Následující část obsahuje poměrně hodně grafický popis mučení. Pokud je vám to proti srsti(a to nemyslím vůbec zle, jako... Pokud je vám s takových věcí špatně, tak je samozřejmě nečtěte XDD), můžete přeskočit do části, kde se objeví Princ.

,,Znovu."

,,N-nevím!"

Krkavčí lhostejně pokrčila rameny, prudce trhla jeho ocasem a s uspokojením poslouchala, jak mu v něm pokřupaly kosti.

Bylo to tak jednoduché.

Spár se rozkřičel. ,,Já nevím! Nevím, nevím, nevím!"

,,Ptám se znovu. Co přesně Lovec duší plánuje?" Zeptala se chladně. ,,Další na řadu přijdou tvoje přední tlapy."

O zadní už přišel. Polámala je a rozkousala tak silně, že z nich zbyla jen krvavá fašírka. Bylo to jednoduché, když jeden věděl, na která místa sáhnout.

,,Stejně tě zabije. Špeh, který nemůže špehovat, mu je k ničemu. Ne, že bys byl k čemukoliv už předtím," dodala.

,,Ale já nic nevím!" Vykřikl Spár. ,,Nic nevím!"

Fajn.

Krkavčí se naklonila k jeho předním tlapám, když zničehonic Spár vyjekl: ,,Něco... Něco s Kostnicí!"

Zastavila se a pozorně se na něj podívala.
Spár lapal po dechu, celý se třásl a bylo jasné, že ze sebe jen těžko dostává slova. ,,Kostnice... Čeká na vhodnou příležitost, nebo tak něco."

,,Vhodnou příležitost?" Zeptala se Krkavčí Pěvkyně. ,,Co to znamená?"

Spár neodpověděl, takže mu zaryla drápy do kožichu na břiše a vytrhla celý chuchvalec chlupů i s kusem kůže.

Spár se znovu rozkřičel: ,,Nevím! Nevím, nevím! Něco jako s tou povodní!"
Něco jako s povodní? Čekal, až Vzbouřence něco oslabí? Ale jak by to mohl zjistit? Zášleha zabili.

,,Jaká je její sestra?"

,,No... Podobná."

Dušička sice říkala nesmysly, ale Krkavčí si nemohla nevšimnout občasných předpovědí věcí, které se teprve mají stát. Co když Kostnice uměla to samé? A Lovec našel způsob, jak její proroctví rozluštit?

,,Kdy?" Zeptala se.

,,Nevím!"

V hlavě jí začalo nepříjemně hučet. Vycenila zuby, prudce obrátila Spárovu hlavu čelem k sobě a zaryla mu drápy přímo do očního důlku.

Spár ze sebe vydal vysoký skřek, ze kterého tuhla krev v žilách, ale Krkavčí to nijak nezajímalo.
Vytrhla mu oko i s nervy a sevřela ho v tlapě.

,,Sežer to!" Vykřikla. V uších jí praskaly plameny, spalovaly ji zevnitř. Musela jim uniknout. Musela, musela, musela... Tak moc to bolelo! Proč ona?!

Narvala Spárovi jeho vlastní oko do tlamy a nedokázala se ubránit hysterickému záchvatu smíchu.

Nenáviděla je. Tolik je všechny nenáviděla.

,,Pořád chceš sloužit Lovci, co?" Křičela. ,,Pořád chceš být jeho špehem?! Pořád mě chceš zabít?"

Nedokázala popadnout dech přes záchvat smíchu. Naposledy se takhle smála jako Rudooká.

,,Mám ti vytrhnout i to druhé oko? Kam bys chtěl, abych ti ho narvala? Víš co, mám nápad," řekla mu.

Hořela zevnitř. Byla to příšerná bolest. Proč ona? Musela se toho zbavit. Ať to přestane! Ať to přestane! Ať to přestane!
Spár se třásl, vzlykal a křičel a ona mu mezitím ukousla malý kus masa na břichu.

,,Jsi tak nechutný," zasyčela. ,,Mám kvůli tobě krev úplně všude!"

