Hermiona cítila, jak jí do tváří stoupá ruměnec, když ji Malfoy potají pohladil po jemné kůži na zápěstí. Vrhl na ni rošťácký úsměv a pak si složil svůj kabát.

"Díky, že jsi mi půjčil svůj kabát, Malfoyi. Nemůžu uvěřit, že jsem si u tebe zapomněla svůj."

"Předpokládám, že to znamená, že si budeš muset přijít vyzvednout svůj," řekl tiše. "A vrátit matčiny šaty. Moc by se rozčílila, kdyby zjistila, že chybí."

"Určitě by ji rozrušilo víc, kdyby zjistila, kdo je má."

"To určitě." Usmál se. "Zvlášť kdyby zjistila, proč ho máš ty."

"Nemyslela jsem si, že roztrhnutí mé košile je zdaleka tak vtipné jako ty," utrousila. "Musím jít, ale uvidíme se po práci?

"Budu čekat."

Ke dveřím do její kóje přišel jeden ze správců a Hermiona i Malfoy si hodili tváře do masek lhostejnosti. Hermiona prudce přikývla a odkráčela ven. Malfoy sledoval její vzdalující se postavu a připadal si mírně idiotsky při svém věčném úsměvu.

"Malfoyi."

Při zvuku Percyho hlasu nadskočil. Když se otočil, stál Percy několik stop za ním. Percyho výraz byl podezřele prázdný a ruce měl zkřížené na hrudi.

"Ach... jak dlouho už tam jsi, Weasley?" Malfoy se pomalu zeptal a snažil se působit normálně.

"Dost dlouho." Percy stiskl rty. "Myslím, že bychom měli jít do mé kanceláře."

********

Zdálo se, že ticho se táhne jako nafouknutý balón. Malfoy cítil, jak se mu v hrudi rozbušilo srdce, přestože zachoval neutrální výraz. Percy ho přes stůl zamračeně pozoroval. Náhle se mu v mysli vynořila panická myšlenka - jakmile se Grangerová dozví o tom, že to Percy ví, bude to znamenat konec jejich románku.

Z myšlenek ho vytrhl Percyho strohý hlas. "Jak dlouho už to trvá?"

Malfoy se snažil tvářit neutrálně. "Co se děje?"

"Nedělej ze mě hlupáka, Malfoyi," vyjel na něj Percy. "Jak jsem mohl být tak hloupý? Když o tom teď přemýšlím, bylo to tak zřejmé. Ta ukradená whisky, o které Goyle záhadně nevěděl. Můj zápisník ležel otevřený na Hermionině čísle. Ten zákon o páření jednorožců, kterým jsi byl poslední měsíc příhodně posedlý. Neustálé pozdní příchody..."

Malfoy cítil, jak mu rudne tvář. Neuvědomil si, jak strašně nedbalý se stal.

Percy se naklonil dopředu přes stůl. "Tohle teď končí."

Malfoyovy rozpaky prořízl záblesk hněvu.

"Promiň, Weasley?" Jeho hlas zněl přiškrceně. "Možná jsi můj nadřízený v práci, ale to se nevztahuje na to, s kým můžu nebo nesmím šukat. Navíc pochybuji, že by Hermionu nějak zvlášť potěšilo, kdyby se dozvěděla, že k jejímu sexuálnímu životu přistupuješ takhle."

Percyho zamračený výraz se rozplynul. Opřel se a s neskrývaným zmatkem si prohlížel Malfoyovu tvář. Malfoy si nemohl pomoci, ale nervózně se na židli pohnul. Vztek nebo nechuť - ty by zvládl. Ale netušil, jak reagovat na Percyho zvědavost.

Po chvilce Percymu poklesla čelist, když si to uvědomil. "Ty ji máš opravdu rád."

Malfoyovu odpověď prozradil ještě žhavější ruměnec. Byl tak průhledný?

"Předpokládal jsem, že je to z tvé strany nějaká malá nekalá intrika. Víš, aby ses pomstil mému bratrovi nebo Harrymu. Chci říct... je to dost zvláštní, ty a Hermiona," řekl Percy. "Co se to mezi vámi dvěma vlastně děje?" zeptal se.

"Merlin, jestli to vím," zamumlal Malfoy. "Není to tak, že bych měl v úmyslu dát se s Grangerovou nějak dohromady, ať už v jakékoli podobě nebo formě."

Malfoy na sobě cítil Percyho lítostivý pohled a třel si rukama obličej. Jeho nervozita však začala nekonečně mizet; až do této chvíle si Malfoy neuvědomoval, jaké napětí pociťoval, když držel své tajemství. Ach, v mládí měl tajemství při mnoha příležitostech, ale vždycky se o ně dělil s přáteli nebo rodinou.

