Hrozný den ještě zdaleka nekončil. Glenda si mohla oči vyplakat, ale její práci to bylo ukradené stejně jako všem lidem na Ministerstvu. Vlastně si jen tak pro radost hledala v hlavě někoho, komu by nebylo jedno, že se zamkla v kanceláři a už několik hodin ji neopustila. Byl to takový druh vlastního masochistického mučení, kdy dlouhé minuty není nikdo k nalezení a na to Glenda navazovala větším pláčem.

Nejdříve se po ní začal shánět kdosi za dveřmi. Začal bouchat a bez ustání se dobýval dovnitř. Když Glenda nereagovala, začaly se v zámku dveří ozývat podivné zvuky. Glenda se tam otočila a nestačila se divit vlastním očím. Zámkem pohybovala magie z hůlky, která byla strčená uvnitř, dokonce vyrazila i klíč na zem.

Dveře se otevřely a dovnitř vnikl muž vyšší než Glenda, ale mnohem hubenější. Glenda už si ten pohled skoro nepamatovala, od školy toho zapomněla spoustu. „Regulusi, vypadni!" zaječela Glenda a pokusila se ho vyhodit jako prve vyhodila Eudoru, ale Regulus nebyl křehká blondýnka, aby se dal tak snadno.

„Na to zapomeň, něco od tebe potřebuju. Uděláš to, jsem tam delší dobu než ty," vyhrnul si rukáv a odhalil tak Znamení zla.

„To se máš čím chlubit, fakt," zabouchla za ním Glenda dveře. Povolila a nechala ho uvnitř. „Nemysli si, že ti budu chtít pomoct, všichni jste se ke mně otočili zády. Všichni. Ty, Eudora, Dirk, Walden..." vypočítávala.

„Pokud vím, Dirka jsi za to prohnala víc, než si zasloužil," odsekl jí Regulus. „Jsi spokojená, že teď chodí Ministerstvem s červeným puntíkem jako ovce na porážku? Ach, ta tvoje práce, to je přímo potěšení pro někoho, kdo si musí vybíjet zlost na bezbranných lidech, co?" vystoupil proti ní, až Glenda ucouvla.

„Nic o tom nevíš, tak zmlkni," prohlásila důrazně Glenda.

„Ale něco ti řeknu, na mě ta tvoje moc nedosáhne. Já jsem Black, mě jen těžko označíš za mudlovského šmejda!"

„Pokud po mně něco chceš, jdeš na to vyloženě dobře, Blacku!" zaječela, protože už se neudržela. „Teď budu tak ochotná ti vyhovět."

Regulus jako by v tom okamžení prozřel. Usmál se a pochválil Glendě kancelář. „Však já to tak nemyslel, to přece víš," přešel ke stolu a nakoukl Glendě do papírů. Z náprsní kapsy jí podal kapesníček. „Taková hezká holka přece nebude plakat, že ne?"

„Ty fakt něco chceš," protočila oči Glenda. „Nech toho, oba víme, že jsi na mě byl milý jenom třikrát v životě, jednou kvůli sázce s Waldenem, podruhé protože jsi to slíbil Křiklanovi a potřetí protože jsem si to vybrečela. A teď protože na tebe mám páku. Tak to přeskoč, na tohle nejsem zvědavá. Co chceš?"

„Takže mi pomůžeš?" rozzářil se Regulus.

„Ne, nepomůžu, ale něco mi říká, že bez toho, aniž bych věděla, co chceš, neodejdeš. Tak mluv, ať to máme rychle za sebou."

„Glendo," zavrčel na ni a vyhrnul si rukáv. „Chceš, abych všem pověděl, jak moc se ti práce pro našeho Pána nedaří?" popadl ji za levou ruku a také vyhrnul rukáv. „Máme stejná Znamení, musíme si pomáhat."

„Vážně?" popadla ho za zápěstí Glenda a silně mu zmáčkla klouby. Věděla, že tím ničeho nemůže dosáhnout, ale vztek a smutek se jí ze slz přetvářel na agresi, kterou potřebovala někde vybít. Nejraději by mu rozdrtila ruku na padrť, aby se kosti už nedaly zacelit. Nedokázala pochopit, jak kdysi mohli být přáteli.

