Lidská zbabělost má v našich životech větší váhu, než jí přikládáme, dokáže nás omezovat, ničit a ubližovat nám víc, než jsme ochotni připustit. Kolik činů, brutalit a vůdců bychom dokázali zastavit, kdybychom v sobě našli potřebnou odvahu a vystoupili z davu jako první. Často bylo právě to na tom to nejtěžší - udělat ten první krok, stát se první statečnou vlaštovkou, rozkročit se, zapřít se a dokázat světu, že se nebojíme. A pak se k první vlaštovce začali přidávat další a další, kteří poznali, že to má smysl. Že je nutné najít v sobě alespoň kapku odvahy, ať už se situace jeví beznadějněji.

Eileen si o sobě nikdy nemyslela, že je statečná. Pokud to šlo, konfrontaci a boji se vyhýbala. Netoužila po tom stát v čele armády a vést ji v boji proti nepříteli, vůdcovství rozhodně nebyla věc, ke které by jako většina zmijozelů tíhla. Její ambice se nacházely jinde. Proto bylo až ironické, že nyní musela stát v čele odboje, jenž byl prakticky neexistující a zoufale malý. Aktivně v něm totiž působila jen ona sama - jen ona byla nyní vydána napospas Bezejmenné, proti které tajně brojila. Na takovém místě nikdy nechtěla stát. A když už se jí osud tak krutě vysmíval, ocenila by, kdyby mohla mít aspoň po svém boku někoho, kdo by jí dodal potřebnou sílu, koho by mohla chytit za ruku, aby se necítila tak beznadějně sama. Vědomí, že se Bezejmenné bude muset postavit sama, se jí nelíbilo. Kdyby to šlo, kdyby to nebylo na ní... utekla by. Nebyla jako Harry, nebyla jako Severus, kteří by se jí postavili se vztyčenou hlavou a s tím směšným nebelvírským odhodláním. Život je naučil, donutil je k tomu, aby byli odvážní. Eileen si přála, aby měla alespoň z poloviny tolik odvahy, kolik jí měli oni. Neměla tušení, že i oni se v takových situacích báli a toužili zmizet. Strach jim v tomto ale pomáhal - přikoval je na místě a držel je, dokud se nedostavila odvaha. K tomu strach sloužil - volal po odvaze. Kráčel s ní ruku v ruce. Eileen doufala, že až dojde ke střetu s Bezejmennou, odvaha zvítězí nad jejím strachem.

Stála před zrcadlem a dívala se na svůj odraz. Nemohla se ubránit znechucení. Kdykoliv se na sebe podívala, viděla Bezejmennou. Byť ji v její pravé podobě viděla jen jednou, věděla, že už se té vzpomínky nikdy nezbaví. Přejel jí z toho mráz po zádech. Ostříhání vlasů nepomohlo. Viděla ji, jako kdyby tam stála místo zrcadla a šklebila se na ni. Vítězoslavně se jí vysmívala. Eileen zatoužila zrcadlo rozbít, ale místo toho jen odvrátila pohled a došla ke komodě, z jejíhož šuplíku vytáhla hedvábné černé rukavice, jež zdobilo stříbrné vyšívání. Eileen je nosila od prvního dne, kdy ji Bezejmenná dovedla do její komnaty. Hned časně ráno vstala, dopřála si dlouhou horkou koupel a drhla ze sebe špínu a pocity viny a znechucení snad hodinu. Když potom ve skříni našla hromadu čistého oblečení, málem se rozplakala. Jak vzácné jí náhle připadaly tyto maličkosti, o něž byla v cele ochuzena.

Posadila se na postel, utáhla si šněrování tmavě zelené halenky a pak si nazula pevné šněrovací boty. Jednou rukou se zapřela o matraci a toužebně se zahleděla ven, na rozlehlé stříbrné jezero, za nímž se táhl les, za kterým vyčnívaly špičaté vrcholky majestátních skal. Aniž by to tušila, v jedné skalní jeskyni se před lety ukrývali oba dva její otcové, když jen těsně utekli Voldemortovi. Co by jen dala za to, kdyby se mohla projít po pozemcích a zdejší krajině kolem Zmijozelova sídla. Chyběla jí příroda. Bezejmenná ji ale odmítla pustit, jediné, co bylo Eileen dopřáno, byly pravidelné cesty do hodovní síně. Společná jídla jako by se stávala jejich neplánovaným rituálem. Eileen mohla jen zasněně vyhlížet z okna a kochat se okolím z dostatečné vzdálenosti. Byla ptáček lapený ve zlaté kleci. Když se ti podaří jej jednou chytit, znovu jej na svobodu už nepustíš.

