Vyslala sovu na svoji cestu, aby doručila dopis panu Fawleyovi. Následně si povzdechla a zadívala se z okna na ten déšť venku. Ani se jí do práce nechtělo. Stačilo by se přemístit skrz krb, ale i taková činnost jí stála příliš mnoho námahy. Včera se vrátila příliš pozdě, vlastně až za svítání. Než vešla do domu, schovala se za živým plotem a pozorovala, jak Gerald vychází z domu v doprovodu roztomilé dívky. Vypadala jako křehká princezna. Princezna, kterou by mohl ochraňovat před hradbami svého hradu a uvnitř ji mučit přímo královsky.

Minula Geralda i jeho návštěvu, byla za to neuvěřitelně ráda. Když už byla doma, nechtěla hned dvě hodiny potom odejít do práce, mnohem raději by zůstala doma. Ve skříni vyhrabala teplé ponožky a sedla si k oknu. Dívala se, jak obloha pláče a někdy z ní vyletí i blesk. Bylo rozhodnuto, dnes do práce nepůjde.

Počkala si, až jí přiletí zpět sova s odpovědí od Fawleyho, který psal, že mu bude potěšením poznat svoji dceru Lucindu už zítra na obědě. Rovnou vzala jiný kus papíru a napsala na něj krátkou zprávu, že jí není dobře, tak raději zůstane doma a do práce přijde až zítra. To odeslala na Ministerstvo Dívce, která celou chodbu zásobovala zprávami a věděla všechno o všem. Tahle Dívka byla ve své podstatě jejich šéf, ačkoliv by to nikdo nikdy nepřiznal.

Sova odletěla již podruhé do bouřky a Glenda si přitáhla nohy k hrudi. Chtělo se jí příšerně spát, zároveň ale nemohla usnout, než se sova vrátí, kdyby se z nějakého důvodu její vzkaz nedostal na Ministerstvo.

Ať chtěla, jak chtěla, svému tělu poručit nedokázala. Hlava jí po chvíli klesla na kolena. Glenda opustila svět a přešla do říše snů. Zdálo se jí, že jde lesem a svítí si hůlkou na cestu, pak ji cosi honilo a nakonec dostalo. Chytilo ji to za nohy, až jí zdřevěněly, a začalo útočit na prsty pravé ruky.

S trhnutím se probudila a zjistila, že si přeseděla nohy a do prstů jí klove její vlastní sova. Natáhla k ní nožičku se vzkazem, který převzala a dočetla se v něm, že jí psala Dívka. To bohužel nebude možné, slečno Parkinsonová. Jistí lidé čekají na Vaši práci a je i ve Vašem zájmu, aby se naplnilo Vaše poslání...

Glenda zamračeně zmuchlala dopis a vstala. Jistí lidé, to zrovna, pomyslela si. Bylo jí naprosto jasné, koho těmi lidmi myslela. Dívka byla zřejmě nebezpečnější, než se na první pohled zdálo, protože jistí lidé mohli být jen a jen Smrtijedi. S nimi se do křížku dostat nechtěla, proto odešla do koupelny, kde se horkou sprchou přivedla k životu. V kuchyni si uvařila kávu s enormním množstvím cukru, kterou do sebe hodila prakticky za několik vteřin.

Nabrala letax a vyrazila na Ministerstvo přímou cestou. Dnes žádný Evan, s Evanem byl konec, jak se včera rozhodla. Teď na všechno byla sama. Cítila se opuštěně a zničeně, jako by život najednou přišel o své jediné plus. Najednou její bytí po válce nemělo význam, mohlo ji potěšit jen to, že tohle bytí se bez Evana neudrží při životě příliš dlouho. Nebýt jeho, byla už dávno mrtvá několiksetkrát.

„Glendo!" ozvalo se v atriu. To nemohlo znamenat nic dobrého, Glenda se prudce otočila a instinktivně už sahala po hůlce. Byla to ale jen Lucinda, která k ní skoro doběhla a usmála se. „Jsi v pořádku? Ten kluk, co u nás dělá na chodbě, mi říkal, že mu ta holka od vás říkala, že ti není dobře. Jsi nemocná?"

„Jsem v pořádku," ujistila ji překvapeně Glenda. „Bylo mi i hůř, o dost hůř. Odkdy ty se vůbec zajímáš?"

„Od doby, co jsi mi zachránila... Možná i život, ale určitě čest. Psal mi pan Fawley a zval mě na oběd. Myslím, že bys měla jít taky, jako obnovení našich přátelských vztahů," mumlala a usmívala se při tom. „Vlastně ani nevím, proč jsme se po škole přestaly bavit."

