Neměla v plánu to odkládat donekonečna, prve ale chtěla zničit stopy vedoucí k Lucindě. Musela se sejít s Fawleym a vložit k Mungovi potvrzení o Lucindině narození. Následně stačilo vystavit potvrzení o čistotě krve. Pak mohla hledat špínu na Jamese Pottera, do té doby se nesměla začít v jejich rodině vrtat, to by nemuselo zrovna dobře skončit.

Odložení na jeden, možná dva dny, ji rozhodně nemohlo poškodit. Určitě neměli v plánu se jí jen tak zbavit, nenuceně si proto na zítřejší den vzala dovolenou. Dovolené nešly přes Dívku, proto ji Glenda dostala, musela si jen zažádat na správném místě. Každý, kdo chtěl potvrzení o čistotě rodokmenu, by jí dovolenou dal. Fotka v novinách navíc udělala svoje i s psychickým zdravím lidí. Jakýsi odvážlivec zapálil na slečnu Chamberlainovou svíčku, jinak všichni klopili hlavy a předstírali, že nic takového neviděli.

Když z práce odcházela, cítila se ještě unavenější než ráno. Odešla rovnou domů, kde nedbala Geraldova volání a šla rovnou do pokoje, kde se zamkla. Gerald by dveře neotevřel, ať by se snažil jakkoliv, jelikož byly zabezpečeny magií tak složitou, že jí nedokázal rozklíčovat. Tohle zamykání jí dělal Evan. Další vzpomínka na něj.

Bratr se jí do pokoje dobýval, ale Glenda přesto dokázala usnout. Věděla, že ji tohle bude velice bolet, že si ji za to bratr podá, ovšem nedokázala se donutit neusnout. Padla do spánku jako zabitá, nezdálo se jí ani o prstech ani o krvi, když se probrala trhnutím, zjistila, že teprve svítá. Spala tedy méně než dvanáct hodin.

Potichu se vykradla z pokoje, po špičkách přeběhla ke dveřím a odešla z domu, než si jí stihl Gerald všimnout. Kdyby nehrozilo, že ji ještě potká, dokázala by takhle žít navždy. Nevídala by ho a on by ji nemohl zničit, takhle ale věděla, že až se jednou vrátí, podá si jí. Roztomilá princezna, kterou si předchozího dne vedl, mu jistojistě nestačila. Glenda ji nikdy neviděla, musela být novým objevem. Už teď ji litovala.

Přemístila se do jednoho malého městečka uprostřed Skotska a vyrazila do lesa. Nebála se, neměla čeho, znala tyhle pozemky velice dobře. Kousek odsud totiž bydlel Travers. Několikrát tu byla ještě v době školní docházky, později po škole si to oblíbila jako klidné místo, kde ji nikdo nenajde.

Procházela lesní cestou a poslouchala ticho kolem. Dokázala by si představit, že by tu žila. Přímo v lese, žádný domov, žádné starosti. Byla to hloupoučká a naivní představa, ale Glendě připadala osvobozující. Nikdy by se skutečně svého pohodlí nevzdala, přesto o tom ráda uvažovala.

Pokračovala hlouběji a hlouběji do lesa, dokud neztratila pojem o čase a nechtěla se otočit a odejít zpátky. Zarazil ji pohyb v jejím periferním vidění napravo. Otočila se tam, ale nikoho nespatřila. Otočila se proto dozadu a zaječela. Přímo před jejím obličejem se najednou objevil Travers.

„Tohle jsou pozemky Traversových, nemáš tu co dělat," informoval ji chladně. Vypadal přesně tak, jak si ho pamatovala z kanceláře z tohoto týdne. Byl na svém pozemku a přesto se nepřevlékl do ničeho pohodlnějšího. Travers byl v tomhle ohledu trochu magor, to mu vždycky říkávala Lucinda, která ho dva roky trénovala na famfrpál. Pokaždé trénoval stejně, v košili a kalhotách, dokud je nevyměnil za dres.

„Promiň. Nevěděla jsem, že vám patří i lesy okolo v dálce desíti mil," chtěla ho obejít, ale Travers jí zastoupil cestu. Glenda se zhluboka nadechla, dokud mohla. Ucítila vůni, kterou si neodmyslitelně spojovala se vším příjemným. Trochu štiplavou, pánskou a neodolatelnou. Traversovskou.

„Patří. Naše rodina prosperuje," pokýval hlavou. „Doprovodím tě ven z lesa."

„Trefím sama," ohradila se Glenda.

„Samozřejmě, ale já musím mít jistotu, že odejdeš."

„Nikdy ti nevadilo, že jsem tu byla. Byl jsi rád," zamumlala tiše.

