„Slečno Parkinsonová, čeká na vás..."

„Tak ať čeká," rozhodla Glenda s mávnutím ruky. „Mám na práci důležitější věci než neustálé hlídání ostatních," mumlala si pro sebe, ale Dívka ji zarazila v chůzi atriem do úplně jiného patra, než měla mít kancelář.

„Čeká na vás pan Potter. Byl přistižen ve vaší kanceláři bez vaší přítomnosti. Domníváme se, že přišel za účelem vám odcizit jistá důležitá lejstra bez vašeho vědomí. Nebo snad...?"

„Jistěže ne!" vytřeštila oči Glenda. „Chtěl mi ukrást něco z kanceláře?" divila se přiškrceným hlasem. Copak ani tohle nedokázal? Jaký to byl poberta, když ani neukradl to, co mu Glenda nechala ležet přímo před nosem?

Dívka spokojeně přikývla. „Samozřejmě jste o tom nemohla vědět, ale já pana Pottera zadržela osobně. Měl ruku položenou na deskách se svým záznamem a chtěl opustit vaši kancelář. Nepředpokládám, že jste o tom věděla. Mám někoho zavolat nebo to vyřídíte sama?"

„Zvládnu to. Děkuji za informaci," pokývla hlavou Glenda a otočila se směrem do své kanceláře.

Jakmile otevřela dveře, spatřila přimraženého Pottera ke stolu. Mávla k němu hůlkou a rozmrazila ho. Prásknutím za sebou zavřela dveře a přiložila si prst na rty. Přešla ke stolu a napsala na kus papíru, že Lucindu dnes zatkli, aby chvíli mlčel a poslouchal.

Glenda přestávala věřit svému okolí, proto použila kouzlo proti odposlouchávání a ještě několikrát zkontrolovala, že se jí skutečně povedlo. „Byli jsme na obědě a Fawley nás prodal Smrtijedům," prskla naštvaně a začala přecházet po místnosti. „Do hajzlu!" zaječela a nakopla židli. „Konečně se něco zasraně dařilo, doprdele. Poprvé něco v tomhle životě na hovno vypadalo nadějně a takhle se to posere. Ne, já to všechno zničila," vydechla překvapeně. Už nebyla vzteklá, teď se jí pomalu kdesi v hlavě zdvihala stavidla na slzy. „Čím víc se snažím, tím víc se to kazí."

„Cože?" nechápal James.

Otočila se na něj s povzdechem. „Fawley měl být novým otcem Lucindy, ale Smrtijedi platí za informace víc než my, prostě se jich bál. Úplatnej hajzl. Přišli chlápci z Ministerstva a zatkli jí, protože prý spolupracuje se Smrtijedy. Někteří z nich měli pod košilí Znamení."

„A spolupracovala?"

„O tohle přece vůbec nejde!" sykla naštvaně a sama vyhrnula rukáv. „Seděla jsem hned vedle ní, nabídla jsem se jim, řekla jsem, že to já. Prakticky jsem jim řekla, že jsem Smrtijedka. Nechtěli mě, chtěli ji. Z nějakého důvodu ji potřebovali zatknout. Všichni tady na Ministerstvu ví, kdo s kým spolupracuje, víme, že bystrozoři se od Ministerstva jistě brzy oddělí, protože Ministerstvo spolupracuje s nimi. A vy s Řádem. Vidím to, já nad vámi ztrácím moc. Ti lidé, kteří přišli Lucindu zatknout, to nebyli bystrozoři, tihle byli noví ochránci práv. Naši."

James netušil, co na to říct. Díval se na Znamení a poprvé ho viděl takto zblízka. Glenda mu ho narvala skoro do obličeje. Netajila se tím.

„Neříkej mi, žes to nevěděl. Proč bych asi dělala tohle?" zasmála se. „Odvedli ji prostě jen tak. Něco tu příšerně nesedí. Prvně jí mám zkontrolovat rodokmen, Regulus najde její papíry..." zarazila se, když si vzpomněla na to, jak jí je zoufale donesl. Byl rozrušený, příšerně rozrušený. Nikdy takový nebýval. Mohlo to být starostí o svoji snoubenku, ale mnohem víc sázela i na jiné okolnosti. „Musím jít. Nezapomeň, co jsi mi dlužen, ačkoliv jsi asi idiot. To ani krást neumíš?" neudržela se. Najednou začala chápat Evanovy výlevy vzteku, ono to mělo něco do sebe.

