Světlo uprostřed noci si Glenda nesměla dovolit, nechtěla, aby na ni Gerald přišel, když se plížila do kuchyně. Daleko za hrnci v nejspodnější polici měla schovanou zásobu bolest utišujících lektvarů a mastiček, několik z nich měla ještě podle receptu madam Pomfreyové z dob, kdy se naivně domnívala, že by snad někdy mohla dosáhnout na léčitelství a zkusit to třeba u Munga. Nemohla, to jí život oznámil hned několikrát, nebyla na to dost dobrá.

Když se natahovala dozadu, rameno se opět ozvalo. Dneska na něj spadla, nejspíše si ho pohmoždila, proto bolelo. Stačila trocha modrého lektvaru a přestane to, měla to ozkoušené. Sáhla po své zásobě, ale ať šátrala, jak šátrala, nic nemohla nahmatat.

„Hledáš tohle, sestřičko?" ozvalo se za ní, až Glenda nadskočila. Nevšimla si ho. Jak si mohla nevšimnout stínu postavy v místnosti? „Víš, tresty se dělají proto, aby si člověk zapamatoval určitě věci a nedělal ty chyby opakovaně," pustil na zem ampulku s modrým lektvarem. Ta se rozbila a ohodila celou podlahu. „Myslíš, že by to mělo účinek, kdyby tě bolest přešla po loknutí si jednoho lektvaru?" na zem letěla druhá ampulka. „Já si to taky nemyslím. Než půjdeš zase spát, utři to tu," obrátil dnem vzhůru celou krabici plnou ampulek a mastí. Skleněné nádobky se rozbily a jejich obsah měla Glenda utřít.

Ráno vstala Glenda s kruhy pod očima. Polovinu noci vytírala kuchyň a tu druhou se snažila usnout s tepající bolestí v rameni. Gerald už se v domě nevyskytoval. Glenda tedy vstala s trochu větší radostí k životu a jakmile byla oblečená, odletaxovala se rovnou k Rosierovým. Dělala to už pomalu každé ráno, že si skoro nepamatovala doby, kdy odcházela přímo do práce.

„Evane?" zavolala ještě z krbu do očividně prázdného domu. „Jsi tu někde?"

„Je nahoře, Glendo," zavolal na ni z druhé místnosti ženský hlas.

„Díky, paní Rosierová," odpověděla jí dívka jako obyčejně. Ani jí to nepřipadalo divné.

„Ty, Glendo?" vyšla z pokoje žena kolem čtyřiceti let. Blond vlasy měla stažené v nízkém culíku a usmívala se. Vypadala docela přátelsky. „Neměla bys večer čas? Budeme mít rodinnou večeři a ty už do té naší rodiny skoro patříš," usmívala se. „Byla bys pro Evana dobrá podpora, jistě se zase bude chtít postavit svému otci ohledně tě věci se svatbou," dodala.

„Já..." přemýšlela Glenda, „nevím, jestli to nebude divné. Přece jen, Evan už je zasnoubený, jak by asi vypadalo, kdyby s ním u jídla neseděla jeho snoubenka ale já?"

„Dcera Nottových tu bude také, takže tohohle se bát nemusíš," ujistila ji paní Rosierová, ale její výraz se při tom lehce změnil. Když mluvila o dceři Nottových, nemluvila s láskou nebo radostí, spíše s lehkým nesouhlasem nebo nezájmem. Glenda dokázala číst v lidech, zejména v jejich výrazech a emocích, Evan jí jednou říkal, že by byla dobrá nitrozpytka, ačkoliv neuměla pořádně ani štít.

„Budu o tom muset popřemýšlet, možná už večer něco mám," zalhala, aby nemusela jít na takovou večeři, ale paní Rosierová se shovívavě usmála.

„Rozumím tomu, snad se bude Evan ovládat dostatečně i bez tebe."

Paní Rosierová měla jednu skutečně neuvěřitelnou vlastnost. Pouhými několika slovy dokázala uvést kohokoliv do rozpaků a přivést ho na úvahy, jestli skutečně dělá dobře. V Glendě její slova vyvolala vinu a uvažování, jestli by přece jen neměla zůstat už kvůli Evanovi.