„Stačilo by zmáčknout pár lidí, vím, kde a koho se zeptat. Držím tvůj život v rukou, Glendo, mysli na to," varoval ji.

Glenda si uvědomila, že Regulus je skutečně v koncích. Nikdy se nechoval zbrkle, nikdy nevyhrožoval, vždycky jednal chladně a vypočítavě. Tohle nebyl ten Regulus, kterého znala. To, co potřeboval, chtěl mnohem víc než cokoliv jiného. Nejspíše by se pro to vzdal i života. Chtěl to mnohem víc, než aby před Glendou hrál nedostupného.

„Čím víc mluvíš, tím míň ti chci pomoct. Potřebuješ mě víc než já tebe, poznám to na tobě. Sedm let, Regulusi Blacku, sedm let ve stejné třídě i koleji, něco jsem se naučila. Tak mluv, než mi dojde trpělivost a začnu křičet o znásilnění. A komu asi uvěří?" v rychlosti přehodila jeho ruku nad tu svoji, takže najednou držel Regulus ji kolem zápěstí. Ani si nestihl uvědomit, že to udělala. Byla mnohem chytřejší, než jak vypadala.

„Jde o Lucindu!" vyhrkl Regulus a okamžitě Glendu pustil. „Lucinda Talkalotová, tvoje velká kamarádka," snažil se. Glenda se kousla do rtu. Lucinda byla její skutečná přítelkyně, aspoň kdysi, než spolu zpřetrhaly všechny kontakty.

„Proč potom poslala tebe a nepřišla sama?" zatěkala pohledem ke dveřím.

„Neví o tom," vydechl sotva slyšitelně Regulus. „Neví, že jsem jí kontroloval papíry."

Glenda zalapala po dechu. „Ty ses jí hrabal v rodokmenu?" vytřeštila na něj oči, načež překřížila ruce na hrudi, protože Regulus začal sahat do kapsy. „Nebudu jí číst rodokmen, je to moje kamarádka. Nic mi neudělala, nemůžu jí slídit v soukromí. Nejsem ty!"

„Stejně bys to musela udělat, pracuje na Ministerstvu, musela bys to zkontrolovat," ujistil ji hořce.

„Ale dala by mi ho ona. Tohle je," vrtěla hlavou jako zběsilá, „co vůbec jsi zač? Její přítel, že se jí hrabeš ve věcech?"

Regulus si povzdechl. „Přesně to. Chtěl jsem si ji jen proklepnout, nic víc. Dostal jsem na ni tip, musel jsem to prověřit. Věděla jsi, že je to sestřenice Pottera?" promnul si tvář rukama. „Jen si to přečti sama."

Glenda tedy přijala papír a přečetla si rodokmen jen tak zhruba načrtnutý Regulusovou rukou. „Potřebuju na to přezkoumání nějaké papíry. Rodný list od Munga nebo tak něco," dívala se na jména, ale nemohla jim jen tak věřit.

„Mám její záznam ze dne narození," podal jí papír, který Glenda převzala opatrně a s respektem.

„Jméno, Lucinda Talkalotová," četla si pro sebe, „matka Rosella Talkalotová, rozená Potterová," poslední jméno vyhrkla překvapeně. „To musela být sestrou pana Pottera, otce..."

„Jamese. Přesně tak. Ale to není to důležité. Podívej se na otce."

„Otec, Jack Talkalot. Nic víc? Žádná zmínka? Chceš mi říct, že její otec je," ztišila hlas, „mudlorozený?"

Regulus se znovu rozhlédl kolem sebe. „Proto jdu za tebou. Lucindin otec rozhodně není mudlorozený. Je čistokrevný, jeho matka byla Lucretia Prewettová a otec Ignatius Prewett, tady to máš podepsané," podal jí papír téměř totožný s tím Lucindiným, až na jméno, které vévodilo listu. „Jméno Talkalot převzal po své tetičce přivdané z otcovy strany."

„Ty ses zbláznil," vyhrkla Glenda. „Nejenže po mně chceš zfalšovat hned několik papírů a k Mungovi vpašovat tenhle list narození, protože, pokud to nevíš, všechny se tam duplikují a schovávají, ale taky máš díry v příběhu. Copak nikoho nezarazí, že není nikdo z nich zrzavý, když mají Prewettovské geny? A navíc, pokud jsi Lucindin přítel a vydrží vám to, budeš si ji chtít vzít. Nekoukej na mě, takhle jsi z ní udělal svoji sestřenku, když byla Lucretia původem Blacková, chápeš? Je to, jako by sis vzal Narcissu."

