Lucie mi zkoušela všemožné mastičky z různých léčivých bylin, hojivé čaje a nápoje, obklady s ledem, ale ten znak se vůbec neztrácel. Dokonce jsem zkoušela zda nemám, jako vyvolená, též i schopnost léčit lehká zranění. Ale nejspíše léčení nebylo mojí schopností.

,,Bohužel. Nic jiného už nevím. Akorát mě napadá moje sestra. Ona je přes tyto...věci. Ale nevím kde jí je zrovna konec." Já, Paul a Peter jsme už doufali v dobrou zprávu, ale jako bych byla označena za trest. Taková věc by se mi nestala, kdybych nebyla až moc zvědavá na rady od Silan, která ke všemu patřila k Dantemu. ,,To je v pořádku Lucie. Ale nechám si na tom obvaz s luční mechovkou. Třeba to přes noc zmizí." Ale hluboko uvnitř sebe jsem tušila, že ani to nebude fungovat.

,,Je pozdě. Měli bychom jít spát." Rozumná řeč alfy, který je i mým druhem a nejlepším přítelem nebo spíše nevlastním bratrem od mých pěti let. Všichni jsme se zvedli a vyšli ven. Noc plná hvězd byla schovaná za hustou vrstvou černých mraků a ve vzduchu jsem i ucítila vodu, která v noci určitě spadne na naši zem. I ten měsíc se svojí září neprorazil černá mračna. Dnešní den byl pro nás tím špatným.

,,Tak já jdu ještě do kuchyně si něco vzít. Mám docela hlad. Chcete, abych vám něco vzala?" Jako správní bratři se nejdříve zahleděli tomu druhému do očí, jako by si předávali co mi odpoví. A pak jejich zrak zase utkvěl na mně. ,,Ne...díky. Ale já nemám hlad. Dobrou." Paul rychle zamířil do největší budovy zde a za chvilku zmizel za velkými dveřmi z krásného smrkového dřeva. A tak jsem...zase...zůstala s Peterem sama. A co, když Paul to udělal schválně? Co, když ví, jak mě Peter políbil? Bože!

,,Ty nejdeš?" Peter, který stál teď vedle mě, se zadíval na mé vlasy, a pak jeho oči plné něhy se zabodli do těch mých. Určitě, kdybych byla z cukru, tak se zde na místě rozteču a nikdo mě v životě už nedá dohromady. ,,Jo...jo jdu." Pomalým krokem jsem došla s menším doprovodem k velké budově. Před dveřmi jsem se otočila a znovu zahleděla na Petera. Možná to je teď riskantní krok. Možná bych to radši neměla dělat. Ale já musela. Musela jsem ten krok udělat. Musela jsem vědět, co zrovna cítím k muži a alfě naší smečky, který zrovna stál přede mnou a nechápavě mě sledoval.

Udělala jsem jeden velký krok, abych zmenšila mezeru mezi námi a naše rty spojila. Ty jeho teplé rty jsem chtěla znovu ochutnat. Znova jsem chtěla jeho rty cítit na těch svých. Obmotala jsem své ruce kolem jeho krku. On si mě přitáhl ještě blíže a začal spolupracovat. Tentokrát jsem ho chtěla. Chtěla jsem celého Petera. Teď a tady. Ale věděla jsem, že i mé city jsou rozděleny na dvě části. Jedna část patřila muži, kterého jsem zrovna líbala. A ty druhé patřili jeho bratrovi.

Po chvilce jsme se odtrhli a snažili se nabrat vzduch do plic. Oba jsme byli červení v obličeji a snažili se zjistit co se zrovna stalo. Peter však zareagoval dříve než já. ,,Dobrou noc, Elis." Prošel kolem mě a ještě lehce se dotkl mé ruky než zmizel též v budově, kam před chvilkou zamířil i Paul.

Stála jsem na místě a rovnala si své myšlenky. Své city... Ale únava byla silnější a tak jsme zamířila do svého pokoje. Tam jsem sundala ze sebe všechno oblečení a nechala si na sobě pouze spodní prádlo. Ani jsem si nelehla do postele, ale na gauč, který mě dnes večer lákal více.

A za chvilku jsem se nechala poddat svým snům.

Ráno mě vzbudil rozruch, který se ozýval z venčí. Znak na mé ruce byl stále i po tom co jsem si nechala celou noc pod obvazem s mastičkou. A ten hluk mi způsoboval silné, bodavé bolesti hlavy.

Neochotně jsem došla ke skříni a oblékla si bílé tričko s potiskem květin a černé legíny. Boty jsem si pro dnes vybrala bílé botasky se znakem vlka. Jsou už lehce ošoupané, ale stále jsou k světu.

Pomalu jsem sešla schody dolů a vyšla ven. Každý tu buď pobýhal a nebo stál u lesa a sledoval něco nebo spíše někoho. Pomalu jsem došla k tomu hloučku a postavila se vedle Lucie. U lesa jsem si všimla stát Petera a vedle něj hned Paula. S někým mluvili. Nevím s kým. Neviděla jsem mu do tváře. Ale cítila jsem něco, co mě s tou osobou...spojuje.

,,Co se tu děje?" Ptám se a Paul se hned otočil za mým hlasem. Rázným krokem přišel ke mně a vzal mě za ruku. Mlčky mě dotáhl k Peterovi a já si konečně mohla prohlédnout osoby stojící přede mnou.

Muž kolem 50 let, modré vlasy, šedé oči a tělo samý sval a jizva. Jeho oči se zabodli do těch mých a já okamžitě poznala, co je ta osoba zač.

,,To...to není možný. Jak...kdy...Ty žiješ?" Moje slova se ztráceli v tichu. Nevěděla jsem co říci. Určitě musel umřít v tu osudnou noc. Ale on, jako by nechápal oč tu jde. Já ho však znala. I teď si pamatuji jeho pach. Jeho modré vlasy a šedé oči. Den, kdy odvedl moji matku. V ten osudný den.

,,Tony?" Teď mu muselo konečně dojít, kdo jsem. ,,Elis? Dcera George a Linn?" V mých očích mě začali štípat horké slzy. Slzy bolesti a radosti v jednu chvíli. Okamžitě jsem ho obejmula a jeho pevný stisk mi oplatil to dlouho očekávané objetí.

Ahojky. Tak tu máme další kapitolu. Kdo by čekal, že Elis není jediná co přežila tu osudnou noc?

Jinak děkuji za hvězdičky i komentáře. Moc si toho vážím.

Vaše Starry