Noční oblohou letěl stín. Stín nodra smrťáka, který hnán vztekem plachtil ke svému cíli. Vítr se mu opíral do křídel a umožňoval mu letět ještě rychleji. Jeho oči se upínaly k jedinému cíli. K ostrovu na kterém ztratil Sigrid. Měl to být báječný výlet v přírodě, ale zvrhlo se to v tohle. V tuhle noční můru.
Všude kolem něho byly obrovské temné mraky a také zjistil, že se viditelnost zhoršuje. Zase vletěl do mlhy, ale tahle nebyla tak hustá jako ta z předchozího rána. Už začínal mít pomalu strach, že zem mine. Drak nasál do nozder vzduch. Už musel být blízko.
Složil křídla a mírně, ale rychle klesal dolů. Chladný vítr mu zahučel v uších. Mhouřil oči, aby si všiml, až se přiblíží k hladině moře, ale zrak nebyl zdaleka tak spolehlivý jako čich. Obzvláště v mlze. Ucítil typickou mořskou vodu, jejíž vůně byla čím dál silnější.
V jednom momentě roztáhl křídla a jeho zadní noha pročísla studenou hladinu. Napadlo ho vychrlit před sebe oheň, ale nemohl riskovat, že někoho nebo něco zasáhne. A také, že se prozradí. Párkrát tedy mávl křídly, aby se dostal jen o kousek výš. Řídká mlha byla všude kolem něho. Když se podíval nahoru, hvězdy zmizely. Zase byl úplně sám. Nervózně zachrastil ostny na ocase a korunou za hlavou.
Pak se mu do nosu dostala vůně dřeva a lesa. Ostražitě narovnal hlavu a vztyčil trny. Už byl blízko. Neustále těkal očima po prostoru před ním a na stranách a snažil se zachytit jakýkoli náznak nebezpečí. Ale nikde žádný nenašel. Oklepal se, aby ze sebe setřásl nervozitu a zpomalil. Spatřil onen ostrůvek. Musel to být on.
Hned jak se mu pod nohama objevila země, přistál a konečně ulevil bolavým křídlům. Všude byl naprostý klid, jen sem tam prosvištěl vítr nebo zašumělo moře. Možná by byl i raději, kdyby slyšel i cokoli dalšího. Takhle si připadal, že mu útok hrozí ze všech stran a neočekávaně. Navíc tu pořád ještě byla mlha, jen už ne tak hustá. Projel jím mráz a znovu se otřásl.
Popošel po chladném písku pár kroků, které mu teď připadaly neobvykle hlasité. Ale něco ho napadlo. Mohl by tu jezdcům nechat vodítko pro případ,  že by...raději na tu možnost ani nechtěl pomyslet. Ten nodr už stejně nejspíš bude dávno pryč. Zježil ostny na ocase a prudce jím švihl dozadu. Pár metrů za ním se do písku zabodl jeden z jeho trnů.
Tak dobře, jde se na to, řekl si v duchu a udělal další krok směrem k prvním stromům. A pak další a další, dokud se neocitli mezi silnými kmeny. Teď v noci vypadaly ještě hrozivěji a jejich temné houpající se koruny působily, jako by ho chtěli vtáhnout do stínů.
Přistál na jiné straně ostrova, než na té, kde byl poprvé se Sigrid. Ale pokud ho orientační smysl nemátl, šel správným směrem.
Co nejtiššeji se proplétal mezi stromy a sem tam ho škrábla některá z větví. Silné drápy na zadních nohou se mělce nořily do trávy a měkké hlíny. Všechny smysly měl v pozoru, ale nezaznamenal nic. Jako by byl tenhle ostrov neznámý a nový. Všechno najednou působilo tak cize.
Znenadání před sebou spatřil skácený neuvěřitelně tlustý kmen. Zastavil se. Zvedl hlavu a trochu bázlivě se na něj podíval. Skoro jako by čekal, že zpoza padlého stromu vyskočí nějaká stvůra s ostrými dlouhými spáry, doširoka rozevřenými čelistmi a zářícíma očima, která by se mu pomstila za to, že se vrátil.
Chvíli sám sebe přemlouval, aby šel dál. Nakonec se přikrčil a plížil se dopředu jak nejlépe uměl. Srdce mu rychle bušilo. Kmen byl vážně velký. Ani si nedokázal představit, jak velký musel být strom, když ještě stál. Zvedl hlavu a do nozder ho udeřila známá vůně. Sigrid.
