Zlatavé oči sledovaly stoupající obláčky páry. Vlnka za vlnkou pomalu mizely v okolní temnotě jen aby je za krátký okamžik nahradili jiné. Dlouhé teď už holé větve se tyčily k hvězdné obloze jejíž dominantou byl stříbrný kotouč.
Úplněk.
Mýtycký ukaz opředený nespočtem legend z nichž byla jedna lepší než druhá. Možná byla tajemná atmosféra této chvíle z větší části právě jeho zásluha

Ve větvích tiše skučel vítr a narušoval jinak absolutní ticho noci. Stíny na zemi kreslí strašidelné obrazce a zákoutí mohou skrývat vše na co jen fantasie pomyslí.
Pohrávál si i s těmi posledními listy, které lidé na ulici ještě nestihli zaméct. Každý domek kolem kterého prochází, na který se jen na okamžik podívá je odlišný ale něco mají společného.
Vedle vchodových dveří, za okny i na parapetech nebo balkónech stály vyřezávaná dýně a málokdy byla jen jedna.
V každé hořel malý plamen, který měl zahánět zlé démony ale nyní krásně osvětloval cestu k cíli.
Nikde nebyla ani noha, ulice byly prázdné a největší zásluhu na tom mělo počasí. Žádnému dítěti ani rodiči se v tomhle mrazu nechtělo vystrčit nos ze dveří. Zhýčkanci, ale ničemu to nevadí. Naopak docela se to hodí.

Široký chodník lemovaly mohutné stromi. Pod těžkými okovanými botami křupaly suché větvičky. Nebyli to dlouhé kroky, nespěchala.
Místo kam měla namířeno jí neuteče.
Přitáhla si dlouhý kabát z černé kůže blíž k tělu a nasadila si kapuci lemovanou kožíškem stejné barvy,něž sešla z hlavní cesty na úzkou neudržovanou pěšinu.
Velké složitě se klikatící kořeny, kameny a vymoly. Nebyla to zkrátka žádná z těch cestiček z pohádky, kde hlavní hrdinky ťapaly na velkých jehlách a vesele šveholili.
Ty ale také vedli na úplně odlišná místa.

Tam na konci cesty vedle temného lesa stála vysoká kovaná brána z velké části zarostlá břečťanem a od ní vedl vysoký rezavý plot.
Bledá drobná ruka se natáhla a s hlasitým vrzáním otevřela, jen aby mohla proklouznout dovnitř.
Musela se zhluboka nadechnout aby zvládla vstřebat vše co vidí.
Už dávno se smířila s tím, že je jiná ale přesto to na ní tady vždy dolehne.
Vydala se pěšinou a po zádech jí přejel mráz.

Kříže, všude kam se podívala byli kříže. Malé, velké, v rukou anděla nebo jen nakreslené na pomníku . Bylo to děsivé ale zároveň to mělo takové zvláštní kouzlo a vzbuzovalo to mnoho rozporuplných pocitů.
Kráčela mezi hroby a pro sebe si četla stále se opakující fráze.
Neosobní odfláknuté, standardní, komerční, fádní....
a takhle by šlo pokračovat do nekonečna.

Přidala do kroku a ostedantně ignorovala bolest srdce jenž byla natolik silná, že jí téměř patalizovala. Myslela si že to zvládne, stejně jako každý rok. Jenže opět byla přesvědčena o opaku. Měla neustálí pocit jako by to na ní vše padalo.  Tohle tempo  jí  přesto ale stále nestačilo, takže se zoufale rozběhla.  Doufala, že unikne před vším co jí tohle místo připomíná.
Klopýtala, klouzala po navhlé trávě a několikrát málem spadla. Než to uviděla.
Tady...

Strnula před vysokou smuteční vrbou a padla na kolena.
Dva náhrobky, které se snad úplně vším lišily od všech ostatních co tu člověk mohl potkat.
Vyrytá smrtka s kosou, žádné sladké řečičky ani květiny.
Na obou byly stejné věty.

Zemřeli jak žili. Tvrdě, rychle a sami.

První byl chlapce. Dominik Démon Fess stálo na náhrobku spolu s dvěmi datumi.
Narozen 15.6.1983 ....

Datum smrti byl ovšem na obou naprosto totožný, 31.10. 1998.

Opatrně bříšky prstů objela jméno na tom prvním. Do očí se jí nahrnuly slzy a ona je nechala téct, za milovanou osobu se plakat smí. Není to žádná ostuda. Nahlas vzlykla a pevně stiskla víčka k sobě.
,, Je.. mi.. t-to líto... M-moc mě... to mrzí... "šeptala téměř neslyšně. Pomalu na ní ze zálohy jako had zaútočila vzpomínka a ona to viděla stejně jako té noci. Zároveň ji to ale i stejně bolelo.

*

**

Utíkaly hustým lesem.
Větve je šlehali na každou odhalenou část těla , ostružiní jim sedřeli kotníky na maso a do tváře jim bil prudký déšť. Byly unavení ale neodvážily se zastavit.

Slyšely prudké nádechy, lámání větví a rozzuřený dusot. Občas šla zaslechnout i zachrčená nadávka.

Pevněji sevřela ruku ve své dlani a přiměla se k tempu, které bylo na hranici jejich možností. Modré prameny jí padaly do očí a plíce ji odmítaly službu.
Už si myslela, že mají vyhráno když viděla cestu ven z lesa, jenže se až příliš pletla.