Zaryla drápy i do druhého očního důlku a udělala s ním to samé, co s tím druhým.

,,Přestaň řvát!" Vykřikla, když se Spár rozkřičel tak moc, až jí to málem utrhalo uši. ,,Přestaň, přestaň, přestaň!"

Sevřela jeho mazlavé oko v drápech a nacpala ho do díry v jeho břichu, kterou před chvílí udělala. Rozchechtala se. ,,Teď budeš mít oko na břichu!" Řekla mu. ,,Třeba budeš méně slepý! Třeba ti to pomůže s prohlédnutím!"

Zalapala po dechu. Tlamičku i nos měla plné krve. Nedokázala vnímat nic jiného. Jen krev, krev, krev...

Bylo to tak opojné. Tak osvobozující. Neexistovalo nic jiného než tenhle okamžik a tahle chvíle.

,,A přesně tohle udělám s Lovcem!" Vykřikla. ,,Ne! Strávím úplňky jeho pomalým mučením! Odtáhnu ho do té jeskyně a udělám mu to samé, co on udělal mě! Ne! Udělám to ještě horší! Bude mě prosit aby zemřel a já ho mezitím spálím zaživa a nechám ho, aby se na mě celou tu dobu díval, aby věděl, kdo mu to dělá..!"

V hlavě měla plameny. Proč to tolik bolelo? Krvácela? Podívala se na svou jizvu a čekala, že uvidí potoky krve, vnitřnosti, které jí visely z břicha.

,,Co myslíš?" Zašeptala Spárovi a popadla ho za hlavu. ,,Myslíš, že se mu to bude líbit?"

Z prázdných důlků mu vytékala krev.

,,Prostě mě zabij!" Zasípal. ,,Zabij mě, zabij mě!"

Zabij mě, zabij mě!

Řvala to samé. Chtěla zemřít. Chtěla tak moc zemřít a místo toho skončila takhle.
A teď si nepřála zemřít. Nechtěla zemřít, protože si to nezasloužila.

,,A myslíš, že si tu smrt zasloužíš?" Zeptala se. ,,Ty, elitní válečníci, Lovec... Myslíte si, že si zasloužíte něco tak milosrdného, jako je smrt?"

Ona si ji nezasloužila. Oni také ne.

,,Jste spokojení?!"
Začala Krkavčí křičet a zvrátila hlavu k obloze. ,,Vidíte to?! Tak vidíte?! Je to to, co jste chtěli?!"

,,Krkavčí."

Sklonila hlavu a prudce se podívala na Prince, který stál opodál a sledoval ji v naprostém šoku.

Zrychleně dýchala. ,,Vypadni!" Zasyčela. ,,Nemáš tu co dělat."

,,Krkavčí... Nech toho," řekl Princ pomalu.

Krkavčí se otočila, nechala Spára Spárem a utekla.

🔥🔥🔥

Princ šel po pachu Krkavčí a snažil se vstřebat to, co před chvílí spatřil. Už v bitvě ho vyděsila. Tohle... Tohle mučení... Nevěděl, co si o tom má myslet.

Než se vydal za Krkavčí, milosrdně Spára zabil. Ten kocour stejně nechtěl nic jiného. Princovi se zvedal žaludek, když spatřil poničené, zmučené tělo elitního válečníka a byl více než vděčný, že je noc. I tak toho viděl víc, než chtěl.

Nevěděl, jestli je dobrý nápad za Krkavčí chodit. Momentálně nebyla v úplně stabilním rozpoložení mysli, ale... Musel to aspoň zkusit.

Šel tak dlouho, dokud se na obzoru neobjevila velká, osamocená skála. Zahlédl i Krkavčí, jež seděla v trávě a rovněž skálu pozorovala.

Princ nemohl zapomenout, jak se v přítomnosti té skály chovala posledně. Tehdy to jen těžko vnímal, ale pamatoval si to.

,,Zmiz," zavrčela Krkavčí, která ho okamžitě zaregistrovala, aniž by se na něj podívala.