A pak řekl Regulus větu, po které se s Glendou zatočil svět. „To mě nenapadlo."

Glenda by byla bývala něco řekla, ale do místnosti znovu nakoukla dívka, která oznamovala další návštěvy. „Slečno Parkinsonová, čeká tu na vás váš bratr. Mám ho pustit dál?"

„Já..." přemýšlela, jestli bude lepší nechat ho čekat venku nebo si to odbýt rovnou. „Zeptejte se, co potřebuje, že tu mám jednání."

Dívka odešla, ale za chvíli se vrátila s tím, že je to prý důvěrné jen v okruhu rodiny. Glenda bolestně zavřela oči. Brzy odjede, nikdy nevydrží dlouho, pomyslela si. Za pár dní odjede zase někam pryč, kdoví co celé dny dělá. Neuvidím ho dalších pár měsíců. „Ať jde dovnitř."

„Já půjdu," rozešel se ke dveřím Regulus, ale Glenda ho zarazila.

„Počkej tu. Prosím, vydrž ještě několik minut." V jejím výrazu bylo cosi, co Reguluse nutilo zůstat. Aspoň kvůli starým časům. Nikdy Glendu neměl příliš rád, ale nikdy nebyl proti ní, skutečně proti ní. „Geralde, zrovna jsme tu řešili rodokmeny. To totiž v práci dělám," uvítala vesele svého bratra.

Gerald vešel dovnitř a rozhlédl se. Spatřil Reguluse, načež se pousmál. „Chtěl jsem se tě jen zeptat, jestli je ti lépe. Ráno jsi nevypadala zrovna dobře," starostlivě naklonil hlavu ke straně, až se Regulus v tu chvíli cítil trapně.

„Mnohem lépe, děkuji za optání," odpověděla mu chladně Glenda a naznačila, že teď se to zrovna nehodí.

„Ta dívka mi řekla, že tu končíš v pět. Počkám na tebe, aby ses po cestě domů neztratila," oznámil jí, ale Glenda v tom cítila hrozbu. „Zatím se opatruj, Gleny."

Jakmile odešel, Glenda vydechla všechen zadržovaný vzduch. Připadalo jí, že uplynula spousta času. Přejela si po obličeji rukama, aby skryla poslední zbytky i nově tekoucí slzy. Když se konečně podívala na Reguluse, uběhlo několik minut. „Milý bratříček, co?" poznamenala kysele.

Regulus mlčel. Díval se na Glendu, aniž by něco řekl. Konečně se odhodlal promluvit, mluvil tiše a Glenda se musela snažit, aby ho zaslechla. „Myslel jsem si to. Vždycky jsem věděl, že je s ním něco v nepořádku."

„V tom případě ti děkuju za všechnu pomoc, kterou jsi mi poskytl," vzdychla. Už to byla ohraná písnička, tehdy ji v tom prostě nechali všichni, aniž by se obtěžovali zjistit, jestli vůbec bude dýchat dál, jako by jim na ní vůbec nesešlo. „A teď běž. Já půjdu najít Lucindu a zajistit ten rodokmen."

„Děkuji. Nikdy ti tu pomoc nezapomenu."

„Nedělám to pro tebe ale pro ni. A o tom, že ses jí takhle hrabal ve věcech pomlčím. Dlužíš mi to, Blacku," významně pozvedla obočí, dokud to neochotně neodsouhlasil.

Odešel pryč a Glenda ve své kanceláři osaměla. Myšlenkami zabrousila zase ke včerejšímu zážitku, kdy si přála, aby se problémy sesypaly i na ostatní lidi. Zatím to postihlo jen ty, které nemělo. Glenda si tehdy představovala lidi jako jejího bratra nebo Pána zla, nakonec to ale padlo jen na Evana a Lucindu, dva poslední lidi v Británii, které zničit nechtěla.

