V posledních třech letech svýho života jsem se dost často ptala sama sebe, jakej to má všechno vůbec smysl. Proč já to vlastně dělám? Připadalo mi, že mezi ostatní prostě nějak nezapadám. Fénixův řád se postupně rozrůstal a přijímal další a další členy. Už během prvního léta se k nám přidala i Evanska s Paroháčem, Remus, Alice, Dorcas a dokonce i Peter. Všichni se účastnili schůzek s obrovským zápalem, angažovali se do plánování a toužili se do všeho vrhat doslova po hlavě. Nebo to tak na mě aspoň působilo. Já si proti nim připadala jako děsná konzerva. Byla jsem opatrná, rezervovaná a rozhodně jsem se do ničeho nepouštěla bezmyšlenkovitě. 

Ať jsem se ale snažila jakkoliv, stejně jsem se podívala ďáblovi do tváře až příliš brzo.

Poprvý to bylo třetího srpna osmasedmdesát.

Nemělo jít o nijak zvláštní den. Prostě normálka – ranní kafe, sprcha, ke který jsem si koupila skvělou masážní hlavici (řeknu vám, holky, to byl nákup století, fakt), snídaně, a pak hurá rovnou na ústředí Řádu. Tam jsem si dala další kafe a čekala, až dorazí náš nejhlavnější hlavoun v děsně nemoderních brejlích.

Mezitím si vedle mě přisedla i Evanska a začala do mě valit cosi o nějakým 'děsně božím' lektvaru, na kterej nedávno narazila. Svatá Morgano, koho to vůbec zajímá? Ta holka si fakt žila ve vlastním světě; nebo jsem v něm možná žila já, těžko soudit. Ať tak nebo tak, každá jsme byla úplně jiná. Občas se mi docela stejkalo po době, kdy předstírala, že mě nevidí, protože si myslela, že jí chci jistojistě sebrat Jamese. Teď se ke mně totiž pro změnu chovala kamarádsky, a to bylo často ještě mnohem otravnější.

Hlavně klid, Marlene. James ji má rád, nemůžeš ji jen tak proklít.

A pak, během jedný jediný zkurvený vteřiny, se přímo mezi náma s hlasitým prásknutím objevil Fabián Prewett. Z čela mu crčela krev, oči měl vytřeštěný navrch hlavy a celej se třásl. Dodneška si pamatuju ten jeho pohled plnej strachu a totálního zoufalství. Ten se nezapomíná.

„Smrtijedi. Výbuch. Při hlídce. Musíte. Se mnou," dostal ze sebe přerývaně.

Rozhlídla jsem se kolem sebe. Nebyl tu vůbec žádnej seniorní člen Řádu. Jenom pár nováčků, který povětšinou ještě nikdy nebyly v opravdový akci. Byli jsme naprostý zelenáči a nebyl tu nikdo, kdo by nám řekl, co máme dělat.

„Musíme jít. Dělejte!" zahalekal James, odhodil na stůl talíř se snídaní, kterou se zrovna ládoval, a pevně sevřel hůlku. „Je to na nás. Nemůžeme čekat."

„Vždyť nás všechny zabijou!" zamračila jsem se, ale Jamie jako kdyby mě vůbec neslyšel. Byl v nějakým podivným rauši a chtěl si prostě za každou cenu hrát na hrdinu.

Nikdo mě neposlouchal. Vůbec nikdo.

Než jsem se nadála, už jsme stáli uprostřed Covent Garden a všude kolem byl jenom šílenej chaos. Market byl plnej roztříštěnýho skla, z prodejních stánků stoupal dým a kousek od nás šlehaly vysoký plameny. Nejhorší ze všeho byl ale všudypřítomnej křik lidí – mudlů, nebo kouzelníků, nedokázala jsem to poznat a nejspíš na tom vůbec nezáleželo. Zařízl se mi do hlavy tak hluboko, až jsem si zatoužila přitisknout ruce na uši a začít řvát spolu s nima. Vycházel ze všech stran. Od lidí zavalenejch troskama, přes roztoušený děti vyděšený k smrti, až po zoufalý sténání matek, který nemohly najít svoje potomky.

Byla to hrůza.

