Denní, noční, odpolední...

Začátek prosince je to nejhorší co mě po dlouhé době potkalo. Lidi jako by prvního odložili mozek do úschovy a pak už to bylo jen čím dál horší. Šel jsem ze služby do služby a nakonec ani nevěděl kolik přesčasů jsem si odpracoval, alespoň že dnes už budu mít klid. Včera mě šéf oficiálně propustil z týhle otročiny.
Od teď si budu vybírat své zasloužené volno.
To jsem si myslel ještě ke konci mého dvanácti hodinového kómatu, do kterého jsem upadl po všech těch probděných nocích. Očividně jsem to zakřikl.

Ze spánku mě probudil telefon. Přišla mi zpráva. Zamžoural jsem na telefon když mě oslnilo ostré světlo. Jakmile jsem si přivykl, zjistil jsem že mi napsala moje mladší sestřička. Neviděl jsem jí pořádně od doby kdy jsem do studoval zdrávku a nastoupil na urgentu.
Jsem docela zvědavý co mi píše.

Přeji krásné ráno, bráško.
Vím, že jsi na Štědrý den čekal jiný pozdrav ale já ti popřeju později. Rozhodla jsem se totiž letos strávit vánoce s tebou. Přijedu ve dvě, už se těším.

Krátká, chaotická a nepřipouštějící námitky. Zpráva přesně tak jak jí má ve zvyku ale obsah mě naprosto šokoval.
Štědrý den? To už je... ne, to není možné vždyť je... kolikátého je vůbec dneska? Ptal jsem se sám sebe a co nejrychleji si vyhledal kalendář.

Nedělala si srandu, dnes je opravdu čtyřiadvacátého. Kam mi sakra zmizelo těch dvacet dní, naposledy přece bylo čtvrtého...
Moment, ona chce přijet na vánoce.. A do hajz**, já nemám vůbec nic připravené.

Jako blesk jsem vyskočil z postele a malé se o ní i přerazil. Tohle je hodně zlé. Rychle jsem na sebe hodil první tričko, svetr a kalhoty co mi přišli pod ruku.
Do kapsy jsem dal klíče, peněženku a mobil než jsem bez dalšího zdržování vyběhl z domu jako stíhačka.

Tak musím od někud začít, protože doma mám jen to co jsem včera koupil cestou domů. Asi začnu stromeček, bez stromečku to nejsou vánoce. Kde ho mám ale na Štědrý den shánět?
Ve výprodeji? Zeptalo se mě mé sarkastické já. Ulice zely prázdnotou a na většině obchodů vysela velká cedule dnes zavřeno. Bylo úplně jedno jestli se jedná o květinářství, řeznictví nebo samoobsluhu... nikde nebyla ani noha.

Vždy jsem byl rád, že žiju ve městě. Nikdy jsem to neměl daleko do práce a vše co jsem potřeboval bylo v okruhu několika kilometrů ale dnes je to spíše naopak.
Žít na vesnici možná bych měl šanci natajno si jeden ukrást z lesa, i kdyby to byla jen nějaká větší větev bylo by to něco.

Přesně hodinu mi trvalo obejít všechny místa kde se každoročně prodávají stromky a všude to bylo stejné.
Spadané jehličí a pár ztracených cenovek.
Pokus o sehnání kapra jsem raději vzdal už po půlce své druhé okružní cesty mým městem. Tohle hledání bylo snad ještě beznadějnější než to první protože kapři jsou vyprodaní hned několik dní dopředu.

Pravděpodobnost že by jim ještě jeden živí zbyl je asi taková jako, že se přes noc stane z čivavy půltunový bejk.
Aby toho nebylo málo při cestě zpátky začalo sněžit takovým způsobem, že si jeden neviděl ani na špičku nosu natož několik kroků před sebe. Jako slepý jsem se nějak dostan až před svůj panelák. To mám za to, že jsem ty tři roky tyhle svátky neslavil. Teď se mi nějaký ten bájný duch vánoc mstí.

Na rtech se mi usadil úšklebek ale to bylo vedlejší. Musel jsem z přízemí sejít ještě dvě patra do sklepa abych tam našel svou poslední záchranu. Vánoční blbosti co mi tu nechal můj bývalý... spolubydlící.
Byl na tyhle svátky ujetej a když odcházel nechal mi to jako vzpomínku, podle mě se toho chtěl zkrátka zbavit aby si mohl pořídit nové.

