Počet slov: 1044
Rok 1995

Slunce klesalo za vysoký les a břízky, roztroušené mezi osikami se v záři večerních červánků ostře rýsovaly svými převislými větvemi a nalitými pupenci, které se měly užuž rozpuknout. Z hustého lesa, kde ještě ležel sníh, sotva slyšitelně tekly klikaté, úzké praménky vody. Drobní ptáčci švitořili a občas některé ptáče přelétlo ze stromu na strom. V okamžicích naprostého ticha bylo slyšet šelest loňského listí, které se zachvívalo rozmrzávající půdou a rašícími travinami.

„No tak, vy mě vůbec nehledáte!" postěžoval si do ticha malý tmavovlasý klouček, který právě vystoupil z křoví. Dobromyslně se zamračil jako člověk, kterému někdo nevinně ubližuje a kazí mu náladu. Chvíli čekal na nějakou odpověď od rodičů, která by mu udala důvod, proč na něj při schovce zapomněli. Teprve, když se rozhlédl okolo sebe, zjistil důvod jejich absence při hře. Seděli na velkém kameni několik desítek metrů od něj. Chlapec se k nim hned rozeběhl.

„Mami, tati, vy jste mě tam zapomněli," vyčetl jim, jakmile se k němu překvapeně otočili.

„Ale ne, Nathane, nezapomněli," usmála se na něj jeho matka. „Seš chytrý kluk a moc dobře jsme věděli, že nás najdeš."

„Co děláte?" zeptal se klučina trochu nesvůj, protože si stejně, jako jeho otec,příliš nepotrpěl na lichotky.

„Pozorujeme přírodu," promluvil černovlasý muž, chlapcův otec. „V této části Anglie je dost působivá."

Nathan na otce se zaujetím pohlédl. Málokdy něco pochválil a pokud už ano, muselo to opravdu stát za to. Podíval se stejným směrem jako on, aby mohl také spatřit tu neobyčejnou nádheru. Stál na místě s rodiči a naslouchal přírodě, hleděl dolů na vlhkou mechovitou půdu, díval se na moře holých lesních vrcholků, které se před ním prostíralo pod kopcem, hleděl na tmavnoucí oblohu posetou bílými proužky oblaků. Vysoko nad lesem přelétl jestřáb, zvolna mávaje křídly. Ptáci v houštině švitořili stále hlasitěji a horlivěji. Poblíž zahoukal výr.

Vážně zakýval hlavou. Jeho otec měl pravdu, bylo to tu opravdu nádherné.

Brzy ho však krajina začala nudit a tak si ze svého ruksaku vytáhl knihu a baterku. Baterka - to byl vskutku velmi užitečný mudlovský vynález. A obzvláště se mu hodil jako studentovi prvního ročníku Bradavic, poněvadž nechtěl porušovat zákon a kouzlit mimo školu. Už to viděl, jak by ho za to otec peskoval. Jako syn jednoho z profesorů musel jít zkrátka příkladem a jemu to tak vyhovovalo. Výsledky měl ve škole dost dobré a nebylo divu, že v lektvarech byl nejlepší z celého ročníku. Také miloval astronomii. Ačkoliv většinu jeho spolužáků nudila, on ji doslova zbožňoval a na každou hodinu se vždy těšil, byť to znamenalo časné vstávání anebo naopak studium dlouho do noci. Doufal, že to za čtyři roky dosáhne na havraspárského prefekta a později i primuse. A jednou, jednou v budoucnu, bude možná pracovat na ministerstvu, jako jeho matka. Ta pracovala na odboru pro dohled nad kouzelnými tvory a už mnohokrát se objevila v Denním Věštci s tím, jak zabránila kdejaké menší katastrofě. Chlapec otočil stránku a povzdechl si. Sice ho čeká ještě dlouhá cesta, ale věřil, že ho rodiče podpoří a pomůžou mu.

„Nathane, pojď sem!" zvolal náhle jeho otec. Klučina poslušně zaklapl knihu, společně s baterkou ji schoval do ruksaku a už pelášil za otcem. „Přeci víš, kvůli čemu jsme sem přišli."