„Matko, zase ovlivňuješ rozhodnutí ostatních?" objevil se na schodech Evan a okamžitě měl o celé situaci přehled.

„Evane, to bych přece nikdy neudělala, že ne, Glendo?" usmála se na ně všechny a se slovy, že už si jistě poradí, odešla opět do zadního pokoje.

„Musíš ji omluvit, matka je často," zarazil se a hledal vhodné slovo, zatímco si ji pozorně prohlížel. „Co se ti stalo s rukama?" upozornil ji na popraskanou kůži na prstech a dlaních. Glenda se na ruce jen zběžně podívala, věděla, co najde. Od mytí podlahy a lektvarů všech smíchaných dohromady se jí nehojily rány po střepech od skleněných ampulek. Navíc se jí směsi zažíraly do kůže a ničily ji.

„V noci jsem uklízela, nic víc," usmála se na něj.

„Vytírala jsi snad kartáčkem na zuby celý dům?" něžně ji vzal za ruce, aby se na ně podíval zblízka. „Nebo ses pokoušela sedřít si kůži z prstů? Bez ní nebudou vypadat líp, věř mi," přejížděl jí prsty po rukou, načež vytáhl hůlku a vyřkl několik kouzel.

„Děkuju, to nemuselo být," usmála se na něj Glenda.

„Ale muselo. Ohledně toho, co říkala matka," obešel ji a nedopatřením do ní vrazil ramenem. „Promiň," opět se zarazil. „Co se ti stalo s ramenem?" dotkl se špičkami prstů bolavého místa a Glenda sykla.

„Večer jsem upadla a narazila si ho," zalhala, jak už byla zvyklá.

„A pak jsi uklízela?" přišel na ní jako právník s časovou osnovou. „Bolelo tě rameno, tak ses rozhodla, že by sis mohla svléknout prsty z kůže? Jen tak?" bez jakéhokoliv varování jí odhrnul část blůzky a odhalil tak modřinu na rameni.

„Nech toho!" vyjela po něm Glenda. „Nesvlíkej mě tu, jsi zasnoubený, jo?" pokusila se vtipkovat, ale Evanovi se ve tváři začal objevovat zlý výraz. Byl teď daleko víc náchylný k jeho výbuchům vzteku, Glenda včera jeden viděla, nechtěla vidět druhý hned den po tom prvním.

„Nevrátil se náhodou tvůj bratr?" vybalil na ni okamžitě otázku, kterou nechtěla zodpovídat.

„Ne," dokázala, že se jí netřásl hlas, „říkala jsem ti, že se vrátí, až se mu bude chtít. Řeknu ti to."

Evan se nezdál být přesvědčený, přesto přikývl a opět vytáhl hůlku. Bohužel žádné účinné kouzlo na zbavení bolesti neměl, proto Glendě nedokázal příliš pomoct. Dotkl se modřiny a oznámil, že někde v domě bude mít mastičku, kterou používala i Glenda. Přivolal si ji kouzlem a začal ji roztírat po Glendině rameni.

„Synu?" vešel do pokoje muž. Oproti paní Rosierové vypadal přísně a nekompromisně. Zatímco paní Rosierová tiše vkládala své myšlenky do hlav jiných pomocí manipulace, pan Rosier se něčím takovým nezabýval. Když on přikázal, ostatní plnili jeho rozkazy, tak to bylo. „Okamžitě," promluvil tiše, ale s každým dalším slovem nabíral na síle hněvu, „se jí přestaň dotýkat! A navleč jí tu blůzu! Hned!"

Glenda by nejraději odletaxovala svoje vědomí do nevědomí, cítila se neuvěřitelně trapně, jako přistižená při činu. „Já přece nejsem..."

„Teď zmlkni, Glendo," pošeptal jí do ucha Evan, čímž ale jen nazlobil svého otce.

