Otevřel oči. Stál jakoby v mracích. Kolem nohou měl bílou mlhu tak hustou, že si ani neviděl na drápy. Pohlédl vzhůru a znovu spatřil tu nádheru. Úchvatné noční nebe. Ale bylo jiné než to, které vídal na Blpu. Jen místy bylo černé a temně modré. Hrálo barvami. Tady byla světlá modrá přecházející do fialova a dokonce i do tyrkysové, zelené a žluté. Jako by z nich byl na nebi utkán tlustý provaz, který držel nebe pohromadě. To nejkrásnější ale bylo, že tohle nebe bylo hustě posypané hvězdami. Zářily úplně všude. Bylo to dechberoucí.
Nodr to ale neviděl poprvé. Přesně o tomhle místě se mu zdálo minulou noc. Působilo přitom tak skutečně. Jenže tu něco chybělo.
Náhle se vpravo šikmo od něho vysoko zvedla mlha a pomalu se valila k němu. Nejraději by uletěl ale nohy jako by měl přikované na místě. Sice ho to děsilo, ale už to viděl včera. Už se blížil. Mlha kousek od něho zastavila a celkem neškodně už jen padala ze svého vrcholu. Byla aspoň třikrát větší než on. Skrz ni neviděl vůbec nic. Přesto věděl, že tam je.
A pak se to stalo. Mlhu nahoře prozářily dvě oči. Nebyly sice velké, ale ten kdo je měl musel být. Měly barvu jakou mají hvězdy na noční obloze, takhle zblízka svítily jako měsíc při úplňku. Vyzařovala z nich autorita.
Birghir se musel podřízeně přikrčit, aniž by chtěl. Ale nechtěl se dát tak snadno. Vycenil zuby a ostny se mu zježily. Neměl toho před sebou rád, ať už to byl kdokoli. Jediné co věděl bylo, že je to drak. Jen nevěděl který.
„Kdo jsi?" zasyčel Birghir. Drak chvíli mlčel, ale jeho odpověď stejně nebyla na místě.
„Varoval jsem tě, že se to stane." Promluvil hlubokým hlasem. Birghir zavrčel. Když ho spatřil poprvé, jeho hrozbu si už vyslechl.
„Kdo jsi?!" Zeptal se znovu a ostřeji. Nebe se kouskem začínalo zbarvovat do růžové a krvavě rudé. Slunce už nejspíš bude vycházet.
„Měl by ses vzbudit." Řekl drak klidně. V ten moment se k nodřím uším donesl výkřik. Lidský. Ozýval se mu v hlavě, ale Birghir věděl, že je to jenom sen.
„Kdo jsi?!" Zařval, ale velký drak měl okamžitě odpověď a jeho oči se zdály být blíž než předtím.
„VZBUĎ SE!" Zahřměl tak silným hlasem, že sebou nodr polekaně cukl.

Byl zpátky u spadlého kmene v mělkém dolíku, chabě krytém několika klacky. Vyděšeně zvedl hlavu a přerývavě oddechoval. Ten hlas jako by se mu ještě ozýval v těle a hlavě. Zaklepal s ní, aby to přestalo.
V ten moment mu s šokem něco došlo.
Byl sám. Deka v které včera šla Sigrid spát tu byla spolu s brašnami, sedlem a jejím štítem, ale ona ne.
Nodr střelhbitě vstal a zapojil všechny smysly. Mlha byla tak hustá, že viděl jen několik metrů před sebe. Pořádně nasál vzduch do nozder. A okamžitě zachytil její stopu. Odešla směrem k pobřeží! Jak si toho mohl nevšimnout?! Najednou ho do uší udeřil zvuk. Byl to její křik! Volala ho! Ale byl jinde, než kudy odešla. Jakoby se vrátila zpátky do lesa. Nodr prudce zvedl hlavu, cukl ostny a jen tiše odpověděl. Byl tu takový chlad, že z tlamy mu vyšel obláček páry.