Byly to dvě krabice padesát na padesát několikrát přelepené izolepou a popsané tucty velkých variant slova vánoce. Svým způsobem mi bylo až trapně když jsem ty krabice táhl do svého bytu. Nic mě nedokázalo tak rozhodit jako když jsem každý rok, jen co jsem se vrátil z práce, vyděl ty krabice v předsíni. A teď je sem nesu dobrovolně, ironie.

Rychle jsem vyndal to množství kýčovitých blbostí jen abych na dně našel malí a trochu polamaný umělý stromeček. Postavil jsem ho na stůl v obýváku. Všechno jsem to nějak rozprostřel po bytě a radši se na to moc nedíval, už takhle se mi z toho co jsem viděl zvedal žaludek.

Když byly obě krabice prázdné vydal jsem se do kuchyně. Musím najít adekvátní náhradu za štědrovečerní večeři a ke všemu i za cukroví. Oblékl jsem si zástěru co jsem dostal od sestry když jsem se sem nastěhoval. Bylo na ní svalnatý opálený mužský tělo v plavkách na pláži a nad tím tělem byla moje hlava.

Otevřel jsem ledničku a trochu si oddechl. Kdybych to udělal ještě předevčírem zela by prázdnotou ale teď tam toho bylo docela dost. Vždyť jsem teprve včera večer nakoupil, to bylo taky moje jediné štěstí. Položil jsem si na linku drobnosti, které potřebuji k přípravě jediného cukroví které umím. Rumové kuličky. Mám na ně speciální recept po kterém by se rozhodně nemělo řídit.

Udělal jsem dvě várky a zděšeně si uvědomil, že už je skoro jedna hodina. Nestíhám. Z mrazáku jsem vyndal rybí prsty, to je asi jediná možnost jak se držet aspoň vzdáleně zvyků. Od příště ale musím mít v mrazáku alespoň lososa, pro sychr.

Dal jsem je na linku aby mi trochu rozmrzly a vrhl jsem se na loupání brambor. Když jsem se už po třetí řízl napadlo mě jak zvláštní je, že jako doktor jsem dost dobrý ale když mám vařit nic se mi nedaří.
Spálil jsem se o hrnec, poprskal mě olej z pánvičky a jen zázrakem jsem nic nespálil nebo nepodpálil.

Sundal jsem poslední kus z pánvičky když v zámku zachrastili klíče. Odhrnul jsem si vlasy z očí a šel jí pozdravit. Tohle nemohl být nikdo jiný než moje malá sestřička. Stála mezi dveřmi s pusou dokořán a nevěřícně sledovala mojí výzdobu. Ani se jí popravdě nedivím, já vždy vypadal stejně.

Hrozně se za tu dobu co jsme se neviděli změnila. Zrzavé vlasy co obvykle nosila úplně na krátko měla už dorostlé v mikádo a ještě o pár centimetrů vyrostla. Teď jsme skoro stejně vysoký. Její rošťácký úsměv dovedla rudá rtěnka k dokonalosti a šedé oči téměř identické s mými se pobaveně leskli. Byla celá posypaná velkou vrstvou sněhu.

Když si mě všimla zasmála se odhodila tašku do rohu a skočila mi kolem krku a pevně mě objala. To téměř vražedné objetí jsem jí opětoval a i přes to jak mi udělala dnešní den náročný za tu radost v jejich očích to stálo.
,, Veselé Vánoce, velký bráško. "řekla a políbila mě na tvář.,, Pěkná zástěra."

,, Veselé Vánoce, ty malý třeštidlo." řekl jsem jí provokativně a pustil jí. Nechala mě a sama si šla lépe prohlédnout co jsem tu vyvedl. Vzal jsem její tašku do pokoje pro hosty a když jsem se vrátil zrovna v kuchyni ujídala cukroví.

,, Neber si jich moc, nemusíš být na mol ještě před večeří." řekl jsem varovné ale ona jen mávla rukou. Vzala si ještě jednu, opřela se zády o linku a podívala se mi do očí. Pozorně si mě prohlédla a lehce se zamračila.

