Počet slov: 1005
Rok 1977

S klidným svědomím procházel chodbou vedoucí do učebny Dějin čar a kouzel, ve které měl zanedlouho hodinu. Snažil se fungovat jako každý normální student, se svým osudem se už smířil a začal i tak nějak, že by to nemuselo být tak špatné, když bude mít při sobě Averyho, Mulcibera a Reguluse. Přestože to nebyli ideální přátelé, žádný z nich ho nikdy nezradil a ačkoliv jim přesto plně nedůvěřoval, byli to momentálně jediní lidé, kteří se s ním na této škole bavili.

Tedy, ještě tu byla Lily. Přestože spolu už dlouho nemluvili, cítil na sobě téměř neustále její pohledy. Divil se, že jej plně nezavrhla a o to víc, že jej zjevně stále miluje. I když si to nerad přiznával, sám se nacházel ve zcela stejné situaci. Chtěl být jen s ní. Miloval její rudé dlouhé vlasy, které jí končily těsně nad stehny. Tolik si přál je teď laskat. Rád se utápěl v jejích velkých zelených očích, miloval její plné růžové rty, které při polibku chutnaly po jahodách, její sladký úsměv, křehké bílé tělo, které nikdy neviděl celé odhalené... tak moc si to přál. Zbožňoval její hlas, zvonivý smích a to, s jakou grácií mu odpovídala na ne příliš časté argumenty.

Mrzelo ho, že teď už nemá možnost jí říct, jak moc je půvabná a rozkošná. Nikdy lichotkami neplýtval a to ani na Lily. Možná jí měl dávat svou náklonnost více najevo. Teď už však bylo pozdě. Vlídnými slovy by jen dokázal, že jí stále miluje, což bylo nepřípustné. Ona na něj musí co nejrychleji zapomenout - bude to pro ni nejlepší.

Už přicházel k učebně. Měl v plánu do ní vejít, posadit se a počkat, než začne vyučování. Plány mu však zkazila dívka, která před ní stála. Když ho spatřila, na tváři se jí objevil pohrdlivý úšklebek a hned zamířila směrem k němu.

„No ne, sám Srabus osobně," protáhla.

Znechuceně na ni pohlédl. „Ty se divíš? To je milé. Proč bys tu stála, kdyby ne kvůli mně? Nebelvír má teď hodinu na druhém konci školy, pokud vím."

„Pán je nějak dobře informovaný," sykla nenávistně. „Dělat děvku Ty-víš-komu ti evidentně nebrání dál se bratříčkovat s Lily."

Několik studentů, kteří postávali okolo nyní na dvojici se zaujetím hleděli,

„Drž hubu," procedil mezi zuby. „A vy si všímejte svého!" křikl na ostatní zvědavce. Studenti sebou cukli a odvrátili zrak. Přesto se našli jedinci, kteří hádku dále po očku sledovali.

„Ale no tak, snad se za to nestydíš," ušklíbla se na Severuse dívka. „Špíno."

„Mrcho," odvětil a sladce se usmál. „Mně jen tak nenaštveš."

„To ani nemám v plánu. Bude mi úplně stačit, když v nejbližší době shniješ v Azkabanu."

„Nechápu, jak se s tebou Lily může přátelit."

„To samé si říkám i já o tobě."

„Já se s ní už nebavím," opravil jí, ačkoliv to vzhledem k dívčině agresi nemělo žádný význam.

„To je tvé jediné štěstí," odvětila.

„Kate, Severusi..!"

Ohlédl se. Směrem k nim rychlým krokem mířila Lily. Netušil, zda má z toho radost nebo je spíš nesvůj, že se do toho dívka připlete.

„Věděla jsi to?" vypálila na příchozí Kate, jakmile byla u nich.

Rudovláska zmateně nadzvedla obočí. „Co bych měla vědět?"

Kate mávla rukou směrem k Severusovi. „Že je to Smrtijed."

„Odkud máš takovou informaci?" zamračila se Lily.

Podivil se. O co se jen snaží?

„Sirius. Dostalo se to k němu přes jeho rodiče," ušklíbla se Kate. „Před pár dny se s nimi musel setkat a nějak jim to uniklo. Řady Ty-víš-koho se prý každým dnem rozšiřují a krvezrádce jako on bude brzy trpět. Samozřejmě, že si to chtěl nechat pro sebe, ale nakonec to řekl Jamesovi a - "

„ - a James to řekl tobě," špitla Lily. „Taková hloupost. Severus není Smrtijed. Vím to."

Povzdechla si. „Když se ho chceš zastávat... já si ale myslím své."

Kate se od dvojice vydala bez čekání na odpověď pryč. Chlapec na Lily zmateně pohlédl.

„Proč?" zeptal se jen.

„Vždyť nejsi Smrtijed," šeptla.

Nechápal.

„Ale - "

„ - ale co?" přerušila jej. „Nejde o to, co tvrdí tvé předloktí. Jde o to, co říkáš ty, čemu věříš a na jaké straně barikády bojuješ. Jde o to, co máš v srdci, Severusi Snape."

Sledoval, jak odchází směrem, kterým se před chvílí vydala i Kate. Lehkým jistým krokem směrem k učebně, kde měli mít hodinu nebelvírští. Zdálo se mu, jako kdyby s její přítomností odcházela i ta kapka naděje, kterou mu její slova přinesla. Jde o to, čemu věří? Zajisté, ale jak se má bránit samotnému Pánovi zla? Má snad odmítat plnit jeho úkoly? Mučil by ho, klidně i zabil. Sám nic nezmůže. Zdálo se mu, že dívka bere vše příliš zjednodušeně.

*****

Seděla vedle Kate a poslouchala výklad profesora Křiklana. Kamarádka jí dávala dost jasně najevo, že s jejími slovy nesouhlasí. Nechtěla, aby jejich přátelství skončilo kvůli Severusovi, který ji beztak odmítá. Cítila potřebu mu pomoct, ačkoliv netušila proč ani jak. Měla za to, že ho zná dobře a nechtěla, aby měl zničený život. Problém byl v tom, že on si zjevně nechtěl nechat poradit. Netušila, kde se v něm bere ta odmítavost vůči ní a pokora přijmout realitu.

Bylo jí to líto a nechtěla se s tím smířit. Nedokázala popsat slovy, proč stále stojí na straně chlapce, který se dal ke Smrtijedům. Koneckonců, když šel do služeb Pána zla, tehdy to jistě zamýšlel seriózně. Cosi v jeho postoji k celé situaci jí ale jednoduše fascinovalo a nedovolovalo jej zcela opustit.

*****

Seděl vedle Averyho a poslouchal profesora Binnse, který monotónním hlasem odříkával látku. Vše si poctivě zapisoval a jen pobaveně sledoval své spolužáky, kteří měli problém neusnout.

Náhle ucítil velký tlak na zápěstí. Uviděl, jak sebou rozespalý Mulciber cukl a jak se Avery vítězoslavně ušklíbl. Zase a znovu. Další příchozí do řad Pána zla přibývali stále rychleji. Za poslední měsíc se jednalo o desítky lidí.

Každý nový člověk mu působil vrásku na obličeji. V duchu slyšel smích Pána zla, který byl každým dnem blíž svému cíli. Stály za ním masy lidí. Jak si jen Lily může myslet, že by ho zvládl odmítnout?

Znovu se vrhl do psaní poznámek. Jeden člověk přeci nic nezmění.

*****

Pokud vás pohoršila případná vulgární slova, omlouvám se. >.< Bohužel mě nenapadl žádný vhodnější způsob, jak slovy lépe vyjádřit jejich vzájemnou nenávist.