Na tohle vás nikdo nepřipraví. Všichni pořád mluví jenom o hrdinství, o boji za spravedlnost a za svobodu, ale o tom válka ve skutečnosti vůbec není. O tom je tak možná vítězství, ale jenom pokud jste historikové, co píšou učebnice; ne když jste obyčejný pěšáci na šachovnici mocnejch.

Tam, na bitevním poli, se z hrdinů stávají vrazi, metály se rozpouštěj v loužích horký krve, a jediná cesta za svobodou vede přes údolí mrtvejch, ze kterýho už není cesta zpět. Není na tom nic ušlechtilýho, není na tom nic obdivuhodnýho, není bejt na co hrdej. Je to jenom falešná honba za neexistujícím ideálem, kterou si lidstvo ospravedlňuje všechny ty příšerný věci, kterejch je schopný.

Pár metrů nade mnou explodovalo kouzlo, který s kovovým skřípěním ohnulo několik podpěr střechy. Zasypala nás další vlna omítky a skla, před kterejma jsem se bránila rukou ovinutou kolem hlavy a podřepem. 

Do dneška si pamatuju ty pocity, co mnou v tu chvíli prostupovaly. Vůbec jsem netušila, co mám dělat, nemohla jsem si vzpomenout na jediný kouzlo, v moři barevnejch záblesků jsem měla problém rozeznat přítele od nepřítele a všudypřítomnej kovovej pach krve mi doslova otáčel žaludek naruby.

„Jamesi!" zakřičela jsem.

Nikde jsem ho neviděla. Pokoušela jsem se probrat masou prchajících mudlů, který mi bránili ve výhledu, a snažila se nepanikařit. Abych pravdu řekla, James byl jedinej, na koho jsem v tu chvíli myslela. Chtěla jsem ho mít za každou cenu na očích, abych ho mohla chránit. Na ničem jiným nezáleželo. Všechny plány a taktiky, který jsme měly pro takový případy připravený, byly zapomenutý. Naprosto chaoticky jsem pobíhala po okolí a rozhlížela se kolem sebe. Dvakrát jsem protegem odrazila kletbu, co se na mě řítila, ale ani jednou jsem nezaútočila. Přísahám, že bych si snad ani nedokázala vzpomenout, jak se to vlastně dělá.

„Marlene!"

Prudce jsem se otočila směrem, odkud jsem tušila původce hlasu, ale nikoho z našich jsem neviděla. Místo toho jsem se dívala přímo na svítící špičku hůlky, kterou v ruce držel zakuklenec v masce. Barva toho světla mi nebyla povědomá, takže jsem vůbec netušila, jak se proti tomu kouzlu budu bránit.

Pozvedla jsem ruku s hůlkou a chystala se porvat o vlastní život, když do Smrtijeda z boku vrazil jinej, kterej nejspíš zakopnul o trámy válející se na zemi. Nejspíš při mě stál sám Merlin, jelikož se kletba, co opustila Smrtijedovu hůlku, mírně stočila a nezasáhla mě přímo. Obranný kouzlo proti ní totiž nefungovalo a já už nestihla uskočit. I tak mi ale ten zatracenej paprsek olíznul bok, kterej v tu chvíli zaplavila nesnesitelná bolest. Skrz stisknutý zuby se mi prodral bolestivej výkřik a ruka mi automaticky vystřelila rovnou ke zranění. Když jsem pak dlaň odtáhla a zadívala se na ni, svět kolem jako kdyby se zpomalil. Sledovala jsem tmavej lesk na kůži a očima doprovázela hustý rudý kapky, co si hledaly cestu k zemi, aby se spojily s dalšíma do řeky prolitý krve.

Tehdy mě poprvý polil opravdovej strach. Byl to moment, kdy jsem si konečně plnohodnotně uvědomila vlastní smrtelnost. Hodněkrát jsem přemejšlela o tom, že tohle nemusím přežít, ale dokud smrti člověk nestojí tváří v tvář, všechno jsou to jenom pitomý představy, co nemaj s realitou nic společnýho. Tohle bylo skutečný. Ta krev, co mi stejkala z rukou, ta krev, co se mi vsakovala do hábitu – ta mohla bejt předzvěstí mýho předčasnýho konce.

Z dálky ke mně dolejhaly hlasy, který jsem nedokázala identifikovat. Byly tlumený a nedávaly vůbec žádnej smysl. Rozhlídla jsem se kolem sebe. Všechno bylo divný a rozmazaný, jako kdybych se koukala na úplně jinou realitu, která se mě vůbec netýkala.

