Tělo se hojí rychle; alespoň v naší kouzelnický společnosti. Duše je na tom bohužel mnohem hůř.

Po tom obrovským karambolu, kterej se nakonec části Řádu podařilo poměrně dobře ustát, jsem se necejtila dobře. Trápily mě noční můry, měla jsem problémy se spaním a celkově jsem nebyla vůbec ve svý kůži. Nedokázala jsem to jen tak hodit za hlavu. Nejspíš jsem byla fakt slabej kus a mezi ostatní jsem prostě nepatřila, ale teď už bylo pozdě couvnout.

Většinu volnýho času jsem trávila ve svým tmavým bytě s lahvema skřítčího vína, který mi na chvíli pomáhalo zapomenout na všechny ty hrůzy, který jsem viděla. Navenek jsem se snažila tvářit, jak jsem hrozně v pohodě, ale hluboko uvnitř jsem neskutečně trpěla, a myslím, že jsem v tom ani zdaleka nebyla sama. Tohle byla totiž jedna z věcí, o který se zkrátka nemluvilo. Všichni jsme mlžili, všichni jsme se snažili působit jako největší borci, a přitom jsme byli jenom skupinka vyděšenejch dětí, ke kterejm se svět tak nějak otočil zády.

K mý smůle ale existoval někdo, kdo přesně věděl, jak moc velkej mám strach, a kdo mi to byl schopnej bez kapky empatie omlátit o hlavu. Nejspíš jsem tím neměla bejt zaskočená. Lidi se prostě neměnej jenom proto, že si to přejeme, ale i tak jsem nejspíš tajně doufala v podporu místo ponížení.

„Nemůžu uvěřit tomu, že se tu schováváš jako nějakej zbabělec! Takhle jsem tě nevychoval!"

„Tys mě ale vůbec nevychoval!" zamračila jsem na svýho fotra, kterýmu už začínalo zase hrabat, a já na to fakt nebyla zvědavá. „Celej život jsi mě jenom urážel a ponižoval!"

„A očividně jsem se nepletl! Podívej se na sebe! Nechápu, jak tě mohl Moudrej klobouk zařadit zrovna do Nebelvíru. Seš tu většinu času zalezlá jako nějakej vyděšenej had!"

„Občas je lepší bejt vyděšenej had než vzteklej lev!"

Změřil si mě tak znechuceným pohledem, že jsem jako dodatek očekávala ještě plivanec pod nohy. Na ten sice nedošlo, ale nejspíš k němu neměl vůbec daleko.

Asi nikdy nepochopím, že se někdo dokáže chovat k vlastnímu dítěti jako ke kusu hadru. Kdybych já měla děti, byly by středem mýho vesmíru. Tím jsem si jistá. Škoda, že jsem k tomu nikdy nedostala příležitost.

„Co tím chceš říct?" zavrčel a udělal krok blíž.

Na krku mu vystoupila žíla a ruce měl sevřený v pěst. To bylo vždycky znamení, že je třeba ubrat a nechat ho, aby se uklidnil. Já už na něj ale nechtěla brát ohledy a podřizovat mu život. On byl důvod, proč jsem si musela tak těžce budovat vlastní sebevědomí a proč jsem si nedokázala sama sebe pořádně vážit. Zkazil mi dětství a teď mi chtěl zkazit i dospělost?

Tak to fakt ne, frajere!

„Chci tím říct, že znám Zmijozela, co by tě strčil do kapsy ve všech ohledech! Myslíš si, že seš kvůli koleji lepší než jiný? Nebuď směšnej. Nejseš hrdina, seš ochlasta a tyran, kterej dělal svý manželce i dětem ze života peklo! Nemáš bejt na co hrdej!"

Facka, která mi přistála na tváři, mě trochu vyvedla z míry. Krátce se mi zatmělo a musela jsem několikrát zamrkat, abych se zbavila barevnejch teček, co se mi rozblikaly před očima. Otec se s tím rozhodně nepáral a dal do tý rány většinu svý síly.

„Doufám, že si příště dobře rozmyslíš, než mě budeš přirovnávat k nějakýmu slizkýmu Hadovi. Je ti to jasný, holčičko?"

„A vy byste si měl dobře rozmyslet, než vztáhnete ruku na ženu, pane McKinnone," ozvalo se za ním tak chladně, až mi z toho skoro přejel mráz po zádech. „Není žádná lepší definice zbabělce."

