,,Můžeš mi vysvětlit co to bylo za děvku ,se kterou jsi seděl v tý zasraný hospodě ?! "

,,Do toho ti nic není !"

,,To mi teda je ! Jsi můj manžel a já mám právo vědět s kým se tahaš ! Neříkal jsi ,že máš náhodou přesčas,co "?!

A bylo to tady. Denně a denně ,pořád to samé. Rodiče se opět hádali a řvali na sebe přes celý barák.
Bylo jim úplně jedno ,že se potřebuju učit na test z matematiky,který píšeme zítra ,a že už mě unavuje a bolí , poslouchat věčně ty hádky.

Zoufale jsem odložila učebnici a přikryla si uši polštářem.

Byli jsme kdysi tak šťastná rodina. Jezdili jsme spolu na výlety ,na dovolené k moři....
Bohužel,otce vyhodili asi před dvěma roky z práce ,začal hodně pít a pak byl agresivní. Nikdy mě a mámu neuhodil ,to zatím ještě naštěstí ne ,ale byl prostě vzteklý a výbušný.

Máma si pak našla milence ,otec se naštval a našel si nějakou milenku taky. A teď se pořád a pořád hádají. Vzájemně se podvádí, odděleně spí a já mám pocit ,že jen kvůli mně jsou spolu. Že jen kvůli spolu dál žijí a jsou nešťastní. A že je to tím pádem vlastně všechno moje vina.

Se slzami stékajícími z mých jasně zelených očí,jsem se pomalu zvedla na nohy,abych zamířila do koupelny ,jako vždycky když se hádali.
Hruď se mi bolestně stahovala vzlyky a opět mě svíral ten hrozný pocit,
že je to moje vina , že se hádají. Že za to můžu já.

Otec na mě přece taky každý den kvůli tomu řval ne ? Vždycky když se opil a pohádal se s mámou ,začal na mě křičet ,že je to jen moje vina ,že jsem nikdy neměla narodit a podobné kecy. Jediné dobré na něm bylo to ,že když vystřízlivěl ,tak se mi začal omlouvat,tvrdil že už to nikdy neudělá a alespoň na chvíli byl ten hodný taťka jako dřív.

Matka byla jiná. Byla jsem jí vlastně ukradená. Koupila mi sice co jsem chtěla ,ale vůbec se o mě nezajímala. Nezajímalo ji,jak se mi daří ve škole ,co kamarádi nic. Byla jsem jí naprosto lhostejná.

Úžasná rodinka ,já vím.

Na mobilu,který ležel na nočním stolku mi pípla zpráva.
S frustrovaným povzdechem,jsem se opřela o dveře koupelny a zajela si rukama do temně hnědých vlasů
Nemusela jsem ji ani otevřít,abych věděla ,od koho to je.

Dej mi už pokoj Karolíno !

Nesnášela jsem ji. Nesnášela ,jsem tu hnusnou mrchu ,která se vydávala za moji nejlepší kamarádku.

Tu odpornou pitomou Karolínu.

Kdysi byla tak tichá, hodná a nesmělá....
Pomohla jsem jí vylézt z její ulity. Pomáhala jsem jí jak jsem mohla a svěřovala se jí úplně se vším.
Byla jsem nadšená ,že mám konečně svou nejlepší kamarádku,že mám konečně nějakého blízkého člověka a že naše přátelství bude trvat navždy.

Byla jsem šťastná.

Jenže nic netrvá věčně. Marta ,dívka z mé třídy se s ní začala bavit a brzo mi ji přebrala. Nyní jsou nejlepší kamarádky jen ony dvě ,a jejich posměšky ,mám ve škole každý den na talíři.

A aby toho nebylo málo, můj přítel Lucas ,se kterým jsem chodila už asi půl roku, mě povedl.

A hádejte s kým ?
S Karolínou.

S tou hnusnou ,zasranou Karolínou.

Teď jsem byla všem ve škole pro smích , a moji nepřátelé si tak ze mě utahovali ještě víc.

Bolelo to. Tříštilo mi to duši na kousky a moje zlomené srdce ještě víc krvácelo.
Řev rodičů a pípání mobilu ,jak ji Karolína posílala fotky sebe a Lucase jak jsou spolu zase na nějakém krásném výletu a něžně se u toho líbají ,mi každým dalším okamžikem víc a víc pulsovalo v hlavě.

Každý nádech mě bolel. Bolest v duši se mi zvěstovala čím dál víc a já se se vzlykáním postavila před zrcadlo ,jen abych se podívala na svou ubrečenou tvář ,po které jsem měla rozteklou černou řasenku a opuchlé oči.

