„Přišla jsem na kontrolu," polkla, když stála před samotným Kingsleym Pastorkem a hrdě mu podávala svoje potvrzení o možnosti nahlédnout do všech papírů bystrozora Pottera.

Před očima měla Evanův vztek, chvíli, kdy se natáhl a dvěma slovy zabil jeho sestru. Pastorek vypadal, že stále držel smutek, možná ho bude držet až do konce života. Takové pocity nezažila už dlouhou dobu, tolik viny najednou ji téměř zabíjelo. Stejně tak viděla plačící McKinnonovou, kterou už svět nespatřil. Od té doby se vyhýbala lidem, pokud Glenda věděla.

„Jistě chápete, slečno Parkinsonová, že vás nesmíme pustit do oddělení bystrozorů," mluvil s rozvahou Kingsley, přesto se na Glendu mračil. „Smíte nahlédnout do našich archivů, ale na jiná místa se podívat nemůžete. Nemáte na to právo a my si na své území nepouštíme lidi, jako jste vy," zcela otevřeně jí řekl, co si o ní myslí.

„Samozřejmě, pane Pastorku," odfrkla si. „Lidé jako já jsou pro lidi jako vy nebezpečím. Zavoláte mi pana Pottera, aby mě doprovodil do archivu? Koneckonců se rozhoduje o jeho budoucnosti, která, jak jistě víte, závisí na mně a mých rozkazech."

Tak nenávistný pohled na její osobu vrhal jedině Dirk Creswell v atriu, nikdo jiný nebyl tak odvážný, aby se na něco takového vzmohl. Pastorek ale dokázal Glendu provrtat pohledem skrz naskrz, takže najednou se cítila malá a hloupá. Musela hrát ale do samého konce. Musela být taková, jakou ji chtěli mít. Vlastně ani netušila, jak by se zachovala, kdyby měla na výběr. Nikdy na výběr nedostala.

„Alastore?" zavolal Kingsley do chodby a dokonale tak zacpal Glendě výhled. Skutečně nechtěl, aby se dozvěděla cokoliv z jejich vnitřního okruhu. „Zavolej Jamese, že tu má návštěvu. A ať nechá drzost uvnitř."

Glenda se pousmála. Pamatovala si na Jamese ještě ze školy, jednou se s ním utkala v souboji, který pro ni nedopadl zrovna dobře. Ona nikdy hůlkou nevládla, zato vládla svým postavením, informacemi a tím, že se nic nikdy nebála použít. Tehdy, když ji James dostal na ošetřovnu, dokonce prohlásil, že poprvé viděl v její osobě jakousi čest a něco, co by možná bylo hodno pochvaly. Postavila se totiž za Lucindu, když ji Sirius takovým smrtelným způsobem urazil.

„Už jde," kývl Pastorek hlavou a zíral na Glendu tak nepříjemně, až se dívka ošila.

Chtěla přerušit to ticho, protože ji tížilo. „Upřímnou soustrast za vaši sestru."

„Do toho vám nic není," odsekl. McKinnonová se zřejmě nikdy nepochlubila, jak to tehdy bylo, jinak by tak v klidu nebyl. Bylo jí do toho hodně, viděla Donnu zemřít. „Zemřela v boji rukou Smrtijeda, zemřela tak, jak chtěla."

Neměla to srdce mu říct, co jí pověděl Evan. Donna nikdy nebyla tak bez viny, jak se dělala. To ale Kingsley vědět nemusel, pro něj byla jeho sestra svatá, padlá v boji za dobrou stranu, tak proč říkat, že vyzvídala, jak se dostat na tu druhou? Proč ji vinit ze zrady, když stejně ničeho nedosáhla? Leda tak vlastní smrti.

„Potter už jde," chraplavý hlas zpoza chodby musel patřit Moodymu. Glenda ho moc dobře poznávala, také věděla, že právě Moody byl jedním z nejnebezpečnějších členů Řádu. To on prý zabil Averyho před pár dny v boji, kde Glenda chyběla.