Opustila kancelář, aniž by zrušila kouzlo nebo se postarala o Jamese. Na chodbě ještě kohosi minula, ale byla myšlenkami příliš mimo na to, aby to skutečně vnímala. Jakmile opustila Ministerstvo, začala pociťovat zděšení. Vztek nahradila spousta jiných pocitů, které nebyly ani zdaleka tak příjemné jako křičení na Jamese, který vlastně za nic z toho nemohl.

Hlavním pocitem byla vina. Nebýt jí, Fawley by je nikdy neudal. Ti muži si ale pro Lucindu nepřišli, protože by snad měla špatný rodokmen, přišli si pro ni, protože prý spolupracovala se Smrtijedy. Jediný, s kým spolupracovala, byl Regulus.

Nezatěžovala se tím, že nevěděla, jak se k němu dostane. Domů mu netrefila, netušila, kam by mohl jít, proto to brzy vzdala. S povzdechem se rozešla opět k Ministerstvu, aby si sedla do kanceláře a počkala si, až za ní přijde sám. Jistě se k němu informace donesou a on přijde. Jinak byla v tomto ohledu nahraná.

Atriem procházela se strachem. Strachem, který nikdy předtím pořádně nepocítila. Nebála se jen o svůj život. Začínala pochybovat o všem, co se kde hnulo. Plakát o pohřešovaném Petersonovi nezmizel, Peterson se tedy nenašel a Glenda začínala tušit, že to nebude, protože se jenom někde zatoulal. Peterson padl za nečistotu své krve.

Do kanceláře se vrátila už v slzách. Všechno to byla její vina. Měla celý život svázané ruce a teď najednou věděla proč. Protože kdyby je tak neměla, všechno by pokazila. Věřit Fawleyovi, taková hloupost.

„Parkinsonová," musela si setřít slzy, aby viděla, o koho se jedná. Nedokázala se divit víc. Před ní nestál nikdo jiný než hvězda bystrozorského oddělení. Krásná a nezdolná, na škole byla mnohem hezčí, válka se na ní také podepsala. Glendě navíc v hlavě zablikalo čidlo na problémy. Byla mudlorozená, přesto musela vyšetřovat Pottera namísto Evansové. Připadalo jí, že se svět zbláznil ve chvíli, kdy se vrátil Gerald, od té doby se každý den zdál horší než ten předchozí.

„Pozor, abys tu nezůstala moc dlouho, mohla bych tě taky vyšetřit, a to by nedopadlo dobře," sykla na ni Glenda. Nikdy ji neměla ráda. Evansová byla otravná a všudypřítomná. Od doby, co Glenda spala v ložnici kluků, ji nenáviděla ještě víc.

Bylo to v šestém ročníku, tehdy dělala Evansová primusku, Glenda trávila večer s Traversem a nějak se to všechno protáhlo. Pamatovala si, jak ležela v posteli a bavila se tím, že se Travers musel jít převléct do koupelny. Nedokázal to před lidmi. Všichni ostatní už spali, proto se mohla potichu chichotat. Plánovala odejít, jenže chtěla vidět Traverse v pyžamu. Poslouchala, kdy klapnou dveře od koupelny, jenže namísto toho slyšela něco docela jiného. Slabé vzdychnutí jména Lily Evansové z jedné z postelí. Nikdy nepřišla na to, kdo po ní v noci toužil, přesto ji to zklamalo natolik, že opustila pokoj a nechala Traverse v koupelně, aniž by se rozloučila. Někdo z nich po ní toužil, další dny si všímala, kolik kluků si o ní tajně snilo. Nenávist z jejich strany byla jako dětské lepení žvýkaček do vlasů holkám, jen tím skrývali pravdu. Že Evansová měla něco, co Glenda nikdy mít nebude.

„Jsem tu se vzkazem od Siriuse. Bál se, že když tě uvidí, mohl by tě něčím uškrtit, proto ti mám říct, že pokud něco neuděláš a Lucinda zmizí, podá si tě sám. Toť vše."

Glenda se zamračila. Jak to, že měla Lucinda tolik podpory v řadách tolika lidí? Stál při ní Potter i oba Blackové, za nimi zase mohli stát jiní. Lucinda měla také to cosi, co Glendu potkat nemělo. Proto na ni vždycky tak trochu žárlila, proto nedokázala vystát Evansovou. Ty holky, které měly dar okouzlit všechny pouhými několika větami, nenáviděla ze všech nejvíc.