Ničilo mě to. Pomalu a postupně mě to zabíjelo. Trhalo mi to duši na kousky.
Musela jsem ,s tou bolestí něco udělat.
Už to nešlo vydržet.

Pomalu jsem zavřela dveře od koupelny a vešla dovnitř.
Náš dům byl moc hezky zařízený , jelikož rodiče byli poměrně bohatí.
Měla jsem tak vlastní koupelnu ,což byla taková jediná pozitivní věc v mém životě.

Má koupelna byla malá místnost,se světle hnědými stěnami a podlahou , na níž byly sytě oranžové koberečky.
Byla tu také vana se sprchou ,umyvadlo ,záchod a bílá skříňka ,ve které jsem měla župany ,spodní prádlo ,ponožky dámské hygienické potřeby,a další věci.

Ale také jsem v jednou šuplíku měla žiletky.

Ty malé , ostré věci ,které by se rozhodně neměly nechávat bez dozoru ,u mladých náctiletých dívek ,trpících depresí.

Se slzami stékajícími z očí, jsem popadla do ruky žiletku a klekla si k vaně.
Vzlykla jsem ,když jsem uslyšela zvuk rozbíjejícího se porcelánu.

Naši po sobě talíři házeli často.
Už to bylo normální. Naprosto normální.

Kde kdo by řekl, že už jsem si na to zvykla. Jenže já už to prostě nezvládala. Už to nešlo vydržet.

Přiložila jsem si žiletku k ruce a projela po ní.

Nejdříve přišla štiplavá bolest a pak vlna úlevy.

Bolest mě uklidňovala. Pomáhalo mi to utéct před realitou.
Nějakým způsobem mě to uklidňovalo.

Opět jsem se řízla. A znovu. A znovu.
Krev stékala do vany a na mé tváři se začal objevovat malý úsměv. Uklidňovalo mě to.

                 🌑
Opět tady byla škola.
Opět přede mnou byl ten hrozný týden plný utrpení.

Alespoň ,že už je červen.

Se sklopenou hlavou jsem kráčela chodbami základní školy ,na které už jsem strávila osm let svého života.

Bylo to osm let plných sice krásných vzpomínek ,ale i vzpomínek,které se mi do paměti zaryly s bolestí a smutkem.

,,Ahoj Anno "! Ozval se veselý,milý a sladký hlas.

Klid. V klidu dýchej ano ?

,,Ahoj Kájo "usmála jsem se falešně na mou bývalou nejlepší kamarádku a s jasnou nenávistí v očích pohlédla do její tváře.

Karolína vypadala tak nevinně...
Ačkoliv jí už bylo čtrnáct let ,stejně jako mně ,stále se nelíčila a tvář měla pořád nevinnou , dětskou a andělskou. Nikdo by si nikdy nepomyslel ,že tahle holka může být mrcha.

,,Jak se dneska máš ? Promiň , že jsem ti včera pořád psala, chtěla jsem se tě zeptat ,jestli by jsi se mnou a s Lucasem někam nechtěla zajít ,ale nakonec jsem si řekla ,že by ti to mohlo zbytečně ublížit " zavrněla na mě sladce a nevinně zamrkala svýma velkýma , hnědýma očima.

,, Jasně. Jsi hodná "usmála jsem se falešně.
,,Dobře. Uvidíme se o přestávce. Já jdu teď za svým klukem "zazubila se na mě ,širokým úsměvem a odešla do třídy.
Bože ,ještě že chodí do béčka.

Dovolte mi ,abych vás seznámila s tím ,jak to chodí tady na mojí základce.
Mám spoustu kamarádek před kterými se usmíváte a děláte jak je máte rádi ,ale jakmile ta kamarádka nepřijde do školy
BUM !
Je terčem pomluv.
Přetváříte se i před člověkem,kterému byste nejradši utrhli hlavu a děláte, jak máte všechny rádi.

A já naivní jsem si myslela ,že bych si tady mohla najít pravou kamarádku.
Pche.

Odemkla jsem skříňku , sklopla ze sebe své černobílé Conversky a oblékla si bílé pantofle. Sundala jsem si černou ,koženou bundu a protočila očima nad tím ,že já a moje "kamarádka " Leyla stále nemáme ve skříňce věšák. Budu to muset očividně zařídit já.
No ,i přestože to ve škole bylo někdy vážně peklo,byla jsem neskutečně vděčná za naši třídu.
Celých osm let tam s těmi kretény jsem a je to skvělý. Držíme si celých těch osm let pověst nejhorší třídy na škole ,ale to mi nevadí. Velice ráda svým spolužákům pomáhám budováním té pověstí s provokováním učitelů a drzostí. Sice mě mí spolužáci jednou už dohnali i k pláči ,ale stejně jsme byli všichni super parta.