Teď začal mluvit, téměř bez zábran.

"Byli jsme opilí - samozřejmě, jak jinak bychom spolu byli schopni mluvit slušně, nehledě na to, no... však víš." Povzdechl si. "Myslím, že to nikam nevede. Grangerová je mudlorozená. O chození mají jiné představy. Ale já jí neublížím a nikomu to neřeknu. Navzdory tomu, co si možná myslíš, jsem čistokrevný, tajemstvím svých paní neděláme reklamu. To gentlemani nedělají. A ty bys to také neměl nikomu říkat. Představ si, co by to udělalo s Grangerovou pověstí - nemluvě o tom, do jakých problémů by se mohla dostat v práci."

Percy svraštil obočí. "Zajímavé."

Malfoy se nad Percyho záměrnou neurčitostí zamračil. "Ale, nesnaž se být nechápavý, Percy, to ti moc nejde. Chceš to udržet v tajnosti, nebo ne?"

"Nebudu to šířit dál." Percy se usmál vlastnímu vtipu, ale jeho výraz zvážněl. "Řeknu ti jedno, Malfoyi. Nebyl jsi diskrétní, a pokud jsem tě přistihl já, určitě mají ostatní přinejmenším podezření."

"To nech na mně," odpověděl Malfoy. "Odteď si budu dávat mnohem větší pozor." "To je pravda."

S tím vstal a opustil Percyho kancelář.

*********

Ginny Weasleyová zeširoka zívla a rozvalila se na matčině opotřebované pohovce. Harry a Percy se usadili vedle ní, zatímco George popíjel pivo u krbu.

"Uf, práce byla dneska vyčerpávající. Jsem tak ráda, že máma dělá večeři." Ginny si povzdechla. "Škoda, že Hermiona už nebude moct chodit na rodinné večeře." Ginny se usmála.

"Právě teď by tu většina z nás měla raději Hermionu než Rona," poznamenal George. "Kromě toho Ron dneska ani nepřijde. Měli bychom požádat Hermionu, aby se přidala. Mámě a tátovi by to nevadilo."

"Nemůže. Dnes večer má moc práce." Ginny sugestivně povytáhla obočí. "Strávila hodinu úpravou účesu a líčením. Ron má pravdu, určitě chodí s někým novým. Jen bych si přála vědět s kým. Nechtěla to říct. Harry? Určitě ti něco naznačila?"

"Kdyby chtěla, abych to věděl, řekla by mi to," odpověděl Harry. "A než se zeptáš, ne, neřekla a já jsem se jí na to neptal."

"Proč by nechtěla, abychom to věděli?" Ginny se vzrušeně zeptala. "Není na škodu hádat, ne?"

George a Harry se zasmáli. Ginny si všimla, že Percy podivně mlčí. Jeho pohled klesl dolů a soustředěně si uhlazoval záhyb na kalhotách.

"Jé, Percy, ty něco víš, viď!" vypískla. "Jak to, že ty to víš a já s Harrym ne? Vždyť jsme její nejlepší kamarádi!"

"O nic nejde," zamumlal Percy a pod Ginniným obviňujícím pohledem dodal: "Jen jsem viděl něco, co jsem asi neměl, když jsem byl v práci."

Ginny se ušklíbla. "Kdo je to?"

"To ti neřeknu. Harry má pravdu. Řekne ti to, když bude chtít, abys to věděl," zamumlal Percy.

Ginny si zazpívala: "Hmm... je... ze stejného ročníku jako ona v Bradavicích? Je bohatý, blonďatý a pracuje s ní?"

Percy zvedl hlavu. "Řekla ti to?"

"Já to věděla! Věděla jsem to!" Ginny se rozplývala. "Ron se zblázní, až to zjistí!"

"Ginny, neříkej mu to," vzdychl Harry. "A Hermionu s tím taky neotravuj, ta má poslední dobou dost problémů se svým milostným životem. Pojďme pomoct mamce s večeří."

********

Po večeři se Harry a Percy ujali mytí nádobí. Zůstali tak v kuchyni sami.

"Hermiona vypadá šťastnější než kdy jindy. Jsem rád, že si našla někoho slušného," řekl Harry.

"Překvapuje mě, že to říkáš," zamumlal Percy a zkoumal zakletý talíř, jestli na něm nezůstaly zbytky špíny. "Myslel jsem, že budeš zuřit."

"Proč?" Hermiona je šťastná. Anthony Goldstein je docela milý chlapík..."