„Málem bych zapomněl," zabědoval chlapec a hned pohlédl směrem k nebi. Už se stmívalo. Jasná stříbřitá Venuše nízko na západě už svítila a něžně se třpytila za břízkami a vysoko na východě už blikal svými rudými světly ponurý Arkturus. Nathan lovil zrakem hvězdy Velkého vozu, který měl nad hlavou.

Uslyšel za sebou šum. Rodiče si o něčem tlumeně povídali a když utichli, otočil se a zjistil, že jeho otec tam už není.

„Mami, kam táta šel?" zeptal se rudovlasé ženy.

„On se zase vrátí," smutně se na chlapce usmála.

„Aha, šel zase něco řešit do školy, že ano?" optal se Nathan důležitě. Poslední dobou jeho otec trávil ve škole opravdu dost času a vracel se až pozdě v noci. Jen mu bylo divné, co tam stále dělal, každopádně to muselo být asi něco důležitého a složitého, co zvládne vyřešit jenom on.

„Přesně tak," špitla chlapcova matka. Se Severusem malému nechtěli lhát, ale v tomto případě nebyla žádná jiná možnost.

Venuše už vystoupila nad větev stromu a celý Velký vůz s ojem už bylo vidět na temně modré obloze. Svýma zelenýma kukadlama výjev zasněně pozoroval, přičemž svou matku chytl za ruku a pevně ji stiskl.

„Neboj se, mami, táta se zase vrátí."

„Já vím," odpověděla a pevně chlapce objala.

Tajili toho před chlapcem tolik... Neměl ani ponětí o tom, že jeho otec teď vůbec není ve škole. Netušil, že Harry Potter, který chodí o čtyři ročníky výš než on, je sirotek i díky němu... Ach ano, toto bylo i mezi ní a Severusem často probírané téma. Avšak Brumbál si stál za tím, aby Severus Lordu Voldemortu řekl vše, čeho se dožadoval. Pak mu prý bude bezmezně důvěřovat. Severus poté dlouhé noci Brumbála proklínal za jeho bezcitnost a ačkoliv si to nechtěl příliš přiznat, sužoval ho pocit, že i díky němu zemřeli Kate a James... Přestože je neměl rád, smrt jim nepřál. Teprve po dlouhém čase mu Brumbál alespoň z části odkryl svůj plán a to, že předpokládal, že Harry smrtící kletbu přežije. Pro Lily ta ztráta byla ještě větší, protože se s Kate do toho osudného momentu přátelila a dost často Potterovi navštěvovala. Severus byl v tomto ohledu poněkud zdrženlivější, už jen proto, že mu vadila Jamesova potřeba do něj neustále navážet - i když i ta se od studentských let dost změnila.

Lily a Kate je nakonec od sebe při každé návštěvě o museli odtrhovat. Většinou to končilo jen nadávkami, občas však došlo i na natržené obočí nebo monokl pod okem. James se zkrátka stále nesmířil s tím, že má jeho nepřítel po boku dívku, která pro něj byla první volbou.

Přesto však Severus nikdy nepřál Potterovým smrt. Dva roky po svatbě se manželé mají milovat, žít společný život a možná i vychovávat potomka, stejně jako to měli v plánu i James a Kate. Bohužel.

Lily vteřinu zauvažovala nad tím, jaké by to bylo, kdyby James už od školy nechodil s Kate, ale s ní. Musela nad tou hloupou myšlenkou zavrtět hlavou.

Pohlédla na Nathana a ten se na ni zářivě usmál. Už jen to jí potvrdilo, že tenkrát, když zůstala se Severusem, udělala dobré rozhodnutí. A bude si za tím stát. Zářivý zlatý prstýnek na jejím prstu to dokazoval, stejně jako vystouplé bříško, ze kterého se co nevidět narodí Nathanova sestřička.

*****

Jsou lidé, kteří berou slovo navždy příliš povrchně, používají jej bezcitně, krutě a nešetří ním.

Někteří lidé - a Merlin je tomu svědkem - nepřikládají větší význam ani tomu, že jsou svoji. Berou to jako samozřejmost, někdy je jim to dokonce i trochu na obtíž.

Lily a Severus se takovým lidem vždy vyhýbali obloukem. Pro ně dva měla tato slova přímo magický význam. A každý, kdo je znal to potvrdí.

Byli zkrátka svoji. A to navždy.

~ konec ~