Ihned se rozběhl směrem odkud křik přišel. Hbitě kličkoval mezi stromy a přeskakoval velké větve spadlé na zemi. Neměl ponětí kam vůbec jde, ale strach ho hnal pořád dopředu. V mlze se pořád vynořovaly další temné stromy. Ten les byl snad nekonečný!
Pak se výkřik ozval znovu. Byl blízko. Nodr se zastavil, trhl hlavou kousek doleva a bez váhání se tím směrem rozběhl. Jeho čich zaznamenal něco dalšího. V ten moment měl pocit, že se mu zastavilo srdce. Ucítil draka...a krev.
Okamžik poté se před ním stromy přestaly objevovat. Dorazil na malou mýtinu, ke které vedl kraťoulinký svah dolů. V jejím okolí stromy většinou rostly stejně jako předtím, ale vlevo, směrem k pobřeží, rostly méně hustě a přímo naproti místu, kde teď stál nodr se zvedaly hladké skalky...a přímo za nimi právě po zadních mizel drak bez předních končetin se zježeným ostnatým ocasem. Birghir na něho bez dechu zíral, dokud mu nezmizel z dohledu. A pak si všiml něčeho dalšího.

Těla.

Jen kousek před ním ležela ve svahu...jeho Sigrid! Drak zděšeně vytřeštil oči a pootevřel tlamu. Hučelo mu v uších, srdce bilo jako o život a úplně přestal vnímat okolí. Cítil jen šok a děs. Vydal z hrdla šílený nářek a jedním skokem byl na mýtině. Teď svou jezdkyni viděl celou.
Ležela tam tak klidně. Jako by jen spala. Její světle hnědé vlasy byly rozpuštěné kolem její hlavy. V ruce ještě svírala dlouhou dýku, ale nebyly na ní známky boje. A v pravém stehně, úplně pravé části břicha a v levé části hrudníku u ramene měla zabodnutý osten. Napůl zelený, napůl žlutý osten. Nodří osten.
„Sigrid! To ne, to ne!" Kvílel. Jak tohle mohl ten drak udělat?! Hlavu měl plnou všeho toho, co se teď stalo, ale v duši měl prázdno. Připadal si zmatený a zničený. Co se stalo? Před očima se mu zatmívalo a měl pocit, že pod nohama ztrácí pevnou zem. Zmátořeně přešlápl a svá křídla i ocas nechal spadnout na zem. Nikdy se takhle necítil. Jako by sám umíral. Ale ne, to nemůže, teď musí myslet.
Birghir neměl ponětí, co má dělat. Ani nevěděl, jestli žije. Drkl do ní hlavou, ale ona nezareagovala. Má jít vystopovat toho vraha? A ještě tak zabít sebe. Zakňučel a začínal panikařit, když vtom si vzpomněl. Gothi! Ta přece umí léčit! Musí hned zpátky na Blp!
Vzlétl a co nejjemněji ji chytil za nohy a tělo. No jo, jenže kudy má letět? Byla mlha a neměl ponětí, kde vůbec je. Musí najít slunce.
Zabral a letěl přímo vzhůru. Bílá hustá mlha ho míjela a nechávala ho v dojmu, že pořád letí jen na místě. Začínal být zoufalý. Pak nad sebou konečně spatřil modrou oblohu. Už jen pár mávnutími křídel rozrazil mlhu a ozářilo je nádherné slunce, které se sotva vyhouplo na nebe.
Tak fajn, přemýšlel drak, kudy domů? Ze své stáje mám východ slunce kousek vpravo a se Sigrid jsme letěli... spíš k západu! Takže Blp musí být směrem za sluncem! Nodr se krátce zaradoval a už letěl.
Uvědomil si, že nechal všechny věci na tom ostrově, ale teď mu to bylo jedno. Chtěl jen zachránit svou nejdražší kamarádku. A pak mu došlo, že vlastně poprvé letí bez sedla i bez jezdce. Byl to divný pocit. Připadal si...svobodnější. Zvláštní. Vlastně mu to i nahánělo strach. Ale měl by se soustředit na cestu, každá vteřina může být důležitá. Zatřásl hlavou a zrychlil.

