Černovlasý muž, oděný v černém kouzelnickém profesorském hábitu, v tichosti seděl ve svém chladném kabinetu ve sklepení. Popíjel ohnivou whisky a nerušeně přemýšlel. Měl už opravdu hodně vypito, když někdo zaklepal na dveře. Zamračil se. Protože ta osoba, která ho ihned napadla, rozhodně neklepe na jeho dveře. A může za to on. Klepání se ozvalo znovu. Pomalu vstal z černého křesla a ještě pomaleji došel ke dveřím. Nejistě je otevřel.

„No konečně Severusi, už jsem myslela, že snad spíš." Ozval se hlas starší čarodějky.

„Víš, že nespím." zahučel nazpátek a zase dveře zavřel, neboť starší čarodějka byla plná energie a ihned se protáhla mezi dveřmi, když je otevřel vysoký kouzelník.

„Ale měl bys. Vždyť od války už oběhla taková doba. Severusi, je čas vylézt ze sklepení a třeba se jen tak projít. Ne jen tady sedět a opíjet se."

„Minervo, oceňuji tvou starost, ale nemám v úmyslu to nějak měnit."

„Ani kdybych pro tebe měla jeden zajímavý návrh?"

„Myslím, že ne. Ale stejně mi nedáš pokoj, dokud se nezeptám o co jde. Takže, o co jde?"

„Chci tě někam vzít."

„Proč?"

„To uvidíš. Jen na chvíli. Potřebuji tě u jedné schůzky. Vždyť víš, jak teď potřebujeme nové profesory a půjde to lépe, když tam budeš i ty."

„Tuším, že nemám na výběr."

„Samozřejmě, že máš Severusi. Nutit tě nebudu. Jen si myslím, že bys měl vědět o tom, kdo se tu možná bude vyskytovat."

„Nikdy jsi mě u toho nepotřebovala, tak proč teď?"

„Nebuď tak podezřívavý, Severusi. Už jednou se ti to nepěkně vymstilo."

Tak. Trefa do černého. Doslova. Zamračil se.

„To bylo něco jiného, Minervo."

„Opravdu? Mohla za to ta tvoje podezřívavost a žárlivost. Jinak by tu byla s tebou."

„To nemůžeš vědět. Půjdu s tebou, ale teď už jdi."

„Ale už nebudeš pít. Bylo by fajn, kdyby jsi byl střízlivý. Za dva dny jdeme."

Severus zaklel.

„Ale Severusi, přece nejsou potřeba taková slova. Prostě nebudeš chlastat pár dní. To tě nezabije."

„To by ses divila, Minervo." zavrčel na ni, až se Minervě ve tvářích na okamžik objevil i strach. Věděla, že už si dovolila moc, ale takhle to dál nešlo. A když se jí naskytla tato příležitost, nemohla toho nevyužít.

O to víc se její strach prohloubil, když Severus vstal a kupodivu jistým krokem se přibližoval k ředitelce Bradavic. Ta dokonce o krok ustoupila.

„Varuji tě, Minervo, jestli se budeš takhle do mě navážet, tak toho budeš litovat." zašeptal výhružně.

„A co bys mi zrovna ty udělal? Navíc, říká ti něco slovo podmínka?" ušklíbla se zmijozelsky. Severus se zamračil ještě víc, než byl před tím.

Pomalu od ní ustoupil. Povzdechl si a zavřel oči. Nechtěl sice ukázat takto svou slabost, ale nemohl si pomoct. Fakt, že ho Minerva takhle krotila, ho neskutečně ranil. Už byla, jak ten pomatenec Brumbál.

***
Uběhli dva dny a Severus zcela střízlivý mířil do ředitelny, kde se měl setkat s Minervou. Minerva ho již očekávala. Proto, když konečně vstoupil, se neubránila úsměvu. Oba se letaxovou sítí přemístili do Londýna, kde ho Minerva doslova táhla do nějaké mudlovské kavárny. Protočil oči, nad jejím výběrem kávy a sám si raději nic neobjednal, jen pro případ, že by tam mohl někdo dát nějaký jed. Konečně se asi dostavila osoba, na kterou Minerva čekala. Prozradil mu to její úsměv, nechtěl se otáčet, Minervin úsměv nevěstil nic dobrého a proto se obával nejhoršího.