„Tak to ti řeknu naprosto přesně," nadechla se Glenda k velkému obvinění všech z jejího osudu. „Odešla jsi z Británie hrát famfrpál a já tu musela zůstat. Neměla jsem ani pomyšlení na to, abych přijela na tvůj zápas, protože jsem se tu snažila neumřít a nedopatřením nezabít svoje rodiče, což se nakonec víceméně i stalo," pokrčila rameny. „A i když ses z nějakého podivného důvodu vrátila sem a nezůstala pěkně v bezpečí venku, už se to nedalo jen tak znovu zapojit do oběhu. Tys mě nevyhledala a mnohem raději ses začala pelešit s Blackem," dopověděla s naprostým klidem.

„No dovol!" zamračila se Lucinda. „Tohle bychom měly probrat někde jinde, mám ti toho dost co říct. A do toho, proč jsem se vrátila, ti nic není, tak se ani nesnaž vyzvídat."

„To se mi na tobě vždycky líbilo, Lucindo," pokývla hlavou Glenda. „Nemažeš se se zbytečnostmi, prostě mi rovnou řekneš, abych šla do hajzlu. Ten oběd dneska tedy platí?"

„Dneska i zítra," ujistila ji Lucinda a rozloučila se s ní, protože její cesta byla do jiného patra jiným výtahem.

Jak se Glenda více a více blížila ke své kanceláři, tím méně se jí chtělo pracovat. Zrovna na rodokmenech, mnohem raději by třeba čistila kouzelníkům jejich škrábance u Munga, kdyby nebyla blbá, mohla by. Takové myšlenky jí běhaly hlavou po celou cestu do kanceláře.

Tam konečně našla zábavu, která okamžitě nahradila práci. Noviny, dnešní Denní věštec, který tam jistě nebyl náhodou, neboť byl otevřený na třetí stránce. Tam byla fotografie s obrovskou rudočernou skvrnou uprostřed, když se Glenda přiblížila k obrázku, pochopila, že to není jen tak nějaká skvrna, byla to zmasakrovaná rodina uprostřed vypáleného domu. Titulek u toho hlásal, že rodina Chamberlainových zemřela násilnou smrtí.

Glendě bylo okamžitě jasné, kdo to má na svědomí. Smrtijedi. V článku se navíc dočetla, že nejmladší dceři bylo dvacet pět let a pracovala na Ministerstvu jako právnička. Glenda zapátrala v hlavě, aby si vzpomněla. Jistou Chamberlainovou vyšetřovala několik týdnů zpátky, nakonec ji musela označit jako mudlovskou, protože měla oba rodiče mudly. A teď, jen chvíli potom, je najitá ona, její starší sestra a oba rodiče mrtví a dům spálený.

Vteřinu po zjištění, že onu Chamberlainovou nejspíše potkal takový osud kvůli červenému puntíku u jména, který jí napsala sama Glenda, našla na novinách nalepený mudlovský lísteček. Na něm bylo napsáno jen několik slov. Vidíš, jaká jsi doopravdy? Glenda zírala na lístek a chvíli musela rozmrkávat slzy, protože písmo na lístku poznala. Patřilo Dirkovi.

Najednou ji napadlo, že by tak mohl skončit také. S celou svojí rodinou by mohl dopadnout jako krvavá skvrna uprostřed fotografie vypáleného domu. Glendě se udělalo zle od žaludku. Když se znovu podívala na fotografii, měla dojem, že poznává hlavu Chamberlainové. Nejspíše se jí to zdálo, přesto zavřela oči a počítala do deseti. Až pak se podívala znovu. Když se na fotografii zaměřila, mohla spočítat utržené prsty, které se válely v rohu místnosti. Zavřela noviny a popadla odpadkový koš. Do něj se okamžitě vyzvracela.

Zaklepání na dveře ji vyrušilo od práce uklidnit svůj žaludek a donutit ho, aby zůstal na svém místě a nepokoušel se už znovu vyskočit. „Dále," zavolala slabě, načež položila koš. Zaklepání se ozvalo znovu. „Dále!" zavolala silněji a pokusila se aspoň upravit vlasy, aby nevypadala tak hrozně. Faktem bylo, že jí to z větší části nezajímalo.

„Můžu, Glendo?" vklouzl dovnitř Evan.

Glenda si povzdechla. „Promiň, mám moc práce, nemůžu se s tebou vybavovat," pověděla hruběji, než měla v plánu. Potřebovala ho od sebe dostat, potřebovala se řídit svými vlastními zásadami.