„Časy se mění, Glendo. Nic nezůstává stejné navždycky, zejména v téhle době," zněl zlověstně, ale Glenda v tom cítila i trochu zoufalství. Nejspíše si ho jenom představovala, přesto měla dojem, že tam bylo. Travers se snažil vystupovat drsně a nezdolně, ale uvnitř byl také jenom člověk, moc zvláštní člověk.

„U někoho víc než u jiných," poznamenala kousavě. „Pověz mi, co mi teď brání ti utéct blíž tvému domu? Na tvé pozemky?"

„Tvá vůle zůstat naživu," odpověděl prostě a jednoduše. „Víš, že kdybys tam šla, nedožila by ses večera, a ještě bys za to děkovala. Na našich pozemcích nic není, nemá smysl kvůli tomu položit život, nemyslíš?"

Něco skrýval na pozemcích, to by pochopil každý. Glenda ale z toho cítila i varování. Kdyby se dostala dál, mohla by vidět něco, co Travers nechtěl - nebo nemohl - ukázat. Zvědavost nikdy nebyla Glendinou speciální vlastností, teď si ale nemohla pomoct. Chtěla znát Traversovo tajemství.

„Myslím si tolik věcí, že je ani nechci vyslovit nahlas," pokračovala v cestě zpátky, ven z lesa.

Travers přikývl a dál mlčky šel vedle ní. Glenda nedokázala odhadnout, na co myslí. Štvalo ji to, ale ptát se nechtěla. Stejně by jí to neřekl. Zase jí znělo v hlavě několik vět. Prosím, ať se stane cokoliv, nezačni mě nenávidět. Proč to říkal tak naléhavě? A proč to vůbec říkal? Co se mělo stát?

„Proč bych tě měla nenávidět?" vyhrkla svoji otázku.

„Co tu děláš?" promluvil současně s ní i Travers.

Nejistě se na sebe usmáli. Glenda pokrčila rameny. „Nemůžu spát. Nebo možná ano, já sama nevím. Včera jsem nespala, teď jsem zase spala moc. Nechci být doma."

Travers ztuhl. Zastavil se a podíval se na Glendu, jako by jí teprve teď věnoval plnou pozornost. Jeho oči se jí zabodávaly do vnitřností, skenovaly ji a snažily se najít špatný kousek. Zřejmě nic nenašly, protože se Travers zadíval opět do jejích očí. On je měl temné a smrtící, Glendě připomínaly nebezpečí a bolest. Tolik bolesti na jednom místě, očima se dívala přímo do jeho nitra, aniž by si to uvědomovala. Měla touhu ho ujistit, že už to bude dobré, jako za starých časů. Tehdy tam pro sebe byli, mohli si svěřit cokoliv. Mohli si věřit. Mohli všechno.

„Bolí tě něco?" zeptal se tiše, jako by hladil plátky květin, aniž by je trhal od jejich středů. Gledně projel tělem elektrický šok, horký a bolestivý, ale příjemný a nekončící. Zanechával za sebou agónii prázdnoty. Nicota, samota, konec a prázdno, všechny tyhle pocity se v ní rozpínaly s každým jeho dnešním slovem.

„Ne. Zatím ne," ujistila ho stejně tiše. Bylo to absurdní, měli pro sebe celý les, přesto mluvili sotva slyšitelně.

„Máš svoje lektvary?" věděl, kam je schovává, kolik jich má a jaké druhy, měl ji prokouknutou skrz naskrz.

„Nemám nic," přiznala. „Všechno se rozbilo."

Travers vymrštil ruku rychlým pohybem a popadl ji za tu její. Zadíval se jí na ztvrdlou kůži na prstech. Ačkoliv byla vyléčená, přesto byla poznat. „A ty jsi to rozbité několik hodin čistila. Vidím to."

„Někdy bych si přála, aby zmizel. Navždycky někam pryč, prostě najednou neexistoval. Aby ho sežral Azkaban nebo mozkomoři. Jenže to nejde," vzdychla. Nemusela dodávat, o koho se jedná. „Vlastní mě, nemám vůbec nic, to přece víš. Napsali celé dědictví na něj, ani nepomysleli na mě. A přitom jsem se o ně starala já, na jejich konci jsem stála já, ne on."

„Rodiče umí být krutí," souhlasil s ní. Glenda se nemohla zbavit pocitu, že jí neříká všechno. Rodiče uměli být krutí, nikdy o těch svých nemluvil. Dozvěděla se jenom to, že jsou přísní a čistokrevní, že vyznávají zásady. Nic víc nikdy neřekl. Možná měl přece jen jedno tajemství, to, které skrýval na svých pozemcích, ve svém domě, ve své rodině a ve svém nitru.

„Nejenom rodiče."