To, že se celý svět zbláznil, potvrdila Glendě i dívka, která dnes již poněkolikáté nakoukla do kanceláře. Glenda ještě ani nestihla odejít za Lucindou a už k ní přicházel někdo další. „Je tu takový mladík," popsala ho dívka s lehkým úsměvem, zřejmě se jí líbil. „Prý ho budete znát."

Glenda pokrčila rameny. „Ať jde dál, mně už na tom nesejde," vzdychla a posadila se na své pohodlné místo.

Vešel mladík, přesně jak dívka řekla. Byl krásný, nejen pěkný, ale velmi krásný. Hnědé vlasy měl naoko neupravené, ale Glenda věděla, že mu někdy trvalo i několik minut si je takhle přehodit na stranu. Temné oči i jemné strniště doplňovaly dojem nedbalé elegance, tu podtrhovala i košile s rozepnutým horním knoflíčkem. Glendě se při jeho příchodu zastavilo srdce, čekala kohokoliv, ale jeho ne.

„Traversi," vydechla tichounce. „Nečekala jsem tě tu."

„To ani já sám sebe. Přišel jsem si promluvit," zavřel Dívce před nosem dveře a rozešel se ke stolu, za kterým seděla Glenda. Nekomentoval kancelář nebo její práci, nezeptal se jí, jak se má, nesnažil se mluvit přátelsky. Glenda to na něm oceňovala vždycky, když něco chtěl, nechodil kolem horké kaše.

Nevzmohla se ani na nesouhlas. Jen na něj zírala a chtěla ho poslat pryč, chtěla ho vyhodit jako vyhodila Eudoru, chtěla je všechny daleko od své kanceláře. Proč zrovna dneska, proč v ten jeden den se rozhodli hned tři její bývalí spolužáci, že potřebují obnovit přátelské vztahy? Ona o ně nestála, tak proč by jim vůbec měla pomáhat?

„Řeknu to jednoduše," opřel se loktem o její stůl, „ke svatbě musí dojít."

„Cože?" zamrkala překvapeně Glenda a snažila se ignorovat tu drobnost jako jeho rty pootevřené přímo dokonale k líbání. Tolik si s ním užila, že její tělo chtělo všechny tyto vzpomínky znovu realizovat. To už ale nebylo možné.

„Ke svatbě Eudory a Rosiera. Vím, že tu Eudora byla, určitě žadonila, abys jí pomohla, to je přesně její styl," uchechtl se Jerk Travers. „Vím všechno. Pokud se jim pokusíš tu svatbu jakkoliv překazit, náš Pán – a vlastně kdokoliv – by se mohl dozvědět, co tu skutečně děláš. Že falšuješ rodokmeny pro své nečistokrevné přátele. Třeba pro Talkalotovou." Jeho úsměv byl dravčí, zlý. „Copak? Myslela sis, že na tebe nikdy nedojde? Že se zašiješ do kanceláře a budeš předstírat neschopnou šedou myš? Dobrý pokus, ale oba víme, že nejsi neschopná," naklonil se k ní.

I přes to všechno, co říkal, si Glenda vzpomněla na to, jak přesně tohle říkal mile a láskyplně. On jediný si kdysi nemyslel, že je neschopná. Viděl ji takovou, jakou se chtěla vidět taky. Když se nestala prefektkou ani jeden rok, Travers věděl, že to bylo, protože se jí báli. Byla na to prostě příliš dobrá. Když nezískala dobré NKÚ, Travers věděl, že prostě jen neměla dobrý den. V jeho očích nikdy nebyla hloupá. Lucinda šéfovala famfrpálovému týmu a Eudora byla prefektkou, jen Glenda nikdy nic. Travers ale věděl, že to bylo kvůli její výjimečnosti. Pro něj byla Glenda vždycky něčím lepším, než jak ji vidělo okolí i ona sama.

„Nikdy jsi nebyla."

„Proč ti na tom tolik záleží?" dívala se mu do očí, takže nebyla schopna přemýšlet a uvažovat.

