M O Ž N O S T I

James dorazí do své kanceláře hned po svítání, a i když jsou dveře pevně zavřené, zámek je rozbitý. Vstupuje ostražitě, ruku má na jílci meče. Při zběžné prohlídce se neobjeví žádní vetřelci, žádný zjevný vandalismus nebo krádež, což ho dělá ještě podezřívavějším. Někdo se sem dostal násilím... ale proč? Právě se pouští do důkladnějšího vyšetřování, když si uprostřed stolu všimne obálky, kterou tam nenechal.

Pomalu se přiblíží, svraští obočí a pak se zastaví. Ať už byl ten vetřelec kdokoliv, nechal mu vzkaz. Srdce mu za hrudním košem bije jako o závod a v hlavě se mu vzdouvají vlny paniky. Jeho prvotní instinkt k útěku se naplno projevil.

Je jen jedna osoba, která by v něm mohla vyvolat takovou reakci.

Otevře obálku a na okraji stolu se ozve kovové cinknutí, které se odrazí od podlahy a usadí se pod okenní parapet. Už ví, co to je. James se skloní a třesoucími se prsty sevře matčin prsten.

To nemůže být pravda. To není možné. Znovu ne.

James si dovolil propadnout zoufalství na celou minutu, pak zaťal zuby a odpochodoval zpátky ke stolu. Má-li to přijmout, musí vědět proč.

Samotný dopis nijak neuklidňuje bouři v jeho nitru.

Jamesi,

nemohu se podílet na tomto plánu. Nemohu nečinně sedět a dívat se, jak trpíte ve jménu povinnosti. Nemůžu Willa poslat na šibenici.

Je čas, abych začala jednat. Je čas zaujmout stanovisko.

Vím, že Vás to bude bolet, a za to se opravdu omlouvám, ale to, co se chystám udělat, mě odsoudí stejně jistě jako každý pirátský čin. A proto musím vrátit Váš prsten. Nezasloužím si ho. Nezasloužím si Vás. Nikdy jsem si Vás nezasloužila. A nechci být černou skvrnou ve Vašich záznamech.

Dávejte na sebe pozor, Jamesi Norringtone. A díky, že mě milujete. Doufám, že mi jednou také odpustíte.

Očima se jen na okamžik zahledí do klikatých čar jejího podpisu, v rozích místnosti se jako stíny rýsuje zármutek. Pak zmuchlá pergamen v ruce a místo toho se rozzuří.

Nezaslouží si ho? Z nesčetných výmluv, které by mohla pronést, je tahle rozhodně ta nejsměšnější. Černá skvrna na jeho záznamech, opravdu.

Aspoň to tentokrát nebylo na veřejnosti, pomyslí si mrzutě, než tu myšlenku vytřepe z hlavy. Ne. To je nepřijatelné. Neodolatelné. Nesnesitelné.

Turnerova slova mu bez vyzvání vlétnou do mysli, až se zarazí. James strčí rozdrcený dopis do kapsy, odejde a práskne za sebou dveřmi.

Určitě se s ní potuluj.

Přesně to má v úmyslu. Jestli ho bude chtít nebo ne.

---

Během hodiny se James převlékl do civilu, sbalil brašnu s nezbytnostmi a zařídil cestu na další lodi, která míří směrem do Tortugy. Musel si připlatit, aby se tam dostal, ale na tom nezáleželo. Co byly peníze tváří v tvář věčné ztráty Elizabeth? Znovu.

Než James odjede, naposledy navštíví guvernérův dům. Je vysoce podezřelé, že nebyl vyhlášen poplach. Možná, že Elizabeth tentokrát Marqueovy dopisy neukradla. Možná se guvernér ještě neprobudil. Ale když zaklepe, je to sám Weatherby Swann, kdo otevře dveře, ve zlomku vteřiny s očima plnýma naděje, jen aby ji vystřídala naléhavá tíseň. James si všimne svitku pergamenu, který drží guvernér v ruce.

Zdá se, že jeho není jediné srdce, které dnes ráno zlomila.

„Je pryč,“ vydechne Swann a skoro vzlykne. ,,Víte kde?"

James překročí práh a tiše za sebou zavře dveře. ,,Mám určitý tip."

,,Za tohle ji pověsí. Jestli to Beckett zjistí -"

„Jdu za ní,“ skočí mu do řeči James a guvernér znehybní. Poprvé si všimne Jamesova oblečení, chybí mu paruka.

„...ale ne jako komodor?“

James téměř neznatelně přikývne, protože si vlastními rty nechce připustit svou dezerci. Nějak, po tom všem, i přes to, že žil s vědomím, že Elizabeth je to jediné, na čem teď záleží... pořád ho bolí odejít.

Guvernér mlčí a pátrá po něčem v Jamesově tváři, i když si nedovede představit po čem. Pak ten muž řekne: ‚,Udržíte ji v bezpečí." Prohlášení, ne otázka. Pořád Jamesovi moc věří.