Oči jí znovu doputovaly k zrcadlu. Bylo to zvláštní, nemohla se na sebe ani podívat, ale zároveň k zrcadlu paradoxně tíhla, něco ji k tomu přitahovalo. Jako by se snažila najít sebemenší maličkosti, jež ji od Bezejmenné odlišovaly. Prsty si prohrábla na mikádo ostříhané vlasy. I když si jejich délku a nesymetričnost mohla znovu upravit pomocí nůžek, neudělala to. Krátké vlasy byly na první pohled největší odlišností od Bezejmenné. A ona nepotřebovala být dokonalá. Nakonec to tak hrozně nevypadalo. Zvykla si na svůj nový sestřih. Zvykla si i na popelavě šedý odstín její pokožky, na temné kruhy pod očima, jež už dávno ztratily svůj hravý lesk. Ne, když se na sebe Eileen podívala, ta stará Eileen už byla navždycky pryč. Pohřbila ji posledního června na nástupišti devět a tři čtvrtě. Od té doby už nic nebylo stejné, nic nebylo jisté, nic nebylo takové, jaké to bylo dřív.

Stáhla si z ramene část halenky. Po klíční kosti se jí plazily černé čáry, slabé a tenké jako žíly. Když naklonila hlavu na stranu, vypadaly skoro jako kořeny prastarého stromu. Nebylo to tak dávno, co se černota začala rozlézat nejen po jejích rukou, ale i okolo srdce. Nejprve zpozorovala malé mapky, jež se něžně táhly ze středu její hrudi, a pak se den ode dne začaly rozšiřovat i po klíční kosti. Eileen bylo jasné, že to nepotrvá dlouho a budou jí zdobit i krk, nakonec i tvář. Zavřela oči a zpoza víček jí vyklouzly slzy. Možná, že pokud ji nezabije Bezejmenná, udělá to místo ní obscurus. Rozpínal se jako mor, jako hladový parazit. Nenašla sílu k tomu, aby se jej zbavila. Zatím nad ním ale ještě měla navrch. Ještě ji natolik neovládal.

Zníš, jako by ses vzdávala, Eileen, ozval se jí v duchu ten otravný hlásek. Co by na to jen řekli tvoji tátové? Nesmíš to přeci vzdát. Musíš bojovat, i když to vypadá beznadějně, i když se bojíš. Jsi přece jejich dcera, hrdinství máš v sobě. Věř si trochu. Je jedno, jak moc jste si s Bezejmennou podobné - ty jsi jiná než ona. Uvědom si, v čem se od sebe lišíte. V tom je tvá síla.

Vyrušilo ji zaklepání na dveře. Eileen rychle otevřela oči a spěšně si otřela slzy, než se zvedla z postele a došla ke dveřím, jež následně otevřela. Stála za nimi Bezejmenná, plavé vlasy si zrovna zastrkávala za uši.

,,Víš, že takhle ti to sluší víc?" řekla jí Eileen místo pozdravu a když vyšla na chodbu, zavřela za sebou dveře.

Zasmála se. ,,Opravdu? To je od tebe milé. Abych řekla pravdu, tuhle podobu mám asi ze všech, které jsem vyzkoušela, nejradši. Ne že by se mi nelíbilo, jak obě vypadáme," ujistila ji pobaveně, ,,ale tahle podoba mi je nejmilejší a myslím, že mi sedí ze všech nejvíc. Hodí se ke mně. Navíc mezi námi tvoří kontrast. A já mám kontrasty ráda."

Eileen na to nic neřekla. ,,Kam to jdeme?" zeptala se místo toho zmateně, když se vydaly úplně jinou chodbou než obyčejně. Cestu do hodovní síně absolvovala asi tak stokrát, a tak si ji už dokázala zapamatovat. V téhle části sídla ale ještě nebyla.

