Stoupala jsem po vysokých schodech stále dál a dál. Nepříjemný pocit a mráz procházel mým stuhlým tělem, které se třáslo strachem z neznámá a z těch hrozivých zvuků z půdy, kterou chci prozkoumat v tmavou noční noc. Natáhla jsem ruku po železné klice... "

Takhle by to alespoň bylo v každém béčkovém hororu. Chudinka holka úplně zazdí veškerý varování od ostatních i svůj vlastní zdravý rozum, jen aby se mohla nechat zabít nebo jí mohl zachránit nějaký rádoby hrdina do kterého se ve vteřině zamiluje.

Je mi až do breku, že jsem se dostala do téměř stejné situace ale to předbíhám. Začneme radši úplně od začátku.
Zdědila jsem po babičce velký starodávný dům, téměř vilu ale už několik let tomu nikdo nevěnoval přílišnou pozornost. Jinými slovy je sice v obyvatelném stavu ale bude to stát ještě mnoho práce než bude opět v dobrém stavu.

Nic jiného mi ani nezbývá, protože poslední babičino přání bylo abych tu žila. Takže jsem ráno stála ve dveřích i s taškou nejnutnějších věcí co budu potřebovat. Ostatní můj majetek jsem si nechala radši někam uschovat aby mi to tu zbytečně nepřekáželo. Jak se znám, nejspíš bych se o to jen za první hodinu desetkrát přizabila.

Takže jsem strávila celí den uklízením a pak jsem odpadla na gauči. Byla jsem z toho úplně mrtvá, takže jsem si představovala že se až do rána nevzbudím.
To jsem se ale šeredně mílila. Jen jsem na okamžik zavřela oči a celým domem se začali ozývat zvláštní zvuky. Chtěla jsem to ignorovat ale čím déle jsem se to snažíla nevšímat tím to bylo hlasitější.

Povzdechla jsem si a protřela si oči. Ať je to co je to, očividně to touží po mé pozornosti. Sedla jsem si a vzala si na sebe svetr.
Vyčerpáním se do mě vždycky pustí zimnice a ani dnes to nebylo jinak. Pořádně jsem se do něj zabalila než jsem s nechutí vstala. Pokud zjistím, že je to nějakej blbej fór tak někoho zabiju.

Pomalu jsem šla po schodech a každé zavrzání jsem si uložila do paměti s poznámkou, že to musím v nejbližší době opravit. V kombinaci s těmi zvuky z půdy to víc než cokoliv připomínalo průměrný krvák.
Starý chátrající dům u hřbitova, kvílející schodiště, temná noc kde vše pokrývá hustá mléčně bílá mlha a já uprostřed toho všeho jdu prozkoumat neznámí zvuk z půdy.
Ještě ke všemu je nejbližší město odtud vzdálené zhruba pět mil.

Nebýt tu sama tak se s někým vsadím kdo znás skape první.
Zatím je kurz pade na pade ale možná se to časem příkloní v můj neprospěch.
No, jsem jedináček jejíž poslední příbuzný umřel a odkázal jí strašidelný dům. Opravdu jsem až příšerný stereotyp ale alespoň už mám sepsanou závěť.
Vím, že to musí znít hrozně morbidně ale život mě naučil, že nic není stále a může každou chvíli skončit. O rodiče jsem přišla už dávno a ti si to taky neplánovaly.

Nakonec jsem se ocitla před mohutnými ebenovými dveřmi s měděnou klikou, kdysi měla určitě krásnou barvu ale teď je zelená. Uchopila jsem jí a rychle zase pustila. Byla úplně ledová.

To není dobrý. Tady se děje něco nepřirozeného. Přejel mi z toho mráz po zádech a začala jsem mít nepříjemné tušení.
Babička vždycky říkala ať na půdu zbytečně nechodím, že na půdě se nikdy neskrývá nic dobrého. Měla bych se teď otočit na patě a vrátit se ve dne. Za světla ztrácí temné bytosti většinu svých sil.