Dívala, jak se za Evansovou zavřely dveře, a ztěžka dosedla na židli. Další lidé, kteří jí vyhrožovali s tím, že musela něco udělat. Prve to byla Eudora, pak Travers, Regulus, anonymní vzkazy, Black starší... Jako by si každý potřeboval něco dokázat. Glendě chyběl přítel, chtěla někoho, komu by se mohla svěřit a vypovídat, jenže o oba takové přišla. Travers jí poslal k šípku ještě ve vlaku po cestě domů, tehdy se nikdo ani nepozastavil nad tím, když se po celou cestu neukázala, protože plakala na záchodech, a Evana musela poslat pryč ona sama.

Na stole se jí kupily papíry. Viděla tolik jmen, tolik osudů, tolik udání. Vztekle smetla papíry na zem. Nejraději by se na to všechno vykašlala. A přesně v ten okamžik jí začalo pálit levé předloktí.

„Ne, ne, ne," vrtěla hlavou a dívala se, jak se jí do kůže vypaluje had a lebka. „Prosím, tohle ne," zavřela oči, ale zoufale přikývla. Byl čas dokázat svoji věrnost někomu, kdo si to vynutil lstí.

Sešla do atria a v krbu prohlásila, že chce do Malfoy Manoru. Vystoupila do místnosti plné přicházejících Smrtijedů. Nešlo tedy jenom o ni, najednou se hned cítila lépe.

Kolem ní zrovna prošla Narcissa Malfoyová s obrovskými kruhy pod očima, smutným pohledem a bolestí v očích. Břicho měla opět ploché. Glenda se nedokázala ovládnout, musela to Narcisse vrátit. „Ale má drahá, nebyla jste těhotná?" promluvila na ni konverzačním tónem. Bylo úplně jedno, jak se cítila předtím, tohle bylo jako znovuzrození. Vteřinu potom si uvědomila, jak zákeřné to bylo, přesto se těšila z pohledu raněné laně, který jí vždy hrdá Narcissa věnovala.

To už se ale otevřela vedlejší místnost a dovnitř začali vcházet jednotliví lidé. Glenda se zamíchala do davu a posadila se na své obvyklé místo na kraji stolu, co nejdále od Pána zla. Teprve teď ji napadlo prohlédnout si ostatní Smrtijedy. Všimla si na druhé straně místnosti Waldena a zalapala po dechu. Nikdy sem nepatřil, nikdy ho tam neviděla, vždycky se sama sebe ptala, co se asi mohlo s Waldenem Macnairem stát, a teď najednou stál tady. Vypadal hrdě a pyšně, chtěl sem patřit. Nebyl tu za trest.

V rohu místnosti spolu tiše rozmlouvali tři muži. Glenda se zaměřila na ně, připadalo jí to podezřelé. Jednoho z nich neviděla vůbec, byl skrytý ve tmě a ona tam nedokázala zaostřit. Dalším byl Rabastan Lestrange. Cosi vyprávěl a rozhazoval rukama. Mluvil naléhavě a s emocemi, Glenda ho poprvé viděla rozrušeného. Něco bylo špatně, muselo být. Třetím mužem byl Regulus Black. Glenda okamžitě vstala a rozešla se jejich směrem.

„Jestli se to někdo dozví..." Rabastan zmlkl a pohlédl na Glendu, která se k nim akorát blížila.

„Regulusi," postavila se k nim Glenda, ale mladší Black ji odmítl zavrtěním hlavy.

„Teď ne, schůze už začíná."

Glenda v rychlosti otočila hlavu na třetího muže, ale zjistila, že už tam nestojí. Vypařil se během okamžiku. Projela pohledem ostatní Smrtijedy. Evan seděl mnohem více vepředu, už se s ní neschovával vzadu, teď vynikal. Najednou jí připadalo, že celou dobu ho jen stahovala do hlubiny, to zřejmě uměla dokonale, jak jí život neustále dokazoval.

Nikde nezahlédla Traverse. Ani při minulých schůzích ho nikde neviděla, ale věděla, že taktéž musel patřit mezi Smrtijedy. Tolik by si s ním přála mluvit, tolik by ho chtěla vyzpovídat. Chtěla znát všechny podrobnosti. Několik jeho vět se jí neustále zarývalo do mozku. Každý má svoje jizvy, tahle věta jí zněla v uších po několik hodin spánku v kuse, každý měl jizvy, které ho tížily a svazovaly. Jenže jaké byly ty Traversovy?

