Když se Glenda vrátila do kanceláře po obědové pauze, na jejím stole ležel vzkaz, zda se dneska dostaví na večeři k Rosierovým. Psal jí to Evan, protože se doma nudil a protože se opět pohádal s otcem a byl nucený zůstat ve svém pokoji, jinak by ho nejspíše zabil, jakmile by ho uviděl. Jinak už ale akceptoval skutečnost, že ho čeká svatba s Nottovou, proto chtěl při večeři aspoň částečnou podpory od Glendy.

Až díky tomuto si Glenda uvědomila, jak je vlastně ráda, že její rodiče zemřeli. Nebyl to pěkný pohled, někdy jí děsil ve snech, ale ve své podstatě jí už nekomplikovali život. Stačilo by se zbavit Geralda a byla by volná, její rodina by na ni už neměla vliv, protože by byla mrtvá. Když si vzpomněla, kolik slz kvůli rodičům tehdy prolila, připadalo jí to až nesmyslné.

Odpolední práci si zpestřila jenom dopisováním si s Evanem, který se každou chvíli vztekal jako malé dítě. Na to, že byl starší než Glenda, si připadala jako matka se svým synem. Celé dopisování ji přivedlo na myšlenku, že se možná ráno zase tolik nestalo. Možná na to Evan zapomněl, možná to přešel nebo to prostě jen vytěsnil ze vzpomínek.

Čím déle nad tím uvažovala, tím víc docházela k názoru, že na tom stejně nesejde. Evan si vezme Eudoru a bude vyřešeno všechno. Ne, že by bylo něco k řešení, celé tyhle myšlenky byly o ničem. Glenda si položila čelo na stůl a poraženecky zařvala do dřeva. Proč se to všechno zkomplikovalo?

Viděla, jak je Evan nešťastný, že si musel vzít zrovna Eudoru, stejně tak byla nešťastná Eudora, že si musela vzít Evana. Přímo si to říkalo o malou pomoc na zničení tohoto v budoucnu nefunkčního vztahu. Kdyby na druhé straně nestál Travers se svým ať se stane cokoliv, prosím, nezačni mě nenávidět. Jen těžko se dalo rozhodnout, co s tím. Glenda si najednou uvědomila, že jí hlava neustále dokola opakuje prosím, nezačni mě nenávidět, ať se stane cokoliv, namísto když se mi znelíbíš, zničím tě.

Glenda tiše zaklela, když si uvědomila, že svoji práci nedělá už dobrou hodinu, co pořád přemýšlela o zbytečnostech, od kterých se neuměla odpoutat. Nemělo cenu tam zůstávat, mnohem raději si zabalila veškeré svoje věci a opustila kancelář s lehkým srdcem. Jen ať si s její prací chvíli posečkají. Dívce na konci chodby řekla, že jde zjišťovat podrobnosti o jistých podezřelých rodokmenech a že se dnes už nevrátí, tak ať na ni nikdo zbytečně nečeká, a odletaxovala se přímo domů.

Byla ráda, že je v domě na chvíli sama. Došla do pokoje, který si ještě kdysi dávno zvolili rodiče jako ložnici, a otevřela dveře. Nadechla tu vůni spáleniny i slabý dozvuk vůně vody po holení a voňavky, kterou její matka používala. Spálenina přebila všechno téměř dokonale.

Obešla obrovskou černou skvrnu na zemi a posadila se na matčinu polovinu postele, ta otcova už byla z větší části rozpadlá. Matrace se s ní prohnula a Glenda málem spadla doprostřed. Jako dítě na té posteli často skákala.

Přejela rukou po polštáři a pousmála se. Na matčině polštáři byl umělecky vyvedeno písmeno J. J jako Jenna, J. P. jako Jenna Parkinsonová. Ladná a krásná, vždycky se pohybovala dokonale jako baletka. Glenda sáhla pod polštář, tam jako vždycky nahmatala dopis, který nějakou záhadou přečkal ten příšerný incident.