„Dobrý den, paní profesorko." ozval se hlas, který myslel a možná i tak trochu doufal, že už neuslyší. 

Probodl Minervu pohledem, ta ovšem dělala, že o jeho pohledu neví. Konečně ta žena došla až jejich stolu a posadila. Vzápětí na to strnula, když si blíže prohlédla černovlasého muže. Bylo zřejmé, že ho nemohla poznat, neboť vypadal o dost jinak, než když ho viděla naposledy. Měl sice své černé vlasy, ale neměl je tak dlouhé, navíc mezi nimi byly znatelné šediny. No jo, už to nebyl žádný mladík. Tvář mu hyzdila zvláštní jizva a ve tváři dost zhubl. To, že byl hubený, se vědělo, ale jeho tvář vždy byla trochu větší. 

Ani on neodolal a začal si ji prohlížet. Měla oproti jeho vzpomínkám jemně vlnité kaštanové vlasy, její tvář byla však pořád stejně krásná. Nic ji nehyzdilo. Když k ní přišel číšník, vlídně se na něj usmála a odhalila tak své krásně bílé zuby. Měla nádherný úsměv. Mírně zatřásl hlavou, aby vyhnal tyto dotěrné myšlenky, přičemž mu do tváře spadalo pár černých pramínků vlasů, které měl před chvílí sčesané do strany.

„Dobrý den i Vám, pane profesore." pozdravila ho nakonec, když si objednala svou kávu a mohla se opět věnovat šoku, že je tady i ON.

„Vám také, slečno Grangerová." odpověděl s velkou námahou.

„Minervo, omluv mne prosím, musím si ještě něco vyřídit, uvidíme se v Bradavicích." Kývl na zmatenou Hermionu, otočil se a urychleně se snažil dostat se z kavárny, zastavila ho ovšem ruka omotaná kolem jeho vyhublého zápěstí.

„Nemusíte odcházet kvůli mě." řekla jemně Hermiona.

„Já jsem sem přišel na žádost ředitelky, ovšem už nemluvila o tom, že zde budu muset být i do příchodu potencionálního nového bradavického profesora. Není to nic proti vám, slečno Grangerová."

Jemně se vytrhl z jejího sevření a potom už konečně opustil kavárnu. Zhluboka se nadechl. Tohle mu Minerva nemůže dělat. Vždyť tohle mohla pohodlně vyřešit sama. Rozešel se neznámo kam.

Po asi půl hodině chození ucítil stisk na jeho paži. Prudce se zastavil, až osoba, která ho zachytila, přepadla přímo před něj. Málem mu vypadly oči z důlků, když před ním stála, teď spíš seděla, Hermiona Grangerová. Vždyť měla být s Minervou v kavárně.

„Zbláznila jste se?"

„I kdyby, vám do toho nic není." vyjela na něho, aniž by vůbec věděla proč. Jako jasně, že se zbláznila, ale do něho! Už před několika lety.

Severus nad tím pouze pozvedl jedno obočí, nakonec však natáhl ruku směrem k ní s úmyslem jí pomoci vstát. Ona však jeho ruku dost neslušně odstrčila a začala se zvedat sama. Severus nad tím jen protočil oči, protože tohle bylo absurdní. 

„Nemáte náhodou sedět s Minervou u kávy a projednávat jisté pracovní záležitosti?"

„To možná ano, ale bez vás to nejde."

„Co prosím?"

„Minerva mne požádala, abych vás dostala zpátky do té kavárny. Jakýmkoliv způsobem. Takže si vyberte. Buď to půjde po dobrým, nebo po zlým." ušklíbla se na něj Hermiona dost zmijozelským způsobem. 

Co to mají ty ženy za komplex? Nebelvírky s chováním Zmijozelek. O tom si s Minervou bude muset ještě promluvit a s moudrým kloboukem taky, který přežije snad všechno, aby mylně nezařazoval nové studenty. Hodnou chvíli jen tak stál a uvažoval. Z pohledu Hermiony to působilo dost divně, protože byl šílený nezvyk, že by ihned nereagoval na něco tak silně zmijozelsky zavánějícího. Kdyby jen věděl, že Hermiona si tohle vymyslela, protože chtěla trávit trochu času s tímto kouzelníkem, který stále drží její srdce ve svých spárech, aniž by o tom věděl. A kdyby Hermiona věděla, že Minerva přesně v tohle doufala... No, nejspíš by teď nestáli na lidmi přeplněné ulici.