Mlha, která se doteď držela pod ním se pomalu rozplývala a Birghir si při pohledu na vzdálené moře uvědomil, jak moc vysoko vlastně je. Potřeboval větší rychlost, přestože křídla z toho nebyla zrovna nadšená. Složil je a šikmo klesal k hladině. Byl čím dál rychlejší. Pak křídla prudce roztáhl a plachtil. Každou chvíli jimi mával a vážně mu připadalo, že cesta ubíhá mnohem víc. Dokonce i, že snad letí stejně rychle jako noční běs!
Slunce už ale bylo nějakou dobu na nebi. Čas příliš ubíhal. Nodr letěl jako šílený, nezastavitelný stroj. Nedovolil by si teď zpomalit. Měl strach a byl zoufalý.
Nemohl ji ztratit. Neměl ponětí, co by bez ní dělal. Sigrid pro něho byla vším. Jeho nejlepší kamarádkou, sestrou a vlastně i trochu matkou. Znal ji úplně od mala a od té doby ji neopustil. Nikdy. Bez ní...by nezvládl žít.
Zavřel oči a tiše zakňučel. Pak hlavu zvedl, podíval se před sebe a vykulil oči. Už spatřil v dálce Blp! Blížili se domů! Birghir odhodlaně zavřeštěl a opět zabral i přes bolest ve svalech. Svůj cíl viděl ostře, ale okolí bylo rozmazané, nemyslel na nic jiného, než na to, aby už byl ve vesnici.
Za chvíli musel vyletět trochu výš, poněvadž moře pod ním skončilo, rychle minul pobřeží a už byl nad lesem. Koruny stromů mu splývaly v jednu. Ale támhle už jsou první domy! A ta vysoká úzká nepravidelná hora, v které byla síň, kde se vikingové spolu s draky scházeli a hodovali. A úplně nahoře bydlela Gothi. Ale ne vždy tam byla, možná je teď někde dole. Mezi domky už chodili draci i lidé.
Birghir jako střela přeletěl dům a svou stáj a plný vyčerpání, strachu a zároveň jistého vzteku, který ho hnal dopředu, zařval tak hlasitě, jako nikdy. Jeho křik se rozhléhal i na pár mil daleko a snad každý, kdo to zaslechl se s úlekem ohlédl na původce.
Jakmile lidé spatřili, co to vlastně nese v drápech, ozývalo se všude kolem zděšené zalapání po dechu a dokonce si zakrývali dlaní ústa a vytřeštěně na ně zírali. Většina draků vypadala znepokojeně. Někteří jen tiše zakňučeli, jiní zavrčeli.
Birghir přibrzdil tam, kde bylo nejvíc lidí u sebe, něžně položil svou jezdkyni na zem a sám přistál hned vedle ní. Rychle ji zkontroloval. Nijak nereagovala, ale to neznamenalo, že už nežije.
„Neviděl někdo Gothi?!" Vykřikl po dračím, zatímco podobné otázky říkali i vikingové. Někdo odběhl, snad pro ni. Lidé se kolem dvojce začínali v kroužku shlukovat a naprosto nevěřícně hleděli na dívku, ale někteří věnovali pohled plný nenávisti jejímu drakovi. Nodr ale nechápal proč.
„Cos to provedl?!" Procedil mezi zuby Bezzubka, který si právě prorazil davem cestu. Vztekle na překvapeného draka zavrčel a donutil ho kousek od těla odstoupit.
„Ne, to ne já!" Vyjekl. Noční běs se trochu uklidnil, ale jeho pohled zůstával nedůvěřivý. Kousek za ním spatřil i Buřinu. Jeho matka se na něho dívala očima, z kterých byla jasně cítit bolest a údiv. To Birghira sráželo k zemi ještě víc, než předtím. Zklamal ji. I všechny ostatní. Nedokázal ji ochránit. Co když už s ní nikdy nikam nepoletí?
