Ve chvílích, kdy Evan zuřil, se Glenda cítila silnější. Ráda viděla, že i ten, který jí často zachraňoval a pomáhal jí, měl slabší chvilky. Tehdy se neovládal a rozbíjel věci. Ve svém nitru ale Glenda věděla, že radost z přítelova neštěstí by rozhodně mít neměla. Nechtěla ji mít, přesto se vždycky mimoděk usmála, když věděla, že se problémy nehrnou jenom na ni.

„O co jde, Evane?" zeptala se ho v pauze mezi rozbitím talířku ze stolu a náhodné sošky na polici za jeho zády. „Naposledy jsi takhle běsnil, když ti Lucius odmítl přiznat zásluhy."

Evan se na ni zle podíval a hodil jejím směrem porcelánovou vázičku i s květinami ošetřenými kouzlem proti uvadnutí. Samozřejmě neměl v úmyslu se trefit. „Nedráždi hada bosou nohou, Glendo, a mě dvojnásob," varoval ji. „Nerad bych po tobě vážně něco hodil."

Zvedla ruce v obranném gestu a znovu se pousmála, když Evan zařval a rozkopl poličku, odkud prve vyházel všechny věci, co se daly rozbít. „Evane, posaď se a dýchej, ano?" vstala konečně ze svého místa, přešla k němu a vyrvala mu z rukou polovinu nohy od poličky. „Když zničíš všechen nábytek, čeho tím docílíš?"

„Nasrat na všechny cíle!" vztekal se. „Hodnoty, cíle, budoucnost... Budoucnost ať se jde vycpat i s hodnotami!"

„No jo, no jo," souhlasila s ním, zatímco ho posadila na židli téměř násilím. Evan dokázal během několika vteřin poslat do hajzlu ji i všechno kolem, proto si Glenda povzdechla a odešla do kuchyně. Namočila utěrku do ledové vody, přičemž poslouchala Evanovy výkřiky vzteku, vypnula vodu a došla opět k židli, kde kupodivu zůstal sedět.

„Sklapni už," pleskla ho utěrkou přes tvář a než se po ní mohl Evan ohnat, přitiskla mu utěrku na čelo a chvíli mu ji tam držela. „Lepší?" pousmála se, když Evan přikývl. „Tak povíš mi už, co se stalo? Psal jsi, že jde o stav nouze, což samozřejmě ano, protože kdybych nepřišla, všechno bys tu zničil."

„Kde ses to naučila? To docela bolelo," promnul si tvář, kam ho Glenda pleskla utěrkou.

„Od bratra," pokrčila rameny, „účelem je, že to bolí."

„Toho bych taky zabil, kdyby se tu objevil," prohlásil Evan rozhodně.

„Jenže on tu není, tak to nech být," zalhala Glenda. Vlastně ani nikdy nepochopila, proč to dělala. Pokaždé, když se vrátil, lhala Evanovi o tom, že tam nebyl. Připadalo jí to správné, nepřemýšlela proč, prostě to tak bylo. Gerald byl její rodina, jediná rodina. „Raději mi pověz, co se stalo tobě."

„Ani se neptej," sykl naštvaně a sám si podržel utěrku na čele.

„Počkej, přinesu druhou," chtěla odejít, ale Evan ji zarazil s tím, že to stejně nemá smysl, protože na jeho problémy to nepomůže. Glendě opět cuklo v koutku úst, jak se její podvědomí radovalo z bolesti druhých. Nebyla na tom momentálně nejhůř.

Evan se nadechl a otočil hlavu ke Glendě. Už už vypadal, že to řekne, ale pak jen zhluboka vydechl a povzdechl si. Lokty si opřel o kolena a hlavu si vložil do dlaní. Několikrát si promnul obličej, než opět vzhlédl. Sundal si utěrku a odhodil ji na stůl. Vypadal skutečně zničeně. Glenda se mohla jen dívat na to, jak se její snad jediný přítel postupně hroutí. Její podvědomí už se neradovalo, teď mlčelo a vyčítalo Glendě, jak se kdy mohla vůbec radovat z jeho vzteku.

„Svatba," vydechl jediné slovo, které Glenda okamžitě pochopila. Svatba nikdy nebyla dobrá, aspoň ve světě čistokrevných. „Musím."