Drahé Jenně, dívala se na písmenka Glenda, vyjádřit své city je často těžší než je vůbec pochopit... Máš pravdu, tati, pomyslela si Glenda. Zasunula dopis i s dodatkem Z lásky Archibald zpět pod polštář a povzdechla si. Byla ráda, že byli pryč, ale občas – jednou za půl roku – jí začali chybět. Na ten pocit si stále nedokázala zvyknout, když je po celý život nenáviděla, nedokázala jim nikdy odpustit všechna ta příkoří, ale ty hezké chvíle se jí poslední dobou vybavovaly více a více.

Raději vstala, natřepala polštář i peřinu a zavřela za sebou dveře, aby se na ten pokoj nemusela dívat déle. Odešla do pokoje, který patřil jí. Vzadu ve skříni měla plechovou krabici, pořídila si ji po té události s rodiči, aby se jí něco takového nezničilo, kdyby se někdy někdo rozhodl udělat to podobnými způsoby. Otevřela ji a vytáhla obrovskou tlustou knihu. Album jejích zážitků.

Dělala si ho poctivě celých sedmnáct let, od doby, co uměla chodit, si pořízené fotografie schraňovala a vkládala do alba. Skončila s tím těsně po dokončení školy. Tehdy se jí svět rozpadl na milion kousíčků a začal putovat víc a víc do temnoty. Přátelé se k ní obrátili zády, rodiče propadli svým stavům, Gerald je opustil a nechal vše na ní, navíc vyhmátli její slabé místo Smrtijedi. V to osudné léto její život skončil a nahradilo ho čekání na konec a na smrt. Tehdy našla svoje scestí, před kterými je varoval ředitel Brumbál při dostudování v Bradavicích.

Otevřela album na náhodné stránce, aby se podívala na některou ze svých vzpomínek. Byl to třetí ročník, Glenda na fotografii mávala a vyskakovala do vzduchu. Pak se fotografie zatočila a ukázala rozesmátou Lucindu, která to fotila a chtěla být také v záběru. Na vedlejší fotce objímal Dirk Jerka a Walden jim oběma dělal zezadu zaječí uši. Glenda se pousmála a přejela prstem po jejich tvářích.

Všichni tři teď byli někde jinde, vlastně jako všichni. Když otočila stránku, spatřila fotku celého jejich ročníku ze Zmijozelu. Tehdy je při odjezdu z Bradavic donutila se vyfotit. Regulus Black neochotně stál na kraji fotografie a jednou nohou vykračoval pryč, Walden Macnair se loktem oháněl po Lucindě Talkalotové, která zvedala cosi vítězně nad hlavu, zřejmě to Waldenovi ukořistila, Dirk Creswell se zrovna otáčel na někoho za nimi, takže byly v záběru hlavně jeho vlasy, Jerk Travers strčil do nastavené Eudory Nottové, která stála bokem k fotoaparátu a pózovala, ale pak přepadla dopředu, přičemž se Jerk smál. A mezi nimi stála úplně klidně Glenda Parkinsonová a usmívala se do objektivu.

Slušelo jim to spolu. Jenže pak se to všechno rozpadlo. Glenda chvíli přemítala, co se stalo s Waldenem, kterého poslední dobou neviděla nikde. Během posledních několika dní se jí povedlo natrefit na Reguluse, Lucindu, Dirka, Jerka i Eudoru, jen Waldena nikde nepotkala. Nevěděla, jestli je spíše ráda nebo nerada, ono každé setkání se starými známými vedlo k nějaké katastrofě.

Nakonec album zavřela s tím, že je čas se připravit na večeři a nemyslet pořád na minulost. Ve skříni našla černé šaty se stříbrnými třpytkami, obula k tomu lodičky a s cestovním pláštěm se přesunula do krbu. „Dům Rosierových."

Cestovní plášť se ukázal jako chytrá pomůcka, protože se hned při dopadu odřela o stěnu krbu a na plášti ulpělo několik čar ze sazí. Jakmile vystoupila z krbu, plášť sundala a oklepala, až několik černých kousíčků dopadlo Rosierovým na koberec.

„Ničíš mi mé dědictví," upozornil na sebe Evan s pohledem přikovaným ke špinavému koberci.