Otec sebou trhnul a okamžitě sáhnul pro hůlku. Nečekal, že by ho tu někdo mohl překvapit a, abych pravdu řekla, nečekala jsem to ani já. Jen málo lidí totiž vědělo, kde bydlím, a ještě míň by mělo odvahu vejít bez zaklepání. To nebylo dvakrát slušný.

„Kdo si myslíš, že–" zavrčel fotřík, ale rychle zmlknul, když zjistil, že mu cizí hůlka míří přímo mezi oči. „Regulus Black," sykl nenávistně, „s takovýma se taháš, Marlene? Tak teď už se nedivím vůbec ničemu. Jsi ostuda rodiny!"

„Rozhodně bych vám doporučoval pečlivěji vážit slova," odvětil Reg tiše a dokonce sklonil hůlku, kterou si uklidil zpátky za pásek, aby nepůsobil jako agresor. „Vaše dcera má přátele, kteří si jí váží a nenechají nikoho, aby s ní jednal jako s onucí, takže vás požádám, abyste odešel, nebo vás budu muset donutit."

„Troufáš si mi vyhrožovat, kluku?!"

„To tvrdíte vy," odpověděl Regulus naprosto klidně a vyrovnaně. „Já bych to nazval důrazným doporučením."

„Takovej malej usmrkanec mi nebude říkat, co–"

„On má pravdu," přerušila jsem jeho plamennej projev, do kterýho by se jistojistě brzo vkradlo pár výhrůžek a sprostejch slov. „Odejdi z mýho bytu!"

Přimhouřil oči a zadíval se přímo na mě. Zvedla jsem hrdě bradu a měřila si ho tak upřeně, až můj pohled nevydržel a dobrovolně náš kontakt přerušil. Nejspíš z mý strany nečekal takovou míru odporu, a jelikož byl najednou v obležení, radši se dobrovolně stáhnul.

„Klesla jsi hodně hluboko, děvče. Tohle tvoje kamarádíčkování bude nakonec tvoje zkáza," ušklíbl se, ale konečně rezignoval. Bez dalších slov se prosmýkl kolem Reguluse a s hlasitým prásknutím za sebou zavřel dveře.

Trhaně jsem se nadechla a sklopila pohled ke svejm roztřesenejm rukám, který jsem až doteď držela sevřený v pěst. Nechtěla jsem před ním dát najevo jakoukoliv slabost, ale to neznamená, že jsem nebyla k smrti vyděšená. Dobře jsem věděla, čeho byl schopnej, když to na něj přišlo, a rozhodně jsem neměla zájem skončit jako hromádka zmodřenýho neštěstí.

„Marlenko," oslovil mě Regulus a pár kroky překonal vzdálenost, která nás oddělovala. Zvedl ruku a jemně mi přejel konečkama prstů přes zarudlou ránu na lícní kosti. „Bolí to hodně?"

„Už jsem zažila horší," pousmála jsem se a mimoděk si opřela tvář o jeho dlaň. Cejtila jsem se díky tomu trochu víc v bezpečí. „Seš jako můj anděl strážnej, Regu."

„Tak bych to úplně nenazval. Byla to náhoda. Chtěl jsem vědět, jak se ti daří, víš? Poslední dobou se mi dost vyhejbáš. Mám trochu strach, že jsem prašivej."

Byla to pravda. Od chvíle, kdy mě ve společenský místnosti Sirius nahlodal, jsem se pokoušela s Regem netrávit příliš mnoho času, abych mu nedala šanci mě jakkoliv využít. Nevěřila jsem těm řečem, že je učiněnej ďábel, ale stejně tak jsem netušila, jak moc mu můžu ve skutečnosti věřit. Ta nejistota byla ubíjejíci.

„Ne, to fakt nejsi," zavrtěla jsem hlavou. „Promiň, bylo toho na mě poslední dobou nějak moc."

„Slyšel jsem," povzdechl si. „Neměl jsem odvahu zastavit se za tebou u Munga, tak jsem čekal, až tě pustí, a nejspíš jsem přišel právě včas. Takhle se k tobě otec chová vždycky?"