„Nemusíš," vyhrkla Glenda. „Nikdo nám nemůže říkat, co budeme dělat. Nemají na to právo."

„Glendo, tvoji rodiče jsou mrtví, tobě nikdo nic rozkazovat nemůže," zavrtěl hlavou. Glenda se kousla do rtu a snažila se nemyslet na dnešní ráno. Proč tohle vlastně neříkala sama sobě? Nemá na to právo, Gerald na to nemá právo. Tohle ale její vědomí prohlásit neumělo.

„Už nežijeme ve středověku, máme přece právo rozhodnout si, do koho se zamilujeme. Měli bychom takové právo mít," přitáhla si k sobě utěrku a začala si pohrávat s jejími rohy.

„Ty bys to udělala? Kdyby to tvoji rodiče stihli, taky by ses nevzepřela."

„Asi ne," souhlasila s ní. „Ale ty tu možnost máš, vzepřeš se a..."

„A pak co?" vyštěkl. „Oni najednou couvnou a řeknou, že když nechci, tak nemusím? Myslíš si, že nemají prostředky, jak mě donutit udělat to, co chtějí?"

Glenda si povzdechla nastejno s Evanem. „Jsem hloupá, když pořád věřím v nějakou spravedlnost, že jo?" přiznala si tiše.

„Smutné na tom je, že ještě před rokem bych po tom nadšeně skočil. Moje snoubenka je čistokrevná, bohatá, s dobrým jménem, dokonalá pokračovatelka rodu Rosierových, ale teď mám pocit, že tohle všechno nestačí. Když můžeme každým dnem umřít, najednou mi tohle nepřijde dostatečné za tu námahu. Radši bych si vzal někoho jiného."

„A koho asi tak?" rozesmála se Glenda. „Ne, v tomhle světě nemůžeme čekat nic dobrého, to si musíme zařídit sami. Ale ne vždycky to jde, takže povětšinou budeme jenom trpět. A pak umřeme."

Evan pozvedl obočí. Pobaveně se usmál a vytrhl Glendě utěrku z rukou. Jen tak jemně pleskl Glendu navlhlou utěrkou po stehně. „Dneska nějak dobře naladěná, ne? Naše utrpení může skončit jenom smrt, no co to je za myšlenky?" znovu ji pleskl a pokračoval, dokud se Glenda nenatáhla a nepokusila se mu utěrku zase sebrat.

„Nech toho," vyjekla, když jí mokrou utěrkou zanechal obtisk na zadku. Nakonec utěrku získala pro sebe a odnesla ji bezpečně do kuchyně. „Před chvílí jsi tu ničil nábytek a teď bys myslel na blbosti. Řekni mi," zvážněla, „kdo je to?"

„Kdo je kdo?"

„Kdo asi? Tvoje budoucí žena," protočila Glenda oči. „Znám ji?"

„Nemluvme teď o ní, ano? Nemáš být na Ministerstvu a někomu kontrolovat rodokmen?" ušklíbl se nad náplní její práce, ačkoliv on se také nepředřel. „Dneska jsi přece měla napilno, měla jsi projít celý sportovní sektor."

„To je práce tak na měsíc, Evane. Ono chvíli trvá, než se to všechno sepíše a najde a tak, proto není kam spěchat." Glenda se ale pohledem na hodiny ujistila v tom, že by opravdu měla jít. „Než se vrátím, hlavně nic nerozbíjej."

„Copak jsem děcko?" zamračil se uraženě.

„Mám ti na to odpovídat?" bavila se taky, ale nakonec jen sebrala svoje věci z věšáku, kam je odhodila, jakmile přišla. „Ještě jsem ti vlastně nepoděkovala za včerejšek. Lhát Bellatrix kvůli mně... Co za to chceš?"

Evan se zamračil ještě víc. „Co bych chtěl? Přátelé to přece dělají."

„I přátelé chtějí něco na oplátku, zvlášť ti zmijozelští. Už nejsem tak naivní jako dřív, Evane," usmála se na něj. „Tak se nedělej."

„Vážně za to nic nechci."

„Beru to tak, že si to vybereš, až se ti to bude hodit," pokývala hlavou Glenda a nabrala si prášek na letaxové cestování.

„Počkej, kdy se vrátíš?" zadržel ji ještě v krbu Evan.

„Proč?"

„Abych věděl, kdy tě mám čekat," protočil oči, jako by to snad bylo samozřejmé.