„Abys dědil, bude to ještě chvíli trvat," Glenda doufala, že to bude chvíli trvat. Ve chvíli, kdy měl člověk začít dědit, se definitivně vzdával svého dětství. Glenda to všechno znala z vlastní zkušenosti, jen s tím rozdílem, že ona nezdědila nic, všechno jen zařídila a spravovala. Dům, zahrada i trezor u Gringottových patřily Geraldovi.

„Každému dědění se dá trochu dopomoct," oznámil jí chladně a tiše, až Glendě přejel mráz po zádech. Kdyby se Evan v další chvíli neusmál a nepokrčil rameny, skoro by si myslela, že to mínil vážně. „Otec je nervózní, nutí mě, abych něco Nottové dal. Nabídl jsem mu pár pohlavků, ale z nějakého důvodu se mu to nezdálo."

Ve chvíli, kdy to dopověděl, se domem rozeřval pan Rosier, až tuhla všemu živému v okolí několika mil krev v žilách. Vteřinu na to zaječela paní Rosierová na svého manžela, aby tak nekřičel, jinak ji začne bolet hlava. Pan Rosier se jí omluvil, protože působit bolest své ženě si nepřál ani v nejmenším a sešel schody, aby mohl na svého syna křičet v soukromí.

„Není nad rodinnou pohodu," zamumlala si Glenda pro sebe, když Evan dostával od svého otce růži, kterou měl dát Eudoře. Evan rudl z pocitu trapnosti, pan Rosier rudl hněvem a Glenda se snažila splynout se zdí, aby se do toho nemusela míchat. Když ale pan Rosier zaslechl zvonek od dveří, okamžitě tam jako hostitel vyrazil a zanechal Evana s Glendou.

„Krásná růže pro krásnou dámu," podal Evan Glendě rudou růži.

„Tohle by ti šlo, Eudora z tebe bude unešená, určitě," přijala růži s koketním zamrkáním řasami, načež mu ji chtěla vrátit, kdyby se neotevřely dveře a nevešla dovnitř Eudora s panem Rosierem v závěsu. Přistihli tak Glendu s růží v ruce, jak se culila na Evana, a v tu chvíli vypadali jako spokojený a šťastný pár.

„Glendo, kuchyně, ihned," vešla do místnosti zezadu paní Rosierová a zachránila tak celou podivně napjatou situaci. Glenda s radostí odevzdala růži Evanovi, který by jí v tu chvíli nejraději hodil do krbu, než dával Eudoře, a odešla s paní Rosierovou pryč.

„Je pozdě, Glendo," poznamenala tiše starší paní. „Tvůj čas je pryč, kdybych věděla, že máš zájem, volba by padla na tebe," mluvila sotva slyšitelně, ale Glenda přesto napjatě poslouchala. „Měla bych tě za snachu mnohem raději než dceru Nottových, ale s tím už se nedá nic dělat. Tak aspoň teď nemotej Evanovi hlavu."

Glenda překvapeně mrkala, jak nedokázala pobrat, co jí to právě paní Rosierová říkala. „Jenom jsme žertovali, nacvičoval si na mě to, co řekne Eudoře. Mezi námi nic není, jestli myslíte tohle," vrtěla hlavou. „A rozhodně Evanovi hlavu nemotám, ten má jiné zájmy než holky."

„Nesmysl," prskla paní Rosierová nespokojeně. „Copak nevidíš, jak se na tebe dívá? Možná jenom nechceš vidět to, co je očividné. Pravdou je, že můj syn je do tebe blázen. Jsem jeho matka, poznám to."

„Ale..." zašeptala do ztracena Glenda a snažila se tu informaci přebrat. „Vždyť Evan mě jen..." Chrání před Smrtijedy za cenu vlastní bolesti. „Jsem jeho..." Vrba, které svěřuje veškeré svoje obavy a tajné myšlenky. „Nejsem přece..." Do Evana zamilovaná. Nebo snad ano?  Glendě se hlavou honily různé myšlenky, ani jednu však nebyla schopná říct nahlas.