,, Vypadáš strašně, kdy jsi se vrátil z práce?" zeptala se bez obalu a dala vařit vodu na kávu. Bylo to jako by mi četla myšlenky od rána po ničem jiným netoužím. Vyndal jsem dva hrnky.

,, Včera." řekl jsem klidně a dal do hrnků kafe i cukr. Oba si děláme stejný. Možná to máme zkrátka v rodině.
Pití silné kávy, výběr náročného zaměstnání a nepředvídatelné jednání. Zkrátka jsme div.. jedinečný.

,, Tak to bych čekala, že ani nebudeš tušit co je za den a ty tu máš místo toho hotovou vánoční říši. "řekla lehce dobíravě. Nojo, zná mě až příliš dobře.

,, Co bych pro tebe neudělal.." řekl jsem nevinně ale než k tomu stihla něco poznamenat zazvonil mi telefon. Zvedl jsem ruku na znamení ať zkusí být alespoň chvíli ticho i když vím jak je to pro ní těžké a hovor přijal.

,, Ano?" zeptal se neutrálně a prohrabl si vlasy. Mám z toho hovoru divný pocit.

,, Doktore Weste?" zeptal se hlas trochu nervózně. Souhlasně jsem zamručel, protože tohle nepotřebovalo slovní odpověď.,, Vím, že máte mít dovolenou ale máme tu velký problém. Venku zuří neskutečná vánice a mi se nemůžeme dostat k jednomu případu. Je to ve vaší ulici takže.... "

Zavrčel jsem a rezignovaně si povzdechl. Pitomá hypokratova přísaha.,, Pošlete mi adresu." vyštěkl jsem a položil to. Sundal jsem si zástěru a začal hledat kufřík kde si doma schovávám své pomůcky pro doktořinu.
Konečně se ukázalo jako výhoda, že si nosím práci i domů jinak bych jim teď byl k ničemu, protože by mě všechny věci v nemocnici.

Měl jsem už všechno a začal jsem si obouvat boty když se ke mě připojila Joy.
,, Co se stalo brácha? Kdo ti volal? Kam jdeš? "zahrnula mě otázkami. Než jsem stačil odpovědět na první už jsem se musel zamyslet nad další. Povzdechl jsem si a zvedl zrak od pravé boty.

,, Mrzí mě to Joy ale... musím jít." řekl jsem smutně.,, Stokrát radši bych tu zůstal s tebou ale práce volá. Chovej se tu jako doma a já se snad do pěti vrátím."

Vyděšeně se na mě podívala než se zaměřila na hodiny za mou hlavou. Vypadala jako by si tím potvrdila nějaké strašné tušení.,, Ale to je za... za dvě a půl hodiny! " vyjela na mě než si smířlivě povzdechla. Možná to tak teď nevypadá ale ona chápe jak je moje práce důležitá a, že bohužel nemám nikdy úplně volno. Vždy se může něco přihodit. Doktor je profese na plný úvazek.

Oblékl jsem si černý kabát abych byl v té bílé tmě ještě vidět, kolem krku jsem si obmotal zelenou šálu a na hlavu nasadil čepici.
Ještě jsem se na ní usmál a mezi futry zavolal :,, Neboj, až se vrátím budeš mít veškerou mou pozornost až si začneš přát aby mě zase odvolali. "
Ještě na schodech jsem slyšel její smích. A pokud se ptáte tak ano, moje ségra se směje jako šílenec. Ale já mám ten smích stejně nejradši.
Otevřel jsem dveře ven a měl hroznou chuť zase zalézt zpátky. Venku padaly vločky jako kočky, na chodníku už bylo minimálně dvacet čísel a pod nimi stoprocentně ledovka. Viděl jsem sotva několik centimetrů před sebe a to jen díky předčasně zapnutému osvětlení.

Byl jsem jediný blázen široko daleko a na okamžik jsem zapochyboval jestli si ze mě jen nevystřelili ale pak mi přišla zpráva s přesnou adresou.

Sám nevím jakým způsobem jsem se tam dostal a už jsem zvonil u dveří bytu kam mě poslali.
Otevřel mi malý klučina, mohlo mu být čtyři maximálně pět. Na tvářích měl zaschlé slzy a v hnědých očích se leskly ty ještě neprolité. Blond vlasy měl rozcuchané a ve tváři výraz raněné srny.