Glenda se jen pousmála a vhodila pod sebe letaxový prášek. „Ministerstvo," prohlásila pevně a nechala se odnést do jednoho z mnoha krbů atria. Evana nechala stát před krbem s úsměvem na rtech.

Jakmile dopadla, zabolelo jí několik obratlů na páteři, jak se o ně odřela při cestování krbem. Navíc se jí stále ještě hojilo pohmoždění ze včerejšího večera i dnešního rána. Po pár vteřinách se ale oklepala od sazí a rozešla se atriem k výtahu, který ji odvezl do kanceláře, kde většinu rodokmenů kontrolovala.

Ze začátku to byla práce, na kterou byla pyšná. Mudlovské šmejdy označovala, aby všichni věděli, o koho jde, čistokrevné mohla vyvěšovat na nástěnku a během celého aktu byla pyšná na své příjmení. S každým dalším týdnem ve válce si ale práci užívala méně a méně. Když poznala skutečný boj, skutečná zranění a skutečnou povahu války, najednou se jí mudlovští čarodějové neoznačovali tak lehce jako předtím. Hledala teď více, aby nemusela označit tolik lidí, jenže to trvalo déle, proto jí každou chvíli hrozila kontrola někoho jiného, popřípadě spolupracovník s čistokrevnými ideály poznamenanými Znamením. Glenda nic takového nechtěla, přesto cítila, že taková změna už na sebe nedá dlouho čekat.

„Slečno Parkinsonová, ptala se po vás nějaká žena," zavolala za ní dívka, jejíž prací bylo informovat toto patro o tom, kdo kdy kde je a není nebo kdo na koho kde čeká a nečeká.

„O koho šlo?" zastavila se v chůzi Glenda, protože nechtěla přijít do kanceláře nepřipravená na to, koho uvidí. Nemohla sice odejít, aby toho někoho neviděla, ale mohla se na něj aspoň psychicky připravit.

„Nevím. Blondýnka, docela krásná, z Bradavic. Prý už budete vědět."

Glenda nechtěla krásné blondýnce z Bradavic brát iluze, ale neměla ani ponětí o tom, kdo to na ni v kanceláři čekal. „Děkuji," kývla na dívku a rozešla se dál vstříc podivné návštěvě. Vzpomínala na to, koho znala z Bradavic. Bylo to dost lidí, jenže s nikým z nich už neudržovala kontakt, jenom s Evanem. A ten byl navíc o několik let starší, takže by se ani neměl počítat.

Otevřela dveře do kanceláře a zarazila se. Žena jí někoho silně připomínala. Trvalo jí to necelé dvě vteřiny, než si vzpomněla na jméno. Eudora Nottová, její blízká přítelkyně během školních let. To, že si dvě vteřiny nedokázala vybavit jméno mluvilo za vše, i za jejich blízké pouto.

„Eudoro?" vešla dovnitř a nedala na sobě znát jedinou emoci nevědomosti, kterou před chvilkou procházela. „Ráda tě zase vidím," pousmála se.

„Máš to tu moc pěkný," okomentovala to okamžitě Eudora a prošla se kolem dokola místnosti polepené fotografiemi čarodějů, jejich jmény a několika desítkami rodokmenů. Přejela špičkami prstů po několika jménech a narovnala spadlé noviny přišpendlené ke zdi. „Tak tohle je tvoje práce?"

„Přesně tak, tohle já teď dělám." Glenda nemohla popsat ten pocit, který se jí rozléval hrudí. Skoro jako by se za svoji práci styděla. A přitom to byla jedna z nejvíce uznávaných prací smrtijedského světa. Když se nový Ministr rozhodl s nimi spolupracovat ze strachu, pak tu bylo pro takové jako Glenda místo. Mohla teď procházet rodokmeny každého spojeného s Ministerstvem.

„Hezký, moc hezký," pokývala Eudora hlavou a konečně se otočila ke Glendě. „Dlouho jsme se neviděly."

„Dost dlouho," přisvědčila Glenda.

„Jistě si máme co říct."

„Jistě ano."

Eudora si povzdechla. „Zaslechla jsem, že pro ně děláš," mávla rukou kolem sebe a pohyb zakončila u levého předloktí.