„Slyšela jste, už jde," zopakoval Pastorek.

„Můžete ho postrádat do oběda? Řekněme do tři čtvrtě na dvanáct?" přemýšlela, kolik času bude potřebovat na přípravu na oběd s Fawleym a Lucindou.

„Pokud jde o věc jeho bezpečnosti, pak ano. A radím vám," naklonil se k ní blíž, „abyste nic nenašla."

Glenda se mile usmála, uvnitř ní to ale vřelo jako v kotlíku při vaření lektvaru. „Mám své rozkazy, raději se s Potterem rozlučte," zašeptala krutě. Za svůj život byla ochotna zničit i Jamese Pottera, když bude muset.

„Jakou mám návštěvu, Kingsley?" ozval se hlas, který si pamatovala z Bradavic. „Kingsley?" odstrčil ho na stranu, načež spatřil Glendu. Neudržel se a zamračil se na ni po vzoru Pastorka. „Co chceš, Glendo?"

„Přišla jsem zkontrolovat tvůj rodokmen, někdo si nemyslí, že jsi hoden čistokrevnosti," pověděla mu upřímně. „Doprovodíš mě do archivu, abych se mohla přesvědčit. Cestou si promluvíme," zadívala se na něj významně, že by každý pochopil, že není dobré odmítnout.

I James přisvědčil a vyšel ven. S pokrčením ramen k Pastorkovi se odebral za Glendou do chodby. Vedla ho přímo k archivům, kde se okamžitě zavřela před světem. Zadívala se na Jamese s očima široce rozevřenýma, rozhlédla se kolem a začala tichounce mluvit.

„Někomu ležíš v žaludku," spustila, „a to nikdy není dobré. Včera mi přišlo udání na Petersona, který se od včerejšího večera pohřešuje. Fotku masakru Chamberlainových jsi viděl? Včera v novinách." Když James přisvědčil, Glenda pokračovala. „Není to náhoda, že zrovna ty. Možná to nevíš, ale máš sestřenici, která je shodou okolností má přítelkyně. Dneska jdu na oběd s jejím novým otcem, protože ten starý nedosahuje našich... Ideálů," přiznala s pokrčením ramen. „O tebe tu vůbec nejde, tak hlavně nedělej problémy."

„Počkej," zarazil ji James, naklonil se k ní a mluvil ještě tišeji než ona, „ty někomu pomáháš?"

„Proč to všechny tak překvapuje? I já mám city, víš? Není mi dobře, když vidím fotky zkrvavených rodin, které jsem označila já, ale skončit nemůžu. Ve válce mám svoji úlohu, kterou musím splnit, a ty ses mi připletl do cesty. Potřebuju tě prověřit, musím to dělat dlouho a pečlivě, aby se neřeklo. Do té doby musím vyřešit jiné problémy."

„Najdeš na mě něco?" zeptal se jí vážně. Věděl, že kdyby chtěla dokázala by najít i to, co se nikdy nestalo. Klidně by mohla potvrdit, že Euphemie byla mudlovského původu, dokázala by najít i to, že Fleamont vlastně vůbec nebyl Potter.

„To nevím," přiznala tiše.

James přikývl. Něco podobného očekával. Rozhodl se, že k tomu bude přistupovat s chladnou hlavou, hlavně nesměl začít vyvádět. Vzpomínal na všechno, co mu říkal Remus, aby se uklidnil a nechoval se jako malý kluk. Všechny ty rady teď používal, aby nevybuchl a nepokusil se Glendu v archivu třeba zabít, což by jeho situaci příliš nepomohlo.

„Tak se podíváme, co je uvnitř," klepla mu do ramene a odstoupila od něj. „Jmenuješ se Potter, takže tvoje záznamy budou pod písmenem P. Stejně ale vím, co vím. Tvůj otec je Fleamont Potter, jeho sestra..."