Dokonalý Jerk Travers, krásný za každé situace. Vzpomněla si na okamžiky, kdy končil trénink famfrpálu a on seskakoval z koštěte. Košile se mu napínala na těle, až to jistě nemohl vydržet. To ji přivedlo na vzpomínku na jeden velmi horký letní den, kdy se všichni koupali v jezeře a ona volala na Traverse, aby šel k nim. Stál tehdy dostatečně daleko od vody a smál se jim. Seděl pod stromem a četl si, ale nikdy si ani nevyhrnul rukávy. Tehdy k němu přiběhla a sedla si vedle něj jen v plavkách. Nechápala, jak to mohl v té košili přežít.

„Co to čteš?" zeptala se ho se zájmem.

„Knížku, Glendo," ušklíbl se a otočil stránku.

„Nebuď ironický," položila mu hlavu na rameno a zadívala se do textu. „Dalším vždy používaným kouzlem je," četla s nakloněnou hlavou. „Traversi!" posadila se a vytrhla mu knihu z rukou. „Ty se učíš!"

„No a co? Je před zkouškou z obrany, musím se učit," chtěl si vzít svoji knihu zpět, ale Glenda cukla rukou k sobě.

„Na to zapomeň. Je krásný den, nebudeš se učit! To nedovolím."

„Tak co s tím chceš udělat?" dobíral si ji, protože odkudsi vytáhl ještě druhou knihu, kterou mu už zabavit nestihla.

„Prostě tě budu rozptylovat tak, že nakonec svolíš k něčemu akčnějšímu. No tak, Traversi," zaprosila, „přece všechnu zábavu nenecháš na nich," mávla rukou k vodě.

„Když se přestanete ráchat jako děti v bazénku, možná se k vám i přidám," pokrčil rameny. „Šel bych si docela zalítat. Můžeš letět taky."

„Vždyť víš, že nelítám," namítla tiše.

„Tak poletíš se mnou. Lítat budu já, ty se jen povezeš. Pojď," vyskočil do stoje a vytáhl ji s sebou.

„Počkej, ještě tričko," natáhla se Glenda pro triko, které si hodila na plavky a vyrazila za ním.

Zasnila se tak, že když jí před očima zmizel nádherný letní den, chtělo se jí brečet. Namísto toho uslyšela promluvit Pána zla. Taková změna po Traversově sametovém hlase. Chtěla se vrátit zpátky, chtěla, aby čas běžel opačně a vzal ji zase do Bradavic.

„Tvůj úkol, Regulusi," syčel Pán zla, „nebyl příliš dobrý. Provedení mizerné a odbyté," kritizoval. „Takové Smrtijedy nezaučujeme. Jsi už dost dlouho mezi námi, abys věděl, jak to chodí," díval se na něj, až Regulus ztuhl. „Trest tě čeká doma."

Glenda okamžitě pochopila. Nahlas zalapala po dechu, až se na ni všechny oči otočily. Opět to zkazila, zase na sebe upozornila.

„Přesně tak, Glendo," pochválil ji teatrálně Pán zla. „Jeho trestem je její zatčení. Pokud bude plnit, co má, dostane ji zpátky." V tu chvíli to došlo i Regulusovi, zadíval se přes celý stůl na Glendu. Kratičký pohled, který vydal za mnoho slov. Najednou byli spojenci, najednou usilovali o stejnou věc. O Lucindu.

„Jak jde sledování Evansové, Rabastane?" přesunul se dál Pán zla.

„Výborně," promluvil Rabastan, Glenda ale poznala, že něco není v pořádku. Lestrange mladší vždy mluvil s nezájmem a bez zaujetí, přisvědčil, že došlo k tomuto nebo tamtomu, nehrnul se do práce, ale plnil ji svědomitě a pečlivě. Jenže teď zněl jinak. Dokonce promluvil sám od sebe více větami. „Nic podezřelého nedělá, přesto bych ji dále sledoval pro jistotu. Může nás dovést k dalším členům Řádu."

Pán zla pokýval hlavou a otočil se na někoho dalšího. Glenda ale zůstala zírat na Rabastana. Potil se, jeho čelo se lesklo a to nebylo obvyklé. Právě se mu šíleně ulevilo, poznala to z jeho držení těla. Jestli se to někdo dozví, vzpomněla si na jeho slova ještě před schůzí. Jestli se někdo dozví co?