Trochu ho to překvapilo. Nedělal žádný hluk. Musela z něj cítit Spárovu krev, když ho zabil. V tlamě cítil její chuť a nedokázal se ubránit lehkému otřesení. Krkavčí byla tím pachem doslova načichlá.

,,Ne," odmítl Princ. ,,Proč jsi to udělala?"

Krkavčí se nahrbila. ,,Vypadni, jinak tě zabiju."

,,Potřebuješ mě," namítl Princ, zcela chladný vůči jejím výhrůžkám.

Prudce se k němu otočila, v očích jí plálo. ,,Vypadni!"

,,Ne. Proč jsi to udělala, Krkavčí?"

Krkavčí vstala a vydala se pryč. Princ zrychlil, dohnal ji a postavil se jí do cesty. Srdce mu divoce tlouklo, když na něj velitelka Vzbouřenců upřela ledový pohled. Bál se. Ale rozhodně to nehodlal dát najevo.

,,Nenechám tě jít," odmítl. ,,Nenechám tě před tím utéct. Rudooká. Byla jsi to ty, že? Myslíš si, že máš právo někoho zachraňovat, někoho uklidňovat, když to nedokážeš ani sama se sebou?"

Krkavčí zrychleně dýchala, těkala očima sem a tam. ,,Zabiju tě."

,,Jsi jako on."

Krkavčí sebou prudce trhla a Princ se ani nestihl pohnout, když na něj skočila a praštila s ním do trávy.

Pach krve na její srsti mu zaplnil čumáček a když ho sledovala, ve tváři naprostý běs, měl strach.

🔥🔥🔥

Jsi jako on.

Jsi jako on.

Jsi jako on.

Myšlenky jí zmateně vířily v hlavě. Každá část její mysli se utrhla ze řetězů. Bolelo to.

Najednou z ní vyšel smích, přidušený a špatný, bez jejího svolení. Znělo to šíleně i jejím vlastním uším. Naklonila se, nadechla se a spatřila strach v Princových očích, protože se nad ním skláněla a byla celá od krve a před chvílí ji viděl, jak mučila toho elitního válečníků...

Málem ve spěchu zakopla, když ustupovala, aby se od něj dostala pryč.

,,NE-" zadusila se a nedokázala se pořádně nadechnout, když viděla ten strach.

Bál se jí. Bál se jí, bál se jí.

Vážně byla jako on.

A o to šlo. Její největší noční můra, její největší strach, důvod jejího sobectví.

Snažila se, tak moc se snažila být někým lepším, ale stejně to k ničemu nebylo.
Byla úplně stejná jako on.

A byla tak sobecká, protože jediný způsob, jak Lovce duší porazit, bylo stát se horším, než byl on. A ona se toho bála, bála se být horší než on, protože by ztratila ty zbytky Krkavčí Pěvkyně, kterou se snažila poskládat, ztratila by rodinu, kterou viděla ve Vzbouřencích, ztratila by jejich důvěru, ztratila by to všechno. A především by zemřela a to si nezasloužila. Nezasloužila si umřít a odejít ke Hvězdnému klanu. Nezasloužila si tam být s nimi, nezasloužila si nic jiného než tenhle pokažený, rozbitý život, nebo co to vlastně bylo, protože se nenáviděla a nenáviděla se tak moc, že by se tou nenávistí mohla zadusit.

A teď se nenáviděla ještě víc, než kdy předtím, její život byl tragédií, od chvíle kdy se narodila, která se pomalu odvíjela - a nikdy se v tom nemohla jen tak utopit, ne musela se ujistit, že do těch krvavých vod vtáhne i ostatní, jen aby mohla zůstat na hladině o pár minut déle, aby to bylo ještě chvíli snesitelné a byla tak sobecká, protože to bylo špatné a ona si to zasloužila a oni ne.

Vložili do ní svou důvěru, dali jí své životy, protože věřili, že to bude ona, kdo je zachrání, kdo je pomstí a přitom nedokázala zachránit ani samu sebe!

U Hvězdných, jak si kdy mohla myslet, že je schopná pomoct komukoliv? Nevěděla, jak opravit ani sama sebe, co udělat s těmi krvavými střepy, které Lovec roztříštil a nevěděla, jestli vůbec s nimi chce něco dělat, protože byla tak odporná a tak moc se nenáviděla a nic jako vyléčení si nezasloužila.