Ozvalo se téměř zvířecí zavrčení a pak už cítila jen bolest.
Dlouhé tesáky se jí zakusovaly do masa a rudá krev tekla proudem po bílé pokožce. Drápy trhaly velké kusy masa a váha druhého těla lámala kosti. Ani si neuvědomovala, že její ústa zbarvená její vlastní krví opouští bolestné výkřiky nesrozumitelně žádající o rychlí konec. Jediné co slyšela byl vyděšený výkřik vedle ní a bolestný řev, když se setkal se stejnou pozorností jako byla věnována jí.
Cítila chlad vlhké země co měla pod zády a zároveň teplo čerstvé krve. Jak rychle to začalo tak to také skončilo. Ozvalo se hlasité vytí a po útočníkovi už nebylo ani památka.

Bolestně zasténala ale věděla, že se nemůže poddat vlastnímu beznaději když uslyšela zoufalstvím nasáklé vzlyky.
Překonala svou sobeckou touhu vzdát to a konečně chcipnout.
Vyškrabala poslední zbytky svých sil a pomalu se připlazila k nejdůležitější osobě v jejím životě.

Blond vlasy se barvili pod množstvím krve, která měla překvapivě černou barvu a modré oči se leskly neprolitými slzami. Tak zranitelný, pomyslela si. Přitáhla si ho do náruče a pohladila ho po tváři. Její ruka za sebou zanechala čerstvou krvanou stopu.
Třásl se a těžko mohla určit jestli zimou nebo bolesti. Pevněji ho sevřela navzdory protestům vlastního těla. Jejich srdce bila synchronizovaně a postupně slábla. Oba věděli, že se blíží konec ale jen jeden z nich tomu čelil bezestrachu.

,, Diano, j-já mám... strach... "vydrkotal mezi rty. Políbila ho na čelo a povzdechla si.

,, Není čeho Dome, za chvíli bude po všem. Jen vydrž okamžik." řekla chlácholivě i když si připadala jako by jí někdo zevnitř rval orgány na milimetrové kousíčky.

,, Já už to nesnesu Dian, ... bolí to. Moc to bolí. Já..." vzlykal a pevně se tiskl k její krvý nasáklé blůze jako nemluvně k matce. Hledal u ní spásu. Ochranu před vším zlým. Měla být jeho strážce ale selhala.

Sevřela ho ještě pevněji i když jí to samotnou neskutečně bolelo. Věděla, že i když nejspíš za okamžik umře tohle si bude vyčítat, jenže nemůže a hlavně nedokáže sledovat jak trpí.

,, Ať už se stane cokoliv, pamatuj si bráško, že tě miluju nadevše na světě... "pošeptala mu do ucha. Byly od sebe sotva pár nanometrů ale pro ní to při vědomí k čemu se chystá byla nepřekonatelná propast.

,, J-já tebe taky, jsi nejlepší starší ségra jakou jsem si mohl přát.." řekl slabě, chtěl aby byla tohle poslední slova co od něj uslyší.

A pak se to stalo. Místo dvou srdcí v tichu bylo jen jedno.
Jeden dech se odrážel ozvěnou od stromů.
Jen jeden se rozhodl zůstat až do úplného konce a čelit svému osudu s hlavou hrdě vztyčenou.

To co následovalo byl řev, že by se nejedno srdce ustrnulo. Dívka se kolebala ze předu do zadu a v náručí tiskla už studené tělo. Slzy jí zastínili výhled a ona přesto stále viděla modré oči co na ní upírají svůj prázdný pohled.
Trvalo to přesně pět dlouhých minut.
Pět minuv plných výčitek, bolesti, smutku, zoufalství a beznaděje než i druhé srdce po vzoru prvního utichlo.

Tři dny na to uvnitř rakve zasvítili zlaté oči, bohužel jen jeden pár.

***

Druhý náhrobek nesl její jméno, Diana Danger Fess.
Narozena 1.4.1980 ....

Celých pět let pátrala po odpovědích na své otázky, a i když jí netěšily, byla za ně vděčná.
,, Byl to vlkodlak Dome, náš otčím a zároveň ten... t-ten co nás roztrhal. Měla to být pomsta našemu otci."polkla vzlyk aby mohla pokračovat. ,, U tebe mu to prošlo, vždy jsi byl víc po mámě a já... j-já byla po tom hajzlovi co nás splodil."
Tvrdě praštila do země a upřela uplakané oči na náhrobek. Přesněji na jeho fotku v rámečku s lebkou a kostmi.

,, Proč to nemohlo být naopak? Byl jsi mladý, plný života, měl si ho ještě celí před sebou. Měl jsi přežít ty a ne já." řekla se smutným úsměvem. Něžně položila na jeho hrob modrou lilii a roztřesenými rty zamumla tichou modlitbu. Nebo alespoň pro ně dva tím byla.

,, Dvě hvězdy v souhvězdí, dvě oči ve tváři.
Až jedna dohoří, druhá za obě pozáří."

Přesně to měla taky v plánu. Bude tu žít, za ně za oba. Přesně jak si kdysy slíbili. S tím se zvedla a vyběhla ze hřbitova.

Je tu ještě jedna osoba se kterou má nedořešené záležitosti....

Ještě dlouho toho večera se celým krajem rozléhalo vlčí vytí, než natrvalo utichlo.

Měla jsem to napsaný už nějakou chvíli ale chtěla jsem počkat. Už dlouho jsem přemýšlela nad nějakým specialem když už mám ty narozeniny ale co je lepší speciál než rovnou celá výzva. A právě proto začínáme dnes...

Tak mi to sice chvíli trvalo ale doufám, že výsledek splnil zadání a nepřekročil žádné omezení.
_tomlinsonova_

Chtěla bych speciálně  poděkovat PandyReleapse, za podporu. Pomohla mě nasměrovat tím správným směrem.