„Glendo," začal mluvit Pán zla přímo na ni. Dívka překvapeně zalapala po dechu. Nikdy se s ní nezabýval, teď najednou na ni promluvil už podruhé za schůzi. Ta navíc probíhala v podivný odpolední čas, celé to bylo zvláštní. „Tvá práce je velice důležitá a komplexní," už teď se jí to nelíbilo, ještě více se jí nelíbilo to, co řekl potom. „Proto na ni sama nestačíš. Není to tvá vina, pouze kontroluješ rodokmeny pečlivě, což oceňuji," viděla, jak Lucius Malfoy záviděl tuhle pochvalu, sám se snažil, ale Pán zla ho nechválil a nechválil, „ale příliš dlouho to trvá. Potřebuješ někoho k sobě. A tuhle práci zastane velmi dobře náš nový přírůstek, Walden," přivítal ho mezi nimi.

„My už se s Glendou známe ze školy," ozval se právě Walden, jako by to tam snad někoho zajímalo. Jeho postoj, hrdost a pýcha však tvořily dostatečnou ochranu před posměchem nebo jakýmikoliv úšklebky.

Věděla to. Věděla, že jí brzy čeká posila. Bála se toho právem. Jak viděla Waldena, pochopila, že jí končí ty časy, kdy si mohla s rodokmeny naložit, jak se jí chtělo. Od teď se stanou skutečně výkonnou kanceláří na označování mudlovských šmejdů. Jenže musela poděkovat za pomoc, musela se donutit být aspoň na oko vděčná za něco takového. „Děkuji, velice si té pomoci vážím. Napadá mě ale," pochopila, že by to mohla zkusit zahrát trochu do ztracena, „jak na to budou reagovat na Ministerstvu? Už teď se jim některá oddělení dosti separují od ostatních. Nebudou na to reagovat spíše negativně?"

Všimla si, jak Evan vepředu vytřeštil oči. Mluvila sama, stála za sebou a svými názory, nepotřebovala chránit. Najednou ji viděl jako skutečně silnou ženu, takovou, která mezi ně patřila. Už nemusel vykřiknout, že byl s ní, protože si s tím sama nedokázala poradit. Najednou, teď, stála sama před ostatními a s klidným hlasem se zeptala, zda je opravdu nutné přidělovat jí posilu.

„Na Ministerstvu je vše zařízené. Těší mě zájem z tvé strany, ale nemusíš se obávat. Bystrozory dostaneme pod kontrolu po svém. Dawlishi?" otočil se na jiného muže. „Jak to pokračuje na bystrozorství?"

„Pottera jsme oddělili díky slečně Parkinsonové," začal spokojeně mluvit muž, „a teď čekáme na odstranění Pastorka. Ten drží oddělení železnou rukou, jakmile bude pryč, jeho místo zastoupím já a vše bude pod naším vedením."

„A co Moody? Není nebezpečný?" ušklíbl se Evan.

Dawlish ale mávl rukou. „Ten mě podpoří, jsem totiž příkladný bystrozor," hrdě se usmál, až se několik Smrtijedů zasmálo.

Glenda se na ně dívala a nedokázala pochopit, co mezi nimi dělá. Všichni byli tolik zapálení jejich věci, všichni toužili po uznání a moci v novém světě, jen ona ne. Nejraději by byla, kdyby mohla vrátit čas. Byla by zase v Bradavicích, s Traversem a dalšími přáteli, všichni by tak mohli zůstat navěky.

Svojí myšlenkou nejspíše přivolala události dalších vteřin. Pán zla se otočil kamsi dozadu a kývl ke stínu z rohu místnosti. „Je třeba se postarat o Pastorka. Blížíme se konečnému ovládnutí Ministerstva, pánové a dámy," dodal při pohledu na Glendu a Bellatrix spolu s několika dalšími ženami v místnosti. „Jakmile zmizí on, bude další překážka pryč. Nezabíjet, jen odstranit z cesty," opět se otočil dozadu.

„Rozumím," odpověděl mu stín, který se v tom okamžiku pohnul. A v Glendě by se krve nedořezal.

Ten hlas, ten pohyb, to zablesknutí bílé uprostřed temnoty. Všechno ji to přímo navádělo k poznání, kterému se usilovně bránila. Nechtěla věřit, že by ten úkol mohl dostat on. Jenže když se podívala blíž, mohla rozeznat i rysy. Viděla je i v daleko větší tmě. Byl to on. Travers.