Najednou viděla jenom jeho, viděla vrbu mlátičku a Daveyho. Viděla celou tu hru, kterou začali o rok starší kluci. Potter se vsadil s Blackem, že doběhne ke kmeni, než ho pruty vrby smetou. Dokázal to, ale započal tím hru, kterou nemohl nikdo zastavit. Glenda to nehrála několik týdnů, ale když ji Lucinda přesvědčila, že je to naprosto bezpečné, běžela taky. Všichni to tehdy hráli, nebelvírští i zmijozelští, v tu chvíli na tom nesešlo. Předháněli se a vítězili jeden nad druhým. Jenže vrba byla každým dnem podrážděnější a podrážděnější. A když nastal ten osudný den, kdy Black s Potterem vyprovokovali Gudgeona z Glendina ročníku k běhu, Glenda stála poblíž. Vrba se po Daveym ohnala a málem by smetla i Glendu, kdyby ji Travers tehdy nestáhl k sobě. Zachránil tak její oko a možná i mnohem víc, protože Davey byl potom pěkně zničený. Přišel o oko, zatímco Glenda přežila vrbu bez jediného škrábnutí.

„Protože jsem další na řadě. Rosier není první, ale já doufám, že je poslední. Nechci si Eudoru vzít o nic míň než on a ty mi to nepřekazíš. Buď zachráníš sebe a Talkalotovou nebo vás obě stáhnu dolů osobně."

„Lucinda je čistokrevná, nemáš na ní ani slovo," zavrtěla Glenda hlavou.

„Samozřejmě, že je čistokrevná," pousmál se Travers. „Ale ty jsi čistokrevnější. Přece nechceš, aby pravda vyšla najevo. Tak drž a neucukni. Glendo, nemáš na výběr. Opravdu bych tě jen velice nerad zničil, to mi věř."

„Kdybys věděl, jak jsi mě dokázal za ty poslední dva roky zničit," vzdychla, ale pak se zarazila a zamračila se. Nesměla mu začít vylévat své srdíčko, už o to zřejmě nestál, jak jí po cestě domů oznámil. Jen tak uprostřed vlaku jí oznámil, že to všechno končí. Přesně to byla ta chvíle, kdy jí celý život odputoval do ztracena, v tu chvíli se věci začaly hroutit a všichni se k ní otočili zády.

„Takhle jsem to nechtěl, Glendo," pohladil ji po tváři, jako to vždycky dělával. „To přece víš, že jsem tohle nechtěl. Vzpomínáš si na to, jak jsme měli první hodinu létání?" uculil se na ni, jako by snad jeho slova předtím nic neznamenala.

„Ne, nevzpomínám si!" sykla na něj naštvaně a vstala, aby byla aspoň na okamžik vyšší. Jakmile se ale postavil Travers, Glenda si připadala zase maličkatá. Travers byl skoro dvoumetrový, ale Glenda byla sotva po jeho ramena. „Běž už."

„Nepůjdu," zatvrdil se Travers. V tu chvíli jí připomněl Geralda, v něčem se mu podobal, ale nemohla by najít dva rozdílnější lidi. „Glendo, ať se stane cokoliv, prosím," dívka slabě zalapala po dechu nad jeho slovem, které slyšela jen jednou. Ji přece nikdy o nic neprosil, dokázal prosit bez toho slova, ale tohle řekl jenom jednou. Tehdy v šestém ročníku, poprosil ji, aby přestala brečet. „Ať se stane cokoliv, nezačni mě nenávidět."

Glenda zavřela oči, aby v nich nemohl zahlédnout bolest nad těmito slovy. Nenávidět ho, to bylo těžké a skoro nemožné. Dveře klaply a ona osaměla. Najednou byla sama, to si před několika hodinami ještě přála, ale teď by tu měla kohokoliv raději než to prázdno.

S Traversem nebylo něco v pořádku, to pochopila téměř okamžitě. Prvně jí vyhrožoval, potom chtěl, aby ho nezačala nenávidět. Ať se stane cokoliv, to byla podivná slova. Jako by se něco skutečně mělo stát. A Glenda si chtě nechtě uvědomila, že ačkoliv se jí nic z toho přímo netýkalo, najednou stála uprostřed dění. Kromě svých problémů se tak musela poprat i s problémy, které se nějakým záhadným způsobem začaly točit kolem jejích bývalých spolužáků.

Byly to smutné časy, když se přítel obracel proti příteli a ani rodina nedržela pohromadě. A v těchto časech bylo nebezpečné si cokoliv přát. Přesto se Glenda neubránila slabému povzdechnutí v duchu přání. Kéž by se mi naskytla možnost všechno napravit.