Počet slov: 1158
Rok: 1976

Chlapci prošli mezi stromy a ocitli se za velkým křovím, naproti kterému se rozprostírala zelená mýtina. Na hebké trávě naproti sobě stáli Pobertové. Severus se znepokojeně rozhlédl okolo sebe. Tato část lesa mu byla více než neznámá. A to mu rozhodně nedodávalo pocit bezpečí.

„Dvanácteráku, no tak, jdi na to!" křikl právě Sirius.

James Potter se uchechtl a náhle se s jeho tělem začaly dít podivné věci. Začal se nepřirozeně kroutit, tvarovat a zvětšovat. Všechno probíhalo až neuvěřitelně rychle. Mulciber otevřel pusu a v němém úžasu sledoval ohromující proměnu nebelvírského chytače ve statného jelena.

„To jsem tedy nečekal," šeptl chlapec a pohledy jeho přátel se k němu hned obrátily. Jelen se ohlédl jejich směrem a ladným krokem se pomalu přibližoval. Tenké, avšak pevné nohy, zakončené tvrdými tmavými kopyty, která v měkké trávě zanechávala hnědé šlápoty se každou vteřinou blížily. První se vzpamatoval Avery. Rychle se obrátil a co nejtišeji se vydal směrem k Bradavickým pozemkům. Brzy si i ostatní chlapci uvědomili, že z případného odhalení by mohli mít později dost velké problémy. Regulus se poměrně vylekaně rozhlédl po ostatních. Museli se dát na odstup. Severus se držel někde v polovině skupiny, ale právě ve chvíli, kdy ostatní zahnuli ke pěšině, ucítil jemný tlak v úrovni kapsy hábitu. Ve spěchu se pokusil nahmatat hůlku, avšak neúspěšně. Musela mu někde spadnout. Jen zlomek vteřiny uvažoval o tom, zda ji nechá kdesi v lese nebo se pro ni vrátí. Tušil, že kdyby ji nechal na pospas Pobertům, nedopadlo by to dobře. Rychle se tedy otočil a pohledem prozkoumával povrch země.

Hůlka byla naštěstí pohozená jen pár metrů od něj. Spěšně vykročil směrem k ní a brzy ji už třímal v ruce. Naplnil ho pocit bezpečí a jistoty. Z hůlkou v ruce se mu snad nic stát nemůže. Zvedl zrak a na zlomek sekundy se jeho oči spojily v jedno s očima jelena, který byl již nedaleko něj a přibližoval se. Severus zbledl, on ho asi poznal. To, že byl jelen neznamenalo, že je slepý. Určitě ho poznal. Chlapec se dal znovu na útěk. Rychle se přibližoval k Bradavickým pozemkům, později už stál téměř u školy a Potter byl stále v Zapovězeném lese. Zanedlouho se už Severus spolu s Averym, Mucliberem a Regulusem celý udýchaný opíral o stěnu hradu. Rozhodl se, že o chvilce napětí mezi ním a Jamesem Potterem svým přátelům ani nikomu jinému neřekne. Zůstane to jen mezi ním a Dvanácterákem. Severus právě s ostatními vcházel do Bradavického hradu. Když minuli Velkou síň, ušklíbl se. Dvanácterák, hloupá přezdívka. A hloupý Potter. Ani si neuvědomuje, kolik zbytečné škody svým arogantním chováním způsobil. Myslí si, že je něco víc, ten Potter... Severus přidal do kroku, aby dohnal své přátele. Odpočinek ve zmijozelské společenské místnosti mu jen prospěje.

*****

Lily seděla na rudé pohovce ve své kolejní místnosti a pletla svetr. Kamarádky si z ní dříve v dobrém utahovaly, proč se nenapomůže nějakým kouzlem, ale později dívku pochopily. Uplést a celkově vyrobit si něco sám bez použití čar a kouzel sice zní nezáživně a namáhavě, ale následná radost vždy stojí za to.

Dívka nespokojeně pohlédla na skoro došitý bledě modrý svetr. Vůči svým výtvorům z vlny bývala víceméně kritická. Málokdy byla doopravdy spokojená a pokud už byla, nedávala to příliš najevo. Zdálo se jí, že tento se jí však nepovedl ani trochu. Nebylo divu, že byl plný ok a uzlů, myslela při pletení totiž zase na něco jiného, než by měla. Konkrétně na podivný rozhovor, který vedli James Potter, Sirius Black, Remus Lupin a Petter Pettigrew. I když u posledních dvou zmíněných se dalo mluvit jen o naslouchání svým přátelům. Nejvíc slyšela Jamese a Siriuse. Přestože skoro šeptali, ona seděla nedaleko nich a několik málo slov a jmen zaslechla.