,, Kdo jste? "zeptal se opatrně a bylo vydět, že je mi v případě problémů připravený zabouchnout dveře před nosem.

Přátelsky jsem se usmál a dřepl si abychom si viděli z očí do očí.
,, Jsem doktor West, poslali mě z nemocnice." řekl jsem klidně a natáhl k němu ruku.,, Ty mi ale klidně říkej Jeremy."

Uchopil mou ruku do své a potřásl s ní. Chytrý kluk.,, Josh. "odpověděl a otevřel mi dveře abych mohl vejít. Nestihl jsem se ani rozhlédnout nebo zeptat co se děje a už mě důrazně strkal do jednoho z pokojů.

Na zemi ležel muž v podobném věku jako já a měl očividně úplně mimo. Rychle jsem k němu předběhl a klekl si k němu. Byl mimo a po čele mu stekal pramínek krve. Byl neskutečně bledý a já začínal mít strach jestli už není moc pozdě.

,, Co se stalo? "zeptal jsem se opatrně a otevřel si svou tašku.

,, Brácha měl jeden z těch svých dní. Nic se mu nedařilo. Korunu tomu nasadilo když zakopl o vlastní nohu, spadl a uhodil se o roh postele do hlavy. " řekl a mě napadlo kolik mu tedy vlastně je. Na věk co jsem mu typoval mluví až příliš... chytře. Při tom co popisoval by to mohl být jen lehký otřes mozku.

Hlavu jsem mu zkontroloval a obvazala ale jedna věc mi pořád vrtala hlavou.

,, Kdy přesně omdlel? "

,, Chvíli potom co se praštil." řekl a pokračoval než jsem se na něco zeptal.,, On špatně snáší krev, takže když jí uviděl tak... "

Trochu jsem se uchechtl. Oba jsme věděli, že tu větu není třeba dokončovat. Všechno bylo jasný. Jemně abych mu ještě víc neublížil jsem ho začal budit. Docela chápu proč mě sem poslali, zranění hlavy jsou ošemetná a nikdo nemohl tušit jak to tady vypadá.

Chvíli to trvalo ale nakonec jsem slavil úspěch a setkal jsem se s pohledem očí téměř totožných jako má Josh.
To bylo ale taky to jediné co napovídalo, že ty dva jsou bratři. Tenhle měl hnědé vlasy a ostřejší rysy tváře.
Kdyby nebyl zranění nerozpakoval bych se říct, že je nádherný ale teď je to můj pacient.

Vyndal jsem baterku a téměř ihned mu s ní začal svítit do očí. Musím ho vyšetřit a jít jinak mě ségra sežere místo štědrovečerní večeře. Nebo možná ne, určitě bych jí nechutnal a ona to stoprocentně ví.

,, Jsem doktor West a poslali mě z nemocnice. Víte jak se jmenujete? "zeptal jsem se profesionálně. Bylo to vlastně docela efektivní, nejenom že zjistím jeho jméno ale zároveň ho i vyšetřím.

,, Jo, co je to za otázku. Jasně, že vím jak se jmenuju." řekl docela klidně na to jak ještě před chvilkou vypadal.,, Nick Wolf. "

Otočil jsem se na Joshe pro potvrzení a on jen kývl. Tak Nick, krásné jméno. Zakroutil jsem sám nad sebou hlavou s povzdechl si.
Co si to nalhávám, pravděpodobnost že kope za stejný tým je nula nula nic. Planá naděje je ještě horší než žádná naděje.
Můj radar už pěkných pár let nefunguje a já se v důsledku toho neustále zakoukávám do heteráků. Asi jsem prokletej.
Možná mi chtěl ještě něco říct ale Josh ho předběhl.
,, Nick musí dost pracovat aby nás oba uživil, když jsme v tom sami a potom má občas tyhle dny kdy by rozbil i list papíru. "řekl věcně.

,, Joshi, ty by jsi snad vykecal i to co nevíš." řekl s pobaveným úsměvem a zkusil se spřímá posadit. Povedlo se mu to, sice až na druhý pokus ale povedlo. Natáhl se a rozcuchal chlapci vlasy.,, Neobtěžuj tady pana doktora zbytečnými informacemi. Jeho to určitě vůbec nezajímá."