„Nepřišel jsem se vybavovat, Gleny," stále nemluvil podrážděně, stále pro ni měl trpělivost, kterou nikdy neoplýval. Evan byl snad tím nejvíce výbušným člověkem, jakého Glenda znala, přesto byl teď naprosto klidný. Možná ji měl skutečně rád, jinak by takový nebyl. „Ráno jsem tě neviděl a včera jsi odešla dřív, přišel jsem se zeptat, jestli jsi v pořádku."

„V naprostém, Evane. A teď už jdi," ukázala na dveře a snažila se znít méně útočně.

„Udělal jsem ti něco?" přiblížil se k ní, ale Glenda zacouvala až za svoji židli u stolu. „Co se děje?"

„Nic se neděje, Evane. Prostě běž pryč. Prosím," zavřela oči a ukázala na dveře. „Nemůžu s tebou mluvit," snažila se být aspoň upřímná, když už nic. Nesměla na něj ani koukat, připadalo jí to tak očividné. Jak to, že si ničeho nevšimla? Jak mohla ještě včera tvrdit paní Rosierové, že to není pravda, když byla?

Evan mě miluje.

„Doprdele, budeš mít svatbu, tak vypadni!" rozevřela široce oči a pokusila se ho vyhnat vzteklými gesty. „Nedívej se na mě, já za to nemůžu. Vypadni, tak vypadni už!" dívala se, jak couvá z kanceláře na chodbu a zavírá za sebou dveře. Rána na chodbě jí potvrdila, že zuřil. Nechtěla by se mu teď dostat do cesty, když byl v ráži, dokázal by zabít. Dokázal zabít jen ze zuřivosti, viděla to na vlastní oči.

Tehdy spolu procházeli Londýnem a hlídkovali. Tedy ona hlídkovala a Evan se k ní připojil, aby se zase neztratila. Napadli je z Řádu, byla to McKinnonová a Pastorková, museli se jim postavit a tehdy Donna Pastorková vypálila kouzlo přímo na Glendu. Glenda si vzpomínala jen, jak padla na záda a nebyla schopná se pohnout. Dívala se na svět kolem, ale vypadala jako mrtvá. Tehdy Evan ztratil nervy, výraz mu ztuhl v obličeji a bez jediné emoce natáhl hůlku k Pastorkové, než vypálil zelené světlo.

Glenda si vzpomínala, jak McKinnonová ječela a brečela. Evan ji mohl zabít taky, ale neudělal to. Nechal ji tam, namísto toho popadl Glendu do náruče a odešel s ní pryč. McKinnonová mohla oplakávat všechno na mrtvém těle Pastorkové. Glenda od té doby McKinnonovou neviděla, ale na ten pohled v Evanových očích nezapomene do konce života.

Zničeně dopadla na židli a schovala si obličej do dlaní. Byl pryč. Slyšela, jak odchází, přičemž ničí majetek Ministerstva. Cítila zadostiučinění oproti instituci, pro níž musela pracovat, ale bolest za to, co řekla Evanovi. Poštvala si proti sobě jediného člověka, který jí měl vůbec ještě rád.

***

V poledne opustila svoji kancelář nad rozdělanou prací ohledně rodokmenu jakéhosi Petersona, který dělal s Johnsonem, ten měl podezření, že je Peterson mudlovského původu. Taková udání musela řešit dnes a denně, obvykle jí do kanceláře doručili anonymní vzkaz, vždycky ale byla nucena prozkoumat, jak moc je pravdivý.

Peterson měl tři prarodiče mudly. Johnson měl tedy pravdu, na Petersonovi nebylo čistokrevného vůbec nic, Glenda to musela také zanést do papírů a označit Petersona jako mudlovského bastarda. Zavřela oči a udělala to. Rodinu Chamberlainových při tom vytěsnila z mysli, nejraději by je odtamtud vytěsnila nadosmrti, bylo jí ale jasné, že v noci se jí bude zdát o uříznutých prstech a krvavých skvrnách.

Nakonec ale odešla na oběd s Lucidnou. Setkala se s ní v atriu, odtamtud zamířily do restaurace, která byla vyhlášená svými italskými specialitami a dobrým vínem. Obojí teď Glenda potřebovala víc než sůl, protože znala rčení, že kdo nespí, musí aspoň jíst, a obráceně. Znala ho z dob svých drastických diet, kdy jí okolí připomínalo, jak se postavou nevyrovnala Eudoře ani Lucindě, proto se pokusila svoje tělo vyhladovět k hubnutí. Musela spát, aby měla energii k životu, přesto to po necelých dvou týdnech vzdala, když se málem zhroutila při chůzi z jedné učebny do druhé.