"Anthony? Proč..." Percy se zarazil dřív, než vyhrkl něco dalšího. "No, ehm, chci říct... Hermiona si samozřejmě může dělat, co chce."

Harry ztuhl. Percyho nestřeženou poznámku pochopil okamžitě. "Jestli to není Anthony, tak kdo?"

"Na tom nezáleží..." Percy řekl slabě.

"Blonďák. Náš ročník. Pracuje s Hermionou." Harry se zamyslel. "Řekl bych, že Luna, ale Hermiona se takhle nerozhoupala. Ale to by v podstatě zbýval Malfoy a..."

Percyho rozšířené oči a napjatý, strnulý postoj mu odpověděly na otázku. Harrymu spadla čelist.

"Děláš si legraci. Malfoy. Právě teď je Hermiona venku s Dracem Malfoyem? Proboha, Percy, jak jsi ho mohl pustit do její blízkosti? Nejspíš se ji snaží chytit do nějaké... no, já nevím, do nějakého spiknutí... právě teď!" Harry se zarazil. "Musíme ji najít."

"To jsem si taky nejdřív myslel, ale teď si myslím, že se mu vlastně líbí," namítl Percy. "V podstatě mi to řekl. Nejde jen o to, že Malfoy je můj kámoš. Vidím, že když je pryč, vždycky trucuje a snaží se najít záminku, aby se mohl vytratit. A trvá to už několik týdnů."

"Doufám, že máš pravdu." Harry zkřížil ruce. "Hermiona je moje kamarádka, a jestli se mýlíš a Malfoy jí ublíží - bude to i tvoje chyba."

Percy zhluboka polkl, když Harry vyšel z kuchyně.

********

Malfoy stoupal po schodech, srdce mu bušilo v hrudi a zuby mu drkotaly. Dnes večer to ukončí - jakmile se dozví, že to Percy Weasley ví, bude to muset udělat.

Nebo ne?

Po rozhovoru s Percym jí v záchvatu paniky poslal vzkaz. "Chci se s tebou sejít. V šest, u tebe v bytě?"

Předpokládal, že Percy nešířila zvěsti o jeho a jejím nerozumném spojení, protože mu bezstarostně odepsala: "Jistě! Přinesu víno, ty se přiveď sám," podepsala se s velkým šťastným výrazem.

Nehodlala zůstat šťastná, tím si byl docela jistý. Chvíli stál před jejími dveřmi a přemýšlel, jak jí to vysvětlí. Upřímně řečeno, byla to hlavně její chyba. To ona se dnes ráno bezdůvodně objevila u jeho stolu. Dobrá, natáhl k ní ruku a dotkl se jí, což možná bylo z jeho strany trochu indiskrétní...

Na konci chodby uslyšel kroky scházející po schodech. Ze strachu, že ho uvidí - nepotřeboval, aby je objevili dvakrát za den, a už vůbec ne její drbny sousedky -, začal naléhavě klepat na dveře.

"Je otevřeno," zavolala zpátky.

Když vstoupil dovnitř, byla stále ještě v koupelně. Zamračil se na napůl zavřené dveře, když si zouval boty.

"Grangerová, to není bezpečné. Na dveře mohl zaklepat kdokoli," okřikl ji.

Zpoza dveří uslyšel její cinkavý smích. "Ach, Malfoyi. Poznávám tvé kroky a ten divný rytmus, když klepeš na dveře. Kromě toho jsem pomohla porazit lorda Voldemorta. Myslím, že jsem dostatečně v bezpečí."

Při vyslovení jména svého poraženého pána sebou trhl; bylo to další nechtěné citlivé místo, které zasáhla, připomínka toho, proč tohle mělo skončit, bolestivě a velkolepě.

"Jsi v pořádku? Vypadáš opravdu zamračeně."

Uvědomil si, že vystrčila hlavu ze dveří. Vypadala krásně; nebyla ještě nalíčená, ale vlasy měla jemně uhlazené a zdálo se, že jí tvář obklopuje svatozář štěstí.

Hruď mu zalil pocit tepla. Na tenkých rtech se mu mimovolně rozlil úsměv.

"Jen jsem moc přemýšlel," odpověděl. "Vypadáš neuvěřitelně."

A pak jeho zrádná mysl zkalil okamžik a bleskově se vrátil do doby, kdy ji viděl s Goldsteinem v tom zatraceně romantickém francouzském bistru. Řekl si, že se o Goldsteinovi nezmíní. Koneckonců, neměli na sebe žádný nárok. Zmínka o tom, že věděl, že Grangerová a Goldstein šli na oběd, by z něj v lepším případě udělala zranitelného a očekávajícího vztah, v horším případě by vypadal jako stalker.

