Večeře na ministerstvu se konala v pátek a Hermiona se o víkendu trápila kvůli setkání s Malfoyem. Když šla v sobotu s Ginny na oběd, Hermiona po něm pátrala v restauraci, a když v neděli procházela Příčnou ulicí, hledala na ulici blonďatého muže.

Vůbec ho neviděla. A věděla, že tyto obsedantní myšlenky jsou nebezpečné. Připravovala se na to, že si ublíží. Byla to známost na jednu noc s mimořádně špatným výběrem partnera. Malfoy už na ni nejspíš zapomněl a znovu se s ním setkat by bylo jednoduše trapné a bolestivé.

Ale v pondělí na něj stále myslela. Za celé tři roky na ministerstvu vlastně nikdy nezašla na politické oddělení. Od té doby, co odešla ze školy, viděla Malfoye jen letmo. Nikdy si ani neuvědomila, že je zaměstnancem ministerstva, proboha. Ale poté, co už dvě hodiny seděla v lavici a v mysli se jí vybavovalo jejich setkání na Percyho stole, musela něco udělat. Aniž by svůj plán plně zvážila, vyšla z kanceláře.

Imelda, Hermionina poslední sekretářka, seděla před Hermioninou kanceláří a četla si časopis o nemovitostech. Dívka se začervenala a při vstupu své šéfové časopis zaklapla. Hermiona se snažila nepřevrátit oči v sloup. Ostatní dva zaměstnanci oddělení kouzelných tvorů vypadali u svých stolů stejně znuděně.

"Imeldo, chystáme nějaké politické iniciativy?" zeptala se.

"Hm... ani ne, slečno Grangerová. Jen nařízení, které jsme doufali, že projde v loňském roce, týkající se narušování páření jednorožců."

"Je září. Proč se to ještě nestalo?"

"No," Imelda se začervenala, protože věděla, že Hermioně se odpověď nebude líbit, "podle pana Weasleyho to nemá nejvyšší prioritu a on nemá k dispozici žádné politické poradce, kteří by se toho projektu ujali..."

Hermiona pozvedla jedno obočí. Ta odpověď se jí vůbec nelíbila. A to, že ji sledování zavedlo k Malfoyovu stolu, byla jen šťastná náhoda.

"Budu to muset donést sama." Hermiona našpulila rty a odkráčela ven.

Prošla chodbou k výtahům. Tváře jí zrůžověly, protože věděla, že v hloubi duše ji nařízení o páření jednorožců nijak zvlášť nezajímá. A co hůř, neměla ani tušení, jak Malfoy zareaguje, až ji uvidí. Bože, cítila se uboze - a přesto ji nohy hnaly dál k výtahům. Sotva dokázala zamumlat pozdrav, když kolem ní procházeli známí lidé.

Když se blížila ke dveřím výtahu, otevřely se. Když Malfoy vystoupil, zastavila se na místě.

Zjevně byl stejně překvapený, že ji vidí, jako ona jeho, ale vzpamatoval se dřív.

"Slečno Grangerová." Odmlčel se a pohledem zabloudil k papírům, které držel v rukou. Přistoupila blíž, cítila se nesvá, a všimla si štítku na jeho papírech - Návrh nařízení: Jednalo se o nařízení o páření jednorožců.

Jaká náhoda.

"Přišel jste za mnou," řekla; nebyla to otázka.

Po chvíli váhání prudce přikývl. Srdce jí zaplesalo, i když věděla, že z toho nejspíš vyčetla příliš mnoho. Ale pak jeho oči zachytily její. Viděla, jak se mu pohnul ohryzek, jak zakroutil hlavou a jak se mu zrychlil dech. Nemohla popřít jeho záměr a tušila, že její touha je pro něj stejně průhledná.

"Tady je volná zasedací místnost, kde můžeme probrat návrh nařízení, Malfoyi," řekla a její hlas zněl až příliš hlasitě.

"Jasně," zamumlal a otočil hlavou, jestli se někdo nedívá.

Následoval ji do nedaleké zasedací místnosti. Jakmile se za ním zavřely dveře, vytáhl hůlku. Rychlým kouzlem zamkl dveře a zatáhl žaluzie. Beze slova se na sebe vrhli, zbavovali se oblečení, hltali si ústa, strkali se ke stolu.

Než ji strhl na desku stolu, stihla mu rozepnout sako a spodní košili. Jeho ruce přejížděly po jejím saténovém topu a hledaly zapínání.

"Kde to sakra..." zamumlal.