V ten moment jako by zapomněl na všechny možné hrozby. Vyskočil do vzduchu a mávl křídly, aby se dostal na kmen. Hned z něho zase seskočil na druhé straně a poznal, že je tam, kde ještě minulou noc klidně spali. Ale změnilo se to. Větve a klacky, které tam nanosili byly z větší části rozhozené kolem. Brašny a jeho sedlo už nebyli skryté a opřené o kmen. Sedlo leželo s rozhozenými popruhy na zemi a zvrchu bylo na kůži pár mělkých šrámů. Brašny byly otevřené, nebo spíše roztrhlé a jejich obsah se povaloval kolem nich. Sigridina chundelatá deka nebyla úhledně složená, ale jako by ji někdo chtěl zahodit.
Kousek od ní ležel její štít. Štít, který ji měl chránit. Kdyby si ho vzala s sebou, nejspíš by teď byla i s Birghirem v teple a bezpečí na Blpu. Jenže si ho nevzala. Teď byl od něčeho mírně poškrábáný, ale stále pevný. Nodr k němu s pocitem vzteku přišel a jako by to byla vina toho dřevem a kovem vystuženého kruhu, dupl na něj a dokonce i chrčivě zavrčel. Pak ho vzal do zubů a vší silou jím mrštil proti stromům. Kovem krytý štít ale jen zaduněl při nárazu o kůru a nijak zvlášť poškozený spadl na zem.
Birghirovo vrčení se změnilo v nářek, který brzy přešel v krátké zařvání plné bolesti. Rozlehlo se po celém ostrově. Už ani neměl sílu vybíjet si vztek. Vrátil se k velkému kmeni, lehl si k němu a hlavu zabořil do deky, která patřila jeho nejdražší přítelkyni. To, že ji z ní cítil ho ničilo a zároveň uklidňovalo. S tichým kňučením a zavřenýma očima se k ní tiskl, jako by mu to mělo pomoct vrátit se k ní. Ale byla pryč. A to už nikdo nevrátí.

Po nějaké chvíli se trochu sebral. Došlo mu, že v jejich táboře musel někdo být. Měl tušení, ale jistý si nebyl. Vzal do zubů své sedlo, které už nejspíš nikdy nebude mít na sobě a dal ho ke kmeni, spolu s brašnami a tím, co v nich bylo. Ryby ale zmizely. A on měl příšerný hlad i žízeň. Chytil do tlamy její deku a zkusil ji přes věci přehodit. Jako poslední došel pro štít a jemně ho na ně položil. Zavřel oči a otřel o něj svou hlavu, jako by to byla Sigrid. Ani nevěděl proč to udělal. Ale považoval to za poslední rozloučení.
Ze všech jejích věcí cítil kromě sebe a Sigrid další dva pachy, ale jeden byl mnohem silnější. Ten druhý byl nejspíš jen drak, který prošel kolem. Zaměřil se na ten, který mu byl známý. Teď už neměl strach. Čich ho opět zavedl do tmy pod korunami stromů. Stopa nemohla být víc než několik hodin stará. Dovedla ho skrz lesík přesně na tu samou mýtinku, kde svou jezdkyni našel. Ještě tu byla znát trocha krve. Ale on pátral po tom, kdo to udělal. Vzpomínal si, že zmizel za skálou, která byla na druhé straně mýtiny. Chtěl tam jít a najít ho. Možná odtamtud ještě včera ráno odletěl, ale i tak ho chtěl vypátrat.
Klusem se tam rozběhl, ale když byl uprostřed na nechráněném místě, něco mu došlo. Vánek k němu donesl další pach. Byl to ten samý drak, jaký byl v jejich táboře. Jenže byl tady. Právě teď. Neodletěl.
Tak moc se soustředil na čich, že zapomněl na oči. Vzhlédl. Na té skalce ležel on. Ten, který mu způsobil všechna ta trápení. Byl přitisknutý ke kameni, aby byl co nejméně vidět, ale jeho oči plály jako oheň. Nevypadal moc nadšeně z toho, že ho Birghir našel.
Mladý nodr o krok couvl, trny po celém těle se mu zježily, vydal ze sebe vyzývavé zavrčení a přikrčil se do bojového postoje. Drak na skále trhl vztekle hlavou s ostnatou korunou, vycenil zuby a zornice se mu nebezpečně zúžily. Vstal a vypadalo to, že se chystá uletět, ale Birghir mu to nechtěl dovolit. Švihl ocasem a několik dobře mířených trnů proletělo drakovi kolem hlavy a těla a zabodlo se do skály za ním. Drak se na soupeře překvapeně podíval a varovně zavrčel. Birghirovo vrčení bylo ale hlasitější.
„Ty!" Vyštěkl smaragdově zelený nodr. „Jak jsi to mohl udělat?! Proč jsi ji musel zabít?! CO TI UDĚLALA?!" Řval na něho.
