Kapitola VIII

Màu nền
Font chữ
Font size
Chiều cao dòng

Rozeběhla jsem se k prudkému svahu, který byl pár metrů od útesu. Nadechla jsem se a chystala se skočit, když najednou do mně nabourala malá kočička se zlatou srstí a hnědými až černými flíčky na srsti. Byla to Sluníčko - moje sestra.
Skutáleli jsme se dolů, hrozně to drncalo a ostré tvrdé písky nám zanechaly na vzpomínku pár škrábanců. Nahlas jsme obě dvě vyjekly když jsme na jeden takový ostrý kámen dopadly. Škrábl mě do boku a mojí sestru do tlapky. Pak už jsme se kutáleli bez problémů. Zastavily jsme na velké nádherné písečné pláži. Rozhněvaně jsem se na Sluníčko podívala. ,,Málem jsi nás zabila! Co to mělo znamenat?" syčela jsem na ní a tlapou udeřila do písku, až se rozletěl do všech stran.
,,Promiň... Chtěla jsem tě jen překvapit..." sklopila pohled. Když jsem otevřela tlamičku abych něco řekla, ona rychle promluvila. ,,A vůbec, co jsi vlastně chtěla? Na kraji svahu, kam koťata nesmí chodit?"
Já rychle tlamičku zase zavřela. Má sestra mě dostala. ,,No... Jen jsem se rozhlížela. Na útesu jsem neviděla přez... Horu, ano horu." nervózně jsem si vymýšlela.
,,Jo ták..." rošťácky se na mě podívala. ,,Tak už řekni pravdu, nikomu to neřeknu!"
,,No tak dobře... Viděla jsem tady někde z výšky nějakého nejspíše samotáře. Byl zamotaný do takových provazů od lidí, které byli k sobě svázané a všechny mezery mezi nimi vypadali jako čtverce... Myslím že právě tím byl zamotán." dovysvětlila jsem to a rozhlédla se. Kočku jsem zatím nikde neviděla.
,,Ale vždyť nemáme pomáhat samotářům nebo jinným vetřelcům." odfrkla Sluníčko. ,,Nové pravidlo, pamatuješ?"
,,To mi přijde jako blbost. Pojď, pomůžeš mi. A možná to ani není samotář." Sluníčko nachvíli zaváhala, ale když jsem šla napřed, uslyšela jsem její tichý dusot tlapek jak ťapkají na suchém horkém písku.
Když jsem konečně zahlédla tu zrzavou srst, rozeběhla jsem se k ní společně se Sluníčkem. S hrůzou jsem zjistila, že má malou hlubokou krvavou ránu na krku a ještě menší všude po těle. Nehýbe se. Když jsem ale viděla z útesu, ještě žila...
,,Utečme!" zamňoukala jsem strachy a sama se rozeběhla zpátky ke svahu.

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen2U.Pro