Hermiona bez jakýchkoliv dalších slov opustila ty dva a nechala je napospas vlastnímu osudu. Ona sama bude ráda, když bez úhony dojde k sobě. Tížil ji však pocit, že se neměla nechat vystrnadit. Nicméně, co by zmohla ona proti Jean? Protočila oči. Nad čím to zase uvažuje? Ano, spala se Severusem. Ano, Jean je přistihla, když se snažili to zopakovat. Ale proč, u všech bohů, by měla teď nějak zasahovat do věcí, do kterých jí skutečně nic není. Nebo je? Frustrovaně si prsty levé ruky zajela do vlasů. A dost! Nebude se o to zajímat. Ne, Jean jí nesedla. Ale to může být jen tím, že ji k Severusovi něco přitahuje a ona jednoduše žárlí. Ano, žárlí na to, že není na Jeanině místě. Že není zasnoubená, nečeká teď dítě. Jeho dítě. 

Do Merlinovy řitě! To snad-NE! 

Rozběhla, nebo se o to alespoň pokusila, se zpět směrem, kde se nacházely Severusovy komnaty. Cestou potkala pár duchů, kteří se za ní pohoršeně otáčeli. No co? Mohla snad za to, že se jí postavili do cesty a ona je prošla skrz? Ne, jistěže nemohla, jak by taky ano? To oni si mají dávat pozor, když nechtějí, aby jimi kdokoliv procházel! 

Někde v polovině své cesty si stačila povšimnout, že i studenti jí vyděšeně uskakují z cesty. Tak proč s tím mají ti zatracení duchové takový problém?! 

„Hermiono? Můžete na okamžik?" zastavila ji těsně před svým cílem ředitelka školy.

„Ach ano, jistě." odpověděla jen se sebezapřením, přičemž měla sto chutí Minervě zakroutit tím jejím kočičím krkem. 

„Je mi to trapné, ale nemohla byste za mě na pár dní zaskočit v hodinách přeměňování? Nikdo jiný nemůže a-"

„Ano, v pořádku, paní ředitelko, omluvte mě, už musím jít." skočila Hermiona do řeči o desítky let starší čarodějce, neslušně ji obešla a neohroženě se hnala dál.

Minerva si jen pro sebe cosi zamumlala, ale nebyl čas se nad tím pozastavovat. Možná, že staričká Minnie očekávala spíše otázky, proč a jestli je v pořádku, ale v tuto chvíli měla Hermiona naprosto odlišné starosti. 

***

„Povedlo se! Povedlo se mi to! Oddělila jsem je od sebe!"

„Mlč! Kdo ti dovolil vstoupit?!"

„Omlouvám se"

„Budiž ti odpuštěno, máš jediné štěstí, že jsi mi přinesla tak uchu libé zprávy, pověz, jak jsi toho docílila?"

***

„Severusi, můžu s tebou-"

„Grangerová? Co tady chcete?! Vypadněte neprodleně z mých komnat!" zavrčel její bývalý snoubenec, aniž by ji vůbec nechal domluvit.

„Co ti zase přelítlo přes ten tvůj frňák? Chtěla jsem se s tebou jen na něčem domluvit, ale očividně nejsi schopný ani na malou chvíli potlačit svou skoro čistokrevnou přirozenost a nechat domluvit obyčejnou, neschopnou, mudlovskou šmejdku, což? Je mi z tebe zle." skoro na něj až plivla. Tohle totiž není poprvé, co na ni takhle nehezky reagoval.

„Nevím, kdo vás asi praštil do hlavy, Grangerová, ale nikdy jsem nesvolil k tomu, abyste mne oslovovala jménem, natož mi tykala!"

„Ne? Tak to tedy nevím, kdo koho tady praštil! To jsi z Jean natolik pryč, že jsi zapomněl, že jsme kdysi byli-"

„Tohle nehodlám poslouchat! Odejděte!" doslova zahřměl, až Hermiona v duchu děkovala Odinovi, že svého syna pojmenoval jako Thora a ne Severuse. To už by z ní asi byl černý škvarek.

„Fajn. Jsem ráda, že jsme to vyřešili, pane Snape." 

Pořádně za sebou práskla dveřmi a nebýt na chodbě plné studentů, nejspíš by se sesunula k zemi. Nemohla nebo nedokázala pochopit, co se stalo. Choval se k ní, jak to jen popsat, jako k podřadné hloupé holce. 

Možná... Možná konečně následoval jejích proseb, aby ji nechal být a věnoval se své... Prostě Jean... Ale opravdu to musel vzít tak vážně? Jakoby se mezi nimi nikdy nic nestalo? Nic bližšího, než že byl její profesor a ona jeho studentka?