„Kolikrát," zahřměl, „kolikrát ti mám připomínat, že budeš mít svatbu! Vezmeš si Nottovou a hotovo! Žádné tvoje podivné..." přejel si Glendu pohledem, „holky tomu nepomůžou. Prostě si ji vezmeš!"

„Nikdy!" rozzuřil se Evan a konečně radostně našel terč pro svůj proud vzteku, který začal už při pohledu na Glendino rameno. „A jestli chceš, vezmi si ji sám."

Glenda vyprskla smíchy, čímž se stala terčem pro velice rozzlobený pohled pana Rosiera, který následně odešel a prásknul za sebou dveřmi. „Já možná na tu večeři přijdu, už kvůli tomu divadlu, co by nastalo."

„Přijď," souhlasil okamžitě Evan.

„Počkej, neblázni! Já to myslela jako legraci, přece nemůžu jen tak přijít na večeři vaší rodiny a tvojí snoubenky," zavrtěla hlavou. „A navíc mám jiné starosti, nevím, jestli bych to vůbec stihla."

„Jaké máš starosti?" zajímal se okamžitě Evan, ale Glenda zavrtěla hlavou s tím, že mu do toho nic není a ona mu to říct nesmí.

„Není to moje tajemství, proto ti nic nemůžu říct. A teď už musím jít, přišla jsem se jen přesvědčit, že ještě žiješ."

„Radši bych nežil," odtušil zlověstně.

„Tak na to ani nemysli. Musím jít, tak nevyváděj moc, Eudora..." už už chtěla říct, že si s tím poradí, ale včas se zarazila. Vzpomněla si na Traversova slova o tom, že se mezi ně nesmí stavět, jinak by to odnesla Lucinda. Za tou ovšem šla dneska. „Prostě nikoho nezabíjej, jo?"

„Bude to těžký, ale pro tebe se ovládnu," ušklíbl se Evan, když si Glenda brala letax a vstupovala do krbu.

„Ač nerada, budu ti muset věřit," zašklebila se na něj nazpátek a automaticky se k němu naklonila, nadechla jeho vůni, která ji na okamžik zcela ochromila, a uvědomila si, že mu chtěla dát pusu na tvář. Vyděšeně se odtáhla a zamrkala. „Promiň. Musím jít."

Prášek vhodila pod sebe, aby neslyšela Evanova slova, a zmizela dřív, než si mohl uvědomit, co se to přesně stalo. Při cestě na Ministerstvo se zařekla, že už nebude chodit k Rosierovým každé ráno. Očividně to nebylo bezpečné.

***

V atriu narazila na Dívku, která očividně někam spěchala. „Čeká mě dneska někdo?" zavolala na ni Glenda. Dívka se otočila a zavrtěla hlavou. Glenda proto potěšeně vyrazila rovnou na odbor pro záležitosti sportů, sama nikdy netušila, jak přesně se to jmenovalo. Věděla ale, že na jednom z mnoha míst dělá Lucinda Talkalotová a dohaduje cosi okolo famfrpálových zápasů. Glenda nikdy nepochopila, proč vlastně nešla přímo hrát, když na to měla průpravu i věk, proč skončila na Ministerstvu.

„Slečna Parkinsonová?" optal se jí příjemně vyhlížející mladík. „Už na vás čekáme. Všichni víme, že jste měla přijít." Varoval ji, čekal potíže a očividně hrál za stranu, jejíž Znamení měla Glenda na předloktí.

„Je tu někde Lucinda?" optala se ho mile Glenda, aby ukázala, že tu není ještě tolik pracovně jako spíše přátelsky. Nepoměr v tom dělalo hlavně to, že tu pro Lucindu nikdy nebyla, nikdy se na ni neptala a nikdy za ní nezašla. Bude to vypadat, že má Lucinda potíže s rodokmenem, což ostatně byla pravda, ale Glenda přesto nechtěla, aby k tomu došlo. „Chodily jsme spolu do Bradavic, přišla jsem jí oznámit, že se naše třetí kamarádka vdává," zalhala okamžitě Glenda.