Jistě ,chodila tam i Marta ale když Marta nebyla s Kájou ,byla celkem v pohodě. To samé se týkalo Karolíny. I přesto ,že jsem ji nesnášela ,když nebyla s Marthou nebo Lucasem šlo to s ní. Ale stejně jsem ji nesnášela za to ,co mi udělala a to se nezmění. Nikdy

Vešla jsem do třídy ,houkla svým vrstevníkům na pozdrav a zapadla do poslední lavice.
Jsem ráda , že už tady nemáme tu jeblou asistentku jako v sedmičce a já tak můžu sedět v posledních lavicích.
              
Hodila jsem na lavici učebnici matiky ,plácla sebou na židli a vytáhla mobil ,abych se podívala co máme druhou hodinu.
A to zjištění mě vážně moc nepotěšilo.
Tělocvik. Kurva.

Došlo  mi ,že jsem si zapomněla zakrýt make-upem včerejší stopy po řezání. Učitelka už si toho párkrát všimla ,ale naštěstí jsem se vždycky vymluvila že mi to udělala kočka (kterou jsme samozřejmě neměli ) a od té doby si to vždycky zakrývala make-upem. Jenže teď , jsem zapomněla a když už to bude po několikáté , bude se vyptávat.

A možná zavolá rodičům.

Jistě ,byla taky možnost vzít si mikinu ,ale učitelka na tělocvik,nám minulý týden říkala ,že budeme vevnitř,protože venku se hřiště opravuje ,takže možnost vzít si mikinu byla zamítnuta ,kvůli tomu , že bych vedrem v tělocvičně omdlela a ona by mi stejně nařídila si ji sundat.
Takže jsem jen musela doufat ,že si těch jizev nevšimne a nezavolá rodičům.

Crrrr!

A bylo to tady. Matika ,test a nesmírně zábavné provokování učitelky bylo u konce a čekal mě tělocvik. Normálně bych se těšila (obzvlášť,když budeme dělat přehazku ,kterou naprosto miluju ) ,jenže teď jsem měla žaludek stažený.
Bála jsem se ,co by se stalo ,kdyby učitelka zavolala kvůli mým poměrně viditelným jizvám rodičům ,protože to už bylo po několikáté.
                   🌑
Hodina probíhala skvěle jako obvykle.  Na začátku jsme se rozběhali nějakou hrou ,pak jsme se rozloučili a pak hráli přehazku kterou můj tým vyhrál. 

Zamýšlených a mírně starostlivých pohledů ,které učitelka věnovala mým odhaleným pažím,které vykukovaly z krátkých rukávů mého černého crop- topu jsem si ale  nevšimla....

,,Anabell "! Houkla na mě na konci hodiny paní učitelka Košťálová.

,, Co potřebujete paní učitelko"? Otočila jsem se k ní se svým typickým drzým ušklebkem. 

,,Co to máš na rukách "? Zamračila se a ukázala rudě nalakovaným nehtem na moje zjizvené ruce. 

Úsměv mě hned přešel. 

,,Nic. Je to od kočky "odsekla jsem a otočila se k ní zády. Srdce mi bušilo jako o závod. 

,,Žádnou kočku nemáte ,ptala jsem se maminky na rodičovských schůzkách. Je to už po několikáté ,co jsem u tebe spatřila tyhle rány a myslím že to poukazuje na sebepoškozování. Chodíte k psychologovi "? Zeptala se tím svým sladkým a rádoby starostlivým hlasem. 

,,Paní učitelko myslím ,že do tohohle vám opravdu nic není " odsekla jsem.  Byla pravda ,že k psychologovi jsem kdysi chodila v šesté třídě ,ale naštěstí už tam nechodím a ani nechci.  Můj drzý úšklebek  začínal pomalu odpadat a nahradil ho naštvaný výraz. 
Jak se taková baba jaga vůbec opovažuje se mi plést do osobního života ? Co jí je potom ?!

,,Jde mi o zdraví psychické i fyzické všech žáků. A když vidím ,že něco není v pořádku tak o tom informuji rodiče "odsekla zase Košťálová.  ,,Teď se jdi převléct "nařídila mi a probodla mě dost zlým pohledem,který jasně naznačoval že jí nemám odporovat.

