Ani netrvalo dlouho a doběhli jsme k malé chatrči na úpatí hory. Ta žena za kterou jsme se vydali...Silan. Žena, která ve své historii byla vlčí alfou Dešťové smečky, která už vyhynula. A ona měla úplně stejný problém. Dva druhy, kteří ji milovali. Jenže ona si vybrala a tím měla šťastný život. Do doby než ten druhý ze žárlivosti zabil jejího milého a ona, že měla city i k druhému druhu, si ho vzala. Jenže ta láska už nebyla taková a on věděl, že ji nemiluje. A proto vyvraždil celou smečku a sám pak spáchal sebevraždu. Od té doby Silan žije sama na území Luční smečky, kde se skrývá a čeká na někoho, kdo jí změní život.

,,Vítejte. Už vás čekám!"  Z chatky vylezla postarší žena. Její havraní vlasy jí sahaly po ramena, v obličeji byli náznaky stáří, její šedé oči byli jasné a plné bolesti. A zrovna teď mě lituje toho co kdysi potkalo ji samotnou. Měníme se zpět do lidské formy a já, nevím proč, se klaním. Možná respekt, který z ní vychází. ,,Klanět se nemusíš mé dítě. Pojďte dále." Ukázala na staré dveře, které měli už náznak stáří, ale pořád drželi.

A uvnitř to bylo velmi útulné. Nikdy nesuďte věci podle obalu. Byla tu jedna velká místnost s větším, proutěným křeslem a jedna velká pohovka. Malý stolek tomu dodával kruhovitý tvar, který stál mezi křeslem a pohovkou. Dvě větší okna sem propouštěli světlo ze západu a východu, takže tu nikdy není úplná tma. Vlevo pak byli schody do dalšího patra, ale my zůstali v obýváku. Alespoň tak by se to dalo nazvat.

,,Vím, proč přicházíš, dcero alfy Bílé smečky. A taky ti můžu říci, že nevím, jak si s tím máš poradit. Sama jsem byla v té situaci. A nakonec to dopadlo špatně. Milého mi zabil, pak i celou smečku...a nakonec se zabil sám, protože nechtěl ženu, která ho miluje jen na oko a ne doopravdy." Trochu posmutněla a uvnitř jí samotné bojovala, aby se nerozbrečela. ,,Ale musím tě varovat. Dante patří mezi vyvolené a bude tě chtít zabít. Jsi pro něho hrozbou a nedá pokoj, dokud tvoje krev nebude na jeho zubech." Paul zuří a snaží se nevybuchnout vzteky. Marius je na tom úplně stejně.

,,Má drahá. Řekni...co máš za schopnosti?" Prekvapuje mě, že se ptá zrovna na tohle. ,,No...umím vycítit pocity ostatních. Jak se zrovna v tu danou chvíli cítí. Ale jinak o žádné jiné nevím." Říkám a její oči se mění na krásné, vlčí, které jsem nikdy neviděla. Ale hned je zase mění zpět. ,,Podej mi tvoji ruku." Natahuji levou ruku a ona si ji dává na čelo. Chvilku stojíme jen tak než mě začala pálit ruka.

,,AU!" Křičím a snažím se ruku dát z jejího čela. Ona ji však nepouští. Kluci se ani nesnaží mi pomoci. Je z nich cítit strach. Ale i respekt. A pak mi ruku pouští. Bolestně si ji beru do druhé ruky a sleduji symbol, který se mi objevil na dlani. ,,Dante tě takhle může lépe poznat, poslední vlčice Bílé smečky." Směje se a tím skáče z okna a jako šedý vlk utíká pryč.

Mně se motá hlava a těžce se svaluji na zem. ,,Opatrně." Paul mě bere do náruče a Marius volá někoho z Luční smečky.

Poslední slyším jméno... Lukas.

Pomalu otevírám oči a snažím se zjistit, kde to jsem. Pokoj nepoznávám. Ale tu vůni ano. Otec takhle kdysi byl cítit, když navštívil Lukase. Opatrně se posazuji a sleduji tři osoby bavící se u velkého okna. Než si mě Paul všímá a okamžitě si ke mě objímá. ,,Jsem rád, že jsi v pořádku." Já ho taky objímám a pak sleduji zbylé dvě osoby, které stáli opodál. Marius se usmíval a postava vedle něho měla kamennou tvář alfy. Ale jeho pocity jsou hřejivé a šťastné, že mě znovu vidí.

,,Lukas?" On přikyvuje a též mě objímá. Jenže tohle bylo objetí, které bylo stejné, jako mého otce. Neposedné slzy se začali kutálet po tváři a já cítila ještě pach mého otce a alfy Bílé smečky. Sice je to slabá vůně, ale stále ho cítím. ,,Mé dítě. Je mi líto, že jsem neochránil tvé rodiče. Ale slibuji, že tebe ochráním." Odtahuje se a poprvé vidím jeho krásný úsměv.

Úsměv starostlivého otce.

Ahoj. Další kapitola je tu. Užijte si ji.

Vaše Starry