"Na zádech. Zip," odpověděla.

Chytil ji za ramena a přetočil ji. Byla příliš vyděšená, než aby se bránila, a ocitla se obličejem dolů na stole a pocítila příval studeného vzduchu, když jí posunul zip a strhl šaty dolů. Její teplá kůže se setkala se studenou deskou stolu a ona se zachvěla. Malfoyovy ruce sáhly pod stůl a začaly jí vjíždět do podprsenky.

"Máš skvělá prsa. Jsou prostě nejkrásnější, jaká jsem kdy viděl." Zastavil se, aby jí stáhl saténová tanga. "A nosíš fantastické spodní prádlo."

Držel ji složenou nad stolem, nohy na zemi, horní polovinu těla ohnutou a přitisknutou k povrchu. Jednou rukou jí třel páteř a zároveň ji držel při zemi. Druhou rukou jí sahal kolem pasu, aby měl páku. Po chvíli ucítila, jak se jeho tvrdost přitiskla k jejímu otvoru. Nebyly v tom žádné zdvořilosti, žádné něžné polibky ani romantika. Ne, prostě jen pevně sevřel její tělo a vyrazil vzhůru. Byla vlhká, myslela na něj celé ráno, a on snadno vklouzl dovnitř.

Pohyboval se rychle a hluboce přirážel. Cítila jeho zoufalství, jak se prsty zoufale držel jejích boků a prsou. Neviděla ho, ale věděla, že nad sebou úplně ztratil kontrolu. Nedokázal formulovat slova a z úst se mu linulo jen zvířecí chrčení. Nemohla dělat nic víc a přitisknutá jeho penisem ke stolu nemohla dělat nic jiného, než ho přijímat.

Ne že by chtěla něco jiného. Celý den myslela na jejich předchozí setkání a stačilo několik jeho hrubých, hlubokých přírazů, aby se s nezadržitelným, pronikavým výkřikem udělala.

Držel ji z obou stran, když se zmítala, a ona cítila, jak se chvěje, když její svaly stiskly jeho stále ještě tvrdý penis. Když se uklidnila, začal se znovu pohybovat, tentokrát rychleji; trvalo jen minutu nebo dvě, než ji pevně chytil za boky, zabořil se hluboko a napjal se. Cítila, jak se v ní rozlilo teplo, a když vyklouzl ven, cítila, jak jí to stéká po levé noze.

Byla špinavá. Bylo to tělesné. Bylo to naprosto, naprosto sexuální. Ale jí to bylo jedno. Všechno jejich oblečení leželo na zemi v zamotané hromádce. Na bílou košili mu kapalo semeno.

Když se snažila vstát, zasténala. Když byla přišpendlená v tak nepohodlné pozici, svaly ji napínaly a bolely. Malfoy se usmál a chytil ji za paži, aby ji uklidnil.

"Tentokrát jsi mi sundala košili," řekl a stále přerývaně dýchal.

"Mmm, tak jsem to udělala." Trochu se zavrtěla, aby si uvolnila svaly, a stále se držela jeho pevné paže. "Jsi fit."

Při tom komplimentu se předklonil. Konečně se pustila, aby se začala rozhlížet po místnosti. Jeho oči ji sledovaly, když hledala své kalhotky.

"Kam jsi šla, když jsem na tebe narazil, Grangerová? Zmeškala jsi nějakou strašně důležitou manažerskou schůzku?"

Zrudla. "Vlastně jsem šla dolů do tvé kanceláře. Údajně proto, abych Perceovi vyčinila, že se fláká s nařízením o jednorožcích."

"Zdánlivě." Usmál se. "Není divu, že tvůj asistent zavolal Percymu a varoval ho, že přijdeš. Chystal se to nařízení spustit nahoře, ale já jsem se nabídl, že to udělám a omluvím se."

Pozvedla obočí a zarazila se, zatímco se nasoukala do šatů. "A Percy souhlasil s tím, že jsi nejlepší osoba, která mě může uklidnit?"

"Vsadil jsem se s ním. Když mu zavoláš a budeš si stěžovat, dlužím mu dvacet galeonů. Pokud budeš s mou zprávou spokojená, dluží mi dvacet galeonů on." Zvedl obočí. "Tušil jsem, že bych mohl znát pár způsobů, jak tě... potěšit."

Věděla, že by asi měla vydat nesouhlasné zvuky, ale nemohla si pomoct, protože věděla, jak nafoukaný Percy dokáže být. Z úst jí uniklo zachichotání a podala mu zprávu zpět.