„Půjdeme dál," odkašlal si a opět se rozešel po cestě z lesa. Glenda se vydala také a po chvíli s ním srovnala krok. Opět mlčeli.

„Vypadáš hubenější," promluvil po chvíli. „Nedržíš zase ty svoje nesmyslné diety?"

Glenda se usmála při vzpomínce na všechno to marné snažení i na Traversovy námitky. Křik, pak už jen vrtěl hlavou. Jenže období dospívání patří k tomu nejtěžšímu, jak si Glenda dokázala právě tímto. „Ne, nic nedržím. To jen tyhle smutné časy kolem, ty mě ničí postupně."

„Tak znič ty je," navrhl jí, než zase přešel k tomu jistému mlčení. Ani Glenda se nesnažila mluvit.

Oba šli vedle sebe a Glenda už viděla prosvětlenější místa, konec lesa. „Jak ses vůbec dozvěděl, že jsem tady?"

„Bezpečnost. Vím, když mi někdo vstoupí na pozemek. Nepřemístíš se sem, ale když vejdeš, vím to."

Přikývla. „Tak já půjdu na druhou stranu. Tam ti to snad nepatří, že ne?" ujišťovala se.

„Patří mi mnohem víc, než si dokážeš představit. Dostáváme jen to, co si skutečně zasloužíme. Až přijde čas vyrovnání dluhů, uvidíme, kdo bude platit nejvíc. Někdy se dá zadlužit i vlastní život, svými činy se můžeš zničit mnohem více než čímkoliv jiným. Pozor, kam šlapeš, Parkinsonová, abys nesešla z cesty do temného lesa příliš hluboko. Někdy totiž nikoho nepotkáš, nikdo tě odtamtud nedostane a ty ztratíš přístup ke světlu. Les tě uzavře do sebe a spolkne tvoji duši. Sbohem, Glendo, drž se odsud dál ve svém vlastním zájmu."

Měla pocit, že nemluvil jenom o obyčejném lese, nejenom o svých pozemcích. Toužila přijít blíž, dotknout se jeho srdce jako dřív, poznat, jestli ztratil světlo a pohltil ho les. „Nikdy nemůžeš ztratit světlo navždy, někdo pro tebe přijde a odvede si tě z lesa ven."

Travers se zasmál. Zadíval se na špičky stromů a pořádně se nadechl. „Když je noc a prázdno kolem, lidé nepřijdou. Setkání v nicotě, na to spoléhat nemůžeš. V téhle době se smíš spolehnout jen sama na sebe. Nikdo jiný ti nepomůže, jen ty. Dej si pozor na svoje kroky, často tě mohou stopovat. Vědí, jaký krok uděláš, než na zem vůbec stoupneš."

„To vím. Předvídají moje kroky a nutí mě k tomu, co jsem nemínila udělat," poškrábala se na levé ruce, načež si stáhla rukáv níž a pokrčila rameny. „Dám si pozor na svoje kroky, Traversi. Nezačnu tě nenávidět, nemůžu," dodala v odpovědi na předchozí slova z kanceláře. S tím posledním se přemístila pryč. Už proto neviděla Traversovu reakci.

***

Gerald křičel. Nebyl stejný jako Evan. Oba dva dokázali křičet, ale Evan nebyl zlý, ne tak docela. Gerald mířil věcmi na ni, snažil se ji trefit, protože se těšil na její slzy. Glenda si nemohla pomoct, nedokázala vzdorovat. Každou vteřinu cítila své tělo intenzivněji, každou vteřinu v duchu prosila, aby zmizel a nechal toho. Přála si, aby to skončilo.

Nepustil. Kouzlo působilo dál a stahovalo jí vnitřnosti do balíčku, který mohla tak akorát vzít někam na cesty. Konečně padla na zem. Bolest dopadu nebyla ani tak děsivá jako bolest toho kolem. Točila se jí hlava a mohla tak akorát doufat, že brzy ztratí vědomí. Nedostatek spánku, málo jídla i bolest se složily dohromady a přivodily Glendě mžitky před očima.

Když se Gerald natáhl po hůlce znovu, Glenda zavřela oči. Prostor jí mizel pod tělem i pod myslí. Najednou necítila bolest. Stála v temnotě sama a natahovala ruku dopředu. Tohle bylo bezvědomí. Nicota ji pohltila a ona mohla jen čekat na to, co si její hlava vymyslí dneska.

Kdesi v jiném světě bolest skončila a její tělo dopadlo na zem. Nemělo cenu, když nekřičelo. Glenda ale zírala v temnotě dopředu a čekala na svoji vzpomínku. V bezvědomí je měla vždy pomíchané, začaly se skládat přes sebe, aniž by tvořily nějaký řád nebo systém.