Znepokojilo ji, že se zmínili i o Severusovi. Neslyšela, o co konkrétně šlo, ale podle tónu hlasu odtušila, že to nebude nic příjemného. Blesklo jí hlavou, zda by neměla svého bývalého kamaráda varovat. Dokonce i teď nad tím zavrtěla rozhodně hlavou. Sám se přeci vyjádřil, že od ní pomoc rozhodně nechce. Jen doufala, že se nebude jednat o nic vážného. Holt si bude muset umět poradit.

Kriticky ještě naposledy pohlédla na svetr, který svírala ve svých rukou. Ušklíbla se. Sebrala pletecí jehlice, svetr a zbytek vlny a vydala se vše uklidit do pokoje, který sdílela se spolužačkami. Nemělo smysl pokračovat, to už by nezachránila.

*****
O několik týdnů později...

První sněhové vločky pomalu dopadaly na Bradavické pozemky. Vypadalo to na poklidný a ničím nerušený prosincový podvečer. Realita se však více lišit snad ani nemohla.

„Děláš si ze mě srandu?" špitl napůl ohromeně a napůl nevěřícně Avery.

„To bych si nedovolil," ušklíbl se Regulus.

„Jsi ještě mladý," namítl chlapec.

„Moc dobře víš, že jsem před týdnem oslavil šestnácté narozeniny - je nám stejně!"

„To ano, nicméně mně bude zanedlouho sedmnáct a přesto bych se neodvážil - "

„Neodvážil co?" skočil mu do řeči Regulus. „Ukázat svůj názor?"

„Tady, pod nosem Brumbálovi?" zamumlal jen. „Seš blázen?"

„Jsem Black," prohodil sebevědomě.

Severus zvedl oči od knihy. Přestával debatě svých přátel rozumět. „O co se jedná?"

„Ten..." začal Avery větu.

Regulus se však rychle naklonil k Severusovi, zazubil se a hrdě si stáhl rukáv svého hábitu. Na ještě trochu rudé pokožce mladého Blacka byl vyobrazen had, který prolézal lebkou. Znamení zla.

*****

Probudil se uprostřed noci s nepřirozeným suchem v ústech. Kdyby jen to; bolela ho hlava a vřelo to v něm. Rozespalý vylezl z postele a namířil si to do společenské místnosti. Rozhlédl se kolem sebe. Nikde žádná voda. Návštěva kuchyně byla zřejmě nevyhnutelnou. Jak se dostane zpět zatím neřešil. Skoro plačtivá touha po vodě byla nyní přednější. Procházel tmavými uličkami hradu, jeho oči si brzy přivykly na ty šedé chodby.

Nepozastavoval se, téměř neslyšně procházel okolo spících podobizen na obrazech, měl však ale nutkání rozhlédnout se okolo sebe. Sužoval jej totiž pocit, že ho někdo sleduje. Kdo ze studentů by ale chodil v polovině noci po Bradavických chodbách? Zahnul za roh a vtom uslyšel jemné zašustění a uchechtnutí. Zamračil se. Žízeň stále neustupovala, zavrtěl tedy hlavou a pokračoval dál v cestě. Až se napije, tak se o ty posměváčky postará. I v šeru zahlédl obraz, na kterém byla vyobrazena zlatavá hruška. Vchod do kuchyně. Stačilo jen pár kroků... Vydal se směrem k obrazu, když vtom z ničeho nic zakopl. Ležel na zemi a zmateně se rozhlédl okolo sebe. Nic tu nebylo, tak o co by mohl zakopnout? O vzduch? Znovu uslyšel tlumený smích.

Naštval se. Rychle se zvedl ze země a vykročil směrem ke zdroji zvuku. Stalo se mu to, co ještě nikdy. Narazil na vzduch. V ruce jej několik držel. Zdálo se mu to nemožné. Na dotek působila neviditelná hmota jako látka. Trhl. I v tmavé chodbě rozpoznal dvě siluety. Black a Potter... Na jejich tvářích zračil posměch. Ucítil na své tváři Blackovu dlaň. Nebo to byl snad Potter? Netušil. Padal k zemi, tvrdá kamenná podlaha jej udeřila do hlavy a pohled se mu náhle rozostřil. Pak už jen viděl, jako oba dva chlapci mizí chodbou pryč. Víc už si nepamatoval.

*****

Na obrázku nahoře je Regulus. ^^