Drak, kterému už docházelo, co se tu vlastně děje, přimhouřil nebezpečně žluté oči a obrátil se k Birghirovi čelem. Roztáhl křídla a začal výstražně švihat ostnatým ocasem ze strany na stranu. Birghirovy domněnky byly správné. Vážně to byl také nodr. To jeho ostny se zabodly do těla vikingské dívky. A na Blpu si mysleli, že patří jejímu drakovi.
„Tentokrát už neodletíš!" Zavřeštěl Birghir. Všechen ten vztek, který cítil za to, že ho Blpané zavrhli a děs z Hawarda se přesunul na toho draka. Už to nemohl vydržet. Vychrlil na něho proud ohně, který teď v noci zazářil jasněji než vzdálené hvězdy. Nodr na skále vyskočil do vzduchu a se složenými křídly se řítil těsně nad proudem Birghirova plamene přímo k němu. Oheň neškodně dopadl na skálu.
Nodr těsně před nárazem roztáhl křídla a do Birghira se opřely jeho velké a silné nohy s drápy. Smaragdově zelený drak překvapeně vykulil oči, převrátil se se svým soupeřem na sobě dozadu a tvrdě dopadl na zem. Byl těžší i větší než on. Dokonce byl snad větší než Buřina! Ale ani velikost mu neubrala na hbitosti. Hned vstal a ostnatým ocasem se rozmáchl proti stále ještě ležícímu Birghirovi. Ten se ale rychle odkulil stranou a schytal jen mělký drápanec do hrudníku. Oba zasyčeli. Jeden vzteky, druhý i bolestí.
Birghir se zvedal na nohy, ale nepřítel se už zase řítil k němu. A než se menší nodr stihl rozhlédnout, už do něho drtivou silou vrazila velká, tvrdá dračí hlava se silným nosním rohem a vyhodila ho před sebe. Birghir letěl vzduchem a znovu tvrdě vrazil nejen do země, ale tentokrát i do té skály. Hlasitě zaskučel. Ještě že ho ten roh neprobodl. Ten divoký drak byl mnohem silnější a hlavně zkušenější, než si myslel. Začínal litovat toho, že se tak bezhlavě vrhl do boje.
Dospělý nodr už dávno pochopil, že má navrch a hodlal souboj co nejdřív ukončit. Vychrlil proti Birghirovi, který dosud nevstal, svůj jasný oheň na bázi hořčíku. Smaragdově zeleného draka záře úplně omámila.  Zděšeně sledoval, jak se k němu extrémně horký plamen blíží. Viděl ho jako by zpomaleně. A věděl, že nedokáže uhnout. Když už mu docházelo, že tohle nejspíš bude jeho smrt, tělem mu projel adrenalin a naprosto instinktivně otevřel tlamu a vypálil proti ohni svůj vlastní. Plameny se srazily a v tom místě byla záře snad ještě mnohem jasnější a viditelná i mimo ostrov.
Vypadalo to, že se draci přetlačují v chrlivosti. Ani jeden z nich nechtěl povolit. Birghir ale cítil, že ten druhý je silnější. Místo, kde se plameny střetávaly bylo k němu stále blíž a blíž. Jakmile pochopil, že ani takhle nevyhraje, za nepřerušeného chrlení se vydrápal na nohy, a pak se co nejvíc odrazil a přestal ze sebe šlehat plamen. Oponentův oheň udeřil na místo, kde Birghir před okamžikem ještě ležel a spálil ho na uhel.
Smaragdově zelený nodr mezitím poletoval pár metrů nad tím místem. Ale nechtěl bojovat ve vzduchu. Napadl ho naprosto šílený plán a jen pevně doufal, že vyjde. Nepřítel se chystal vzlétnout, ale to mu Birghir nesměl dovolit. Švihl ocasem a snad desítky ostnů z něho vystřelily. Nodr na zemi hbitě uskočil stranou, ale přesně v to Birghir doufal. V tom momentě vychrlil co největší plamen, který soupeře donutil zavřít oči a kousek couvnout. Birghir hned přestal, složil křídla a střelhbitě se střemhlav blížil k nodrovi, který stále oslepen jasem, sem tam nervózně poskočil na zemi.
V momentě, kdy větší nodr zaznamenal, že záře je pryč, hned vyskočil do vzduchu a podíval se vzhůru na svého soupeře. Ale Birghir už nahoře nebyl. Zmatený drak periferně spatřil rychlostí rozmazaný smaragdově zelený ocas proložený žlutými znaky, který se prohnal pod jeho úrovní blízko u země a směrem k němu. A věděl, že tohle je konec. Překvapilo ho to tak, že se už nedokázal ani pohnout. A ani ne o jeden tep srdce později se Birghirovy čelisti chytily zespodu jeho nechráněného krku. A zuby scvakly.