,,Až do posledního dechu, pane." Už to jednou platilo, proč by to nemělo platit znovu?

Pak k němu Weatherby Swann přistoupí, natáhne se a přejede prsty po Jamesově tváři. Něžné gesto, James je v koncích.

,,Navzdory všemu chci, abys věděl... že jsem tě vždycky považoval za syna."

James se zapotácí, ale zvládá stejně srdceryvnou odpověď. ,,Pak se budu snažit, abych si to zasloužil."

---

Když loď, která ho ponese dál, vyplouvá na moře, James vrhne pohled na to, co se stalo jeho domovem. Tuší, co ho čeká v budoucnosti, a nečeká, že ještě někdy uvidí Port Royal nebo své přátele. Přemýšlí, co o něm budou říkat. Budou ho proklínat, budou ho považovat za zrádce? Bude jim chybět?

Vítr mu šlehá zbloudilé prameny vlasů do obličeje, ale on si jich nevšímá. Řekl guvernérovi, aby odjel, dostal se co nejdál od Karibiku a Cutlera Becketta. Varoval ho. Jen čas ukáže, jestli to k něčemu bylo dobré.

James zůstává po celou dobu plavby na palubě a dává přednost tomu, aby měl obzor neustále na očích. Když přechází po délce pravoboku, uvažuje o dalším kroku. Jedná pouze na základě tušení, protože nemá záruku, že Elizabeth své kroky zopakovala. Ale proč by to měl osud měnit, když je to od něj teď krutý výsměch? Nepochybně ji najde v té samé krčmě, nedaleko od Jacka Sparrowa, připravenou ji naverbovat do svého pátrání po truhle mrtvého muže.

Zajímá ho, jestli Willa tentokrát vyměnili a poslali na Holanďana. Zajímalo ho, jestli potkal svého otce. Ale pak ho začne svědit ta neviditelná jizva nad srdcem a tu myšlenku vyžene z mysli.

Čím víc přemýšlí nad situací, tím víc je James naštvaný. Přehrává si slova z Elizabethina dopisu stále dokola a mračí se pokaždé, když dosáhne jejího tvrzení, že si ho nezaslouží. Co to má k čertu znamenat? Jak by mohla věřit, že je něco méně než jeho slunce, měsíc a hvězdy? Nebyl snad více než průhledný ve svých citech k ní, ve své ochotě dát jí cokoliv, oč žádala?

James je tak ponořený do svých rozčilených úvah, že se málem srazí s postavou, která letí k zábradlí před ním a pak se pozvrací. Muž se narovná a otře si ústa rukávem.

,,Omlouvám se, kámo. Zjistil jsem, že na tuhle otevřenou vodu nemám žaludek."

Je mladý, při bližším pohledu to vůbec není muž. Není mu víc než šestnáct, má tmavé, tančící oči a vlasy černé jako uhel stažené do neuspořádaného culíku.

,,Žádný problém," odbude ho James a pokusí se chlapce obejít.

Ale on vystrčí ruku. ,,Mimochodem, jmenuju se Arthur. Arthur Fitzpatrick. Všichni mi říkají prostě Fitz."

James si v duchu povzdechne, vůbec nemá náladu na představování, natož na konverzaci, ale ruku stejně přijme. „James.“

Když se James otočí a začne znovu obcházet loď, chlapec ho následuje. ,,Takže jsi tu pracovně, Jamesi?" Když si tím nevyslouží odpověď, rozpačitě pokračuje dál. ,,Ach, promiň. Opravdu to není moje věc, že? Máma vždycky říkala, že jsem příliš vlezlý.“

Zdá se, že hrubé mlčení nebude účinnou metodou, protože chlapec dál žvaní, přestože se James snaží nezapojovat. Během deseti minut se dozví celý Fitzův životní příběh, aniž by položil jedinou otázku.

,,Tak proto jsem tady. Když máma umřela, táta byl zlý. Jednou by mě zabil. A tak vyrážím na zelenější pastviny. No, asi je to moudřejší. Najdu si práci na pořádné lodi."

Poprvé James riskuje odseknutí, protože ignorování chlapce se ukázalo jako marné. ,,Tak proč nezkusíš námořnictvo?"

Fitz se nad jeho otázkou pousměje a dobromyslně se ušklíbne. ,,Pfft! Chlap jako já?" Ukáže dolů na své otrhané oblečení, boty z druhé ruky. ,,Nejsem ten typ, ze kterého dělají důstojníky. A já si říkám, že jestli mám být jenom námořník, tak bych radši neměl pravidla, který bych musel dodržovat.“

James se na tu ironii křečovitě usměje. ,,Ano, chápu, kde by to mohlo být nepříjemné."

---

Do Tortugy dorazí někdy po setmění. James vystoupí a najde Fitze, jak ho pronásleduje po lávce. Chlapec se na něj přihlouple usměje a přitiskne si k hrudi hubený pytel s věcmi. ,,Říkají, že tady musím vystoupit. Nezaplatil jsem dost na to, abych se dostal dál."