„Nehodlám se tam vracet, takže pokud vy ano, tak jděte. Já mám na práci důležitější věci."

„Jasně. Například chození jak nějaký automatický robot, který ani neví, kam jde, že?"

„Já náhodou vím moc dobře kam jdu. Pokud jste si nevšimla, tak se nacházíme v místech, kde se dá přemístit na ministerstvo." ušklíbl se výsměšně.

Hermiona se zarazila. Rozhlédla se kolem sebe. Najednou se pousmála, mírně zavrtěla hlavou, načež ho rychle chytila kolem ramen a svět se s nimi zatočil.

***
„Vy jste se už dočista pomátla!" zvýšil hlas Severus, když ucítil pevnou půdu pod nohama. Nakonec však tvrdě dopadl celým tělem na zem, která taky nebyla zrovna měkká. Neudržel rovnováhu. To se občas stane. Nikdo mu neodpovídal. Pozvedl obočí, přes které se netáhla ošklivá jizva.

Hermiona se najednou objevila nad ním. Ve skutečnosti se na něj přetočila tak, že teď na něm ležela, ale podpírala se lokty tak, aby měla svůj obličej poblíž toho jeho. Severus začínal pociťovat, jak ho opouští vztek. Ani jeden z nich se neměl ke slovu. Hermiona pohledem zabloudila z jeho očí níže. Pomalu se k němu víc nakláněla. Už zbýval malinký kousek, pár milimetrů. Severus svou tváří uhnul.

„Neblázněte, Grangerová."

„Severusi, prosím. Já... Potřebuju tě."

Severus se uchechtl.
„To proto si mě odtáhla někam do lesa? Jen kvůli sexu?"

„Ne. To... Tohle si přece nemůžeš myslet."

„Merlinužel, Hermiono. Přesně tohle si myslím a mám dojem, že by si to myslelo více lidí, kdybys jim přesně tohle předvedla."

„Tak to ale vůbec není!"

„Ne? Tak proč jsi mě sem teda dostala?"

„Protože tě miluju. Pořád. Víš jaké to je? Každý den nemoct skoro nic, protože mou mysl obýváš ty a jenom ty?!"

„Myslíš si, že nevím, co to je? Napadlo tě někdy, že toto zažívám dennodenně skoro celý život? Že mě to nijak nebolí, že jsi mě podvedla? Ještě k tomu s ním? Proč si s ním nezůstala? Ach, promiň, já zapomněl... Jak že to bylo? On tě podvedl, s Levandulí? To mě mrzí, ale měla sis najít teda něco mezi nohy někde jinde. Ne, Hermiono... Já na tohle nejsem. Zrovna ty bys to měla vědět. Zlomila jsi mě, Hermiono. Doslova jsi mě zničila. A teď? Teď si jen tak nakráčíš se záminkou nástupu do Bradavic a chceš po mě tohle? Jen takový úlet? Ts, to, že jsi děvka neznamená, že já jsem celý žhavý na to, být tvůj milenec, Hermiono. Najdi si to někde jinde."

S těmito slovy ji poněkud hrubě odstrčil ze svého těla. Nahmatal hůlku a přemístil se. Nechal ji tam. S pláčem.

***
Naštvaně vystoupil z krbu ve svých komnatách. Přivolal si poloprázdnou, nebo poloplnou, lahev ohnivé whiskey. Bylo zvláštní, že vždycky sáhl po ní. Měl hromady alkoholu, ale stejně vždy skončil u ní. Odšrouboval víčko a nalil si sklenici, kterou měl již předem připravenou, skoro až k okraji. Hltavě se napil. Uvědomil si, že vlastně nepřímo Hermioně naznačil, že k ní stále něco cítí. Jenže nemohl vystát to, co mu provedla. Možná by to přešel, kdyby se k němu neotočila zády. Zničila ho. Kdyby mu to rozumně vysvětlila, proč to udělala, ale to ona ne. Ona se raději ze dne na den sbalila, neřekla mu ani slovo a začala se veřejně chlubit tím, s kým to teď udržuje intimní vztah. Dokázal pochopit hodně, ale tohle prostě přehnala, jinak to nešlo. Distancoval se od ní. Ode všech. Opět se uzavřel do sebe.