Bezejmenná se usmála a spojila ruce za zády. ,,Slíbila jsem ti přeci, že ti ukážu sídlo. Jsi tu už nějakou dobu a ještě jsi jej ani pořádně neviděla. Omlouvám se, to byla moje chyba. Měla jsem moc práce," řekla jí. Eileen se mezitím rozhlížela kolem, snažila si uchovat v paměti každou část, každou chodbu, každou maličkost, která by jí pak mohla napomoci při útěku. Bezejmenná ji vedla dlouhými chodbami, tu a tam se zastavila, aby jí ukázala, co se kde nachází, co se skrývá v dané místnosti, kterou právě minuly.

V jednom potemnělém koutě spatřily dva mladé lidi, jež stáli v těsném objetí a vyměňovali si polibky. Eileen si zde připadala nepatřičně, ale Bezejmenná se jen usmála. ,,Poznáváš svou přítelkyni Tanielle? Byla jedna z prvních, které jsem dovolila, aby se ke mně dostali blíž. Její životní příběh je neuvěřitelně smutný. Už od dětství byla odmítána a ponižována svou vlastní rodinou. Když se seznámila s Brunem," ukázala na vysokého mladíka, jenž rukou bloudil v dívčiných vlasech, ,,začala být konečně šťastná. Jenže její rodina její vztah samozřejmě neschvalovala, dokonce jí zakázala se s ním vídat. Víš proč? Protože je vlkodlak. Šlapou jí po štěstí, protože jim to dělá dobře. A přitom se ti dva chtějí jen svobodně milovat," dodala zachmuřeně a rozešla se zase vpřed. Eileen ji zadumaně následovala a přemýšlela. Přidala se k ní Tanielle kvůli lásce? Bylo tohle její hlavní motivací? Chtěla svět, v němž by mohla svobodně milovat, a v němž by byla respektována taková, jaká je? Něco podobného jí přeci řekla při jejich posledním setkání.

,,Tyhle nevinné bytosti jsou utlačovány a to musí jednou provždy skončit. Jsem ráda, že mi v tom pomůžeš. Pokud může existovat lepší svět, musíme být těmi, kdo ho vytvoří. Ale teď trochu na veselejší notu. Myslím, že tohle by tě mohlo potěšit," poznamenala, když odemkla dveře rozlehlé komnaty, v níž se nacházely nejrůznější kotlíky a lahvičky s přísadami i se samotnými lektvary. Místnost byla osvětlena tlumeným namodralým světlem a Eileen okamžitě lákala k tomu, aby vstoupila dovnitř. Bezejmenná jako by četla její myšlenky, rukou jí pokynula, aby vešla. Jako omámená překročila práh a oheň pod kotlíkem se sám rozhořel. ,,Skoro jako by to tu na tebe čekalo."

Eileen ani nedutala, prsty přejížděla po zaprášených policích a očima bloudila po štítcích, jež byly nalepené na jednotlivých lahvičkách. Obsah Doušku živé smrti vyzývavě vířil a hypnotizoval. Eileen u něj pohledem setrvala o něco déle. Byl jako vír, co pohlcoval všechno živé. Co by se stalo, kdyby jej hodila po Bezejmenné? Ta myšlenka ji donutila se uchechtnout.

,,Můžeme jít? Neboj se, určitě se sem brzy vrátíš, všechno pečlivě prozkoumáš i vyzkoušíš. Musím ti ukázat ještě něco důležitějšího," ozvala se plavovláska, hlas jí zněl podivně nadšeně a vzrušeně a Eileen zamrazilo na zátylku. To rozhodně nemohlo znamenat nic dobrého.

Už se neprocházely pomalým krokem jako před chvílí, Bezejmenná ji nedočkavě vedla chodbami, dokud se nedostaly k točitému schodišti, jež vedlo kamsi dolů. Eileen se sevřel žaludek. Zavře ji zpátky do sklepení? S nedůvěrou plavovlásku následovala po schodech dolů - čím blíž sklepení byly, tím hlasitější byly zvuky, jež ze sklepení přicházely. Chvěla se, zimou i strachem. Sevřela pěsti ve snaze zabránit tomu, aby se jí třásly ruce.