Jasně. Psychické zdraví žáků. To určitě .

,, Příště se starajte radši sama o sebe ,tím uděláte nejlépe "zasyčela jsem na ni ještě nepřátelsky, načež jsem se celá podrážděná a i vystrašená otočila a zamířila do šatny. 

Večer
,,Annabell! Pojď sem ,potřebujeme s tebou mluvit "! Ozval se mámin hlas z kuchyně. 

Bože doufám, že si to ta baba jaga nechala pro sebe a nikde to nešířila.
Pomyslela jsem si podrážděně. Hodila jsem batoh do předsíně,oblékla si pantofle a zamířila do kuchyně,kde se mi naskytl velice vzácný úkaz.

Rodiče seděli na židlích vedle sebe ,otec byl střízlivý a ANI JEDEN Z NICH SE NEHÁDALI. 

Wow. Tak tohle by se mělo zapsat do nějaké rodinné knížky zázraků.

,,Co se děje "? Zamumlala jsem a posadila se naproti nim na židli. 

,,Volala nám paní učitelka Košťálová.  "

A sakra.  Sakra ,sakra sakra. 

Jen jsem upřela pohled do matčiných modrých očí a s krátkým polknutím se smířila s tím ,že zřejmě bude problém.

,,Ukaž nám ruce Annabelle ".

Otočila jsem se k tátovi a věnovala mu vražedný pohled. 
Dneska byl výjimečně střízlivý ,tak by přece mohl být na mojí straně ne ?

,,Ne. "odsekla jsem ,možná až moc drzým tónem. 

,, Ukaž. Nám. Ty. Ruce " zavrčela táta nesmlouvavě. Očividně se mnou nechtěl ztrácet čas a chtěl to vyřešit co nejdříve ,aby mohl jít do hospody. 

Jen jsem si povzdechla ,a s pocitem že tomuhle už asi nevyhnu,jsem si vyhrnula rukávy své černé mikiny a ukázala rodičům jizvy na svých rukou. 

Jejich zděšené a provinilé výrazy mě celkem pobavily.  Neberte mi to za zlé,ale tolik let jsem jim ukradená , nadávají mi a nevšímají si mě ,a najednou vypadají jako naprosto milující, vyděšení rodiče ,kteří jsou provinilí ,že se kvůli nim jejich dcera sebepoškozuje. 

Zítra stejně budou stejní. 
Tak proč se namáhají ? 
                     🌑
Debata s rodiči se protáhla déle než jsem čekala a zdálo se, že nikdo z nás tří už na to nemá nervy. 

Otec už si začal nalévat třetí skleničku vína ,máma se držela za vlasy a hysterčila a já už na to popravdě neměla taky. 

,,To je taková ostuda Anabell ! Co si o tobě  musela paní učitelka myslet "?! Vyštěkla na mě má drahá rodička.
Ano ,maminka by opravdu mohla vyučovat kurz rodinné podpory. 

,,Mně je úplně jedno ,co si ta baba jaga myslí ! Seru na ni ! Vy jste moji rodiče ,a místo toho abyste mě podpořili,přestali se tady každý den hádat a snažili se mi pomoct ,tak mi to ještě dáváte za vinu ?! Jediný co si teď nejvíc na světě přeju je to , narodit se do jiný rodiny "! Zařvala jsem.  Už jsem matčiny kecy nemohla vydržet. 

Otec ,který doteď jen pil a díval se na nás ,teď ustál ve své činnosti a vyjeveně nás (hlavně mě ) pozoroval. 
Mámin výraz byl dost podobný.
Nejspíš ani jeden z nich nečekal, že na ně takhle vyjedu. 

Nicméně máma se rychle vzpamatovala a začala na mě křičet nazpět. 

,,Chtěla by ses narodit do jiné rodiny ?! My ti dali všechno co jsi kdy chtěla "!

Všechno ? Dělá si ze mě srandu ?

,,Možná kdysi ano, ale teď už je to jen minulost ! K čemu mi je ,drahý oblečení a pěknej dům ,když mi nedáváte lásku a podporu ! Copak vy nevidíte ,jak mě tím ničíte ?! Dokonce ani toho blbýho psa,kterýho jsem vždycky chtěla jste mi nikdy nekoupili ! "

Rodiče se očividně po tomhle dni cítili tak provinile, že se rozhodli,že mi toho psa nakonec koupí

Omluvám se xDD. Je to o ničem xdd