Travers na ni tehdy křičel, dokud neslíbila, že už nikdy takhle hubnout nebude. Sice ji ujišťoval, že je krásná, přesto mu Glenda několik měsíců nevěřila ani slovo. To až o mnoho a mnoho zážitků později si dokázala přiznat, že sice nikdy nebude mít postavu sportovní Lucindy nebo okouzlující Eudory, přesto mohla být pěknou. Travers na tom měl dost podílu, už proto ji tolik ranilo, v jaké náladě se spolu rozešli ve vlaku po sedmém ročníku.

Lucinda ji ale nenechala přemýšlet nad minulostí nikterak dlouho. Okamžitě spustila a Glenda se nestačila pořádně ani doptávat.

„To víš, že jsem odešla hrát za nějakou nižší ligu Španělska?" začala všechno rozebírat od začátku. Když jim přinesli jídlo, poznamenala, že těstoviny měli mnohem lepší v Itálii, kde hrála pak za jakýsi jiný tým. Glenda ani jeden z nich neznala, tak jí to nepřišlo důležité. Sama na famfrpál moc nebyla, ale v podání Lucindy to byla docela zábava. Některé její historky jí donutily se smát a zapomenout na strašlivou situaci, která byla kolem ní.

„Takže jsi za rok vystřídala kolik týmů?" dopila sklenici vína Glenda a mávla si na obsluhu pro další.

„Tři, jeden španělský, jeden italský a jeden německý. Za Británii jsem nikdy nehrála, což je docela smutný, nemyslíš?" zasmála se a také si nechala donést novou sklenici vína.

„V téhle době ani ne. Nechápu, proč jsi nezůstala na druhé straně. Kdyby ses nevracela, nikdy jsi nemusela řešit svoje kořeny v rodině."

Lucinda se pousmála a pokrčila rameny. „Někdy prostě osud rozhodne jinak. Je to přání zůstat, ale srdce prostě nepovolí."

„Regulus?" tipla si Glenda nejistě. Když Lucinda přikývla, Glenda se usmála. „Do vás dvou bych to nikdy neřekla, neměli jste se k sobě, ve škole jste se ani nebavili. Jak se to vůbec stalo?"

„Vyspala jsem se s jeho bratrem," upila z nové sklenice vína Lucinda a potěšeně mlaskla. „Ale víno mají skutečně dobré, až se s tím těžko smiřuje, že žádné z cizích vín na tohle nemělo. A to je Itálie i Španělsko vyhlášené."

„Cože jsi?"

„No nikde jsem nepotkala lepší víno než tady," ušklíbla se Lucinda, ale nakonec se smilovala a začala vyprávět. „Přijel mi na zápas, díval se a pak šel do šaten. Zřejmě si chtěl vyhlídnout nějakou holku na noc, jenže jsem mu zkřížila cestu já. Byla jsem jediný člověk, kterého tam znal, a já znala jeho. Navíc je docela pěkný, toho sis nikdy nevšimla?"

„Jak bych si asi nevšimla? Chodil s námi do školy a i mně bylo patnáct," zavrtěla hlavou Glenda, „ale myslela bych si, že potom, co tě tak zostudil přede všemi, už s ním nebudeš chtít nic mít."

„Časy se mění. Sirius byl, je a bude idiot, ale někdy - v cizí zemi, kde prostě nejsi vždycky na koni nade všemi - se občas hodí mít tam něco známého. Asi jsem ho bavila, protože se mnou spal několik nocí po sobě, taky od něj jsem se dozvěděla, že se mu v životě všechno sere. Alphard umřel, potom ty komplikace s jeho matkou a problémy s otcem... To mě vlastně taky přivedlo trochu zpátky," vypravovala, jako by se nechumelilo. Nedělala okolo toho žádné tajnosti, aspoň okolo té části, kterou hodlala Glendě říct. Jednala s ní na rovinu, jako vždycky.

„Starší Black tě pustil tak daleko do svého soukromí?" podivila se Glenda.

„Co na to říct? Jsem prostě výjimečná," pokrčila rameny Lucinda a upila z vína.

„Takže jsi pak jen vyměnila Blacky?"

„O tom mluvit nebudeme," rozhodla Lucinda. „Prostě jsem se vrátila a teď jsem s Regulusem, víc není nutné rozebírat. Taky bych si to nikdy nedokázala představit, ale je to vážně," zarazila se a chvíli přemýšlela, „skvělé. Asi mu začínám věřit, to jsem ani ve škole nedokázala."