Zasloužila si hnít v tomhle odporném těle a zasloužila si umírat ve své vlastní mysli, kde nikdy nenašla odpočinek, která se nikdy nezastavila a pořád bloudila a topila se ve vlastní bolesti.

,,Nenávidím tebe! Nenávidím Lovce! A ze všeho nejvíce nenávidím sebe!"

Krev jí divoce pulzovala v uších, skoro překryla praskání plamenů.

Cítila, že křičí a vzlyká a nedokázala se ovládnout, protože to všechno šlo napovrch a ona nevěděla, jak to zastavit a co s tím má dělat.

,,Nemůžu... Nikdy se nezastaví! Nemůžu si odpočinout od toho všeho a sakra, já vím, že si to zasloužím, protože nic menšího mě potkat nemohlo. A jsem tak sobecká, protože to nenávidím, protože chci umřít a přitom vím, že umřít nesmím, protože je to ta poslední věc, kterou si kočka jako já zaslouží!"

Bolela ji hlava. Slyšela hlasy, křičely v její hlavě, slyšela praskání ohně a krev vytékající z jejího břicha.
Před očima měla tmu.

,,Nenávidím to. Nenávidím sebe. Nenávidím tohle odporné tělo, které nemůže spát, které nemůže jíst, které existuje z ničeho, jen z mého vlastního vzteku a nenávisti. A nenávidím svou mysl, která nikdy nepřestane, která pořád přemýšlí a nedokáže přestat a já se cítím tak unaveně a prostě chci spát a ukončit tohle všechno. A nenávidím to, protože je to tak sobecké, protože musím všechny zachránit, protože musím zabít Lovce a pomstít se a na ničem jiném nezáleží a přitom-"

Její slova se zašmodrchala a změnila jen v nesrozumitelné mumlání a křik.

Jak často seděla na tom svém kopci a sledovala jak Vzbouřenci jedí? Jak se odebírají do svých doupat a můžou konečně usnout?

Dala by přednost nočním můrám před svou myslí. A přitom věděla, že je to adekvátní trest za to, co udělala. Za to, kým byla. Že byla tak slabá, zbabělá a sobecká a prodlužovala tuhle svou existenci, protože si myslela, že ve Vzbouřencích snad našla rodinu a že by snad dokázala žít.

Existovala jenom proto, aby zabila Lovce. Nezáleželo na tom, jak moc se musí ještě rozpadnout, jak moc špatná musela být, jejím jediným úkolem bylo ho zabít. A ve chvíli, kdy by zemřel, by zemřela i ona a ona to nechtěla a bála se.

Říkala si, že si nezaslouží umřít, že si zaslouží tohle všechno a zároveň doufala, že by si snad mohla zasloužit žít, že by snad mohla najít radost, i když věděla, že je to to poslední, čeho by se zrovna jí dostalo.

Byla tak odporná. Byla úplně jako Lovec a jejím úkolem bylo ho zabít. A aby to udělala, musí být ještě horší. Co na tom záleželo, jak moc při tom bude trpět?

Stejně. Si. To. Zasloužila.

Každou. Ránu.

Všechnu. Bolest.

Její myšlenky se uklidnily, dech se zpomalil a oheň v její mysli pomalu pohasínal.

,,Krkavčí..." Uslyšela Princův hlas, ačkoliv jí zněl zvláštně tlumeně a vzdáleně.

,,Princi," oslovila ho a otočila se k němu. Ve tváři měl směsici nejrůznějších pocitů, ale neobtěžovala se zjišťovat, jaké mezi ně patří. ,,Pomůžeš mi odtáhnout Spárovo tělo k hranici."

Princ na ni zíral. ,,Krkavčí..."

Ale ona ho neposlouchala, otočila se zády k té skále a vyrazila na místo, kde Spára nechala.

Ehm... Jo... Věřil by mi někdo, kdybych řekla, že teď už to bude lepší? XDD