„Dřív jo," připustila jsem trochu neochotně. „Před rokem se to mezi náma zlepšilo, ale už to zase klouže do starejch kolejí. Očividně pro něj nikdy nebudu dost dobrá, ať udělám cokoliv. Byla jsem dost naivní, když jsem si myslela opak."

Sledoval mě s až nečekaným pochopením v šedejch očích. Jasně jsem v nich viděla i jantarový flíčky, který jeho duhovkám dodávaly zvláštní vzezření a zároveň ho odlišovaly od jeho bratra. Připadalo mi, jako kdybychom v tu chvíli byli na stejný lodi, i když jsem vůbec netušila, co to bylo za loď, ani kam vlastně směřovala.

„Občas děláme děsně pitomý věci, abychom se zavděčili vlastním rodičům. Chceme, aby na nás byli hrdý, a přitom si pod sebou řežeme větev. Ty šťastnější si to uvědoměj včas a vycouvaj, ty míň šťastný si poserou život."

„Mluvíme teď pořád o mě, Regu?"

„Co? Promiň, asi jsem se nechal trochu unýst," zasmál se, ale znělo to trochu nervózně. Rychle přehodil výhybku a pokusil se odvést pozornost jiným směrem. Dlaní se dotknul mýho zraněnýho boku, kterej už sice pár dní nebolel, ale přitom ještě pořád nebyl úplně v pohodě. „Je to dobrý? Nebudeš mít nějaký trvalý následky?"

„Pokud nepočítáš hnusnou jizvu, kvůli který už se nebudu moct zúčastnit žádný soutěže krásy, tak ne," uchechtla jsem se a naklonila hlavu na stranu.

Nemohla jsem si pomoct, ale něco mi na tom rozhovoru přišlo děsně zvláštní. Něco mi unikalo a já se snažila ze všech sil přijít na to, kde byl zakopanej pes. Ta myšlenka kolem mě pořád jen tak nějak kroužila a mě se ji nedařilo za nic na světě chytit, až dokud to do sebe všechno najednou nezapadlo jako jednotlivý díly skládačky.

„Myslím, že do tý soutěže by ses mohla bez problémů přihlásit," zazubil se, strčil ruce do kapes a začal se rozhlížet všude kolem sebe. „Docela jsi to tu zútulnila. Ani bych nečekal, že to vůbec jde, když jsem to tu loni viděl."

„To víš, jsem samý překvapení, ale ty za mnou taky dvakrát nepokulháváš." Obrátil na mě hlavu a tázavě povytáhl obočí, ale já mu žádný vysvětlení svejch slov neposkytla. Zatím ještě ne. „Máš chvilku? Ráda bych ti něco ukázala."

„Na tebe vždycky." Hravě do mě drcnul ramenem a přátelsky se usmál, čímž donutil k úsměvu i mě. Nechápu, jak jsem mohla bez jeho přítomnosti vydržet tak dlouho. Jeho energie byla extrémně toxická; teda v tom dobrým slova smyslu. „Navíc jsem donesl víno."

„Tak teď mluvíš mým jazykem," zasmála jsem se a pokynula mu, aby mě následoval.

Přešla jsem přes obývací pokoj až k oknu, za kterým už se pomalu začínalo sklánět slunce k západu. Otevřít ho mi dalo trochu zabrat, jelikož rámy už byly trochu ztrouchnivělý a sem tam se z nich dokonce drolily třísky. Nakonec se ale s tichým zaskřípěním konečně otevřelo a já mohla přehodit nohu přes parapet a s trochou námahy se vyhoupnout na mírně zkosenou střechu budovy.

Regulus za mnou jenom vystrčil hlavu, zapřel si ruce o spodní rám a rozhlídl se kolem. „Nejsme na sebevraždu ještě trochu moc mladý?"

„Nemel a polez."

„Ano, madam. Jistě, madam."

Bez dalších protestů se v mírným podřepu přesunul vedle mě a pohodlně se usadil, aby mi vzápětí nabídl víno přímo z lahve, kterou hůlkou otevřel. Vděčně jsem ji přijala a dlouze si přihnula, než jsem mu ji zase vrátila.

„Tohle je moje oblíbený místo." Opřela jsem se rukama za sebou a trochu zaklonila hlavu, abych viděla na pohasínající nebe. „Chodím sem přemejšlet."

„O čem?"