Davem za okamžik prošel i sám náčelník Kliďas Velikán. Poté, co se podíval na dívku a to, co v sobě měla zabodnuté, mu v očích vzplál oheň a doslova na draka vycenil zuby. Rázně doběhl k Sigrid, jemně ji zvedl a razil si davem cestu ven.
„Kde je ta Gothi?!" Řval cestou, ale nějaký viking kus před ním na něho mávnul a vzápětí se malá ranhojička objevila přímo za ním. Společně se pak vydali rovnou do náčelníkova domu.
Birghir už se chystal jít za nimi, ale k uším mu dolehlo to nejhorší, co snad kdy slyšel:„Co jsi to udělal, ty PŘÍŠERO!" Vykřikl někdo za ním a když se otočil, spatřil Hawarda se zaťatými pěstmi, uslzenýma očima a nasupěným výrazem. Sigridin otec ho probodával pohledem. Drak na tohle neměl slov. Oněměně na něho zíral.
Kde vlastně byla Hanne? Drak rychle cukl hlavou, když si všiml, že směrem, jakým se vydal náčelník jde i nějaká hlasitě vzlykájící žena. A byla to ona. Po tvářích se jí valily slzy, které si nekonečně otírala do rukávu. Za ní šla její dračice. Zachytila nodrův pohled a když se jejich oči setkaly, Birghir v nich spatřil bolest a strach, ale ne hněv. V ten moment Hanne, která snad ani přes slzy neviděla na cestu, upadla. Boudilka se hbitě otočila a rychlostí, jaká snad ani nemohla být garvanovi vlastní, chytila Sigridinu matku do předních tlap a rychle s ní letěla k jejich cíli. Birghir se ještě podíval na Kliďase, a v jeho náručí spatřil tu klidnou nehybnou tvář, okamžik na to, se dveře zavřeli a jeho milovaná Sigrid mu zmizela z dohledu.
„TY BESTIE!" Zařval znovu Haward plný bolesti a vzteku. „Jak jsi to mohl udělat?! Jednou jsme ti svěřili to nejdražší, co máme a ty...UDĚLÁŠ...TOHLE?!" Křičel jako smyslů zbavený. Drak se zmateně a vystrašeně rozhlížel po okolí, ale nikdo mu pomoc nenabízel. Buřina smutně hleděla do země, Bezzubka vypadal, jakože nad něčím usilovně přemýšlí a dokonce ani Škyťák s Astrid nevypadali, že by se mladého draka chystali bránit. Nikdo. Všiml si dokonce i Setáka s Gustavem. Děsovec se tvářil zkroušeně, zato Gustav se na nodra odhodlaně mračil, podobně jako draci ostatních jezdců. Vlastně i stejně jako všichni přítomní. Neměli z něho radost. Teď si připadal, jako ti draci, kteří podle vyprávění jeho matky i dalších starších draků byli v dračích arénách odsouzeni k smrti.
„PROČ JSI NA NI ZAÚTOČIL?! ZABILS JI!" Řval pořád viking, ale nodr nedokázal pochytit jestli se ho poslední větou ptá, nebo mu to oznamuje. Poplašně na něho zíral.
„TAK NĚCO DĚLEJ, TY STVŮRO!" Haward vzal do ruky meč a vyrazil přímo proti Birghirovi. Teprve teď už se jezdci odhodlali zakročit, ale rozzuřeného vikinga by nemohla zastavit snad ani sama rudá smrt. Šokovaný nodr zděšeně a přikrčeně bokem couval. Dokonce i zakopl a spadl, ale hned zase s kňučením vstal.