„Můj otec je jedináček," poznamenal kysele James. „Taky nevíš všechno."

„Neposloucháš mě, Pottere," ušklíbla se Glenda. „Já už prošla tolik rodokmenů, že bych dokázala namalovat slepou mapu kouzelnického rodinného stromu. Je to, jako by sis do hlavy narval celý gobelín Blackových, jen trochu větší." Obešla polici a dívala se na písmeno N.

„Tvá teta," pokračovala, „se jmenuje Rosella. Rosella Talkalotová, za svobodna Potterová, mladší potomek tvého dědečka," našla složku, kterou potřebovala. Na jejích deskách bylo napsáno Evanlyn Nottová, matka Eudory.

„Talkalotová?" vyhrkl James překvapeně.

„Tys to nevěděl?" ušklíbla se Glenda a pro jednou sebou nechala prostoupit ten pocit zadostiučinění a pýchy, že mohla někomu uštědřit takovou ránu do vidění světa. Uvědomovala si, že s čím více nebelvíry se vidí, tím má větší tendence být mrchou. Jako by jim prostě jen chtěla dokázat, že je přesně taková, jako si to o ní myslí. Že je ze Zmijozelu.

„No to jsem teda nevěděl!" zuřil James a jeho sebeovládání šlo pomalu do ztracena. „Talkalotová!"

Glenda otevřela záznamy paní Nottové a v tichosti pročítala, co se o ní psalo. Na myšlenku, že i s Nottovými je něco v nepořádku, ji přivedla Traversova slova. Je prý další na řadě v čekání na svatbu s Eudorou. Znamenalo to snad, že už se o to pokusilo tolik mužů a žádný neuspěl? Co mohlo být tou zkouškou? Proč ještě Eudora nikoho neměla, když očividně hledala? A proč se toho Travers tolik bál?

„Věděla to celou tu dobu a nic neřekla?" uhodil na ni James najednou. „Věděla Talkalotová o tom, že je moje sestřenice?"

„Ano."

„Ano? Jak jako ano?" zuřil. „Proč nic neřekla? Do hajzlu, jak jako ano?!" vypadal, že by nejraději začal házet věcmi po vzoru výbuchu vzteku Evana. Možná měli někteří lidé něco společného, aniž by museli být příbuzní. Chladná a silná Lucinda mu teď nebyla ani na okamžik podobná, James byl úplně jiný. Až na famfrpál, ten milovali oba stejně.

„Copak by to něco změnilo? Stačilo jí odmítnutí od Blacka staršího, aspoň do nějaké doby," dodala tišeji a s úšklebkem. „Nepotřebovala se tím zrovna chlubit, že má bratrance v Nebelvíru. Víš, jak by to bylo ponižující, že jsi to zrovna ty?" zandala do poličky knihu paní Nottové a vydala se archivem dál. James ji beze slova následoval.

„Sestřenice ve Zmijozelu," zamračil se. „Už jsem jak Sirius," mumlal nespokojeně. „Přesto..."

„Přesto co?" zvedla k němu pohled, přičemž zkontrolovala hodiny. Musela tu zůstat ještě půl hodiny, než bude moct odejít na oběd.

„Přesto bych ji možná i rád... Viděl?" tipnul si nejistě.

Glenda se pobaveně rozesmála a zavrtěla hlavou. „Počkej," zarazila se, když dlouho nic neříkal, „tys to myslel vážně?" Došla k polici s písmenem P a nahmatala tenkou složku s nadpisem James Potter.

„A proč by ne?" ohradil se naštvaně. „Jste sice mrchy obě, ale je to moje sestřenice. Chci vědět, jakou část rodiny to nenávidím."