To bych ale nebyla já. Nikdy jsem před ničím neutikala a nehodlám s tím ani začínat.
Ať se de to cokoliv vycpat. Může si skřípat, kňučet, kvílet i skučet ale na tom nezáleží. Tohle je můj dům, moje teritorium a to něco tu nemá co dělat.
Přetáhla jsem si rukáv přes ruku a opatrně zmáčknula kliku.
Dveře hlasitě zavrzali. Jemně jsem do nich strčila a oni se začaly pomalu otvírat. Vzniklá škvíra osvítila část stemělé chodby a já si uvědomila, že jsem ve tmě ale tam se svítí.
Na půdě nikdy světlo nebylo.
Nadechla jsem se a sebrala zbytek odvahy.

Strčila jsem do dveří pořádně a ony se pomalu otevřela. Ztuhlo mi celé tělo. Ozval se šílený vyděšený křik.
Můj výkřik.

Stálá jsem na prahu do půdního pokoje a nemohla uvěřit tomu co vidím. Celý pokoj modře zářil a naplňovala ho zvláštní zima co se mi zarývala až do morku kostí. Klepala jsem se, tekli mi slzy a jakýmsi napůl šíleným úsměvem jsem sledovala něco co nemohlo být skutečné. Nemohla to být ona.

,, Riri. "řekl něžný hlas, který mě vždy zahřal u srdce. Takhle mě osovovala jen jedna osoba, musí to být ona. Uprostřed místnosti v průsvitné namodralé podobě stála, žena co pro mě vždy znamenala mnoho.
Byla to moje ochránkyně u kterého jsem se cítila v bezpečí, byla pro mě domov. Ten pocit jsem měla jen s ní a myslela jsem, že už to nikdy znovu nezažiju.

Stála tam s tím svým typickým vřelím úsměvem co donutil roztát kohokoliv. Dlouhý cop přehozený přes rameno a v očích jí zářila láska. Měla na sobě přesně to co jsem si pamatovala. Dlouhé tmavé šaty a  světlí rozepnutý svetr.
Přesně takhle jsem si babičku pamatovala.
Ona byla věčný optimista naší prokleté rodiny.

,, Pro všechny ostatní jsem Rikael, Babi. "řekla jsem a jemně se na ní smála. Je krásné jí znovu vidět i když v této přízračné podobě.

,, A pro mě vždycky budeš moje milovaná Riri. To nejstatečnější, nejhodnější a nejzkoušenější děvčátko. Neměla jsem příležitost se s tebou rozloučit než jsem odešla a říct ti o rodinném daru. Zde najdeš všechny potřebné informace, ty moje malá lištičko."řekla a rukama ukázala na různé police kolem sebe. ,, Přeji ti už jen šťastný život má milá a užij si ho se vším co ti nabídne má milá. Občas je až příliš krátký, na to nikdy nezapomínej. Sbohem holčičko moje. "

,,Sbohem babi, nikdy na tebe nezapomenu. "řekla jsem se smutným úsměvem a setřela si slzy.

Rozplynula se jako dým a já zůstala sama v místnosti naplněné až k prasknutí starými knihami.
Tohle bude ještě opravdu dlouhý den.

Je jen na tobě, jak bude děj pokračovat. Co se asi bude dít v jedné strašidelné listopadové noci v domě U hřbitova? Jak se s tím hrdinka popere, a s čím vlastně?
Zadání: 500-2000 slov
Žádný sexuální obsah
Čas do 1.12.2019

Jistě se vám může zdát zvláštní odlišení prvního odstavce i jeho odchylka od mého obvyklého stylu psaní.  Odpověď je jednoduchá. Je to první čas zadání listopadové výzvy. Příběh měl být pokračováním již zadaného textu.  Zbytek zadání jsem napsala nakonec.
Možná je to zbytečné ale když je tu začátek ať je tu i konec.
Děkuji za tu trochu času o kterou jsem vás okradla.