Chtěl jsem k tomu něco říct ale Josh mě opět předběhl.,, Měl by vědět proč máš díru do hlavy." řekl klidně a já radši odvrátil pohled.
Tohle je zřejmě rodiná záležitost. Dost mě překvapilo, teď když jsem měl čas se rozhlídnout důkladně, že tu nemají žádnou vánoční výzdobu.
Teda nečekal jsem tu zrůdnost co mám teď doma já ale čekal bych něco víc.
,, Joshi.. "povzdechl si ztrápeně.

,, Nicku, smířil jsem se s tím že vánoce nebudou ale nedokázal bych se smířit s tím že o tebe přijdu kvůli tvé nešikovnosti."

,, Nechcete strávit vánoce u mě? "otázka ze mě vylítla dřív než jsem si to stačil rozmyslet a zastihla je oba nepřipravené.
Otočil jsem se na ně a oba na mě koukali jako bych spadnul z marsu. Ani já sám popravdě neví co mě to propadlo ale při představě, že je tu nechám samotné v tom strohém bytě mi nedovolila to vzít zpátky.

,, Cože? Proč? Jak vás to napadlo? "zeptal se naprosto zaskočeně Nick. Asi si nemohl vybrat jen jednu otázku.

,, Ze dvou důvodů." řekl jsem s vřelím úsměvem.,, Zaprvé máš nejspíš otřes mozku a jakožto tvůj ošetřující lékař bych na tebe měl dohlédnout a zadruhé jsou vánoce. "

Tvářil jsem se jako by to vysvětlovalo vše ale sám jsem v tom měl úplný zmatek.,, Máte stromeček? "zeptal se hned Josh.

Zasmál jsem se a podíval se mu do očí.,, Malý. I já jsem musel až do poslední chvíle pracovat ale kvůli tomu, že mi dnes přijela sestra jsem se snažil alespoň trochu navodit vánoční náladu. Je to chabé ale na poslední chvíli jseb nic lepšího zařídit nedokázal. "řekl jsem s povzdechem a pokrčil rameny.
Hrozně mě štve, že jsem si na ty vánoce nevzpoměl dřív.
,, Věřil bys mi Joshi, že teprve dnes ráno jsem zjistil že jsou vánoce?"
Zasmál se a zvědavě se mi díval do tváře.
,, Jak to? "zeptal se.

,, Protože jsem od prvního do včerejška nonstop pracoval. Neměl jsem čas zjišťovat co je za den." řekl jsem pobaveně a cvrnkl ho do nosu.,, Tak co vy na to? "

Nick se podíval na Joshe a ten mu pohled opětoval. Jakoby spolu mluvili bezeslov. Bylo to rozhodně zajímavé a hlavně jsem jim do toho nemohl kecat, takže jsem jen trpělivě čekal na verdikt.

,,Dobře, vezmeme si pár věcí a můžeme jít." řekl Nick trochu neochotně a i s Joshem odešel.
Posbíral jsem si své saky paky a pak jsem se zahleděl na jednu políčku na zdi. Nevím jak dlouho jsem takhle čuměl do blba ale nakonec mě probraoo až když do mě Josh začal strkat. Protřel jsem si oči a změnil směr svého pohledu.

,, Můžeme? "zeptal jsem se pořád lehce nepřítomně a odpovědí mi bylo dvojité ano.

Přikývl jsem i když spíš pro sebe a mohli jsme vyrazit. Ten sníh venku vůbec nepolevoval takže už mi byl až po kolena a Joshovi dokonce po pas. Ušli jsme sotva pár kroků když jsem se na to už dál nemohl dívat.
Zvedl jsem Joshe, který už nebyl ve sněhu skoro vidět a dal si ho na záda.
Jak tak nad tím přemýšlím, můžu být rád, že znám přesnou polohu svého bytu a mám tu určitá orientační znamení, jinak bych tu jistě zabloudil.
Přitáhl jsem si šálu víc ke krku a z kapsy vytáhl klíče.

Odeml jsem a děkoval štěstěně, že mi nezapadli do sněhu. To bychom byli dost v háji. Nebo alespoň já, Joy by nás dovnitř pustila ale potom bych je musel jít hledat. Náhradní klíče jsem ztratil v kanálu už před čtvrt rokem.
Když nad tím tak přemýšlím, měl bych si nechat udělat nové než se svým štěstím ztratím i tyhle. To by bylo teprve špatný.
V tom mělo výhodu když měl spolubydlícího. Vždy měl ještě někdo jiný klíče. Docela mu chybí.
Otevřel jsme dveře, dal Joshe na zem a chtěl jsem jim ještě něco říct ale ona mě předběhla.