Haward se však nezadržitelně blížil. Už s bojovým rykem zvedl meč. Nodr ještě naposledy zkusil po dračím poprosit o milost, ale viking jako by teď vůbec nevnímal nic jiného než své vlastní pocity. V momentě, kdy ostří meče mohlo nodrovi rozetnout kůži se Birghir vzpamatoval, prudce se odrazil, mávl křídly a byl ve vzduchu. Poletoval na místě, ale vzdálit se nechtěl. Jenže Haward meč vyhodil do vzduchu, což už vůbec nečekal. Prudce se uhnul, ale ostří přeci jen zasáhlo a udělalo mu šrám na stehně. Drak zaskučel spíš překvapením, než bolestí. Alespoň se meč nezabodl.
„Ne!" Vykřikovali už jezdci a někteří další Blpané a chytali zdrceného vikinga za paže, neboť už bral do ruky další předmět, kterým by rád po drakovi vzteky mrštil. Birghir se při pohledu na jeho zdivočelé oči vyděsil jako snad nikdy předtím. Dostal příšerný strach. Zavřeštěl, otočil se a rychle mizel směrem, kterým i se svou Sigrid přiletěl. Nezvládl to. Všechna ta vina na něho dolehla.
„Jestli si myslíš, že mi to zabrání dostat se k tobě, tak se pleteš!" Křičel viking a hrozil na něho se zaťatými pěstmi. „Je mi jedno kam poletíš! Vždycky tě najdu a pomstím svou dceru! Zabiju tě a tvoje lebka bude navždy zdobit náš dům, to ti při velkém Ódinovi přísahám, ty příšero!" Pak se se zdrcujícímu vzlyky sesunul na kolena a dlaněmi si zakryl obličej.
Birghir se už ale neohlédl. Už se nikdy nechtěl ohlédnout.

* * *

Letěl pomalu a klidně. Pod ním se míhaly koruny stromů. Všude bylo takové ticho. Ale ne v jeho hlavě a duši. Uvnitř řval. Svíral ho stesk, žal a bolest. Takhle hrozně se nikdy necítil. Připadal si slabý jako čerstvě vylíhnuté dráče. Jako by mu každou chvíli mohla ochabnout křídla a on by se zřítil k zemi. A nedokázal by s tím nic udělat.
Před očima se mu míhal dnešek. Přišel o všechno. Ztratil domov, všechny své přátele a rodinu. Ale hlavně ji. To ho drtilo nejvíc. Byla mu vším. Nejlepší přítelkyně, sestra, matka. A teď je pryč. Kvůli němu. Jak si mohl nevšimnout, že odešla?
A její táta? Ten vypadal, že by ho nejraději zabil a vykostil jako za starých časů, kdy vikingové draky hubili. Ještě nikdy z něho neměl takovou hrůzu jako před chvílí.
Ale nikdo ho nepronásledoval. Byl sám. Osamělý. Jako by na světě nikdo jiný nežil. Všichni byli pryč. Co teď dělat?
Nechtěl odletět z ostrova. Rád by se vrátil na Blp, tedy pokud ho přijmou zpět. Pochopí, že on by jí nikdy neublížil. Musí. Tady venku nezvládne přežít. A už vůbec ne sám.

Najednou mu došlo, jak příšerně je unavený. Už od včerejšího večera nic nežral a od momentu, kdy se dnes vzbudil byl ve stresu a v pohybu. Doteď letěl. Teprve teď naplno pocítil tu hroznou bolest v křídlech, tlapách, které držely Sigridino tělo a ve stehně, kam ho škrábnul Hawardův meč. Ta rána pálila. Ještě nikdy ho nezranila vikingská zbraň. Jen běžné věci jako větve, kameny a drápky jeho sourozenců, když se spolu jako dráčata z legrace rvali. Jak rád by je teď měl blízko sebe.
Jeho přivřené oči, které doteď koukaly do prázdna si všimly pláže. Té na které se včera dopoledne zastavili se Sigrid a cvičili létání. Birghir neváhal, jakmile stromy skončily, snesl se níž a přistál na trávě přecházející v písek. Křídla tolik bolela! Zaskučel a poodešel ke stromům. Ještě včera touhle dobou měl radost. Snad nejvíc v životě. Nebyl ve stáji a byl se Sigrid. Jak se to mohlo tak rychle změnit?