„O všem možným. Třeba proč neexistujou kouzelnický sexshopy. Všichni furt plejtvaj talentem na válku, místo aby vymejšleli nějaký fakt užitečný věci! Je to hnus."

Tiše se zahihňal, přičemž mírně zavrtěl hlavou. „Ty máš fakt výjimečnej přístup k životu, Marlenko."

„To jsem celá já. Ve všem výjimečná. Mimochodem, tohle často říkaj rodiče o svejch pitomejch dětech: 'On není blbej, je jen výjimečnej'."

„Ty seš pako, McKinnonová," zasmál se.

Pak ale rychle zvážněl, upřeně se na mě zadíval a na dlouho se odmlčel. Nechtěla jsem ho přerušovat. Trpělivě jsem čekala, až si v hlavě srovná všechny myšlenky a konečně ze sebe dostane to, co měl na jazyku.

A dočkala jsem se.

„Marlene? Proč ses rozhodla bejt součástí toho všeho? Proč válčíš, když to očividně nenávidíš?"

Zhluboka jsem se nadechla a nechala si krátkou chvíli na rozmyšlenou. Nečekala jsem takhle otevřenou otázku, ale nejspíš bylo dobře, že se zeptal.

„Proč?" Obrátila jsem na něj hlavu. „Myslím, že ze stejnýho důvodu jako ty."

Ztěžka polknul, ale ani na chvíli neuhnul pohledem, jako kdyby snad studoval každej drobnej pohyb mý tváře. Možná to dělal proto, aby dokázal odhadnout, na co právě myslím, jestli je teda něco takovýho možný. „Co tím chceš říct?"

„Jen málo lidí vědělo, že jsem byla u Munga, Regu. A ještě mnohem míň by dokázalo říct, kam přesně mě ta kletba trefila. Lékouzelníci říkali, že kdyby šla o pár palců vedle, nejspíš mi už nepomůžou, takže... děkuju. Myslím, žes mi zachránil život."

Střílela jsem částečně na slepo. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli to byl on, kdo tehdy v Covent Garden vrazil do toho Smrtijeda, co na mě vypálil kletbu, ale nejspíš jsem si vážně přála, aby to byl on. Dávalo mi to tolik potřebnou naději, který jsem se zkrátka odmítala vzdát.

Regulus mi neodpověděl, ale obrátil hlavu zpátky před sebe, aby mi nemusel dál koukat do očí. Ruce se mu roztřásly a on se ten třes ani nepokoušel potlačit. Nakonec je stisknul v pěst, přiložil si je ke spánkům a s tváří sklopenou ke střeše se naprosto nečekaně rozvzlykal.

Svatá Morgano, co teď mám dělat?!

Nebyla jsem zvyklá na brečící kluky a ještě míň na brečící Smrtijedy. Ani jsem netušila, že něco takovýho uměli. Vždyť přece měli bejt ztělesněním zla, ne? Tenhle kluk měl ale do ďábla asi tak daleko, jako Pralinka do maďarskýho trnoocasýho.

Jemně jsem mu stiskla rameno a druhou rukou mu přejela po zádech. „Víš, co si myslím, Reggie?" zašeptala jsem chlácholivě. „Nejsi o nic horší než já. Chtěl jsi, aby na tebe byla matka hrdá. To chce každý dítě. Udělala jsem to samý a teď najednou bojuju za něco, čemu možná ani nevěřím."

„Jak to myslíš, že nevěříš?" zamumlal nesrozumitelně, jak se v sobě pokoušel držet další vlny zoufalství.

„Podle mě je ve výsledku fuk, na čí straně člověk stojí. To, že jsme vůbec ochotný bojovat a vraždit, ať už z jakýhokoliv důvodu, z nás ve skutečnosti dělá monstra. Můžeme si to ospravedlňovat jakkoliv, ale krev nám to z rukou stejně nesmyje. To platí pro nás oba stejně."

„Nenávidím to, Marlene," zašeptal a konečně na mě zvednul uslzenej pohled. „Lituju svejch hloupejch rozhodnutí a děsí mě, že z toho nevede cesta ven. Buď oddanost až do konce, nebo černej rubáš. Nic mezitím."