„Překvapil jsi mě, Pottere," poznamenala s deskami v rukách. „Čekala jsem docela jinou reakci. Možná se jenom snažíš se mi zavděčit, abych na tebe nic nenašla, ale to ti musím předem říct, že co uděláš nebo neuděláš, na tom nic nezmění. Jestli na tebe něco najdu nebo ne, nezávisí na tobě. Tebe se to prakticky ani netýká, já si ale vybrala možnost ti o tom říct, že tě vyšetřuji. Važ si toho."

„Peterson takové štěstí neměl, co?" znechuceně se ušklíbl.

„Pořád je tu možnost, že jen zaspal u milenky pracovní dobu. Možná... No jo, nalhávám si to, ale nedívej se na mě tak," sevřela jeho desky v rukou pevněji.

„Parkinsonová?" zarazil se v rozhovoru. „Proč děláš tuhle práci, když tě očividně nebaví?"

„Dřív mě bavila," povzdechla si Glenda tiše. „Do toho ti ale opravdu nic není. Tobě ještě méně než jiným. Dám ti ale radu. Teď si odnesu desky nahoru do kanceláře, na chodbě hlídkuje Dívka, ale když se nedívá, má kancelář není zamčená. Přes oběd nezamykám, jsem totiž naivní," podívala se na něj, jestli ji chápe, „takže pokud se mi desky ztratí, budou se muset najít. A bez nich se nedá vyšetřovat."

James přikývl.

„Neber to ale tak, že to dělám zadarmo. Jednou se mi budeš hodit, tak na to mysli, až tě budu o něco žádat. Dobrou chuť přeji," rozloučila se s ním a vyšla z archivu následována jeho osobou. Už se na něj neohlédla, udělala všechno, co jen mohla, aby vyšetřování pozdržela. Jak se toho zhostí James, to byla jen jeho věc. Ona už s tím teď nic nezmohla.

***

Cinkání příborů a skleniček ji přivítalo v restauraci daleko od Ministerstva. Šlo o zapadlou ulici na druhé straně Londýna, kde by se nikdo v této době objevit neměl. Lucinda už seděla u svého stolu, na který měla rezervaci na jméno Potterová. Mohla si ho objednat na mnoho jmen, Potterová, Fawleyová, Talkalotová, to všechno mohla použít. Pro jednoho člověka až moc jmen.

„Pan Fawley ještě nikde?" rozhlédla se Glenda kolem sebe.

„Jak ho vůbec poznáme? Nikdy jsem ho neviděla," přiznala Lucinda.

„Bude mít růži. Bílou, na znamení nového začátku se svojí dcerou, kterou dlouho neviděl," usmála se Glenda. Byla na sebe pyšná, jak to vymyslela. Konečně měla pocit, že se jí něco podařilo skutečně dobře. Dokázala Lucindě zařídit příjemný konec, možná jen díky ní se Lucinda nedostane do hledáčku ostatních. A taky díky Regulusovi, ale stejně neměl právo se hrabat Lucindě v rodokmenu. Glendu už poněkolikáté napadlo, proč to vlastně dělal. Chtěl si zajistit, že se jeho milá nedělá čistější, než ve skutečnosti je? Jaké byly tajné plány Reguluse Blacka?

„Řekla bych ti, že jsi geniální, ale ty bys to brala jako výsměch."

„Fawley je tvým skutečným otcem," začala potěšeně vysvětlovat Glenda, „ale Talkalot žil s tvojí matkou dlouho, tak jsi ho považovala za dobrého otčíma. Teď už s ním ale vztahy neudržuješ, ano? Chceš, aby žil? Tak se nemrač a neudržuj s ním nějakou dobu kontakt. Jeho jméno si taky nechat nemůžeš."

„Kdybych se vdala, pomohlo by to?" špitla Lucinda a ukázala Glendě svoji levou ruku.

