Najednou, jak jsem tam jen tak
Seděl, jsem si
Přesedl na postel a
Položil hlavu do polštáře.
Svírala mě úzkost a smutek.
Nechci aby odjel někam do háje,
Je to můj jediný
Kamarád.
A co když...
Ne to ne. To je blbost. Ale
Co když ne?
Můj mozek bojoval se srdcem.
Nebo spíše s rozumem,
A v očích mě začali studit slzy.
Po chvíli byl polštář
Úplně mokrý. Sedl jsem si a vzal opět
Jeho kresbu, mě, do rukou.
Není to blbost...
Už se stím nedá bojovat.
Bez jakéhokoliv pohybu jsem začal mírně
Rudnout. Lehl jsem si na postel
A koukal do stropu.
Až jsem usnul.

Vylekaně jsem si sedl na postel,
Jelikož jsem něco slyšel.
,,Marcu~!"
Zařvala v chodbě máma.
Rychle jsem se zvedl,
A snažil si utřít ještě mokré tváře, o mikinu.
,, Už jdu!" Křikl jsem nazpět.
Vešel do kuchyně, a
Z kuchyně do obýváku, kde seděl Nataniel
S hnědovlasou ženou, v kostičkované
Košili, a vedle ní asi sedmnáctiletou
Zrzavou, dívku ve fialovém overalu.
,,Ahoj, jmenuji se Viktorie." Přátelsky se
Usmála žena.
,, Já jsem Marc"
Špitl jsem a pohlédl na Natha.
,,Tohle je moje dcera, Natanielova sestra,
Olívie."
Otočila se Viktorie na dívku.
Já jen kývl. ,,Tak chtěli byste
Něco k jídlu? Nebo pití?" Laskavě nabízela moje máma.
,, Černý čaj prosím"
Řekla Nathova matka, a máma odešla do kuchyně. Olívie, se koukala
Do svého mobilu, a nevnímal okolí.
,,Tak Marcu půjdete s Natanielem
Do pokoje nebo?"
Řekla moje máma zatímco,
Přicházela s čaji na tácy.
,,Nathe?" Prohodil jsem na
Něj laskavý pohled.
Nataniel jen kývl, vzedl se a spolu jsme
Se vydali do mého pokoje.
,,Co chceš dělat?"
Zeptal se a já se dostal do rozpaků.
,,..... Nevím" posadil jsem se ke
Stolu.
,,Nechci abych odjel..."
Začal smutnit. Slzy jsem měl
V očích ale nenechal jsem se
S téct.

***

Když jsme se s Nathem mluvili,  rozhodli že,
Zkusíme jeho matce
Vzdorovat.
Šlo vidět že nechápete proč to dělám
I já. Neboj, já to taky nechápu.
Po asi půl hodině, Nath
Nakráčel do obýváku a řekl
,,Mami?"
,,Ano"
Chvíli bojoval se strachem ale povedlo se.

*Z Pohledu Nataniela*

Měl jsem strach. Co když na ně bude
Řvát, a já se vzdám štěstí jen protože se bojím.
Sakra Nathe!
,, Já se nechci stěhovat...."
Řekl jsem pomalu.
,,Mám tady kamarády, a jsme tu už dlouho.
Proč se máme stěhovat?"
Máma na mě s
Vykulenýma očima zírala jak
Na zjevení. Podobně na tom, byla
I sestra a Marcova máma.
Marc se však usmíval, a
Šlo vidět že mi
Přeje jen a jen štěstí abych
S toho neměl problém. Skoro neviditelně
Jsem nasucho polk.
,,Natanieli.... Vím že se ti tu líbí ale,
To otcovo pracovní místo,
Mám dopřeje lepší výdaje...."
Vypadala zničeně.
Skoro jsem se rozbrečel.
,, No ale to vyřešíme doma, ano?"
Jen jsem kývl, a odešel
Za Marcem do pokoje.

***

*Z pohledu Marca*.

Byly jsme v pokoji, a rozhodli jsme se
Že o tom nebudeme mluvit.

Když Nath, Olívie a jejich matka, odcházeli,
Cítil jsem že je Viktorie,
Smutná a že
Se upřeně dívá
Na svého syna. Však chápavě, a laskavě.
Byla naděje že zůstanou.

Já šel spát, a snažil se na to nemyslet.
Zítra je sobota, a jedu k babi na víkend.
Vzpomněl jsem si a usnul...