Přikývla, tvář měla stále zarudlou. "No, rozhodně si zasloužíš zářivé hodnocení výkonu."

Laškovně jí přejížděl očima po těle. "Snažím se tě nezklamat."

Na to začal sesílat očistná kouzla a oblékat se. V přátelském tichu si zapnul límec, zastrčil kalhoty a zapnul opasek. Nakonec zvedl návrh nařízení. Jeho výraz zvážněl. "Jestli vám nevadí, že na té věci s nařízením pracuji já, mohu ho do konce týdne odevzdat ministrovi."

"Opravdu?"

"Nejsem Zmijozel jen tak pro nic za nic." Rty se mu zkroutily do úsměvu, když kráčel ke dveřím. "Uvidíme se později."

A s tím se odplížil ven. Hermiona chvíli stála a zírala na melaminovou desku stolu, aby jí z tváře zmizel ruměnec a rozptýlila se vůně sexu. Záměrně si nechala pár minut, aby nevzniklo žádné podezření; žádný pohled na dva zaměstnance ministerstva se zarudlými tvářemi, jak se hrnou ven z jednací místnosti.

Když se vrátila do kanceláře, cítila se jako omámená. Hřejivé, bahenní, intenzivně nasycené omámení.

"Viděla jsi pana Malfoye?" Imelda se zeptala a přerušila její myšlenky.

"Hmm? Ehm, ano, krátce." Hermiona doufala, že její výraz neprozrazuje špatné svědomí.

"Volal Percy Weasley. Rád by se dozvěděl něco nového." Imelda se zamračila. "Malfoy ti měl přinést návrh nařízení, ale ty ho ani nemáš u sebe. Řeknu panu Weasleymu, že se neobtěžoval..." "Cože?" zeptala se.

Hermiona povytáhla obočí a střelila po Imeldě ledovým pohledem. "Pan Malfoy má všechno pod kontrolou. Překvapivě mě potěšil jeho... smyslem pro detail."

Imeldě poklesla čelist. "Takže... ty ses s ním nepohádala? Pan Weasley říkal..."

"Můžeš Percymu říct, že jsem s výkonem pana Malfoye velmi spokojená." Hermiona se sladce usmála. "Děkuji ti, Imeldo."

S tím se zamkla ve své kanceláři. O půl hodiny později jí do okna zaťukala sova. To písmo poznala, až když vzkaz rozložila a přečetla.

Jsem rád, že jste "překvapivě spokojená s mým smyslem pro detail" a "velmi spokojená s mým výkonem". Percy mi dal dvacet galeonů a volné odpoledne. Utratím je za alkohol. Jestli chceš svůj právoplatný podíl, najdeš mě v Děravém kotli.

Tvůj,

DLM

Krátce se usmála na to "tvůj" - jako by mu nějakým způsobem patřila. Dopis odložila a řekla si, že má příliš mnoho práce.

Jak minuty ubíhaly, její odhodlání sláblo. Nedokázala se soustředit na úpravu instruktážních poznámek a předpisů. Ačkoli byli s Malfoyem spolu teprve před několika minutami, stále po něm toužila. Podnítil v ní jakousi neuhasitelnou touhu; vášeň, o které si myslela, že existuje jen v románech nebo filmech.

Chtěla se k němu přidat. Kolik nocí už tady strávila prací dlouho do večera? Kolikrát ráno přišla dlouho před svítáním? Kolik víkendů pracovala přímo do rána?

Ne, nebyl důvod cítit se provinile, když jednou skončí dřív. Ačkoli předpokládala, že pocit viny pramení z toho, že si odskočí, aby si to rozdala s Dracem Malfoyem. Až na to, že se necítila provinile. Nezbedně, ano, vzrušeně, ano, ale ne provinile.

Nevědomky přemýšlela, kam se podělo její sebeovládání, její logika. Ačkoli věděla, že je to hrozný nápad a následky by mohly být zničující, v hloubi duše ty černé obavy zahnala.

Poté, co podepsala poslední dopis, vstala, popadla kabelku a vyšla ven.

"Imeldo, dnes odcházím dřív."

Imelda na Hermionu zírala, jako by měla tři hlavy. Zbytek jejího personálu také otevřeně zíral. Když procházela chodbou, slyšela, jak si mumlají něco o chřipce, která se kolem nich šíří.

S úlevou si povzdechla. Alespoň nebude muset lhát o tom, proč tam jde.