„A já zase zaslechla, že ti do toho nic není," odsekla Glenda. Nedokázala přes srdce přenést všechny události prázdnin po sedmém ročníku. Nestýkala se s nimi z dobrých důvodů.

„Tak se hned nevztekej," zvedla ruce smířlivě Eudora. „Vlastně jsem přišla kvůli něčemu jinému."

„Samozřejmě, jak jinak. Něco potřebuješ," souhlasila s ní Glenda.

„Slyšela jsem, že máš teď jistý," přemýšlela nad slovem, které by bylo vhodné použít, „vliv," s důrazem na toto slovo pokračovala, „na Evana Rosiera."

„Jak tak vidím, slýcháš denně dost věcí. Je to tvoje práce sbírat drby?" mračila se Glenda.

„Je to pro mě důležité. Nechodila bych, kdyby to nebylo nutné. Mám si Evana vzít," vybalila to na ní rovnou.

Glenda měla dojem, že se jí toho rána dostalo druhé ledové sprchy. Eudora byla tou, která si měla vzít Evana? Najednou se nedivila, že tolik vyváděl. Vzpomněla si na včerejší večer, kdy si přála, aby se i ostatním lidem začaly dít špatné věci a nejenom jí. Najednou ta slova chtěla vzít zpátky, protože Evana do něčeho takového rozhodně namočit nechtěla. Pokud to bylo způsobené jejím přáním, pak by jistě mělo jít nějak zrušit. Prosím, vyslala k všemohoucímu vesmíru, přeju si, aby ty špatné věci odešly. Všechny. Hlavně ta svatba. Jak si ale sama uvědomovala, aby se tak stalo, musela udělat víc než jen jednu modlitbu k vesmíru.

„Nejsem z toho nadšená, pochop," přecházela Eudora po místnosti a co chvíli se zastavila, aby rozhodila rukama. „Víš, že jsem si myslela, že jsem se z toho vykroutila. Rodiče se ale najednou zbláznili, je to tím bratrovým postižením," vrtěla hlavou. „Bez několika prstů se přece dá žít, tak nechápu, co do nich vjelo."

„Samozřejmě, ve vaší rodině často někomu něco chybí. Tvému bráchovi prsty, tobě srdce a cit..." pokrčila rameny Glenda, aby si jako Eudora nemyslela, že na všechny věci zapomněla.

„Nebuď taková, Glendo, prosím," zašeptala Eudora. „Bývaly jsme kamarádky. A já tě tu teď prosím, prosím," zopakovala, „prosím, pomoz mi se z toho dostat."

„Řekni si někomu jinému, já nejsem... No prostě neplním přání jen tak lidem na potkání," odsekla, když ji nenapadl vhodný příměr. Opět si připadala hloupě. Nenáviděla tyhle pocity, které jí říkaly, že není dokonalá.

„Když já nemám kam jinam jít," vzlykla Eudora.

„To já taky neměla, když se mi všechno podělalo," prohlásila ledově Glenda. „A kde jsi v tu chvíli byla ty? Nevíš? Tak já ti to povím," nadechla se Glenda, ale od přívalu slov ji odradilo otevření dveří. Dovnitř nakoukla dívka, která ji prve upozornila na Eudoru. Tentokrát blondýnku zachránila od Glendina upřímného monologu, který by se bez slz jistě neobešel.

„Čeká na vás pan Black, mám ho pustit dál?"

„Copak se dneska všichni zbláznili?" vyjekla Glenda. „Eudoro, vypadni! A pokud pan Black překročí hranice této kanceláře, osobně s ním vytřu podlahu a to mu garantuju, že po svých odsud neodejde. Pořád chce jít dál?" vybafla na dívku naštvaně a ukázala Eudoře dveře.

„Co proti mně máš, Glendo?" zadívala se na ni Eudora velkýma kulatýma modrýma očima, které Glendu pobouřily ještě víc.

„Co proti tobě mám? Jsi mrcha. Ale neboj se, ke svatbě nedojde, Evana je pro tebe škoda," zaječela na ni, načež kouzlem přirazila dveře před nosem Eudoře, Regulusovi i dívce, která ho přišla ohlásit. Zamkla se zevnitř a poprvé vzlykla.

Posadila se do své židle uprostřed místnosti a lokty si opřela o stůl. Až pak si vložila hlavu do dlaní a bez sebemenšího zaváhání se rozbrečela. Netušila, co by měla se situací dělat jiného.