Sklepní místnost byla rozlehlá a obsahovala mnoho cel, z nichž vycházely zlomené nářeky. Eileen se z toho dělalo zle, jako přikovaná šokovaně hleděla na dveře, za nimiž se skrývali nevinní lidé. ,,Jak vidíš, poslední měsíce jsem se činila. Sehnala jsem ti dostatek, hmm, exemplářů," ušklíbla se a pak mávla rukou ke druhé stěně naproti celám, kde u zdi stáli kouzlem spoutaní a zakleti do čarovného spánku vybraní kouzelníci a čarodějky. ,,A tady mám pro tebe speciální VIP hosty, se kterými ostatně budeš moci začít pracovat. Některé můžeš využít hned zezačátku, než se do toho dostaneš - pokud by se ti něco nepodařilo, jich škoda nebude. Možná některé z nich poznáváš i ty sama?" nadhodila zvesela a pomalým krokem se vydala k nim, aby si každého z nich prohlédla. ,,Albert Runcorn. Sourozenci Carrowovi. Dolores Umbridgeová osobně, proti našim spojencům celý život aktivně brojila. Jeden z nich teď získá její magii a jí určitě škoda nebude, takže ji klidně budeš moci zabít."

,,Prosím?" hlesla Eileen třesoucím se hlasem. ,,Nikoho zabíjet nebudu. Nejsem... nejsem..."

,,Nejsi já?" ušklíbla se na ni Bezejmenná. ,,Myslíš, že v sobě nemáš ani špetku mých schopností? Řekla bych, že bychom to brzy měly rozhodně vyzkoušet." Pokračovala dál. ,,Tak kohopak tu ještě máme... Ale ano, Amos Diggory. Theodore a Flora Nottovi, o ty se pak postará Tanielle osobně... ale tohle by ti mohlo udělat radost, Eileen. Setkání se starým známým, co na to říkáš? Snaživý kariérista Percy Weasley, poznáváš jej?"

To, co zažívala nyní, se s předchozími pocity vůbec nedalo srovnávat. Šok, jenž ji ochromil při zaslechnutí Percyho jména a následný pohled do jeho bledé, mrtvolné tváře, byl nepopsatelný. Srdce jí vynechalo jeden dva údery. Percy. Co tady zatraceně dělá Percy?!

,,Pusť ho," řekla nečekaně slabým hlasem, hrdlo měla sevřené a žaludek se jí stahoval strachy. ,,Nech Percyho být."

Bezejmenná se jen chladně zasmála. ,,Ne, Eileen, ministerský patolízal Weasley tady pěkně zůstane. Já rozhoduju o tom, kdo za své hříchy minulosti zaplatí. Ty jsi ta, kdo poslouchá a plní příkazy. Takže se můžeš pustit do práce," vyzvala ji chladně a vydala se zpět ke schodišti. Čím se ozvěna jejích kroků vzdalovala, tím mizerněji Eileen bylo. Přiložila si dlaň na ústa, aby utlumila své vzlyky, a bezmocně klesla na kolena.

To ne. To ne.

•••

Beatrice se s úsměvem skláněla nad Edmundovou kolébkou, která se pomocí kouzla mírně houpala. Jejím dvojčatům už byl měsíc a Beatrice nedokázala pochopit, jak je možné, že ten čas tak neskutečně letí. Pravda ale byla, že momentálně zažívala to nejkrásnější období svého života, ačkoliv byla často nevyspalá a byly dny, kdy jí dvojčata dávala opravdu zabrat. Kdyby po svém boku neměla Aidena, nevěděla by, jak by to všechno zvládla, protože jí se vším neuvěřitelně pomáhal a staral se o děti s upřímnou láskou a dokonce i tak často a ochotně, že si Beatrice mohla během dne klidně odpočinout. Většinou ale k odpočinku příliš nedocházelo - nedokázala ležet v posteli uprostřed dne, navíc sama, tudíž pak často odcházela do dětského pokojíčku, kde se zastavila na prahu dveří a s širokým úsměvem na tváři sledovala, jak si Aiden s dětmi povídá, hraje nebo je chová.

,,Tak my už jsme s Eloise vykoupaní," broukl její přítel, když se s malou Eloise v náručí vrátil do dětského pokoje. Beatrice polechtala Edmunda na bříšku a ohlédla se. Musela se zasmát - vypadalo to, že koupel dostal i Aiden. Eloise si pro sebe něco spokojeně mrmlala a culila se na Beatrice, která k ní ihned natáhla ruce.