„Jistě," usmál se mladík. „Slečna Talkalotová je v kanceláři na konci chodby, teď tam bude sama, ostatní ještě nepřišli."

Glenda poděkovala a rozešla se na konec chodby. Zaťukala na dveře a po rozhodném dále vešla. „Ahoj, Lucindo." Zavřela za sebou, aby mladík neviděl dovnitř.

Dívka se špinavě blond vlasy vyšisovanými sluncem z poslední doby, zřejmě byla někde na dovolené, a útlou sportovní postavou téměř bez jakýchkoliv prsou vyskočila ze své židle. Ukázala tak rychlost střelkyně a hbitost kohokoliv, kdo dělal sport víc než jednou týdně. V očích měla strach. Glenda se ani nestihla nadechnout a Lucinda už proti ní mířila hůlkou. „Co chceš, Glendo? Přišla sis pro mě?"

„Cože? Proč?" nechápala Glenda.

„Nepředstírej!" štěkla po ní Lucinda. „Někdo se mi hrabal ve věcech, to poznám. Zmizel mi list potvrzující moje narození, několik hodin na to se tu objevíš ty. Odhoď hůlku a zvedni ruce, chci na ně vidět!" ruka se jí slabě třásla, Glenda si všimla, jak nepatrně váhá.

„Dobře, dobře, uklidni se, ano?" Glenda položila hůlku na zem a zvedla ruce, přesně jak Lucinda chtěla. „Nepřišla jsem si pro tebe. Přišla jsem tě varovat."

„Na to ti neskočím! Vím, jak skončil Dirk. Myslíš si, že budu jen tak sedět a čekat, až se mi to stane taky? Něco ti povím, nebudu. Nehýbej se, jsem řekla!" zaječela na ni. Vypadala jako zvíře zahnané do kouta, v očích se jí leskly slzy, byla poražená. Její čistokrevnost se neměla dočkat vyslyšení. Měla dostat trest za něco, co nemohla ani ovlivnit.

„Nechci ti ublížit, Lucindo. Tobě ne."

„Tak co chceš? A neříkej mi, že jsi mi přišla oznámit to o Eudořině svatbě. Vím, jak jsi ji včera vyhodila, vím všechno."

Glenda se ušklíbla. „Pokud víš všechno, pak jistě víš, kdo se u mě vystřídal s Eudorou a co chtěl. A jak to poznamená tebe," mlžila. Lucinda vypadala překvapeně. Zřejmě se od Eudory nedozvěděla první poslední nebo blondýnka ve svém rozrušení na Reguluse zapomněla. To by jí bylo podobné, pomyslela si Glenda.

„Eudora nevyprávěla?" vyžívala se ve své chvíli Glenda. Opět musela krotit své podvědomí, aby se přílišně neradovalo z Lucindina neštěstí.

„J-já nechci skončit jako jiní," prohlašovala bojovně Lucinda, ale její hlas se třásl. „Jsem čistokrevná, Glendo. Ty to víš, byla jsem s tebou ve Zmijozelu, znáš mě. Nejsem žádný buřič proti systému, nic proti němu přece nemám!" vyšilovala.

„Jsi čistokrevná, to vím," souhlasila opatrně Glenda. S rukama nad hlavou pomalu přistupovala k Lucindě. „Tak skloň tu hůlku. Nepřišla jsem ti ublížit. Přinesla jsem ti tvůj ztracený papír, ten o narození. Podívej," sáhla do kabelky, ale okamžitě se zarazila, protože na ni Lucinda stále mířila. „Můžu? Můžu ti ho ukázat? Hůlku mám na zemi, vidíš?"

Lucindě se v obličeji vystřídalo několik výrazů. Na začátku byla odvážně bojovná, stála tam proti Glendě a mířila na ni pevně a nezdolně, o vteřinu později se jí ruka třásla a hůlka jí vypadla z ruky. Lucinda se zděsila nad tím, co se stalo, z očí jí vytryskly slzy, které tak dlouho zadržovala, a klesla na kolena ke své hůlce. Glenda pochopila, že právě vidí to, čeho se za celých devět let nedočkala. Lucinda se právě zhroutila.