,, Ty nezodpovědnej, pitomej felčare!"zavrčela a i přes veškerý vztek mě objala.,, Víš ty vůbec kolik je hodin?"

Chtěl jsem jí odpovědět i když jsem to vlastně opravdu nevěděl. Ona ještě neskončila dala mi pohlavek a probodla mě pohledem.
,, Víš jaký je venku počasí, zdržíš se o půl hodiny a ani mi nedáš vědět. K čemu máš sakra telefon?!" vyštěkla.
Podrbal jsem se ve vlasech a trochu uhnul aby viděla naší návštěvu.

,, Joshi, Nicku. Tahle furie u když to tak teď nevypadá je moje milovaná sestřička Joy. Ségra, tohle je náše dnešní návštěva Josh a jeho starší bratr Nick. " řekl jsem a objema ustoupil z cesty. Jak zná svou sestru tak teď se rozjede.

Oba si je prohlédla od hlavy až k patě. Na tváři se jí objevil úsměv o kterém vím, že jakmile ho má měl bych rychle zmizet.

,, Těší mě, co kdybych nám udělala horkou čokoládu a budeme se dívat na pohádku? "zeptala se víc Joshe než nás ostatních a už si ho vedla do kuchyně. Zasmál jsem se a pobaveně zakroutil hlavou. Ta holka je číslo.

,, Bude to v pohodě?" zeptal se Nick a já se zase podíval do jeho očí. Naprosto mě učarovali a já musel extrémně přemýšlet abych si vůbec vzpomněl jak se dýchá.

,, Samozřejmě, Joy se o něj postará až se mu ani nebude chtít odejít." řekl jsem s úsměvem a sundal si kabát, při čemž ze mě opadala snad tuna sněhu.

,, Rozuměl bych mu." řekl tiše s sám si sundal bundu. Možná ani nečekal, že to uslyším. Nedivil bych se mu, protože přiznání který touhle jednoduchou větou udělal je až příliš nezvratné. Líbí se mu tady a chtěl by tu zůstat. Ale ne, neměl bych si dovolovat falešnou naději. Určitě to říkal kvůli mé sestře.

,, Jo, ona je skvělá. "řekl jsem zády k němu a snažil se aby mi nebylo v hlase znát sklámání. Byl by to povedený úlovek.

,, To možná jo ale já bych měl jiný důvod. Jednoho pěknýho doktůrka co mi už dvakrát pomohl." řekl nesměle a já se mu podíval do očí. Myslel jsem si, že jeho bych si pamatoval. Proč si tedy nevybavuju, že bych ho už někdy před tím viděl?

,, Dvakrát?" zeptal jsem se opatrně. Proč mám pocit, že mi něco uniká.

,, Ano, dvakrát doktore Weste. "řekl už jistěji a udělal pár kroků blíž ke mě až stál odemně jen na délku paže.
,, Poprvé to bylo před třemi roky. Stala se autonehoda při které umřeli moji rodiče. Byl jsi tam když jsem se probudil aby jsi mi řekl, že podlehli svým zraněním. Držel jsi mě v náručí když jsem brečel jako malé dítě a snažil se vyřvat své zoufalstvím do světa. Přemohla mě únava a když jsem se vzbudil už jsi tam nebyl ale to objetí mi neskutečně pomohlo. Byl jsi tam právě v tu chvíli kdy jsem to nejvíc potřeboval. I dnes tomu nebylo jinak. Taky jsi mě zachránil. "

Dech se mi zadrhl v hrdle když jsem si vzpomněl. Ten den byl jeden z nejhorších co jsem do té doby zažil. Strávil jsem čtyři hodiny na sále jen abych pak musel stejně oznámit že se mi je nepovedlo zachránit. Zranění byla neskutečně vážná a i když jsem se snažil bylo pozdě. Naopak byl zázrak, že on přežil. Vyvázl z toho dokonce i bez trvalých následků, mimotoho že je sirotek. Tehdy se jeho strážný anděl vyznamenal a štěstěna mu byla taky nakloněna.
Nervózně jsem natáhl ruku a sětřel mu slzy o kterých nepochybuju, že ani nevěděl.