,,Tak hodně štěstí, pane Fitzpatricku.“ Ani nečeká na odpověď, vyrazí do města a zamíří rovnou k cíli.

Hospoda páchne zvětralým rumem a chcankami, u výčepu zuří nekonečná hádka a hosté se v opilosti motají kolem. James se prodírá tlačenicí páchnoucích těl a cuká sebou, jak se mu málem naskytne pohled na to, co mu drzá dívka nabízí, když ho míjí. Stručně ji odmítne a líně žasne nad tím, jak si na takové místo vůbec zvykl. Je neuvěřitelné, co s člověkem udělá dokonalé selhání a liberální množství rumu. Co to s ním udělalo.

Pak ji spatří. Na druhé straně místnosti sedí za stolem po její levici Jack Sparrow. Pirát se nakloní a zašeptá jí do ucha něco, co ji rozesměje, a to stačí, aby James viděl rudě. Přistoupí k nim a s žuchnutím upustí brašnu na stůl, čímž je v podstatě přeruší.

Sparrow nejeví zájem. ,,Znám tě?"

James má sotva čas na to, aby okázale neocenil výběr jejího oblečení, než Elizabeth zalape po dechu a vyskočí ze židle. „Jamesi! Co tady proboha děláte?!“

,,Co myslíte?" pronese chladně. ,,Váš otec je bez sebe. Chce, abyste se vrátila domů."

Elizabeth se ohlédne po Jackovi, který má na tváři rozzuřeně zmatený výraz. ,,Já... to nemůžu udělat. Už víte, proč jsem odešla."

Alespoň má tolik slušnosti, aby se tvářila zahanbeně. Dobře. ,,Ó ano. V té věci jste měla jasno."

Svraští obočí a zamračí se. Takže si promluví tady? Fantastické. Nemohli si přát lepší místo.

,,Myslela jsem, že zrovna vy mé důvody pochopíte."

James se nevesele zasměje. ,,V tom je ten háček, Elizabeth. Já tomu nerozumím." Pak posměšně dodá: ,,Mohla jste mít aspoň tolik slušnosti, abyste to udělala osobně.'

Předbíhá ho. ,,Neměla jsem takový luxus! Docházel mi čas. A co vy?" Pořádně ho šťouchne do hrudi. ,,Tak dychtivý vyrazit do západu slunce na rozkaz té odporné krysy! Nechat mě tu bůhvíjak dlouho a vrátit se s Willovou hlavou!"

Elizabeth přehání a oba to vědí. James je v duchu potěšen, jak moc ji vyvedl z rovnováhy. Sejdeme se na stejném hřišti.

Tvrdošíjně zkříží ruce na prsou. ,,No, já se s vámi nevrátím. Jdu zachránit Willa."

,,A předpokládám, že nemůžu říct nic, co by změnilo váš názor?" Už ví, že není.

,,Nic."

,,Dobrá." James se protlačí kolem ní a zvedne brk ležící na stole.

,,Počkejte," dožaduje se. ,,Co to děláte?"

„Myslím, že je to jasné, slečno Swannová.“ Vyplivne její jméno jako kletbu, zatímco brk namáčí do inkoustu a začne na pergamen čmárat své jméno.

,,Ne! Přestaňte!" Teď ho marně tahá za ruku. ,,To nemůžete!"

Zvedne obočí. ,,Teď mi dáváte rozkazy, co?"

,,Ale vaše rozkazy! Vaši muži, váš stav! Váš domov! Nebudu zodpovědná za -"

,,Nic to neznamená, Elizabeth," sykne jí do tváře. ,,Nic z toho! Nic. To. Neznamená.“

Na okamžik se lekne, něco jako smutek jí zatemňuje oči. ,,To nemůžete myslet vážně."

James se usmívá, perverzně nadšený, že má šanci být tím, kdo pro jednou ublíží. Vyslovuje pečlivě každou slabiku. ,,Nemám ve zvyku říkat věci, které nemyslím vážně."

Smutek se vytratí a její přimhouřené oči se naplní vzdorem. ,,Stejně se tam nevrátím. Nemůžete mě přinutit."

„Pak je štěstí, slečno Swannová, že to nemám v úmyslu udělat.“

Zatne zuby, než se otočí na podpatku a vyjde z místnosti se zaťatými pěstmi.

Sparrow si odkašle a James ho probodne ledovým pohledem. „No...“ Pirát je na nohou. ,,Tak se uvidíme v docích, námořníku." A s tím Jack následuje Elizabeth a čenichá za ní jako pes, kterým je.

James ztěžka polkne. Tohle bude ještě horší než minule. Koutkem oka zahlédne nějaký pohyb, otočí se a spatří známou tvář, Gibbse, jak roluje dokument na stole. Vzhlédne a jeho oči se střetnou s Jamesovými.

,,Komodore?" ptá se nevěřícně.

,,Ne, už nejsem komodor. Neposlouchal jsi?"