„To si ze mě děláš prdel, Talkalotová?" klekla si k ní a donutila ji, aby se na ni podívala. „Teď budeš brečet? Teď? Když mě málem zabila vrba mlátička, ani jsi nehnula brvou. Když ti potlouk přerazil tři žebra, sotva jsi sykla bolestí. A když tě Black poslal do hajzlu před celou školou, dala jsi mu pěstí. A teď budeš brečet?" podala jí její hůlku. „Vždyť máš všechno, tak si nestěžuj. A až vyřešíme tenhle maličký problém, budeš za vodou docela."

„Rozhodně nemám všechno," vzlykla Lucinda. „Ty máš práci, kterou lidi musí poslouchat, mně hrozí vyhazov," začala mluvit. „Ty máš to nejčistší příjmení pod sluncem, já jsem," fňukla, „Talkalotová. Ty..."

„Ty máš přítele, budoucnost, svobodný život, rodinu a nemusíš se bát každým dnem o život. V téhle době je to až přílišný luxus. Nejsou to dobré časy pro nikoho. Tak pojď, podepíšeme to rovnou," vytáhla ze své kabelky papír téměř totožný s tím původním. „Jak by se ti líbil za otce takový Fawley? Je čistokrevný a, pokud vím, velice snadno úplatný. Bude tě to něco stát, ale vsadím se, že to vyjde."

„Ty mi vážně," zasekla se uprostřed věty Lucinda, „pomáháš?" vydechla tichounce. „Proč?"

„A proč by ne? Nic jsi mi neudělala, bývaly jsme přítelkyně. Časy se mění, čistokrevnost taky není všechno," přiznala trochu neochotně Glenda.

„Nemůžu uvěřit, že to říkáš zrovna ty."

„Já taky ne. Hlavně se zvedni, takhle tě nechci už nikdy vidět. Regulus by taky nebyl nadšený, kdyby tě tu někdo našel, jak se plazíš po zemi. Vytírat podlahu můžeš jemu doma," ušklíbala se, brala si kabelku a schovávala do ní hůlku i papíry. „Odpoledne pozvu Fawleyho na večeři nebo oběd. Měla bys čas třeba pozítří? Výborně," nečekala na odpověď, „tak to uděláme u tebe. Ke mně teď... Nikdo nemůže."

Lucinda jen tupě přikývla. Glenda to všechno brala v rychlosti, jak se snažila vypadnout odtamtud co nejdříve, všichni ti lidé z Bradavic, se kterými se bavila, její vzpomínky i spojení s těmito lidmi ji tížilo. Čím dál víc přemýšlela o událostech léta po sedmém ročníku a nemohla přestat.

„Počkej," zarazila Lucinda svoji dávnou přítelkyni těsně před odchodem. „Jak víš o Regulusovi?"

„Prostě to vím," pokrčila rameny Glenda. „Přemýšlej, komu tak bezmezně věříš," napověděla jí. Nemohla jen tak napráskat Reguluse, že to byl on, kdo hledal v Lucindině rodokmenu, přesto nemohla odejít, aniž by dívce nedala aspoň maličkatou nápovědu. Nikdo by se přece neměl hrabat své přítelkyni v rodokmenu, ani Regulus Black.

Po cestě atriem ke své kanceláři se málem srazila s Dirkem Creswellem. Pohled, který jí věnoval, by ji dokázal sežehnout na místě. V jeho očích se skrývala vražda, kterou by na Glendě s radostí vykonal, kdyby mohl. „Dirku..." zašeptala, ale její slovo se ztratilo s davem. Dirk odešel, lidé kolem něj odstupovali, vypadalo to, jako by byl nakažený nějakou nemocí. A podle některých z nich také byl, jeho nemoc se jmenovala mudlovští předci.

Nezáleželo, jaký byl člověk nebo za co bojoval, záleželo na tom, jaké byly jeho kořeny. Bez rodiny se v těchto časech neobešel nikdo. V tomto světě byla rodina nade vše.