Šla jsem tedy do tábora se Sluníčkem v patách. Šla jsem směrem jako před chvílí velitelka. Pořád jsem cítila její pach a s ním pach krve. Snažila jsem se nemyslet na to, co mi velitelka za tohle udělá. Sice jsem nikoho nezabila, - já ne, teda ne Krvavého ale bude si to myslet každá kočka. Z toho se těžko dostanu. A co Sluníčko? Svede Rudá něco i na ní? Bylo mi mojí sestry líto, ale aspoň to byl svědek. Ví také, že Rudá zabila zástupce, a ví že já s tím nemám nic společného. Ale bude muset mlčet, nebo jí velitelka zabije také... Jestli to zase nesvede na mně... Tiše jsem si povzdychla. Bylo mi strašné vedro a rána na boku mě ještě trochu štípala. Sluníčko také měla co dělat, ještě ke všemu pokulhávala.
,,Tak pojď, tábor není daleko." povzbudila jsem svoji sestru, i když před námi ještě byla dlouhá cesta. Usoudila jsem, že nejhorší bude vyšlapávání menší hory až k útesu. I to, co bude následovat.
Sluníčko hlasitě oddechovala, a po pár krocích spadla na zem.
,,Sluníčko, musíme jít!"
,,Já... Já potřebuji vodu, jinak to nepřežiju..." rozhlédla jsem se a rozhodla, že vodu najdu. Věděla jsem, že nedaleko je hučící moře, ale voda z něho je odporná. Jediná dobrá voda je ve Vodním daru. Ještě jsem si prohlížela okolí, a pak zkalmaně přišla zpátky ke Sluníčku. Nebyla tam...