,,Je to vidět," prohlásila poťouchle a převzala si od něj malou El. Přivoněla si k jejím tmavým vláskům, byl z nich cítit heřmánek i její osobitá miminkovská vůně. Už v prvním měsíci jejich života to vypadalo, jako by si dvojčata své rodiče rozdělila; Eloise tíhnula k Aidenovi, Edmund se zase nemohl odtrhnout od Beatrice.

,,To víš, když se koupe dítě, ty se koupeš s ním," ušklíbl se a přešel k ní, aby ji mohl obejmout a políbit na spánek. ,,Co Edmund, už spí?"

,,Ale kdepak, děláš, jako bys ho neznal. Touhle dobou přece vždycky zkoumá palce u nohou. Pořád tam jsou, viď?" zamrkala na svého syna. ,,A ty se tomu každý den úplně stejně divíš." Aiden ji pustil a přesunul se k synově kolébce. Pohladil jej po hlavičce a pod prsty ucítil jemné chmýří jeho vlasů, jež měly stejný odstín, jaký měla jeho sestra. Beatrice jej chvíli pozorovala a houpala v náruči Eloise, jež si cucala pěstičku. ,,Víš, přemýšlela jsem," nadhodila pomalu. Edmund zavřískl a Aiden jej chlácholivě utěšoval. Kývnutím hlavy pobídl Beatrice, aby pokračovala. ,,Chtěla bych se podívat za Alexem, ukázat mu jeho synovce a neteř. Ještě je neviděl."

,,To je samozřejmé."

,,Takže mě napadlo, že bychom se mohli jet podívat do Bradavic. Sejít se s ním v Prasinkách. Říct mu, aby vzal s sebou i Scorpiuse s Eileen." Aiden se napnul a doufal, že Beatrice nic nepostřehla. ,,Chybí mi. Vím, že jsme se párkrát viděli přes obousměrné zrcátko, ale... nikdy jsem nemluvila s Eileen. Naposled to bylo, když jsem odcházela z Bradavic. A už mi od ní dlouho nepřišel žádný dopis," dodala smutně a s obavami na něj pohlédla. ,,Myslíš, že je na mě naštvaná?"

Aiden se napřímil a převzal si od ní zpátky Eloise, kterou uložil do kolébky stojící hned vedle té Edmundovo. Potom se vrátil k Beatrice a položil jí ruce na ramena. ,,Proč by na tebe byla naštvaná?" ptal se nechápavě. ,,Určitě na tebe není naštvaná. Jen teď nemá tolik času, stejně jako ty. Víš přece, co říkal Scorpius, že je na nějaké stáži u svatého Munga," zopakoval znovu Malfoyovu pohotovou lež. ,,Určitě tam má spoustu práce, musí být v jednom kole. A taky se to chce všechno naučit. Ta stáž je určitě intenzivní, takže i když by třeba chtěla, nedostane se k tomu, aby ti něco napsala. Podobně to máš přeci i ty, máš spoustu práce s dětmi a jsi často unavená. Nebo ti třeba už Eileen napsala, jen nás její sova dlouho hledá," snažil se ji uklidnit. Ani nyní nechtěl Beatrice stresovat a zatěžovat tím, že se její nejlepší přítelkyně pohřešuje.

Povzdechla si a promnula si oči. ,,Asi máš pravdu. Promiň, chovám se hloupě. Jen mi opravdu chybí," řekla tiše. ,,Ale na konci října by už mohla být z té stáže zpátky v Bradavicích, ne? To bychom tam mohli vyrazit i my. A při té příležitosti rovnou oslavit Eileeniny narozeniny. Ano, to bude dobrý nápad," ujistila se nahlas a usmála se. ,,Možná bych jí mohla něco upéct. A rozhodně musím začít vymýšlet, jaký jí dám dárek. Přeci jenom, už jí taky bude sedmnáct! Postaráš se o ně, viď?" poprosila ho a vtiskla mu pusu na tvář, než za tichého broukání odtančila z dětského pokoje. Aiden se za ní díval a naprázdno polkl. Tohle nemohlo dopadnout dobře. Modlil se, aby do té doby už Eileen konečně našli.

•••

před námi je posledních 5 kapitol👀