Najednou na ni křičel Evan, vteřinu po něm se zjevila paní Rosierová a nutila ji jít na večeři. Následně jí pověděla, že ji Evan miluje. Co tím sledovala? Proč ji zvala někam, odkud ji později vyhodila? Glenda až teď uviděla tu rozdílnost jednání. Paní Rosierová tím cosi sledovala, jenže Glenda netušila co.

Všechno najednou zmizelo a Glenda stála před vrbou mlátičkou.

„Pozor, Davey!" zaslechla za sebou Eudořin hlas. Otočila se, když si všimla, jak k ní letí šlahoun, který se pokusil smést Daveyho Gudgeona. A s ním ji to mělo smést také. V tom ji popadla ruka a Glenda najednou letěla někam pryč.

„Pozor, ta větev je docela naštvaná," zašeptal jí u ucha hlas, dětský a ještě ne tak krásný, tohle byla pouze vzpomínka. Travers ji držel, aby se nehýbala, protože potom ji vrba neviděla. Až ve chvíli, kdy rozrušený Sirius doběhl ke kmeni a zamáčkl suk, větve se zastavily a Glenda vyběhla i s Traversem z nebezpečné zóny. Jen Davey tam ležel a nevěděl o světě.

Ticho prořízl výkřik Lucindy. „To si děláš prdel, Traversi? Bude trénink, tričko a šortky, hned!" zavelela. Glenda se na ni otočila. Držela v ruce knihu a zírala na trénink, protože ji to příliš nebavilo, ale slíbila Lucindě podporu. Travers navíc trénoval poprvé.

„Zvládnu to takhle," vystoupil dopředu patnáctiletý kluk v košili a černých dlouhých kalhotách. Odmítl si i vyhrnout rukávy.

„Prostě ho nech, Lucindo, co je na tom tak těžkého?" vyjel na kapitánku Regulus naštvaně. Glenda nechápala, na co to kouká. Regulus a Lucinda, ti dva nikdy pár netvořili, teď si to jenom potvrzovala.

Svět se náhle zatočil a temnota prostoupila místnost. Glenda ležela v posteli a objímala polštář. Vedle ní seděl Travers a cosi jí říkal. Neuměla zaostřit na jeho slova. „Každý máme svoje jizvy, Parkinsonová, ale je jen na nás, kolik jich ukážeme světu." Vždycky když jí říkal Parkinsonová, něco to pro něj znamenalo. Glenda to za ty roky odkoukala, jakmile byla Parkinsonová, něco se dělo. Tuhle chvíli si pamatovala dokonale. Každý máme svoje jizvy...

Travers promluvil znovu, tentokrát ale vstal a trochu zestárl. Z hezkého kluka se stal překrásný dospělý. „Prosím, ať se stane cokoliv..." Glenda znala ta slova nazpaměť. „Prosím, nezačni mě nenávidět."

Pak se otočil, ale ohlédl se na ni. „Někdy totiž nikoho nepotkáš, nikdo tě odtamtud nedostane a ty ztratíš přístup ke světlu. Les tě uzavře do sebe a spolkne tvoji duši."

Glenda zůstala ležet v nicotě, v temnotě. Všechny vzpomínky jí projely myslí za několik vteřin a ona najednou zůstala sama v bezvědomí. Probudila se až večer, nahmatala si bouli na hlavě a několik modřin. Cítila se ale slabě a bezmocně. Jen stěží se dovlekla do postele a usnula normálním spánkem. V snech ji honili pracovníci Ministerstva s anonymními vzkazy, kteří se jednou za čas rozprskli na rudé skvrny s odpadlými prsty.

***

Neviděli jste tohoto muže? Pohřešuje se od včerejšího večera... Plakát na zdi před Glendinou pracovnou bil do očí přímo děsivě. Zvlášť, když se Glenda podívala na fotografii muže držícího v ruce nějaké papíry. Byla to mudlovská fotka, jen těžko by se mohla hýbat. I přes to poznala muže. Byl to Peterson. Ten Peterson, kterého včerejšího odpoledne definitivně označila jako mudlovského bastarda. Ten, který ležel Johnsonovi v žaludku. Zřejmě už se rozležel dostatečně na to, aby se ho Johnson zbavil.

„Slečno Parkinsonová," pozdravila ji pokývnutím Dívka a pokynula rukou k sobě. „Máte tu další vzkaz."

Glenda převzala papír a otevřela ho. Opět to bylo anonymní udání, ale opět se vztahovalo na Pottera.

Papíry pana Pottera budou zkontrolovány dnes večer. Snažte se něco najít, to podotýkám pro případ, že byste minulé vzkazy nepochopila.