Glenda se uchechtla, nemohla si pomoct. „Lucindo, vzpomínáš, co jsem ti řekla včera? Pozor na to, komu věříš. Není to vždycky to správné," napila se ze sklenice, až ji vypila skoro do dna. „Až někdy budeš mít chuť, uvažuj trochu." Věděla, že kdyby se Lucinda zamyslela, přišla by na to, kdo získal její rodokmen, než se dostal Glendě do rukou. Nebylo to zase tak těžké, jenže Lucinda na to přijít nechtěla.

Lucinda nic neříkala. Přemýšlela. A Glendě v hlavě zazněla věta, jíž dnes našla na lístku na novinách. Vidíš, jaká jsi doopravdy? Jak napovídáš, jak se snažíš, aby na to přišla, ale napřímo jí to neřekneš?  Regulus jí to zakázal, ona nehodlala ohrozit svůj život, věděla, že by toho byl schopen. Dokázal by jí zničit, kdyby se mu chtělo. Ale nedokázal ovlivnit Lucindiny myšlenky, jen ji to muselo napadnout samo.

Vzpomínka na papírek ji přivedla opět k myšlenkám na práci, do které se chtě nechtě musela vrátit. „Musím jít, dneska mě zrovna v práci chtějí vidět," dopila víno Glenda a vstala.

„To je dobrý, zaplatím to," ujistila ji Lucinda. „Aspoň to můžu teď udělat." Bylo jasné, jak si věci stály. Lucinda se jí cítila být dlužná. Nechtěla doopravdy obnovit přátelské vztahy, nesešlo jí na tom, všechno to dělala jen z povinnosti. Glenda se sama za sebe styděla, že si chvíli myslela opak. Copak by to šlo po dvou letech jen tak začít, kde skončily? Jistě ne, bylo to jenom naivní přání.

„V pořádku," podala jí pět galeonů, což bylo o mnoho víc, než kolik by stál celý oběd. „Nic mi nedlužíš, tak si to přestaň myslet. Zítřejším obědem to pro tebe končí, dostaneš nového otce a já přidám nový list o narození k Mungovi. Budu mít pomoc," zmlkla, protože jí došlo, že s Evanem už počítat nemůže. Najednou neměla tolik věcí, připadalo jí, že jí chybí ruka nebo jiná důležitá část těla. „Já to nějak vymyslím," dodala si spíše pro sebe. Pak se na Lucindu usmála a rozloučila se s ní, než stihla bývalá famfrpálová hráčka cokoliv namítnout.

V kanceláři ji uvítaly noviny se svojí obří fotografií Chamberlainových, tedy spíše jejich zbytků. Glendu s každou další minutou víc a víc zajímalo, čí to byla práce. Jednotlivec nebo snad skupina? Smáli se, když vypalovali dům? Byli už všichni mrtví nebo někdo z nich uhořel? Tolik otázek, na něž Glenda nechtěla znát odpověď. Pak se jí bude spát klidněji. Přesto by ráda znala jméno toho kata. Kdo dělal Smrtijedům špinavou práci?

„Slečno Parkinsonová?" nakoukla dovnitř Dívka. „Mám tu pro vás anonymní vzkaz."

Další do řady udání. Poslední dobou přibývaly a přibývaly. Glenda si vzkaz převzala a s povzdechem ho otevřela. Drahá slečno Parkinsonová, obávám se, že pan Potter vykazuje známky mudlovství. Nejlepší bude ho pořádně proklepnout, v jejich rodině je něco nečistého. Glendě přejel mráz po zádech.

Jistě to nemohlo být jenom tak. Najednou, zničehonic, se objeví kdosi, kdo kritizuje Potterovy, mezi které patří také Lucinda, která má problémy s rodokmenem. Náhody neexistovaly, jistě ne v Glendině světě. A pokud tohle byla náhoda, pak hodně hloupá.

„A slečno Parkinsonová?" Dívka opět nakoukla dovnitř. „Druhý vzkaz."

Na tomto papírku bylo jen několik slov. Spěchá to, pan Potter musí být prověřen co nejdříve. Co nejdříve, co nejdříve, co nejdříve... Glendě v uších znělo tohle slovní spojení. Používali ho Smrtijedi, slýchala ho na schůzích. Co nejdříve musí být prověřen, přesně tohle bylo jejich.

Pokud to byli Smrtijedi, a Glenda by vsadila život na to, že ano, pak jejich slova musela brát vážně. Musela prověřit Jamese Pottera. Vzkaz na stole se jí vysmíval větou, že teď vidí, jaká je doopravdy. Teď to viděla dokonale. Byla psem poslaným do řad bystrozorů pro jejich posilu. A cílem nebylo ho očistit, to ze vzkazu pochopila velice dobře. Měla ho zničit. A bohužel nemohla odmítnout.