Lehl si k jednomu z kmenů a ještě zavětřil. Nikoho necítil. Jen moře a svůj zármutek. Položil hlavu na zem a zavřel oči.

* * *

Nejednou něco zaslechl. Prudce otevřel oči. Bylo už pozdní odpoledne. Ani si nevzpomínal, že by usnul. Slyšel hlasy. Lidské hlasy. Musel to být Ťafan. A Rafana mu hned něco otráveně odpověděla. A Škyťák je nakonec oba okřikl. Dračí jezdci z Blpu! Musí letět kousek odtud nad lesem.
Nodr zpanikařil a vstal. Určitě ho hledají! Co po něm chtějí? Snad ho neletí odchytit a odtáhnout zpátky do vesnice. Haward by toho jistě rád využil k naplnění své hrozby.
Mátožně se rozběhl do lesa a doufal, že ho stromy trochu skryjí. Draci byli čím dál blíž. Zběsile se rozhlížel a spatřil nízký skalní převis. Jako by vyrostl mezi stromy. Pod tím ho jen těžko ze vzduchu zahlédnou. Skrčil se a s tělem u země se pod něj pomalu nasoukal. Ocas stočil kolem sebe, aby nebyl vidět a pak už jen napínal smysly k zaznamenání jakéhokoliv pohybu, zvuku a pachu.
Po chvilce mu oči prozradily, že nad ním prolétá pětice draků a míří k pláži, kde před chvílí byl. Buřina byla s nimi. Birghir nervózně tiše zakňučel. Jestli chytí jeho stopu, pokud ji nemá už teď, je konec. Vzpomněl si na ránu, kterou mu způsobil Sigridin otec, ale když se na ni podíval, krev už byla zaschlá. Jen doufal, že nějakou nenechal na písku.
Draci přistáli. Smaragdově zelený nodr slyšel, jak chodí po písku a dokonce i jejich jezdci se snaží najít nějakou známku toho, že tam byl.
Jeden z draků se znenadání začal přibližovat. Birghir zatajil dech a se zornicemi zúženými strachem zíral na stromy před sebou. Adrenalin se mu začínal vlévat do žil, ale ani se nehnul. Za jedním ze vzdálenějších kmenů vykoukla ostnatá hlava dračice. Byla to Buřina. Podívala se na své dráče, ale z jejího výrazu se nedalo nic moc vyčíst. Jen úleva, že ho našla. A možná bolest z toho, že ho vidí takhle. Hleděli si z očí do očí a ani jeden ze sebe nevydal hlásku.
„Buřino, kde jsi?! Našla jsi ho?" Volal po dračím Tesák. Dračice se dlouze podívala na Birghira, který se teď trochu zaklepal strachem.
„Tady není," řekla, těkla očima mezi něčím směrem k pláži a svým mladým synem, pomalu se obrátila a běžela zpátky k pláži. Birghir překvapeně vydechl. Nečekal, že ho neprozradí. Jezdci po chvíli odletěli zkoumat další místa a nechali nodra tam, kde ležel.

Birghir vydržel pod tím převisem celý zbytek dne. Později se začalo stmívat. A to se mu nelíbilo. Byl sám a mimo bezpečí vesnice. Co by teď dal za svou stáj. Vždyť ani nevěděl, jaké druhy to tu obývají! Ale prozatím nikoho necítil.
Nodrovi zakručelo v břiše. Měl takový hlad! Od včerejšího večera nežral ani nepil. Ale strach ho nutil zůstat v úkrytu. Věděl, že musí počkat.
Nebe zahalil závoj noci a když drak pohlédl skrz koruny stromů spatřil nádherné, malé, zářící hvězdy, které mu teď dělaly jedinou společnost. Ale i tak se cítil sám. Byly příliš daleko. Všichni mu byli až příliš vzdálení. Tiše a teskně zakňučel, poraženě položil hlavu zase na zemi a přivřel oči. Do hlavy se mu zase prodral šok z toho všeho, co se dnes stalo. Připadal si... prázdný, bez duše. Vše, co dávalo jeho životu smysl bylo pryč.