,, Říkej mi Jeremy.... Změnil ses od té doby a ty nezapomenutelné oči jsi mi tenkrát ani neukázal. "řekl jsem něžně a i když už jsem setřel všechny neposlušné slzy neodolal jsem a pohladil ho po tváři.
Srdce se mi i na okamžik zastavilo když vtiskl svou tvář do mé dlaně. Je jako ztracené kotě co hledá náruč do které se stulí. Já bych mu jí bez zaváháni poskytl.

,, Nedávej mi bláhové naděje. "řekl trpce a sklopil zrak.,, Nevěřím, že bych u tebe zrovna já měl nějakou šanci."

,, Ne, žádné bláhové naděje. "řekl jsem vážně a jemně mu zvedl ukazováčkem bradu aby se na mě musel podívat těma dokonalýma očima.,, Líbíš se mi a chci tě tě pro sebe."

,, Nevěřím na vánoční zázraky." řekl tiše a v očích se mu myhl smutek, který obvykle až příliš dobře skrýval.

,, Tak nevěř ale věř mě. "řekl jsem a něžně ho políbil na tvář.,, Věř tomu, že tě chci chránit, opatrovat a starat se. Pokud mi to tedy dovolíš. "

,, Pokud o to stojíš." povzdechl si.,, Možná jsem naivní ale byl bych blázen kdybych si nechal takovouhle skvělou příležitost proklouznout mezi prsty. Šance mít někoho tak skvělého se mi už znovu nemusí naskytnout."

,, Podceňuješ se." řekl jsem a možná trochu troufale si ho přitáhl do náruče. Ruce jsem mu položil na záda a držel ho jako bych se bál, že mi teď uteče.,, Ale pokud to znamená, že tě můžu mít už si na to nikdy nebudu stěžovat. Ale je to škoda. "

Zasmál se, v celém našem rozhovoru snad poprvé a vzal moji tvář do svých dlaní.,, Asi jsme zkrátka čekali jeden na druhého."

Usmál jsem se a odhodlal se na nic víc už nečekat. Ještě by si to mohl rozmyslet. Lehce jsem přitiskl svoje rty na ty jeho a zavřel oči. Neuvěřitelný pocit. Naše rty do sebe padli jako dva dílky skládačky a moje srdce se začalo chvět. Víc jsem si ho na sebe natiskl a užíval si všechny ty úžasné pocity co ve mě probudil.
,, Kdybych věděl, že vánoce můžou přinést tolik štěstí asi bych je slavil pravidelně. "řekl jsem něžně a políbil ho na čelo.
Věnoval mi ten nejsladší úsměv jaký jsem kdy viděl. Je tak krásný a troufám si tvrdit, že teď i můj.
Propletl jsem s ním prsty pravé ruce a pomalu si ho vedl na gauč v obýváku. Tam jsem sebou plácl a jeho stáhl do mé náruče.

Za okamžik se k nám přidali Josh s Joy a čtyřmi kouřícími hrnky čokolády.
Přidali se k nám a společně jsme si pustili Grinche.

Smáli jsme se, pošťuchovali a na konci filmu i Joy uronila slzyčku.
Přesně v tomhle jedinečném okamžiku to bylo dokonalé
Přestalo být důležité že máme malý stromek, že k večeři budou rybí prsty i to, že pod stromečkem nejsou žádné dárky.
Nejlepší vánoční dárek už jsem dostal a lepší už bych si ani nemohl přát. Tohle jsou naše (ne)dokonalé vánoce.

Dnes se přidám k těm zástupům a i já vám popřeji krásné a hlavně klidné Vánoce 🎄.
Nebudu vám ale přát spoustu dárečků a bohatého Ježíška, to není dnes důležité.
Jen to abychom byly s těmi co máme rádi, zdraví a minimálně na ten jeden den šťastný.
Protože je jedno jestli jsou vaše vánoce jako s katalogu nebo spíš dokonalou kopií těch co jsem popsala v příběhu, to není až tak důležité.

Přestanu blbě kecat.
Přeji krásný den a doufám i zbytek roku 2019.