„Marlene..."

Znělo to jako Liam.

Mohlo by? On je ale přece mrtvej a já nejsem. Nebo jsem?

„Marlene!"

Tentokrát to bylo mnohem naléhavější, což mě zmátlo ještě víc.

Mám snad někam jít? Co po mě chtějí?

„MARLENE!" zařval mi James přímo do obličeje a zatřásl se mnou tak prudce, že jsem se konečně vrátila nohama zpátky na zem, ale stejně jsem si připadala jako ve snách. Netušila jsem, kde jsem, ani jak jsem se tam dostala. Vzpomínky se mi začaly vracet až po pár hodinách. Doktoři u Munga mi pozdějc říkali, že šlo o poměrně běžnou reakci na šok, ale co oni vědí. „Co ti je? Seš zraněná?"

„Já-já nevím," vykoktala jsem. „Možná."

„Svatá Morgano, vždyť ty děsně krvácíš," vyhrknul, když si všimnul mejch prstů a skvrny na světlým hábitu. Rozhlídnul se kolem sebe a zahalekal na Blacka: „Pohlídej Lily! Musím dostat Marlene pryč, je zraněná!" Pak mi přitiskl dlaň přímo na ránu, až jsem bolestně sykla. Snažil se zastavit krvácení. „Můžeš stát? Přemístím nás, ano?"

Na nic dalšího nečekal a už jsme se točili v divokým vírů, doprovázejícím přemístění. Neudělal mi dobře. Vůbec mi neudělal dobře. Hned jakmile jsme dopadli na chodník před Svatýho Munga, jsem se předklonila a pozvracela mu boty. On mi ale místo uskočení jenom chytil vlasy a podržel mi je nahoře, abych si je náhodou neušpinila.

„Jamie, promiň," zamumlala jsem a chtěla se ho pustit, ale on mě pořád pevně držel. „Promiň."

„To nic, Lene, to nic," zašeptal.

Otřela jsem si pusu hábitem a pevně mu sevřela rameno, abych se udržela na nohou. Třásla jsem se od hlavy k patě a myšlenky se mi valily jedna přes druhou tak rychle, že jsem žádnou z nich nechápala. „Nevím, co se stalo. Nevím. Zapomněla jsem. Podělala jsem to."

„Nic jsi nepodělala, zlato. Všechno je dobrý." Pohladil mě po vlasech a otočil se směrem k hlavnímu vchodu, aby mohl co nejhlasitějc zařvat: „Potřebuju tady pomoct! Dělejte!"

Slzy mi skrápěly obě tváře a já vzlykala jako malý dítě. Ten šok mě dočista odrovnal a udělal ze mě vydlabanou dýni. Vím, že mě každej pozdějc přesvědčoval, že za to nemůžu, ale i tak bych si nejradši nafackovala.

„Ja-Jamie, co když zapomenu všechno? Jimmy. Nenech-nenech mě zapomenout, ano? Hlavně, ne na tebe. Prosím."

„Slibuju, že tě nenechám zapomenout, Lene. Nikdy, rozumíš?" S těma slovama mi vsunul ruce pod kolena a zvednul si mě do náruče, aby se mohl hned vzápětí vydat rovnou do nemocnice. „Slyšíte mě, zatraceně?!" zařval znova. „Potřebuju pomoc!"

Chabě jsem mu ovinula ruce kolem krku a zabořila nos do jeho hábitu. „Vosk na košťata," zašeptala jsem, spíš pro sebe než pro něj. „To nezapomenu. Miluju tě."

„Co říkáš? Lene?" Hlasitě dejchal. Asi jsem nebyla tak lehká, jak jsem si myslela a on šel navíc dost vražedným tempem. Fakt se mi snažil pomoct nejlíp, jak dokázal. „Slyšíš mě?"

„Říkám, že jestli umřu, můžeš si vzít moje porno časopisy," zamumlala jsem. „Jen ten speciál s Jamesem-s Jamesem Deanem nech pohřbít se mnou."

„Ty seš fakt pitomá," odseknul, ale i tak jsem v jeho hlase zaslechla náznak pobavení.