Menší nodr pevně svíral svého nepřítele a spolu s ním padal na zem.  Ale jelikož nebyli vysoko, ustál náraz, zatímco Sigridin vrah spadl na zem celým tělem. Ani se už nebránil, jen reflexně škubal částmi těla, v očích měl děs a šok. Chrčivě se snažil popadnout dech. Birghir ale odmítal pustit a křečovitě držel čelisti tam, kde byly. S každým výdechem zavrčel, ale zároveň se i třásl. Sám byl vyděšený z toho, co dělá.
Až po několika příšerných vteřinách umírající nodr konečně přivřel oči a jeho tělo se uvolnilo. Byl mrtvý. Birghir ho ale stále držel. Nedokázal otevřít čelisti a jen se na nehybné tělo díval. Vážně ho zabil. Nečekal, že se bude cítit takhle strašně. Vždyť ten drak mu zavraždil jezdkyni. Měl by být rád za to, že mu to vrátil. Ale jeho pocit měl k tomu dost daleko. Střídavě si připadal jako mstitel za správnou věc, ale hned zase jen jako odporný vrah. Jako on. Vztek se pořád měnila v hrůzu a naopak. Stačila jen jediná rána. Jen jedno kousnutí a něčí život byl náhle pryč. Stejně jako stačilo pár ostnů. V uších mu bušilo a hlava se mu zamotala.
Teprve teď povolil a nodří krk a hlava padla na zem. Zíral na něho a nemohl od něho odtrhnout oči. Pak je zavřel a zatřásl hlavou. Znervózňoval ho. Připadalo mu, že každou chvíli vstane a zaútočí znovu, ale nic se nedělo. Tiše kňučel, ale to nestačilo. Zaklonil hlavu a frustrovaně zařval do nebe.
Poté si lehl k drakovi a pořád se na něho koukal. Na chvíli ho dokonce napadlo omluvit se mu, ale jaký by to mělo smysl? Nedalo mu to a díval se na jeho šupiny a hlavně ocasní ostny. Byly velmi podobné barvy. Stejná žlutá, ale nebyly tak smaragdové, spíš víc do zelena, jen byly o kousek větší. Podobné to bylo, to musel uznat, vlastně se teď moc nedivil, že v tom šoku je všichni považovali za jeho vlastní. Ale i tak. Proč nedostal šanci dokázat, že Sigrid neublížil? Teď tu důkaz bude na jezdce ráno čekat. Takže musí ještě do svítání zmizet. Ale jednou se tam vrátí.
Zavřel oči a pokusil se zklidnit se. Byl hladový, vyčerpaný a teď už i ospalý. Jak má v tomhle stavu někam letět? Těžce vstal. Ještě než šouravým krokem přešel mýtinku, rozhodl se nechat jim tu značku. Jeden ze svých ocasních ostnů zabodl do země hned k ocasu většího nodra. Teď vikingové uvidí svou chybu. Buřina ho určitě po čichu najde. A pak se bude moct vrátit domů.
Jeho matka řekla, ať se drží poblíž Blpu, ale je to teď možné? Kam má letět? Prošel mezi skalkou a několika stromky a objevil se na další travnaté ploše, která přecházela v písčitou pláž. Byla celkem široká.
Krok za krokem šel po jemné trávě, kterou brzy vystřídal písek. Jeho čtyřprsté končetiny se silnými drápy v něm nechávaly mělkou stopu. Došel až k místu, kde na břeh vybíhaly a zase zpátky utíkaly vlnky. Tady byl písek chladný a drápy se mu do něho bořily víc, než předtím. Nejraději by sebou plácl a spal, ale věděl, že nesmí. Nejspíš ještě před polednem, ne-li hned po východu slunce, sem dorazí dračí jezdci a snad jen alfa drak ví, co by s ním provedli, kdyby ho našli na jednou ostrově s čerstvě zabitým nodrem.
Podíval se vzhůru na černé nebe poseté hvězdami. Mlha byla už téměř pryč, jen mraky místy bránily některým z těch zářivých teček, aby se ukázaly. Na jedné straně vypadalo, že nebe přechází v šedivou a temně modrou. Slunce tam už bude nejspíš vycházet. To už končí noc? Tamtím směrem je jeho domov. Náhle všechno působilo tak klidně. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Vůně mořské vody a svěžího vánku mu naplnily plíce. Vydechl a otevřel oči.
Musí letět. Ale ne na východ. Před ním leželo nekonečné moře. A on cítil, že musí letět tam. Nevěděl proč, ale vnímal to jako nejlepší možný směr mezi tímhle ostrovem a Blpem. Něco tam být musí. S tímhle pocitem se odrazil, mávl křídly a vzlétl vzhůru do temné noci.