Přistihl se, že se o tom teď bezděky zmínil. "Jak se daří Anthonymu Goldsteinovi? Viděl jsem tě s ním včera na obědě."

Zakoulela očima. "Ani se neptej. Je to docela milý chlapík, ale jeho společnost zoufale touží těžit v téhle oblasti ve Walesu, kde žije kolonie vzácných zlatohlávků. Čtyřikrát jsem jim odmítla povolení a snaží se mi platit obědy, nabízí mi charitativní dary - upřímně, to si myslí, že jsem tak snadno koupitelná?"

Trochu rozhořčeně zafuněla; připadalo mu to roztomilé.

"Spousta lidí se opravdu ráda nechá pozvat na večeři, Grangerová."

"Každý se rád nechá pozvat na večeři, Malfoyi, ale já jsem někdo, s kým pracuje, ne jeho přítelkyně." Na chvíli se odmlčela a její podráždění se změnilo spíš v něco jako zvědavost. "Malfoyi, přece sis nemyslel, že Anthony... to je jedno."

Její tváře zrůžověly a on tušil, na co se chtěla zeptat. Nehodlal jí dobrovolně prozradit odpověď na její nedořečenou otázku.

Změnila téma. "Vypadáš opravdu dobře. Nové šaty?"

"Ne." Nechal to být. "Pořád máš na sobě pracovní oblečení."

"No, není to tak, že bychom šli ven. Proč si oblékat něco nového jen proto, abych si to pak zase sundala?"

Drze se ušklíbla a mrkla na něj. Jejich rozhovor však zasel do jeho mysli semínko nápadu. Vsunul ruku do kapsy - dobře, přenášedlo, které mu dala matka, tam pořád bylo. Jistě, očekávala, že ho za pár dní použije, ale nikdo by nepoznal, kdyby ho použil dřív.

"Pojďme někam na večeři," vyhrkl.

"Kouzelnický Londýn?" Povytáhla jedno nevěřícné obočí. "Uvědomuješ si, že by nás okamžitě poznali a do zítřejšího rána by nás nejspíš oblepili všechny bulvární plátky?"

"Ne v kouzelnickém Londýně. Myslel jsem někde trochu dál. Někde, kde by nás nikdo nepoznal a kde bychom mohli jít, kam se nám zlíbí. Mám přenášedlo, klíč, víš - měl jsem ho použít za pár dní, ale není důvod, proč bych ho nemohl použít dřív."

Neodpověděla a on cítil, jak mu rudne tvář. Otevřel ústa, aby couvl - dobře, to byl hloupý nápad, samozřejmě, že by ses se mnou nechtěla ukazovat na veřejnosti, já jsem přece zasranej kriminálník a zasranej stážista na podělaným vládním úřadě a ty jsi zasraná Hermiona Grangerová, právnička lomeno manažerka lomeno hrdinka lomeno modelka lomeno génius, kterého všichni milují...

Až na to, že mu odpověděla dřív, než k tomu měl příležitost - a nebyla to odpověď, kterou čekal.

"Dobře. Dobře, ano." Opakovala to, jako by se přesvědčovala. "Jen mi dej chvilku, abych se převlékla."

Malfoy doufal, že to udělá rychle. Jeho lepší úsudek mu říkal, že to není dobrý nápad, a její pochybovačný výraz jako by odrážel jeho myšlenky.

Přesto to bylo malé vítězství. Buď to po poslední dokonalé noci plné pití, jídla a souložení ukončí, nebo... se mu v hlavě opakoval její hlas. Každý se rád nechá pozvat na večeři, Malfoyi, ale já jsem někdo, s kým pracuje, ne jeho přítelkyně.

Protřel si spánky, když si uvědomil, kam jeho myšlenky zabloudily, a snažil se nezabývat tím, jak se dostal do tak hloupé a zranitelné pozice.

Všechny tyto myšlenky se rozplynuly, když Grangerová vyšla ze svého pokoje, nyní zahalená do hedvábných, stehna obepínajících fialových šatů. Její dlouhé, štíhlé nohy stály na stříbrošedých vysokých podpatcích.

"Dobré?"

"Víc než dobré, Grangerová. Skoro mám chuť zůstat doma a hned ti je zase sundat."

"Hloupost." Švihla ho přes ruku. "Kam vlastně jdeme?"

Usmál se. "Do Paříže."

Objal ji kolem pasu a nahmatal přenášedlo.

**********
Percy, Harry to už ví, kdo bude další?