Dnes byla velká porada. Byli tam všichni profesoři. Konec školního roku se nezadržitelně blíží a je třeba již tradičně probrat všechno možné. Od toho, co bude v plánu na příští rok, i když je to ještě daleko. Vyúčtování za celý rok, pro ministerstvo. Obeznámení s prospěchem jednotlivých studentů. Volba primusů pro následující rok. Je to vlastně taková nezadržitelná drbárna.

Hermiona s velkými obtížemi dorazila do sborovny a snažila se, aby vypadala naprosto normálně a přirozeně. Což zákonitě muselo vypadat přesně naopak, ale zdejší profesorský sbor se natolik zaobíral probíhajícím rozhovorem, že si snad ani jejího příchodu nikdo z přítomných nevšiml. Jen jednomu páru očí neunikla. Jenže toho dotyčného překvapivě vytrvale přehlížela. Byla jako ve snu. Nebo jako v něčích vzpomínkách, jen ten jediný pár černých očí, který ji propaloval, až by snad mohl vytvořit popáleniny třetího stupně, jí dával najevo, že se to skutečně děje.

Minerva koutkem oka starostlivě sledovala svou bývalou studentku a nyní svou kolegyni a podřízenou. Viděla, že musí nejspíš pořádně trpět. Nesnesla pohled na ni. K jejímu údivu asi nebyla jediná. Když kolem ní zavlál černý plášť, proti své vůli se otřásla. Snape svým pověstným tichým, ale rozvážným krokem došel ke své bývalé snoubence. Lehce ji chytil za paži a vytáhl ji zpět na nohy. Podpíral ji. Hermiona na něm visela plnou vahou. Lehce kývl na Minervu a vedl Hermionu pryč z místnosti. Profesoři, kteří byli stále zcela zabraní do hovoru opět nezaznamenali změnu. Sice stále byla Hermiona jedna velká celebrita, ale zajímavé drby byly lepší přece.

Jakmile se za Severusem zavřely dveře, vzal Hermionu do náruče.

„Tiše.“ zašeptal, když se snažila o protest.
„Jen si odpočineš, dobře?“

Popravdě neměla moc na výběr. Buď by se zhroutila ve sborovně, kde začínala pochybovat o nějaké pomoci, beztak by ji ještě překročili jako lejno na cestě. Nebo si prostě na chvíli dá pauzu. Odevzdaně si opřela hlavu o Severusovu hruď a nechala se unášet pryč od všeho a všech. Na moment se cítila jako dřív. V době, kdy jí nic nebránilo ve štěstí. Kdy byla s ním. I po tom všem se o ni stará a zajímá se. Přesto všechno. Ublížila mu, hodně moc. Ji to zničilo, nedokázala si ani představit, co prožíval on.

„Promiň mi to, Severusi.“ zašeptala a dlaní vyhledala tvář svého odvěkého zachránce. Lehce ho pohladila, pak se její dlaň svezla a zůstala položená na jejím podbřišku.

„Nemáš se za co omlouvat, Hermiono.“ Nechápal.

„Za všechno.“ objasnila, ale vypadalo to, že ani tohle nepochopil.

To už vcházel do svých komnat. Zamířil do ložnice. Marné byly Hermioniny pokusy ho přesvědčit, že pohovka je lepší. Jemně ji uložil do své postele, lehce ji přikryl dekou. Na peřinu bylo moc horko. I ve sklepení. Navíc, jestli Hermioně nebylo dobře, tak jí teplo jen prospěje.

„Hlavně, prosím, zůstaň ležet. Nejlíp uděláš, když usneš.“

Chvíli ji mlčky pozoroval, jakoby si něco rozmýšlel, nakonec však mírně potřásl hlavou, až mu delší vlasy spadaly do obličeje. Už mu zase dorostly.

„Nemohl by sis lehnout ke mně? Je mi zima.“

***

„Jak to myslíš, že jsou pořád spolu?“

„Tak, jak to říkám! Pořád spolu mizí ve svých komnatách.“

„Tak tomu sakra zabraň! Jdi! Pošli sem tu druhou!“

***
„Měla bys více odpočívat.“ upozornil tichým hlasem ženu, která vyšla z jeho ložnice za ním.

„To bych ovšem nemohla dělat nic jiného, Severusi.“ ušklíbla se.

„Hermiono-“

„Klid, Severusi, děkuji ti, že ses o mě postaral, ale už je mi dobře. Radši už půjdu.“

„Vždyť nemůžeš být z ničeho nic v pořádku.“ namítl káravým tónem.

„Ale ano, prospala jsem se a je mi mnohem lépe.“ pokrčila rameny.

Ozvalo se zaklepání na vchodové dveře do Severusových komnat. Severus mlčky pohlédl na Hermionu a mávl rukou ke dveřím, které se pomalu otevřely. Z nich se vyřítila žena se zrzavými vlasy.

„Hermiono.“ vyznělo to jako jakýsi pozdrav.

„Jean.“ kývla hlavou Hermiona na oplátku.

„Když dovolíš, drahá, ráda bych mluvila se svým nastávajícím.“ přehnaně sladce se usmála, až z toho bylo Hermioně zase zle.