„Co bylo, bylo, teď je před Evanem nová životní zkušenost. Glendo, rozhodni se, dokud je čas. Až tahle večeře skončí, bude Evan zasnoubený a pokud jsi jeho kamarádka, omezíš s ním kontakt aspoň na tak dlouho, aby si stihl uvědomit svoje priority. Pak už si dělejte, co chcete, za cizoložství se smrtí neplatí," pošeptala s laškovným mrknutím, než odešla do jídelny, kde už skřítek připravoval místa pro hosty.

Glenda zůstala stát v kuchyni. Hlavou se jí míhaly obrazy z posledních dvou let, kdy se s Evanem sblížila. Možná měla paní Rosierová pravdu. Možná byl Evan větší tajnůstkář, než se dělal. Možná ji měl skutečně o kousek radši, než by kamarád kamarádku měl mít. Ačkoliv nerada, zaslechla cinkání příborů, proto vešla do jídelny a nenápadně se usadila na své místo po bok paní Rosierové.

V čele stolu seděl pan Rosier, v ruce držel sklenici červeného vína a připíjel jím na budoucí svatbu Evana a Eudory. Po jeho pravici seděla paní Rosierová a vedle ní Glenda. Z druhé strany stolu seděl Evan s Eudorou. Glenda po nich co chvíli loupla pohledem, aby se přesvědčila o tom, co již dávno věděla. Ti dva se k sobě ani kapánek neměli. Seděli prkenně na svých židlích a jistě by skřípali zuby, kdyby jim to jejich vychování dovolilo.

Glenda nemluvila, jen poslouchala skomírající debatu mezi Evanem a Eudorou o profesorech v Bradavicích a následnou výměnu názorů mezi manželi Rosierovými ohledně vzestupu akcií na mudlovském trhu, o kterém neměl pan Rosier ani ponětí a paní Rosierová na tom nebyla o mnoho lépe. Oba ale hájili své názory až do krve.

Několikrát se podívala po Evanovi, vždycky ho přistihla s pohledem přikovaným k ní. Čím dál víc si uvědomovala dopad slov paní Rosierové. Pokud by skutečně nějakým podivným zázrakem dokázala poplést Evanovi hlavu, pak stála před pekelným rozhodnutím. Bez Evana nemohla dlouho přežít, mezi Smrtijedy by si bez něj ani neškrtla, a i v běžném životě si nedokázala představit, že by všechno omezila. Ranní i večerní návštěvy, jejich rozhovory, jejich všechno. Na druhou stranu, kdyby se Evana nevzdala a sobecky by si ho nárokovala i dál, mělo by to špatný vliv nejen na něj, ale i na Eudoru. Svatbu by tak mohla ohrozit a to by stáhlo do pekel ji i Lucindu. Ať počítala, jak počítala, špatně by skončila v obou případech. V tom druhém by s sebou ale stáhla mnohem víc lidí.

Ještě před dezertem tedy vstala a omluvila se, že úplně zapomněla na dohodnutou schůzi s Fawleyovými a proto musí jít. Paní Rosierová se na ni pochvalně usmála a pan Rosier jí s radostí vyprovodil. I Eudora byla ráda, že Glenda odcházela. Ačkoliv se jí Evan všemi možnými způsoby nezamlouval, nakonec se uklidnila a pochopila, že takhle to bude nejlepší. Hodlala hrdě přijmout svůj osud, tím byl Evan Rosier a jeho příjmení namísto Nottová.

Glenda se jí do toho všeho přimotala úplnou náhodou. Teď se ale zdálo, že sama opouští bojiště a bez jakéhokoliv slova navíc mizí do černé noci. Měla docela pravdu. Glenda se nepřemístila krbem pryč, zařekla se, že krb k Rosierovým už nikdy nepoužije, bylo to příliš důvěrné. Obyčejní hosté, tedy i ona, používali dveře. Proto se nechala vyprovodit ven a odešla pěšky do noci.

Domů se jí nechtělo, věděla, že by buď našla prázdný dům, pak by jistě vytáhla album a začala brečet, nebo by ji tam čekal Gerald. To byla ta horší možnost. Bála se jí, bála se jít domů, proto raději zůstala venku a jala se prozkoumat noční život Nottinghamu. Ten nenabízel příliš zábavy, přesto to bylo lepší než jít domů. Cokoliv bylo lepší.