Glenda by nikdy neřekla, že dokáže uprostřed války vypísknout radostí jako za dob Bradavic. Při pohledu na stříbrný prstýnek s kamínkem, který byl jistě tím nejdražším diamantem, to dokázala. „Ty vole!" zacpala si ústa rukou a rozhlédla se kolem sebe po mudlech, kteří se na ní nespokojeně mračili. „No to mě poser, to je neuvěřitelný!" promluvila tišeji, ale stejně nadšeně jako prve.

„Jo. Bude ze mě Blacková," usmála se na Glendu. „Na svatbu budu potřebovat svědka. Nemyslím si, že by to chtěl dělat Potter, jakožto moje rodina, stejně tak si říkám, že tebe je na družičku škoda. Nešla bys mi za svědka?"

„Já..." nedokázala ze sebe dostat všechny ty emoce. Najednou měla pocit, že se přece jen něco povedlo, Lucinda byla nejspíše opět její přítelkyně. Glenda zavřela oči a snažila se donutit probudit. Tohle přece nemohla být pravda. „Půjdu ráda."

Zvony odbily poledne a dívky sebou trhly, když se dveře do restaurace otevřely. Dovnitř ale nevešel pan Fawley s bílou růží, jak bylo v plánu, vstoupila skupina mužů. Všichni na sobě měli saka, pod kterými skrývali ruce s hůlkami, to Glenda poznala okamžitě. Neměli masky, nešlo tedy o Smrtijedy, přesto nevypadali zrovna mile.

„Lucindo Talkalotová," rozešel se k nim jeden z mužů. „Jste zatčena pro spolupráci se Smrtijedy. Půjdete s námi dobrovolně?" namířil na ni hůlku, což dělalo z dobrovolnosti docela jiný pojem.

„Ne!" vstala pevně Glenda a postavila se muži tváří v tvář. Bylo to poprvé, co skutečně bojovala. Nemohla v tom nechat jedinou kamarádku, kterou měla. „Já označuji na Ministerstvu mudlovské šmejdy a nikomu to nevadí. Kdo jiný by mohl sympatizovat se Smrtijedy? Obyčejná bývalá hráčka famfrpálu?" mávla rukou Glenda, jakože je Lucinda nezajímavá.

„Slečno Parkinsonová, my moc dobře víme, kdo jste. Slečna Talkalotová je zatčena, nepleťte se do toho, to se vás netýká," požádal ji a už se s ní odmítl dál bavit. „Půjdete dobrovolně?" mávl na své muže, aby přišli blíž. Glenda si všimla, jak jednomu pod bílou košilí prosvítalo černé tetování. Nedělala si iluze, jaké bylo.

„Ne, vím, že je to kvůli mně!" vyhrkla Glenda a pokusila se Lucindu odstrčit za sebe.

„Ne, to je v pořádku, Glendo," natáhla Lucinda ruce před sebe. „Když jsem obviněná, tak půjdu. Jistě to bude nějaký omyl, který se brzy vyřeší."

Glenda nemohla uvěřit svým očím. Jak mohl být někdo tak naivní? Když Lucinda odcházela v doprovodu mužů, Glenda pochopila, že je to její chyba. Nikdy nedokázala udělat nic správně. I tahle jediná věc ztroskotala na svém plánu. Nedlouho po jejich odchodu přiletěla dovnitř oknem sova. Mudlové ječeli a chránili si hlavy, ale Glenda popadla papír, který jí sova shodila dolů.

Omlouvám se, Glendo, ale oni prostě platí za informace víc než adoptované dcery. F.

Zaťala pěsti vzteky. Fawley, ten úplatný hajzl, je prodal Smrtijedům. Věděla, že teď to prohrála. Lucindu zatkli a jistě jí neprovedou nic příjemného, její plán nevyšel a všechno šlo do háje. Její vinou. Bylo až s podivem, jak se během několika minut dokázal život tolika lidí otočit vzhůru nohama. Glenda si přála, aby k tomu nikdy nedošlo, aby nikdy nevěřila Fawleymu. Některá přání se ale nemohla splnit, zvlášť v těchto smutných časech.