ještě otočí. Vypadá to, že chce dívce něco říct, nakonec si to ale rozmyslí a beze slova za sebou zavře dveře. Ozve se cvaknutí zámku následované tlumeným prásknutím značícím přemístění.

Lucy zůstane sama. Jako každý úplněk. S povzdechem se rozhlédne po místnosti. Všechno vypadá stejně, jako když tu trávila úplněk naposledy. Přesune se doprostřed místnosti a zkusí uvolnit jedno z prken. Povede se. I tohle zůstalo stejné. Sem si vždycky schovávala oblečení, aby ho během úplňku nezničila, jak se jí to stalo napoprvé. Tenkrát si svoje oblečení musela hned ráno vyspravit hůlkou, aby se do něj mohla vůbec znovu obléknout. Po prvním úplňku se každopádně poučila a od té doby si před proměnou oblečení vždy schovala.

Dívčiny myšlenky přeruší nutkavé svědění, které černovlásku donutí se podrbat na levém předloktí, které už několik let hyzdí tři ošklivé jizvy. Lucy si povzdechne. Je to tady. Vždycky to začíná svěděním, potom pálením a nakonec přijdou kosti. To je nejhorší část celé proměny. Ze začátku Lucy vždycky v průběhu stádia lámání kostí ztrácela vědomí. Teď už si na bolest nějakým způsobem alespoň trochu zvykla, takže už většinou vědomí neztrácí. I když záleží úplněk od úplňku. Někdy je bolest lepší, někdy naopak horší. Každopádně se dívce každá proměna zdá vždy o něco rychlejší, než ta předchozí.

Proto Lucy ví, že teď nemá moc času. Musí stihnout schovat oblečení, než dojde na fázi lámání kostí, pak už totiž nezvládne nic.