„Stejně pod drnem nakonec skončíme všichni," pokrčila jsem ramenama. „Jen by to nemělo bejt pro nic za nic. Já možná nechci bojovat pro lidstvo, ale i tak vím, proč zůstávám. Chci, aby si můj brácha mohl vzít mudlovskou holku, chci, aby moje moje malá sestřička nemusela vyrůstat ve strachu, chci, aby James nemusel tam venku nastavovat krk a místo toho se mohl chystala na konkurz do famfrpálovýho týmu, kterej si vysnil. A taky chci, aby kluky, jako jste vy se Siriusem, vlastní rodina neodsoudila ve chvíli, kdy se rozhodnou vydat vlastní cestou."

Reg si rukávem otřel zbytky slz z tváří a trochu váhavě ke mně natáhl ruku. Tou mi opatrně objal čelist a palcem jemně přejel přes lícní kost. „A co chceš pro sebe, hm?"

„Chci vidět svět," pousmála jsem se, „poznávat cizí kultury, obdivovat módu a umění. Chci prostě jenom žít a bejt šťastná, Reggie. Nic víc. Co by sis přál ty?"

Konečkama prstů mi lehce stiskl zátylek a naklonil se blíž. Zastavil se jenom kousek od mejch rtů a zadíval se mi do očí, jako kdyby čekal na můj souhlas. Teprve ve chvíli, kdy si byl jistej, že se neodtáhnu, mi věnoval něžnej polibek. Byl váhavej a opatrnej a chutnal po víně smíšeným se slanejma slzama, ale přece v něm bylo něco, co mě donutilo toužit po dalším a dalším.

A jenom u touhy nezůstalo.

Seděli jsme tam dlouho. Tak dlouho, dokud okolí neozářil svit měsíce a skrz látky našich oblečení nezačal pronikat večerní chlad, ač jsme se snažili zahřejvat jeden druhýho.

„Regu?"

„Hm?"

„Praktikujou Smrtijedi nějaký zvláštní úchylárny?"

„Cože?" Nechápavě povytáhnul obočí a odhrnul si vlasy z očí, aby na mě líp viděl. „Jako jaký úchylárny?"

„Však víš. Nějaký speciální svazování, možná nějaký zvláštní kouzla, nebo jiný prasárničky?"

Zaklonil hlavu a naprosto upřímně se rozesmál. Měla jsem ráda tenhle jeho smích. Byl úplně jinej, než ten nucenej aristokratickej, kterej se mu nedostával až k očím. 

„Mohla ses zeptat na cokoliv a tebe zajímá zrovna tohle?"

Rozhodila jsem rukama a nevinně se uculila. „Člověk se nikdy nepřestává učit, no ne?"

„Seš fakt šíleně praštěná, Marlenko," zazubil se, zatlačil mě do lehu a vyhoupl se nade mě, jen aby mu vzápětí pod nohou povolila taška. Oba jsme kvůli tomu sjeli asi o deset stop níž, kde jsme se zapřely nohama o okap, kterej nás naštěstí zastavil, takže jsme neskončili jako mastný fleky dole na ulici.

„No," dostala jsem ze sebe trochu zadejchaně, jelikož se mi do těla nahrnulo obrovský množství adrenalinu, kterej mi šíleně rozbušil srdce, „ta cesta na onen svět málem přišla mnohem dřív, než jsem čekala."

Rozesmála jsem se. 

Částečně úlevou, že ještě žijeme, ale zároveň prostě jenom tak. Byla jsem ráda, že můžu dejchat čerstvej vzduchu, že můžu bejt aspoň na chvíli svobodná, a že tohle všechno mám s kým sdílet. A když se ke mně Regulus přidal a náš společnej smích rozezněl celou ztichlou ulici, byla jsem vlastně i docela šťastná.

Nic víc jsem k životu koneckonců nepotřebovala. 

♥♥♥♥♥

Marlene možná pochybuje úplně o všem, ale zároveň dobře ví, kde leží její loajalita. To Regulus na rozdíl od ní ještě pořád balancuje na určitém pomezí a má strach z definitivního rozhodnutí. Všichni víme, jak tahle jeho volba skončí, ale tahle jeho cesta ještě zatím nekončí. A Marlene v něm našla podporu, kterou v těhle časech tak moc potřebovala. 

V další kapitole se přehoupneme do podzimu roku 1978. Marlene čeká další nepříjemný střet s realitou, který musel dřív nebo později přijít.