Oproti tichu, které tu doteď vládlo se nenadálé zlomení větve, ne příliš daleko od něho, odrazilo Birghirovi v uších stejnou ránou jako výbuch nazelenalého plynu, když ho zapálí druhá hlava zipáka. Nodr vytřeštil oči, co nejvíc se snažil natlačit se pod skalku a zavětřil. Nikoho necítil. Takže ten kdo to udělal musí jít proti větru. Birghir se zhrozil, když si vzpomněl na Hawarda. Jestli ho najde, nemá šanci odtud rychle zmizet. Při té představě se otřásl strachem i náhlým chladem.
Na několik mučivých chvil, kdy drak slyšel jen své zrychlené dýchání a tlukot srdce byl klid. Už si myslel, že se mu to zdálo. Pak uslyšel rychlé kroky kdesi za skalkou, kam neměl výhled. Teď, když mu došlo, že nebezpečí je reálné se vyděsil ještě víc než předtím. Neznámý se ale blížil. Birghir rychle přemýšlel. Má vyrazit, nebo zůstat skrytý? Než se mohl stihnout rozhodnout, bylo už pozdě. Kroky kousek za ním zpomalily, až zastavili. Nodr vycenil zuby a ostny po celém těle se mu narovnaly, ale třásl se strachy.
To, co mu stálo za zády zavětřilo. Byl to drak. Birghir tentokrát ztuhl. Měl strach, že ho jakýkoli pohyb prozradí.
Převis se najednou otřásl a ozval se zvuk jakým drápy naraží na kámen. Drak se odrazil a dopadl před Birghira, který se doteď tiskl k zemi s očima plnýma hrůzou. Viděl nodří siluetu, která se pořád rozhlížela, jako by pátrala po kořisti a okamžitě si vzpomněl na toho, který napadl jeho jezdkyni. Ale vítr k němu teď zavál povědomý pach.
„Mami," zašeptal a odvážil se vykouknout zpod skalky.
„Tady jsi! Bála jsem se, že jsi odletěl!" Vykřikla úlevou Buřina a přiklusala k němu. Birghir se vysoukal ven a po dlouhých hodinách se postavil. Ihned se s Buřinou vzájemně otřeli hlavami až ke krku. Pořád byla znatelně větší než on. Pak se odtáhli.
„Co Sigrid, a-a jezdci, proč mě hledají? Můžu domů?" Vychrlil na ni. Buřina znejistěla.
„Hodně vikingů a ještě někteří draci si myslí, že jsi to udělal. Já jsem poznala, že ten osten nepatří tobě a přesvědčila jsem o tom většinu draků. Ale ti to nemají jak lidem říct. Bezzubka, Tesák, Flákota a Blivoun s Krkounem mi také důvěřují. Dokonce i našim jezdcům se nezdálo, že by jsi napadl svou jezdkyni. Takže jsme tě chtěli najít a přesvědčit, ať se vrátíš. Ale když jsem tě uviděla v tom tvém úkrytu, byl jsi vyděšený. Vím, že by ses pokusil zmizet, kdybych tě prozradila. Jenže si nemyslím..."
„Kde je Sigrid?" Zeptal se mladý nodr důrazně, ale třesoucím se hlasem. Moc dobře vnímal, jak se dračice vyhnula jeho první otázce. Buřina zamlkla a její oči naplnil smutek a strach. Podívala se do země a trochu se přikrčila, jako by zaujala podřízený postoj.
„Gothi má velké obavy, že se už nedožije žádného svítání."
To Birghirovi jako odpověď stačilo. Podlomila se mu kolena a zavrávoral. Přerývaně se nadechl a zatřásl hlavou. Drápy neklidně zakrýval do trávy a hlíny. Pustil křídla na zem a hlasitě a dlouze zavyl do nebe. Buřině to lámalo srdce. Sama by ani nechtěla pomyslet, jak by se cítila, kdyby jí někdo navždy oddělil od Astrid. Birghir ztichl a svěsil hlavu. Připadalo mu, že se nedokáže ani normálně nadechnout.