To už si mě ale z jeho náručí přebrali lékouzelníci a já se ztratila v chumlu hlasů, který se neustále překřikovaly. Snažily se zjistit, co za kletbu mě trefilo, jak je to dlouho a podobný nesmysly. Všechny ty jejich pitomý otázky ale nakonec přehlušil Jamesův nepříčetnej řev, kterej překvapivě zabral dost dobře, protože celá chodba v tu chvíli sklapla.

„ZMLKNĚTE VŠICHNI! Víte, kolik už ztratila krve?! První jí pomozte, až pak se ptejte na nesmysly! JASNÝ?!"

Pomohlo to. Než jsem se nadála, už jsem ležela na děsně studeným lehátku a skláněla se nade mnou kupa lidí v limetkovejch pláštích. Tlačili mi na ránu a sháněli nějakýho Kondora. Nebo Konkorda? Nevím, asi to bylo nějaký jméno, ale já jim fakt blbě rozumněla. Pak už mi nalili do krku horkej a fakt hnusnej lektvar, kterej mi pomohl odplavit bolest a dokonce i vědomí.

Konečně to nebolelo; aspoň chvíli.

Abych pravdu řekla, v životě jsem zažila docela dost tripů, ale tenhle byl nepochybně ze všeho nejhorší. Byl dlouhej a zatraceně špatnej. V temnotě na mě číhali Smrtijedi i děsivý monstra. Pořád dokola jsem bojovala se svejma největšíma strachama, který za nic na světě nechtěly odejít a nechat mě na pokoji. Viděla jsem umírat Liama, Reguluse, Siriuse, Petera, ale hlavně Jamese. Pořád a pořád dokola, až dokud se moje tělo konečně nerozhodlo, že je čas se vrátit do života a neobdařilo mě poslední děsivou představou.

„JAMESI!"

Prudce jsem se posadila, až mě bolestivě bodlo v boku. Z čela mi stejkal pot a z očí slzy. Obraz mýho zakrvácenýho kamaráda, ležícího ve špinavý růžový kaluži, zmizel a nahradil ho potemělej nemocniční pokoj. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe a zhluboka dejchala. Netušila jsem, co se stalo, ani jak jsem se sem vlastně dostala. Hlava mě navíc bolela jako střep, až jsem nespokojeně zakňourala.

„Lene!" odpověděl mi okamžitě. Koutkem oka jsem zahlídla, jak se nemotorně zvedá z křesla, ve kterým pravděpodobně doteď spal. Deka se mu zamotala do nohou a on se málem natáhnul přímo uprostřed pokoje, ale nakonec se mu to podařilo ustát s grácií sobě vlastní. Sednul si na kraj mý postele a bez váhání si mě přitáhl do náruče. „Díky Merlinu. Měl jsem o tebe takový strach. Jak se cítíš?"

„Děsně," přiznala jsem, „ale ne tak děsně, jako ty smrdíš."

„Sorry," uchechtl se, „ještě jsem nebyl doma. Chtěl jsem tu počkat, dokud se neprobereš."

„Jsem v pořádku," pousmála jsem se, „díky tobě, Jamie."

„To nic nebylo." Ještě pořád mě nepustil z náruče. Hladil mě po vlasech a několikrát mě políbil na čelo. „Nenechal bych tě tam. Nikdy."

„Já vím. Vím to," zašeptala jsem a opřela si čelo o jeho rameno. Krásně hřál a ani štiplavej pach potu, co se kolem něj vznášel, mi nevadil. Důležitý bylo, že byl tady. „Vždycky tu budeme pro sebe. Až do konce."

„To ne. Ne do konce, ale mnohem dýl, Lene. Přece navždycky, vzpomínáš?"

„Jak bych mohla zapomenout," zašeptala jsem. „Nikdy bys mě nenechal zapomenout."

„Nenechal," přisvědčil, lehnul si vedle mě do postele a držel mě v náručí, dokud jsem zase neusnula.

Další noční můry už mě tu noc netrápily. S ním ne.

♥♥♥♥♥

Marlene má za sebou první opravdovou akci, která nedopadla vůbec dobře. Ono se není čemu divit, když byla tak na honem, ale to jsou prostě zbrklí Nebelvíři :)) Otázky o správnosti, nebo hlouposti války ji budou provázet nepochybně ještě dlouho. Možná až do úplného konce, ale nic z toho z ní nedělá zbabělce.

V další kapitole se znovu podíváme za Regulusem, který přinese do Marlenina života jenom další spoustu otázek, na které nebude znát odpovědi.