Chtěla ho alespoň trochu utěšit. Dotkla se ho nosem a vyfoukla na něho páru. Drak se k ní jako poděkování jen lehce přitulil.
„A její rodiče? A Boudilka? A můj bratr a sestra?"
„Její matka i ta garvanka jsou s ní od toho momentu, kdy jsi ji přinesl. Ona, ta dračice, ti také věří a doufá, že se vrátíš. Neměla jsem ještě možnost promluvit se svými dráčaty, ale vím, že až jim to vysvětlím, budou na tvé straně."
„A Haward? Její táta?"
Buřina nespokojeně zasyčela, ale odpověděla. „Ten jde po tobě. Myslí, že za to můžeš ty. Celou dobu si připravoval věci a loď. Chce tě najít a chytit a... nejspíš i zabít. Ani jeho žena a ostatní vikingové, včetně dračích jezdců a náčelníka ho nedokázali odradit od jeho cíle. Možná, že už vyplul. Je to jeden z důvodu, proč jsme tě chtěli najít co nejdřív."
Birghirovi se strachem zježily ostny. Tak ten muž to myslel vážně. Jeho nodří hlava mu má ozdobit dům. Alespoň, že Hanne a Boudilka jsou s ním.
„Ale neměl by ses zatím vracet," pokračovala modrá dračice, „dokud se situace ve vesnici trochu neuklidní. Spousta lidí ti nevěří. Musíš je nechat vyrovnat se s tím, co se stalo. Buď v blízkosti Blpu a brzy, brzy tě přivedeme domů, to ti slibuju."
Smaragdově zelený nodr doufal, že má pravdu. Jen netušil, jak takovou dobu přežije venku a s rozzuřeným Hawardem za zády.
„Děkuju." Odpověděl upřímně. „Blízko tohohle místa je ostrov, kde...se to stalo. Poletím tam a když se ráno vydáte s jezdci po mé stopě, najdete Sigridiny věci a půjdu i tam, kde...víš...se objevil ten druhý drak."
„Dobře, ale prosím, nelétej daleko a dávej na sebe pozor. Miluju tě a oni také, jen s nimi šok a strach udělal divné věci. Brzy tě dostaneme domů, do bezpečí," slíbila Buřina a na rozloučenou se spolu ještě jednou otřeli. „Je mi to líto, můj malý drahý Smaragde."
Smaragd. Jméno, které dostal od svých rodičů. Pokaždé, když ho zaslechl se jeho duše vrátila do těch krásných chvil, kdy byl ještě tak malý, že svou jezdkyni ani neunesl. „Díky. A prosím, vyřiď jim tam pozdrav a omluvu. A že se vrátím." Zavřeštěl ještě, když už poletovala před ním. Dračice kývla, vyletěla nad jehličnaté stromy a zmizela za jejich korunami.
Birghir se podíval na nebe. Byl zase sám. A zdrcený. Žalem i strachem o vlastní život. Chtěl domů. Nikoho jiného než Blpany a jejich draky neznal. Byli pro něho rodina. A teď bylo vše pryč. Takhle žít v divočině nechtěl. Jestli cena byla její život, nikdy by v ten den nevzlétl. Připadal si jako sobec. Nebo snad i zbabělec? Přeci jen uletěl. Nebo dokonce netvor, stvůra? Měl Haward pravdu? Byla to jeho vina? Jak má dokázat, že by té dívce nikdy neublížil?
V ten moment ho to napadlo. Polovina noci už mohla být pryč, ale i tak má čas. Zalil ho vztek. Hněv na toho, který mu tohle všechno trápení způsobil. Pořádně se protáhl, už ležel dost dlouho. Na ten ostrůvek poletí hned. A jestli tam ten drak ještě bude, tak ať!